Co má znamenat, že svoboda je poznaná nutnost?
Nechápu význam toho.
Odpovědi
Diskuze
blisty.cz/art/34833.html
Snad jenom by se dalo k otázce doplnit to co jsi napsal Gandalfe na www.ontola.com/cs/di/autor-citatu :
Autorem citátu (konečně i myšlenky) je Benedictus de Spinoza. Jde o součást formulace determinismu.
Benedictus de Spinoza 24. listopadu 1632 Amsterdam – 21. února 1677, Haag) byl nizozemský židovský filozof, který mj. kriticky rozvinul Descartovu nauku o substancích.
Pro Spinozu existuje jen jedna, nutně nekonečná a neomezená substance, totiž Bůh.
K dosažení absolutní svobody je třeba se oprostit od všeho co jí omezuje, tedy i těla a nakonec vlastně zůstane jen čistá substance, tedy Bůh.
Výrok : "Svoboda je poznaná nutnost", se tedy nechá interpretovat : Bůh je poznaná nutnost.
Výrok dává smysl vzhledem k době ve které Spinoza žil a názorům které zastával.
Když někdo poznal příkoří, utlačování, otroctví a já nevím co ještě, co je prostě protipólem svobodného uvažování a jednání, pochopil, že svoboda je nutností, čili něco dobrého musí vzejít na základě dříve poznaného zla. Stejně tak, když je někdo nešťastný např. v manželství, je mu jasné, že rozvod je východiskem, čili na základě poznaného vidí nutnost rozvodu.
Třeba pokud miluji půvabnou dámu, tak tím rezignuji na část své svobody ve prospěch vztahu, který vnímám pro sebe jako nutnost. Všimněte si, prosím, že poznání nutnosti chápu jako subjektivní prožívání objektivní skutečnosti ..... :-)))))
Tedy se přikláním k názoru Anonym397088, to bude asi nejblíže skutečnosti.
Jenom v odkazech na tomto vlákně jsou s ním spojována jména : Benedictus de Spinoza, Immanulel Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Karel Marx, Erazim Kohák, Topolánek, Jaroslav Klíma. A každý z nich ho předkládal jinak.
Rekonstrukce do podoby : "Bůh je poznaná nutnost". Není můj názor, ale pouze pokus o možnou/pravděpodobnou původní interpretaci. Mimochodem, překvapilo mě co mě vyšlo.
Pokud ho mám interpretovat já, tak svobodná (nezatížená čímkoli) může být pouze myšlenka. Tak bych to viděl takto : "Svobodné myšlení je poznaná nutnost (ke správnému rozhodnutí)".
Dovedeno do krajnosti to ale již není lidské myšlení, a rozhodnutí mohou být nelidská ve všech ohledech. Co je správné je tedy také relativní.
Plně se tedy stavím, s ohledem na již řečené, za to co jsi napsal Ty na : www.ontola.com/cs/di/zamysleni-nad-relativitou-pojmu
"Pokud o tom přemýšlím, nechci mít pravdu a nechci být svobodný. Chci žít zodpovědně, bránit svou čest a pěstovat schopnost empatie, schopnost soucítit se svými bližními abych jim mohl projevovat svou solidaritu".
Příspěvek Vlaďky se mě líbí, sice s ním nesouhlasím, ale je lidský, a je to vlastní nepřejatý názor.
Stačí ?
v řádu, pořád v řádu, svobodně.
Člověku ve svobodném rozhodování, a hlavně v konání, tedy uskutečnění těch rozhodnutí,
brání leccos. Venku ve světě i uvnitř, v sobě.
Posuzujeme každý sám pro sebe, jakým směrem budeme řídit svá rozhodnutí i činy.
A co je pro nás ta nutnost, na základě našeho poznání, myšlení a cítění.
(Společenská pravidla a práva se vytvářejí jinak.)
Svobodný může být i čin z poznané nutnosti, ke kterému nenutí nic ani z okolí, ani z vlastních "zdrojů".
