| Nahlásit

Jak motivovat dítě, aby se učilo?

Jde mi o školáka na prvním stupni, ale zajímají mě i obecné poznámky pro jakoukoliv věkovou skupinu. Jak motivovat dítě, aby ho učení nebo spíš vzdělávání zajímalo a bavilo?
Diskuze
| Nahlásit
Základní kámen je ve školiteli,
dítě nesmí mít pocít, že je vědomě posazeno na židli a my do něj cpeme informace. Mělo by to být podáváno chytlavou formou. Nemám na mysli školu hrou, nýbrž říci k tématu jiné zajímavosti, může-li si to rozhled školitele dovolit. S učením malých i velkých mám své zkušenosti. Není nic lehčího než během první hodiny formou rozhovoru se dobrat k tomu, co člověka baví. Dám primitivní příklad. Jednou jsem doučovala biologii sportovce-začátečníka. Když jsme se dobrali ke svalům, řekla jsem mu ku příkladu, jak se pozná sprinter od maratonce atd. . . chtělo by to prostě více interakce a nesoustředovat se příliš na jádro pudla.
| Nahlásit
Tohle je zajímavé a určitě to je pravda, ale jak třeba motivovat dítě na prvním stupni, aby se učilo písmenka nebo počty, to je opravdu oříšek. Někoho to baví a sám chce úkoly, ale jiného to nebaví. Takové jedno dítě mám. A nevím, jak ho motivovat, aby se učilo písmenka a sčítání.
| Nahlásit
Jestli tohle dočteš až do konce, tak Tě obdivuji, možná by stačil jen poslední oddíl.
Já děti vychovávat neumím, ale věřím tomu, že „nejvíce vychováváme, když si myslíme, že zrovna nevychováváme“.
Na otázku, co je pro nejlepší studijní výsledek nejdůležitější: Učitel, učebnice, student? Je jednoznačná odpověď: Student (je-li zvídavý a cílevědomý).

