Ono se nám to krkolomné může zdát dnes, když už víme, které novotvary se ujaly a které ne. Je např. celkem dobře známo, že autorem českých názvů některých chemických prvků je Jan Svatopluk Presl. To v jeho hlavě se zrodily dodnes užívané názvy vodík, sodík, hořčík, vápník, hliník, uhlík, dusík či kyslík. Presl ovšem nevymyslel jen tato jména - spolu s nimi stály na stejné startovní čáře i merotík, chasoník, barvík, pochvistík, duzík (≠ dusík), platík, surmík, solík, chaluzík, živěník a nebesník, které však stihl stejný osud jako tu bručku - prostě se neujaly.
Ano, máš pravdu, Pototasi, názvy, které se ujaly jsem za krkolomné přirozeně nepovažoval, patří mezi ně na příklad i názvy rostlin, ale třeba klapkobřinkostroj, nebo kapsonosoplen, to musely být kotrmelce i v době vzniku... :-D
Za ráj pro brusiče jazyka se asi obecně považuje období českého národního obrození, tedy poslední třetina 18. a první polovina 19. století. Puristé však působili už dříve, třeba Václav Jan Rosa (1630-1689), mj. autor neologismů samotov (klášter), čistonosoplena (kapesník) či zelenochrupka (salát). Nejen Rosa, ale třeba i další poměrně známý reformátor českého jazyka J. V. Pohl se však nesoustřeďovali pouze na vymýšlení novotvarů. Např. Rosa už ve své době navrhoval odstranit spřežky a psát "ř" místo "rz". Jak Rosa, tak i Jan Václav Pohl (1720-1790) navrhoval psát dlouhé u jen v podobě "ú". O užívání "ů" Pohl prohlásil "ať to užívají básníci a knihtiskaři jako příznak starověku a jako poukaz na to, jestli samohláska ů pochází ze starého uo, ale myslím, že bychom neměli tím trápit učící se, kteří si nepostarají přemýšlet o dřívějším úzu". Takže nic nového pod sluncem, současně ale i špatná zpráva pro všechny zjednodušovatele jazyka - "ů" i po těch staletích pořád žije (a za sebe říkám, že jsem tomu rád).