Málokteré rozhodnutí a jednání, troufám si říct, je v běžném životě svobodné, z "poznané nutnosti"... :)
397088 - 20:27
.....Ani mi nepřipadá, že to je vysvětlení, ale jen užití citátu k vysvětlení něčeho jiného.
Moje z 13:31 :
.....Tak se mi zdá že pokud ho někdo použije, tak jenom jako obal do kterého umístí svou vlastní představu.
Vlaďko, děkuji za připomínku/objasnění. :-)
Svoboda omezená už není svobodou, svoboda neexistuje.
Mohu mít POCIT svobody. Za jakých okolností? Že shledávám omezení jako nutná. Dokážu-li to a mám pocit svobody, jsem vlastně svobodný. Takto je „ svoboda jako poznaná nutnost“. Nač do toho míchat Boha, nevíme-li, jestli je.
Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Jsme jako částice srážející se v Brownově pohybu. Nemohou se pohybovat kamkoliv, ale jen tam, kam mohou.
Svoboda, která neslouží veřejnému blahu, je škodlivá (říkali už někteří osvícenci).
Občanské svobody nelze dostat darem, lze je jen opakovaně vynucovat a tlakem udržovat. (To se nám právě moc nedaří). Takže o ně asi přijdeme.
Když dítě dospívá, je nesvobodné, závislé na dospělých, rodičích a touží se v pubertě těchto pout zbavit. Když je pak plnoleté, je formálně vzato asi svobodnější, ale je to tak i ve skutečnosti? Svoboda je, když děláme věci tak, jak nám to říká náš vnitřní instinkt, a nebereme to jako nesvobodu. Svoboda je, když se nenecháme zotročovat řečmi o ideální společnosti složené ze samých individuí, soupeřících mezi sebou a usilujících o jakési pseudohodnoty (peníze, kariéra, kupované zážitky a jiné materiální statky) na úkor těch základních potřeb lidského srdce. Když si nedáme vzít lásku sexem, vzdělání úspěchem, pokoru pýchou.
(ráda jsem si přečetla oba poslední příspěvky, díky :)
Svoboda je prázdné slovo, ale dobré heslo (dobře zneužitelné).
1/Něco nemohu, protože to prostě nejde.
2/Něco nemohu, protože to nesmím.
3/Něco nemohu, protože to nechci moci.
4/Něco co musím, je vynucené přírodou.
5/Něco co musím, je vynucené lidmi.
6/Něco co musím, je vynucené mým svědomím.
7/Něco nemohu, nebo musím, pod tlakem vlastních vášní. To je ta nejhorší nesvoboda.
Věci, které musím, jsou pro mne z hlediska nesvobody horší, než to, co nesmím.
Qybymyn to napsal hezky, jakoby z křesťanské pozice. Nejsem s ním vůbec ve sporu, ale někde jako by nemluvil o svobodě, ale o štěstí plynoucím z přijatých omezení. A člověk si nemůže vždy svobodně zvolit. Je lehké rozhodnout se, že budu dokonalý, ale .
Matka starající se o dítě není svobodná: Je pod diktátem mateřského pudu. Matka opustivší své dítě je pod tlakem bezmocnosti. Milující partner je závislý na své lásce, a sexuální štvanec je obětí svých vášní. Je těžké odolat pudu nápodoby, a kdo se nesnaží vydělávat, může ztratit práci a neudrží byt.
Budha a stoikové věděli, že vnější omezení mohou jen nepatrně ovlivnit a proto hledali svobodu a pocit štěstí ve vnitřním osvobození od vlastních žádostí. To samozřejmě nikdo neumí, a proto se v tom cvičili po celý život.
Svoboda by se měla indexovat. Svoboda pohybu, politická svoboda, svoboda projevu, svoboda myšlení, svoboda vyznání, svoboda chcípnout hladem, to jsou pojmy o nichž se dá mluvit smysluplněji, než o tom abstraktním, prázdném a zavádějícím pojmu "svoboda".
