Význam slova soudruh
Odpovědi
Diskuze
- druh je přítel, nebo někdo blízký
- sou - je něco jako předpona s- (souputník - ten kdo putuje se mnou, soukmenovec - společný obyvatel kmene, sounáležitost - součást celku)
->
• soudruh - něco jako společný přítel, druh, který je druhem i jiným
Dost často se používá i dnes "Čest práci soudruzi!" jako humorné oslovení. Dřív bych to ze sebe ani nedostal.
Slovo je slovanského původu a znamenalo nejprve společník, druh ve společné věci. Význam slova se ale posunul v době komunistického režimu v Československu, kde byl nejen obvyklým oslovením mezi příslušníky komunistické strany, ale také povinným oslovením ve služebním styku, což novější jazykové slovníky označují za hlavní významy a původní nezmiňují.
www.ontola.com/cs/di/vyklad-slova-soudruh
A znáš to, jak se potkali ti dva u Kolína ? Pane pojďte, budeme si hrát. Na co. Na blbce. A jak se to hraje. To si vezmete modráky, a půjdeme v sobotu dělat.
Když vznikla strana Sociálně demokratická, která se dovolávala mezinárodní jednoty pracujících lidí, oslovovali se tak.
Toto od nich převzali komunisté, kteří se od soc.demokratů oddělili.
Poté, co komunisté ovládli stát a zakázali si prohrát volby, vnucovali oslovení "soudruhu" všem lidem, i nekomunistům, na znamení souhlasu. Bylo to také oslovení členů odborového hnutí.
U nás v práci na tom nikdo netrval, a prakticky nikdy jsem to neslyšel. Hodně se na toto oslovování dbalo ve školství, v uniformovaných složkách, ve státních úřadech a všude mezi kariéristy. Také v mediích.
Tím se to pěkné, starobylé slovo velmi zkompromitovalo, podobně jako slova "socializmus", "budování vlasti", "světový mír", "proletář" a pod.
Pozdrav "Čest práci" používali sociální demokraté v době, kdy se s chudými lidmi zacházelo jako s dobytkem, a za činnost v dělnickém hnutí byli zavíráni i na deset let. Byl to svého druhu spiklenecký pozdrav. Později, když se stal pozdravem oficiálním, zprotivil se kde komu do té míry, že i tam, kde byl požadován byl často nahrazován s žertovnou ležérností tvarem "čestíček". To by si v padesátých letech nikdo nedovolil, ale v semdesátých letech a později už byli z KSČ vyhozeni všichni členové KSČ, kteří byli schopni vlastního názoru a kritizovali deformace. KSČ se stala rezervoárem kariéristů, zbabělců a hlupáků, kteří drželi režim proti všem. Ti se po převratu 1990 rozprskli do nově vzniklých demokratických stran. Čím žhavější soudruh tenkrát, tím dnes žhavější antikomunista. Někdy mám pocit, že jediní poctiví a svému názoru věrní lidé jsou v KSČM, což samozřejmě není pravda, a také to dnes pod trestem vyobcování není radno říkat.
Lidé jsou lidé, mění se, kdo do nich vidí, dokud nezemřou, těžko můžeme říci, jaký kdo byl. A po smrti se zase spřádají legendy.