Ontola > Čeština > diskuze
| Nahlásit

Prosím vás o vysvětlení významu příjmení Mrkos.

Předem děkuji.

7 reakcí

| Nahlásit
ač laik a pouhý lingvistický amatér, dovolil jsem si z velmi osobních důvodů zapátrat po původu tohoto neobvyklého příjmení a nalezl jsem hnedle několik možných pramenů vedoucím až k fantaskním závěrům:

1) český
Uvažujeme-li o původu tohoto příjmení v moderní spisovné češtině, nabízí se slova jako – mrkat, či mrkev. To je ovšem foneticky nepříliš uspokojivé a hlavně nudné řešení mrkosovského problému.

2) moravský
Dialektický slovník Moravský od Františka Bartoše, vydán v Praze roku 1906, uvádí pod heslem Mrkos „překvapivě“ příjmení, dále však valašské slovo: mrkoniť – z temna mluviti a hlavně další sloveso: mrkosit, mžikati, špatně spáti.
Následuje věta z Brodska (asi Uherskobrodska): Nespala sem, enom sem mrkosila.
Dále je ve slovníku uveden odkaz na sloveso – mrkotat: 1. mekotat – koza mrkoce (valašsko) 2. z temna mluviti, bručeti: Pomrkoce a neřekne nic (Zlín) 3. z temna svítiti: To světlo enom mrkoce (Zlín)

3) chorvatský
Chorvatština zná podstatné jméno – mrkost: pochmurnost.

4) starogermánský
Starogermánština prý snad měla slovo – murkaz: jež se dá přeložit jako zkažený, shnilý, bahnitý.

5) latinský
Latinské slovo – mōrōsus: nevrlý, je foneticky od slova Mrkos docela vzdálené, nicméně nám vytváří zajímavý lingvistický oblouk a to zpět k současné češtině.

6) současná čeština podruhé
Shrneme-li si všechny výše uvedené možnosti významu příjmení Mrkos, tedy: z temna mluvící, špatně spící, bručící, pochmurný a nevrlý. Nabízí foneticky blízké, české synonymum: morous.

7) mrkos=morous?
význam slova morous byl pěkně popsán v časopise Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 3 (zdroj: http://nase-rec.ujc.cas.cz) a v mnohých bodech se potkává s tím co je výše uvedené o možném původu příjmení Mrkos, posuďte sami:

(J. D.) Vykládati slovo morous v tom významu, jaký má ve rčení »choditi jako morous« (NŘ. 9, 249), přímo z latinského slova morosus (= nevrlý, mrzutý atd.), pokládali bychom za zbytečnou komplikaci. Morous je slovo staré, ovšem ne v tomto významu, nýbrž ve významu »noční přízrak, vlkodlak, upír«. V tom významu je dokládá Jungmann z pol. 16. stol. z předmluvy k Štelcarově Knize o stvoření světa (aby ho [dítě] nenesli do sínce aneb do kostela, že by bylo morous); v tom významu žije dosud místy v lidové tradici (v Kubínových Povídkách z Podkrkonoší 377 se vypravuje, že morous ve spaní tlačí lidi, že má srostlé obočí a že se ženské obludě takové říká můra) i v odvozeném slovese »morousovati« = celé noci bdíti, po nocech choditi. Že ve výraze »chodí jako morous« nemělo slovo morous od počátku význam člověka mrzutého, svědčí jeho forma přirovnávací (chodí jako duch, páv, stín, modla, bludná ovce atd.) i paralelní Blahoslavovo přirovnání »chodí co můra« = nevlídně, škaredě. Je tedy pravděpodobné, že se toto přirovnání zakládá ještě na představě morousa jako bytosti zlé, s nevlídným, uhrančivým pohledem (pod srostlým obočím). Z výrazu »chodí jako morous« vzniklo snadno metaforické pojmenování »to je morous« (jako »to je liška«), jehož význam pak mohl velmi lehce splynouti s významem lat. morosus, morosní, které lid snad slýchal tu a tam od učenějších pánů. Výklad tento je, jak se domníváme, přirozenější a snazší než domněnka, že vedle starého slova morous (= upír) vzniklo v lidu — neboť morous je výraz lidový — ještě druhé slovo morous z latinského slova morosus. Flajšhans (Přísl. 1, 1013) spojuje s těmito dvěma slovy ještě třetí slovo téhož znění, značící mourovatou kočku n. dobytek, a hledá pro všecka ta tři slova společný základ v lat. Morus, Maurus.

8) závěrem, osobní názor
Původního Mrkose si představuji jako osobu nevrlou až temnou, někde mezi šmoulím Mrzoutem a rumunským Drákulou. Tak že pokud jste nositeli tohoto příjmení stejně jako já, může pro vás být uklidňujícím faktem, že vaše občasná mrzutost geneticky dána. Snad vás příjemně zamrazí i tajemné mystično, jež se vznáší nad hromádkou vašich vizitek. Pokud jste však navzdory svému zděděnému mrkosství člověk slunečný a pozitivní, patrně nad tímhle vším s úsměvem přimhouříte oko, ať už jste křestním Pepa, Franta, nebo Karel.
| Nahlásit
J. Jungmann k tomu říká:
Mrkotám it mrkoci = mrkat, blikat, pohybovat.
Od toho Mrkta, Mrktal.
Mrk- je kořen, -os přípona.
| Nahlásit
https://books.google.cz/books?id=QlU0AQAAMAAJ&pg=PA504&lpg=PA504&dq=mrkot%C3%A1m+jungmann&source=bl&ots=mUdJNLGQ9v&sig=AYLW_VaHeR2qEdllr9QV3oOBzbI&hl=cs&sa=X&ei=WLdAVeuiE4bSUdWpgPgN&ved=0CCQQ6AEwAA#v=onepage&q=mrkot%C3%A1m%20jungmann&f=false
| Nahlásit
Jungmann byl spíše slovotvůrce, a ve svém rozsáhlém díle dává často přednost invenci před tradicí. Co se "mrkotání" týče, přikláněl bych se spíš k výše zmíněnému Františku Bartošovi. Jungmann si ke „mrkotat“ patrně přimíchal dnes velmi se rozmáhající slovíčko "mrdat" - což v jihoslovanské bosenštině znamená kroutit se, vrtět se - snad i pohybovat se. Důkazem snad může být to, že Jungmann ho opomněl ve svém slovníku uvést samostatně, ač ho jinde užívá ve větě: Pes mrdá ocasem.
| Nahlásit
https://books.google.cz/books?id=tFU0AQAAMAAJ&pg=PA70&dq=mrd%C3%A1+jungmann&hl=cs&sa=X&ei=rMJAVfWSBYSwUZTugOgF&ved=0CCIQ6AEwAA#v=onepage&q=mrd%C3%A1%20jungmann&f=false
| Nahlásit
o panu Bernolákovi toho moc nevím, každopdně váš odkaz mi moc nezapadá do naší debaty, neb nijak nedokazuje, že Mrk je kořen a os je přípona. Záhada tkví právě v tom "os", v české kotlině mnoho příjmení končících písmeny os nenajdete, nenapadájí mne ani jiná původní česká slova s příponou "os".
 Anonym
Odpovídat lze i bez registrace. Dodržujte pravidla Ontoly
Vložit: Obrázek