Kdyby to bylo příliš obtížné, byla by tu od Vítězslava Nezvala básnička "Král a vosa" ze hry Manon Lescaut.
Byl jeden král byl starý
už netěšil ho svět,
netěšily ho dary.
Ten král rád jedl med!
Tak rád ho lízal z misky
a strkal do něj nos,
měl medu plné pysky
a trůn měl plný vos.
Když jedl med trůn zářil,
když nejedl trůn zhas.
A král se šťastně tvářil
a tak mu plynul čas.
Na jeho velkém nose
jenž zářil jako báň
zalíbilo se vose
a usedla si naň.
Král nehněval se na ni
ten starý král byl rád,
čechral si bradu dlaní
a chtělo se mu spát....
Ten král hrál na mandoru....
ach co ho napadlo
důvěřovati tvoru
který má žahladlo...
Když najednou setmělo se
a začal padat sníh,
král omluvil se vose
a třikrát mocně kých!
Ta vosa byla podlá,
ten nevděčný tvor zhrd
a vosa krále bodla
král měl z toho smrt....
Nechci unavovat, ale co takhle Francois Villon, "Závěť"?
Kdybych si myslil, že mým skonem
se krapet dobra vykoná,
já k smrti odsoudím se honem,
jako bych bestie byl zlá.
Mnou nikdo křivdy nedozná,
pěšky si choď, či v truhle nes se.
Však chudák zemře-li jak já,
hora se věru nezatřese. —
Žil jednou jistý Diomed,
když Alexandr kraloval.
Ten jako násilník si ved
a cizí lodi raboval.
Konečně chytli ho a král
s ním arci naložit chtěl zle:
když lupič před ním v poutech stál,
měl potrestán být na hrdle.
I táže se ho panovník:
„Proč pirátství se oddáváš?“
I odpoví mu loupežník:
„Proč, pane, pirátů mi láš?
Že vyjíždím — jak dobře znáš —
jen s kocábkou, ne s dvojstěžníkem?
Mít výzbroj, jako ty ji máš,
byl bych, čím ty jsi: panovníkem!
Co dělat! Člověk nemá viny!
Co naložil ti osud, nes!
Osud je vinen, nikdo jiný;
a já, já zkusil jako pes!
Když můžeš, odpusť mi! a věz:
kde chudoby je víc než dost —
to ví už každé dítě dnes —‚
tam nerodí se samá ctnost.“
Vrtalo mozkem knížecím,
co Diomed mu pověděl,
až: „Tak ti osud zaměním:
z neštěstí na šťastný,“ mu děl.
Tu do sebe ten zbojník šel,
žil poctivě a podle práva.
Z latinsky dochovaných děl
je tato historická zpráva.
Mne kdyby Bůh tam postavil
a kdyby král v svém dobrodiní
mne statky světa obdařil
a pořád já bych, roven svini,
ved hříšný život, který špiní —
tak ať mne k špalku vleče kat!
Nuzota z lidí lotry činí
a vlky z lesů žene hlad.
TROCHU JAZZU PRO DĚTI
Jiří Suchý
(z knížky Med ve vlasech)
Šly panenky silnicí
(Bylo to v září)
A děti ve školní lavici
Zašly nad svými slabikáři
Dýchaly vůni nových sešitů
Toho dne pohled maličkého žáka
Zabloudil oknem ke mně do bytu
Nevím co podat dychtivému hostu
A rozhlížím se hbitě po bytě
Snad bych měl zapnout magnetofon
Trochu jazzu
Trochu jazzu
Modrý pohled maličkého žáka
Zvděčněl
Náhle je zcela jiný
Zato já mám pocit viny
Začal jsem hrát právě v okamžiku
Kdy šly panenky silnicí
(Jaké i po l?)
A káravý pohled třídního učitele
Donutil mě vypnout magnetofon
Bezděčně dát ruce za záda
A rozebírat s dětmi souvětí
Pane učiteli
Nezlobte se na mne
Pro tu trošku jazzu pro děti
