jobova muka
Odpovědi
Diskuze
http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/503984-jobova-zvest
Evangelický iblický text - Jb 42, 12 - 17
Jobovy zvěsti
V pondělí 21. června zemřel varhaník bratr Josef Bíca. Zemřel sice v pokročilém věku, bylo mu 79 let, ale náhle a zbytečně – při nezaviněné dopravní nehodě. Mnoho pro nás znamenal, měli jsme ho rádi. Mnoho lidí ho znalo jako obdarovaného hudebníka. Bude nám scházet. Proč to Pán dopustil?
V úterý 16. srpna 2006 byl zabit ve Francii zakladatel komunity v Taizé, bratr Roger Schütz. Původně švýcarský protestantský farář se nejprve sám usadil za 2. světové války ve vesničce v Burgundsku, v blízkosti slavného kláštera Cluny, a začal tu přemýšlet o životě, světě a své roli v něm. Postupně se k němu přidali další, nakonec vyrostla komunita, kde se přes sto stálých členů řeholníků (také dva čeští) stará o stálý mnohatisícový proud návštěvníků již přes půl století. Bratr Roger tak poskytl zcela nový prostor křesťanskému ekumenismu, tak silný, že i někdejší kardinál Ratzinger při katolickém přijímání posloužil jemu, evangelíkovi. Bratr Roger vytvořil zcela nový typ spirituality, ztišení, meditace, srozumitelné pro současného člověka. Jeho texty byly přeloženy do desítek jazyků, česky jsme první knížku (na dlouho i poslední) mohli číst již v r. 1970. Nyní, tři měsíce po svých devadesátých narozeninách zemřel násilnou smrtí z rukou pomatené cizinky, možná křesťanky, před zraky dvou a půl tisíc účastníků večerní bohoslužby v Taizé. Pro mnoho lidí mnoho znamenal, mnohých zachránil víru, mnoha lidem pomohl objevit živé křesťanství, nikoli jako náboženství, k němuž příslušejí, nýbrž jako osobní setkání s Pánem života. To je v době podobných falešných i zneužitých pokusů o totéž skoro zázrak. Bude nám scházet. Proč to Bůh dopustil?
Podobné otázky napadnou člověka skoro vždy, když se stane něco, s čím se nelze snadno vyrovnat. Křesťané, věznění v komunistických koncentrácích vyprávějí, jak věznění jejich víru posílilo, ale některým víru, alespoň na čas, vzalo. Bolesti se lidský rozum vždy vzpírá, ale křesťané to mají ještě horší, když jejich víra stojí na přijetí láskyplného a všemohoucího Boha. Všemohoucí Bůh, plný lásky – a zbytečné bolesti a tragédie, nejde to dohromady. Zdaleka ne všechno se dá vysvětlit pouze lidským hříchem.
Křesťan, evangelík zvlášť, potom sáhne po Bibli, knize nejmoudřejší. Najde knihu Jobovu, a najde podobné otázky. A tu se přiznám, že kniha Job mně nikdy nedávala plnou odpověď. Dnes vím proč, některé otázky odpověď nemají. Než však na to člověk přijde, trvá to dlouho.
Nejvíc zarazí první dvě kapitoly knihy. Satan se tu domlouvá s Bohem, a Bůh to přijímá, připustí rozhovor. Satan je Bohu partnerem?! A Bůh přistupuje na Satanovy provokace a vydá mu člověka, zbožného muže Joba. Vem si ho, Azore, trhej! Nezabíjej ho, ale můžeš vybít celé Jobovo okolí, jeho nejbližší.
Ani skutečností, že Satan může udělat pouze to, co Bůh dovolí, není čtenář uklidněn. Když tohle dovolí, je mně to málo. Bůh by přece neměl dopustit ani nejmenší zlo, přinejmenším ne to, které nevzniklo jako důsledek hříchu. Bible jasně říká, že „Job byl muž bezúhonný a přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého“. (Jb 1,1) Své utrpení si nijak nezpůsobil on sám ani nikdo jiný. Trpěl nevinně. Proč to Bůh dopustil?
Oč nesrozumitelnější je taková bolest v pohledu křesťanského vyznání, o to více jí rozumíme ze zkušenosti. Smrt bratra Bíci i bratra Rogera jsou jen dalšími střípky, z jakých je poskládán skoro celý život. Nemoci i úmrtí, nepochopitelná zklamání a životní smůly plní deník většiny lidí. Křesťané to prostě neřeší, nebo se s tím celý život perou, mnohé to však od živého Hospodina nadobro vzdálilo a mnozí, přemnozí nekřesťané se na to vymlouvají. Je to výmluva, ale pádná, těžko hledat protiargumenty. A první dvě kapitoly Jobovy knihy dávají spíš za pravdu odpůrcům víry než obhájcům. Neprolomí to ani ten krásný verš, shrnující veškerou lidskou pokoru: „Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jb 1,21) Nepomůže ani závěrečný happyend, který Jobovi dá znovu stejné množství synů i dcer a množství majetku, a štěstí, radost a dlouhověkost. Ty, o které přišel, mu to už nevrátí.
Pak se člověk od knihy Job odvrátí – co mně chce Bible říci, namluvit? Že Pán Bůh, který tohle může dopustit, je všemohoucí i laskavý? Nebo není? Nebo že za to mohu já, člověk?
