Fobie z hlasitých zvuků
Dobrý den, jsem už mírně zoufalá, trpím takovou zvláštní fóbií - bojím se hlasitých zvuku - např. rána střelné zbraně, pistole, děla, výbuchy všeho druhu, třeba i v chemii - pokusy, které bouchají. Někdy mě to hodně omezuje. Je to strašný strach a jednou jsem z toho byla i nemocná, bohužel se mi to věkem zhoršuje, takže asi nejsem ten typ, kterému to s věkem klesá. Terapii šokem ani pod dohledem psychologa podstoupit nehodlám. Nejhorší je, že mi to nikdo nevěří. Děkuji
Odpovědi
Diskuze
Mám něco jako ty, hrozně se bojím rány z prasknutého balónku, že začnu koktat.
... a nevím, jestli ti to pomůže, ale můj pes má fóbii z takových zvuků taky. Ohňostroje na nový rok a bouřky jsou za trest, ale stačí opravdu jenom nějaké zvučné plesknutí, začne zmateně pobíhat po zahradě, kňučet, schovávat se do zadního rohu boudy... :D Nejsi v tom sama...
A tak možná rada. Práskni si sama pytlík třeba po nakoupených rohlících, papírový, plastový... U balonku bych asi tedy i já měla problémy. Ale pro začátek by to mohlo stačit. Je pravda, že já si ty sáčky prásknu vždy a s potěšením :-)
Ono je opravdu něco jiného když ti někdo ucpe přívodní hadici ke vzduchu než ty sama. Při branném cvičení kdysi dávno ve škole v páté třídě jsme si zkoušely plynové masky a učitel ucpáním trubice rukou zjišťoval, jestli je máme utažené. Já ji měla a málem jsem ho "zabila" z pudu sebezáchovy. To se nedá ovládnout. Ale pokud si ji ucpu sama a VÍM ŽE TO ČEKÁM tak je vše OK. To je i s tou ránou. Zkus to a uvidíš. K doktorovi můžeš vždy.
Asi se zhoršuje proto, že se na ni nabalují stále další okolnosti, zážitky, obavy, strachy... vrství se to na sebe a tím Tě to tlačí víc a víc. Taky proto, že cítíš, že si s tím sama skoro neporadíš.
Někdy může být začátek nějaké neurotické poruchy, vyvolané stresem, v nějakém dávno zapomenutém nebo vůbec neuvědomovaném zážitku z raného dětství, který následně "spouštěč" = silný zvuk/ránu nějak pocitově "vypíchl" nad ostatní podráždění.
(Míru intenzity podráždění vedoucí k různě silné reakci i obecnou odolnost proti stresu má každý z nás jinou - každý není flegmatik... , mění se i při aktuálním stavu/náladě - starosti, únava, nevyspání, jiná úzkost... ji zhoršuje.)
Obecně ale jsou strach (konkrétní příčina) i úzkost (neurčitá příčina) běžnými lidskými emocemi, které mají v životě ochranný význam - upozorňují nás na nebezpečí, chrání nás, informují, zabraňují v nevhodném chování... a proto odborná literatura doporučuje, že není žádoucí se těchto emocí úplně zbavovat. :-)))
Přiměřené emoční reakce jsou projevem duševního zdraví.
Je otázka, co považuješ ještě za přiměřené a kdy a proč Tě to (společensky nebo osobně) obtěžuje?
Podle mě už nejsme zvyklí na extrémní situace a obecně nás víc děsí, šokují, neumíme se v nich zachovat klidně/rozumně/účelně.
Jsem taky hodně "lekavá", ale radši si "zařvu" a nemusím mít kvůli tomu druhý den velké opary (z leknutí) jako moje teta...
Koho to baví (z rodiny), upozorňuju, že se v tu chvíli neovládám a může mi vyletět ruka, příště praštím, z leknutí, to samo :) nějaká reakce je prostě v tu chvíli uvolněním napětí a "vtipálci" si dají pokoj.
Nějaký ten vedený "tréning" může být dobrý, třeba sama, jak doporučuje Nyny.
Psycholog s Tebou třeba sepíše "škálu lekavosti" zvuků různé intenzity, od těch, co jsou v pohodě, přes ty horší až k úplně nesnesitelným děsům :)
a postupně se zkouší zvedat hranice snesitelnosti, nejenom to vydržet, ale říci si - je to jen zvuk... Nemá to žádnou souvislost s jiným děsem, naštěstí :-)))
Naše malinká vnučka nechce žádné zvukové hračky, děsí ji mixér,splachovač,hlasité stroje, motorky...naprosto odmítá i že bych jí zahrála na piáno...snad se postupně zocelí.
Tak hodně sil do hlučného světa !
Jsem moc ráda, že jsem narazila na tento web a mohla tak zjistit, že tato fóbie není ojedinělá a že nejsem v tomto jediná nenormální na celém světě :-)