Zvukomalba, přirovnání, alegorie, hyperbola, poradíte?
ahoj, už jsem sem jednou tento dotaz dávala ( v delší vezri s více úkoly) ale pořád mi pár věcí chybí na které nemůžu přijít.. kdyby vás ještě někoho něco napadlo byla bych moc ráda :
(i v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály,
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
...
Dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, sthané stůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit...)
najdete v textu:
1.přirovnání
2.zvukomalba
3.apostrofa
4.řečnická otázka
5.alegorie
6.hyperbola
(i v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály,
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
...
Dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, sthané stůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit...)
najdete v textu:
1.přirovnání
2.zvukomalba
3.apostrofa
4.řečnická otázka
5.alegorie
6.hyperbola
Odpovědi
Diskuze
napsala jsem ti definice,ale najdi si to v básni sama:
Apostrofa – oslovení, řečnická otázka (oslovení nepřítomné osoby, ideje nebo věci)
Přirovnání – dělí se na to, co přirovnáváme a na to, co charakterizujeme (např. hezká jako princezna, hladový jako vlk)
Alegorie – utajení smyslu (jinotaj), hlubší a skrytý význam
Hyperbola – nadsázka, zveličení (záměrné přehánění skutečnosti)
básnická otázka - to snad poznáš
zvukomalba - (cizím slovem onomatopoie) je nakupení určitých hlásek ve verši tak, aby vyvolaly dojem reálného zvuku nebo na něj upomínaly.
Já tam např.vidím zvukomalbu, přirovnání.
hyperbola - dětinství mého věk, daleko odnesl divoký času vztek???
alegorie - zbortělé harfy ton, ztrhané strůny zvuk??
zvukomalba - ta tam podle mě neni, nenašla jsem nic kde by bylo uskupení hlásek takové aby vyvolávali dojem zvuku možná jedině dávná severní zář, vyhaslé světlo sní ..
aspon mi reknete jeslti je to spravně nebo spatně díky.. apostrofa a basnicka otazka to tam nikde nevidim...
á řekl jí: »Nemůžem ničeho čekat od toho žití,
od země této a od těchto nebes a od těchto svatých.
Mně hnusny jsou dnešky, kam minulost výsměšné ověny hází,
pojď se mnou, nejdražší, svět jiný znám, zjevil se mé duši.«
A řekl jsem: »Rozluč se se vším a odejdem (jakoby nic),
když matka spí a otec v krčmě a když páchne město blátem.
Po špičkách… odhodím zbraň, tu kterou jsem chystal v horečce
na svou i na tvoji hlavu… tak… teď jsem ji zahodil navždy!
Tak vedle mně, s mou srostlá bolestí a vášní a hrůzou a extasí,
ty půjdeš. A vzpomenout chraň se skrčených lidí,
těch plazů s myšlenkami ctihodně starými,
ty musíš opustit starou zem, ty musíš přetrhat všecky svazky.«
Ač plakala a rty se chvěly, (zpozdilá!) připravila se k noci,
přec šla a každý krok váhala, slouchala vzlykajíc chvíli
oddech matky, když klaply dveře, - vzpomněla dávných přítelkyň
a tanečních sálů a jarního večera u řeky blíže rodných lesů.
»Eh« řekl jsem, »takhle nelze jíti s přítěží proklaných vzpomínek!
To jsou ještě výpary bahnisk, na nichž rostly naše duše.
Nezapomeň, co špatného obmýšlel s tebou svět, cos vyplakala slz,
nezapomeň ran proklatých rukou a smíchu profanujících!
Neb že tě od mládí oblékali jako loutku pro hračku mužů,
pro domácí rozkoš břichopásků a vilná těla měšťáků!
Nezapomeň, kterak chtěli, aby tvá duše byla slabá, slabá,
pod dechem hříchu aby hledala Krista a Marii!
Nechceš zapomenout?…« Už dlouho jdem spolu. Minuly noci a dny,
kráčíme přes hory a vyhýbáme se příbytkům lidským.
Tam, kde jmelí visí se sosen, tam, kde měsíc visí tmou,
tam jde se nejlépe, tam jsou nejvyšší sny a nejrozkvetlejší.
»Proč ještě pláčeš? Což nevěříš v nový život na jiných světech?«
Aby neplakala, když jsem ji vedl přes úhory, lesy, přes vody,
pohádky budoucích kras a neznámých, tušených krajů,
pod světlem večera stříbrným lhát jsem jí počal.
A tak jsme šli. A přišli k lodím. Bylo to truchlivé moře
a země podivná, město s šedými světly bledými
a okny slepými a věžmi s vrcholy v oblacích,
a ved’ jsem ji k lodi a poručil odvésti v neznámé světy.
Byl v ní jen známý kapitán, tisíci žhavými instinkty
zdál se říditi loď a neznámo jeho mi jméno,
je-li Osud-mstitel neb Osud-vysvoboditel,
nehlesl ani slovem, jen hluboce k zemi se klonil.
Byl v ní jen starý kapitán, známý mi z mystických zjevení;
prostorem neuvědomělých kras my jeli hořícím obzorem.
Ha, ha, já smál se, vida ji jasnit se po dlouhé době,
a poručil jeti jako bleskem, bezpečen, daleko od lidí.
A jedeme a jedeme… vzduch, par cinobrových plný,
schlad náhle a zšedl (poznal jsem, že nás šálí ten starý).