Lidské jednání podléhá výkyvům, zkratům, náladám, můžeme stokrát říkat, že by to nemělo být, ale je to. Proto musí být svoboda omezena.
Má však smysl mluvit o nesvobodě, o nerovnosti ve všech formách. Je hanbou "svobodné společnosti", že mnoho lidí tíží bída, kvete zde korupce, vykrádání veřejných peněz, obchod s bílým masem (to je otroctví). Ideou není pracovat pro veřejný prospěch, ale pro vlastní obohacení. Demokracie padá s majetkovými rozdíly. Média jsou pokleslá a slouží zájmům svých majitelů a vymývání mozků svých abonentů. Smysluplná práce je zcela znevážena. Zato finanční spekulace ničící měnu a podlamující hospodářství jsou oceňovány. Práva zaměstnanců jsou oklešťována a člověk se již stal komoditou. Hodnota člověka se ztotožňuje s obsahem peněženky. V tomto světě mluvit o svobodě je matení pojmů. Demokracie se vyváží v bombardérech podle zájmů těžařů ovládajících vlády. Diskutujme klidně dál a ciťme se trapně a bezmocně.
Ale i já přistupuji k pojmu svoboda s obezřetností, nazval jsem ho minule modlou moderní doby. Namlouváme si jak moc jí máme, jak jsme ji povinni za všech okolností obhajovat coby základní princip, jak je nositelkou štěstí, stala se z ní hůl na politické nepřátele, ale i jedním z nejmasovějším nástrojem manipulace lidí...
Na hranice světské, vnější svobody narazíme velice rychle, ať se vydáme jakýmkoli směrem. Navíc mnoho toho, co považujeme za svobodu, je také možná víc závislost a vášeň než svoboda - myslím, že se to dá poznat podle toho, že potřebujeme zažívat stále silnější zážitky a to co jsme prožili včera se nám už zdá nezajímavé... Nemá ale asi cenu pokoušet se uchopit natolik abstraktní a masově zneužívaný pojem jako svoboda. A nelze než souhlasit, že po bližším vymezení jako třeba svoboda slova, by se téma snad dalo uchopit rozumněji.
Odpovídá tomu i výrok Kanta : "Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.. mne naplňuje pocitem obdivu a štěstí". Kde "hvězdné nebe" představuje přírodní zákony platné pro všechny, a "mravní zákon" společenské a etické zákony. Proto se taky mohli cítit svobodně Hus (při upalování) nebo elita národa vězněná komunisty v 50.letech, protože cítili, že konají v souladu s přírodními i humanistickými zákony.
Člověk, který chce žít v souladu s vnitřním zákonem (někdo říká Božím, všehomíra, přírody apod.), musí být natolik siná individualita, aby se nenechal zblbnout a nechat vláčet společenským tlakem pseudohodnot (třeba i toho liberálního pojetí svobody). A musí být natolik odpovědný (=nesvobodný?), aby se sám vzdal všeho, čeho je nutno se vzdát. Vzdát se sám špatného (poznaná nutnost) je pak nejvyšší míra svobody.
Naše generace například vyrůstala v době sexuální revoluce. Opravdu je člověk honící se za vidinou volné lásky svobodnější než ten, který svou lásku hluboce prožívá jednou milovanou bytostí. Jsem si jistý, že ne. Není svobodnější člověk, k němuž promlouvá každý kámen, strom, kopec v jeho vesnici, než ten, který pořád létá po světě, protože ve Stockholmu ještě nebyl, v Asii byl jen v Dubaji a v Jižní Americe prý je krásně v Peru. Není svobodnější matka, pečující o své dítě než ta, která ho kvůli kariéře odloží? Častěji nalézá vnitřní svobodu člověk, pokud se vydá bosý po neznámé kamenité cestě, než ten, co s miliony lidí frčí po betonovém pruhu dálnice.