Správná otázka: co chce Bible říci? Platí pro ni, jako pro mnoho otázek o víře, Bohu a Bibli, pravidlo „negativní teologie“: ptát se nejprve, co Bible říci nechce. Především kniha Job nechce pootevřít dveře do Boží kuchyně nebo mysli, podobně jako celá Bible. Kniha Job, podobně jako celá Bible, nechce říci, jaký je Bůh sám o sobě, nebo dokonce jaký je v rozhovoru se Satanem. Bible je Písmo svaté v jiném smyslu; ukazuje popravdě, jaký je člověk před Bohem a jaký je Bůh vůči člověku i jaký je v očích člověka.
Jaký je člověk před Bohem? Především je v něm hřích. To člověk neslyší rád, zvlášť dnes, když toho tolik víme o dědičnosti, o souvislostech kulturních, ekonomických, psychologických. Co chceme pořád vyčítat sobě nebo druhým? Vezměme se už jednou, jací jsme a nedělejme si vyčítavé nebo pokrytecké vrásky! I bratr Roger jako základní postoj k současnému světu nerazil kritiku, nýbrž porozumění: „berme lidi tak, jak jsou“(Schütz, Roger, Žít dnešek s Bohem, Vyšehrad 1970, s. 34). Jenže vzít sám sebe jaký jsem, smířit se se sebou, ale posouvat, usilovat o změnu, o pokání, o nápravu, co třeba napravit, nebo vzít sebe a svůj stav jako definitivní a neměnný, je rozdíl.
Job je příkladem člověka spravedlivého, a je tak zrcadlem i vzorem. Mohu o sobě říci, že „jsem bezúhonný a přímý, bojím se Boha a vystříhám se zlého“? Že to Jobovi nebylo nic platné? Napřed povím, že Job je v té spravedlivosti můj vzor. Mám kam mířit: k Jobovu ideálu.
Jaký je ještě člověk před Bohem? Také mnohdy nešťastný. Zasahují ho rány a neštěstí. Člověk nerozumí, jako nerozuměla ani Jobova žena ani jeho přátelé, ani on sám. Job vydrží jednu ránu, dvě, tři, a pak už je toho moc. I takový je člověk před Bohem – bolestně nechápavý.
Člověk také hledá odpověď. Napadá ho mnohé, něco nepoužitelné, něco chvíli vydrží, ale ne dlouho. Člověk si vymýšlí, obdarován rozumem i tvořivostí je schopen lecjakých umných konstrukcí filosofických, náboženských, uměleckých – ale nakonec stejně vždycky zůstává s otevřenou pusou. A jestli se nějaké konstrukce chytí, většinou je svému okolí pro smích nebo k pláči. Protože žádná odpověď na otázku, jak to Bůh může dopustit, neexistuje.
Tak vypadá člověk v Jobově příběhu, člověk před Boží tváří. A jak vypadá Bůh tváří v tvář člověku, Bůh v lidských očích?
Především se ukazuje v jiném světle Boží všemohoucnost i Boží láska. Jsou jiné, než jak je známe my. Člověk, přemýšleje o Bohu, vezme nějakou dobrou lidskou vlastnost, jednoduše ji navýší, umocní, a přisoudí Bohu. Jako by Bůh byl jen mnohokrát umocněný člověk, jako by Boží láska byla jen mnohokrát umocněná lidská láska, stejně tak jeho moc, schopnosti, pocity… Jenže takový Bůh není, neexistuje.
Kniha Job vidí Boha, který se nechá vyprovokovat Satanem. Tak člověk vidí Boha, protože jinak si to neumí vysvětlit. Job i jeho přátelé dělají chybu, když se pokoušejí vysvětlovat. Jako by mluvili proti smyslu celé knihy: ukazují, že odpověď není.
Bůh před očima lidskýma je především skrytý. Nepomáhejme si hned novozákonním doplněním! I pro mnohé současníky Ježíšovy zůstal Bůh skrytý a pro mnohé obyvatele zeměkoule zůstal Bůh neviditelný i po Kristu! Skrytost Boží poznává Job na konci, v poslední kapitole a předkládá ji v modlitbě jako téměř svůj největší objev.
Bůh skrytý, jiný, jinak všemohoucí a jinak milující – to je hlavní poselství knihy Jobovy. Ale zůstává ještě jeden Jobův objev, velmi překvapivý, spíš jen tušený. Ale Bible o něm referuje velmi zřetelně, byť jedním jediným veršem. Job svou modlitbu končí: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“ (Jb 42,5).
V té hrůze, kterou Job prožije nejen v prvních dvou kapitolách, ale hlavně potom v tom strašném zápase o porozumění, v tom hledání se svými přáteli a svou ženou, v tom všem, čím musel projít, v té hrůze spatřil Job Boha „na vlastní oči“. Spatřil jinak milujícího, jinak všemohoucího, jiného, než si celý život kreslil a představoval, jiného, než ho líčily teologie i jiné lidské pokusy. Spatřil pravdivého, pravého Hospodina a měl z toho radost. Takovou, že chtěl dál „žít svůj dnešek s Bohem“, jak zní titul jedné knihy bratra Rogera. Proto říká Job na konci: „Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě.“ (Jb 42,3-4)
Happyend, jímž končí kniha Job, je spíše než koncem vlastního příběhu ilustrací, že i ten muž, po němž jsou pojmenovány „Jobovy zvěsti“, objevil evangelium, dobrou zprávu o dobrém, opravdu milujícím a opravdu všemohoucím Pánu světa. I když to tak často nevypadá.
Amen.
Je zajímavé, jak jednoduchá otázka vložená do dotazů na webu může dát nejen vysvětlení, ale i poučení a impulz k rozjímání a úvahám nad sebou samým a také nad tím, co se děje v našich životech. Díky.