Jeho moudré, poslušné oči kmitaly nejistým zlomyslným bleskem,
když uklonil se k zemi a řekl: »Ihned přistanem k cíli…«
»Tu je ta zem,« řek’ potom s poťouchlým, lstivým úsměvem
a ukázal na bledý pruh, jenž mrtvě se probíral z oblaků.
»Lžeš, pse! Tam je zase týž člověk,« křiknul jsem vztekle,
»vidím jeřáby na březích, skla domů lesknout se v slunci!
Tys jedním z lidské té spřeže, přiznej se, bazilišku,
zabiju tě, pse, vtělené ty zlo, podvodný kramáři!«
Poklonil se, zadrkotav zuby. V tom bledý pruh země zas zmizel
a zase na cestu dalekou od světa lidí jsme jeli.
Dny prchly a hrůza čekání marného visela na našich srdcích,
my seděli v objetí a ona plakala, šeptajíc o dávných dnech.
»Víš, kterak v létě dřímal soumrak nad teplými lukami,
stříbrné světlo se třáslo nad tichem tajemných pěšin?«
»Vidíš ty pse, zas vzpomíná,« křik’ jsem. Zlověstně mlčel
stařík nad svou busolou (drzý, k vraždě mě sváděl).
»Zas pláče, pse, jeď rychle, kde v podvědomí svítá,
a kde je radost a hudba a krvavé květy kde voní!«
Dny prchaly a noci se šeřily. Zřel jsem: vlasy jí zbělely,
snad hrůzou, vlny jak ponuře praskaly o boky prohnilé lodi.
»Vidíš, jak vlasy jí zbělely?« zoufal jsem, »vidíš, proklatý starče,
i tys mě oklamal, nevěřím tobě, nevěřím, ne, již nevěřím!«
I zabil jsem jej ranou ukrutnou, licoměrného ďábla:
paluba houkla pádem a jako smích skříplo to v lanech.
»Teď už nás neoklame návratem k proklaté zemi!
Neznal světů zjevení… Umřem? Ah, takto žíti!
Oh, marně prosíš, jikdy se nevrátím k zemi, ne, nevrátím,
zkaziv tvoji mladost, tvé štěstí a naděje k zemi přirostlé!
A zkaziv duši tvou očekáváním světla, které nepřichází,
nevrátím tě již zemi, kterou proklínám, kolébku zla!
Nezbývá, než dočkat se neb umřít v šíleném objetí
na opuštěné lodi na moři mrtvě zeleném.
A neplač přec, nezvikláš mě, moje vůle je pevná,
i to je štěstím, umřít daleko od bídné země!«
Takto Ti to tady na stránkách nikdo rozebrat nemůže, nejsou tu na to technické možnosti.
Uvedené básnické prostředky najdeš v záhlaví otázky tohoto vlákna.
Symbol nebyl přímým pojmenováním věci (problému, stavu atp.), ale pouhým náznakem, sugescí podstaty věci.V literatuře chce básník svým dílem především zapůsobit, nezáleží mu na plném pochopení. Používá se především volný verš, básníci se snaží o hudebnost verše.
Symbol měl umožnit čtenáři uhodnout tajemství ukryté v nitru věci. V literatuře tyto představy vyjadřují nepřímo (metaforou). Symbolismus zahájil prudký rozvoj básnické obraznosti, kladl velký důraz na hudebnost. Tyto prvky často vedly k nesrozumitelnosti a nepochopitelnosti jejich náznaků.
Sova útočil proti společnosti a dával najevo protispolečenské postoje celé mladé generace. V básni se zároveň objevuje hledání morálních a společenských hodnot,objevují se snové krajiny v zahradách symbolů a metafor. Vizionářská poezie. Nic není řečeno přímo.
Zde jde o symbol poutníka, který kráčí životem, i když je to beznadějné a stále hledá.
metafora: vzduch, par cinobrových plný, moři mrtvě zeleném.
personifikace - výsměšné ozvěny, srostlá bolestí, okny slepými
metonymie - tisíci žhavými instinkty
první část básně:
Vypravěč je zhnusen životem a svým okolím, i celým světem. Chce odejít za velmi nejasnou vidinou, ale ne sám. A manipulací k sobě poutá dívku, která je tu štastná. Ve svém snu jde tak daleko, že užívá všech prostředků, aby s ním šla zcela dobrovolně (podoba se Svatební košilí).
Dostali se až k moři, kde nasedají na lod, která je má odvézt do lepšího světa. V tom přístavu nic nepoznává, jen kapitán mu byl povědomý. A najednou poznal ,že jde o podvod, že kapitán je též jeden ze světa, který chce opustit. Dívka stále vrací vzpomínkou do minulosti, kterou kvůli vypravěči opustila. A během té nekonečné cesty hledání dívka zestárla a on poznal, že i kapitán ho oklamal. Že cesta nevede nikam. že vše jen předstíral.A zabil ho. Ale přes to všechno putují dál, raději zemřít, než se vrátit do světa.
Zde se básen opravdu jeví jako obsah horečného snu.
Chce jít dál a konečně najít svou představu štěstí. Nedaří se mu to, dívka po jeho boku stárne a stále vzpomíná na minulost, on zabíjí toho, kdo ho měl přivést do krajiny blaha –zdá se mi, jako by ten kapitán byl nějakým jeho druhým já, které podvědomě nesouhlasí s jeho poutí. A tvrdohlavě trvá na své vidině dokonalého ráje, i když vidí bezvýchodnost svého konání. A současně s sebou násilně strhává i svou partnerku.
Tak, ztrávila jsem nad tím 3 hodiny s došla k tomu, že Sova byl magor.