Nanyn odpověděla, jak má postupovat učitel. Já promluvím o zázemí dítěte, rodině. S dětmi jsou, co si budem nalhávat, samé problémy.
Tvoje dítě něco bavit musí, dokonce i kdyby nebylo příliš vzdělavatelné. Třeba ještě není dost vyspělé, nebo je to typ, který to prostě nebude bavit nikdy, jako tygr nebude na trávu nikdy. Může mít také nějaký psychický problém, jehož si nejsi vědom.
Jedináček je traumatizován svojí osamoceností pod drtivým tlakem rodičovské autority. Prvorozenec je jakýsi polorodič odpovědný za své sourozence, na které nestačí, ale je za ně popotahován. Prostřední je mazánek, posléze nedomazlený, předčasně opuštěný kvůli nejmladšímu. Nejmladší, který dostane školu od starších, hýčkán rodiči, ví, co si může dovolit, a ví, jak na to, ale je stále neuspokojen, protože by už honem honem chtěl to, co oni. Všechno jsou to jen děti, podobně bezradné, jako jejich rodičové. Všichni dohromady, ne vždy šťastně, zápasí o postavení v rodinné smečce.
Abychom lépe pochopili dítě, nesmíme ztrácet se zřetele, že je to zvíře, savčí mládě (byť s lidskými předpoklady). Po miliony let lidského vývoje se děti učily napodobováním dospělých, a tato výuka nebyla programová, ale zcela intuitivní, a to, které v ní neobstálo, stalo se špatným lovcem a bojovníkem a propadlo se na okraj společnosti a tím i přirozeného výběru.
Teprve před pár stoletími začalo být každé dítě podrobováno výuce gramotnosti a dalších znalostí. Tyto znalosti nejsou pro přirozený způsob života potřebné (algebra z dnešní základky se vyučovala ve středověku na universitě), a člověk jim není zcela přizpůsoben.
Důsledky lidské činnosti mají být smysluplné a dohlédnutelné, což v moderní době již zůstává výjimkou. Proto se motivací pro úsilí staly peníze, neboť ve většině případů lidem přirozený smysl jejich práce uniká. Přirozené by bylo ulovit či vypěstovat potravu, uloupit majetek při loupežném nájezdu, vyrobit hrnec, zbraň, či chatrč. Nikoliv sedět v kanceláři a vyplňovat formuláře.
S tím však nic nenaděláme. V naší rozvinuté společnosti má dítě tu smůlu, že je školeno pro svět, v němž jeho existence i činnost postrádá viditelný smysl, a tento musí být individuálně hledán, a často zůstane nenalezen.
Dítě je zvídavé spontánně, je to zvídavost hravá, ne cílevědomá. Některé téma třeba chce vyčerpat až do hloubky neodpovídající jeho věku, jiné téma naopak jeho zájem nevzbudí.
Dítě se učí hrou, s výukou ale není radno spěchat, obvyklých 6 let neznamená, že jsou děti vyvinuty rovnoměrně. Ne každé dítě je už dost vyspělé, a pak se ocitne v roli "někoho, kdo nestačí" (ačkoliv není hloupé), což je může psychicky poznamenat. Dítě pak ostentativně dává najevo, jak při oné hloupé činnosti „nevýslovně trpí“, že ono má zájem o něco onačejšího, než nějaký pravopis či počty, které se přece učí každý, a kdyby chtělo, naučilo by se tomu levou zadní. Svým způsobem je to vlastně pravda, ale rodič zvýší hlas: „Musíš chtít, proč nechceš, proč tak zlobíš, co z tebe bude, podívej, támhle ten …!“ a dítě cítí, že je beznadějně nedostatečné, neví jak chtít, když to nejde, začne vzdorovat, trucovat, na úkoly nestačí, octne se v bludném kruhu, z něhož samo nenalézá cestu ven, ale s rodičem se poradit nemůže, protože právě v tomto problému nejsou partnery, ale „nepřáteli“.
Jsou to nepřátelé, které miluje, chce jim udělat radost, ale nemůže, a začne být neurotické. Vzdor třeba vysokému IQ se stane kandidátem na metaře, nebo dokonce na kriminálníka.
Velmi zjednodušeně jsem předestřel schema – katastrofický scénář, z něhož vyplývá, že není radno své dítě do učení nutit moc, a když Vám přinese pětku, tak mu raději řekněte: „Miluji tě nade vše. Netrap se tím. Ta pětka je docela dobrá známka, šestka by byla horší. Jistě budeš mít lepší pocit, až si to opravíš. A teď půjdem spolu do kina, na co chceš jít? “
Promiňte mi tu grotesku, ale to jediné, co můžete pro dítě udělat, je, že mu projevujete bezpodmínečnou lásku. A na její osnově teprve můžete tkát jakýsi výchovný a výukový vzorec. Dokonce dítě můžeme a musíme pohnat k odpovědnosti za jeho činy s tímto proklamovaným vědomím, když něco provede. Ostatní je na Osudu.
Každé dítě je jiné. Zatímco jedno dítě se naučí písmenka spontánně, protože to zláká jeho zvědavost, jiné třeba proto, že bude chtít zvýšit prestiž svého postavení.
Např.: Když bude rodič s jedním dítětem hrát nějakou hru s písmenky a bude je za to oceňovat, druhé dítě se bude snažit naučit se to taky, pokud v něm již není nějaký psychický blok.
Také by se totiž mohlo stát, že půjde k čínské váze, s níž má zakázáno si hrát, bude svádět zápas se zbytečností tohoto zákazu, dokazovat si, že není tak hloupé, aby ji rozbilo, najde v tom na chvíli uvolnění a zapomenutí, a ejhle, váza se (kdo by to byl čekal?) rozbije. My pak budeme řešit vázu, ač příčina rozbití bude skrytá a vlastně závažná.
Dítě přece vázu rozbít nechtělo, ale jedná se s ním, jako by bylo chtělo. Pravda, mělo to sice zakázáno, ale pocit vnitřního neuspokojení (ten ďábel) je k váze přivedl. Ono samo nechápe, proč se to vlastně stalo. Má pocit ukřivděnosti, vzdoruje o to víc, že vidí, že nemá co uvést na obhajobu. Blok se posílí a bude ještě horší, než je vůbec myslitelno, beznadějně a nenávratně. A posléze třeba až na věčné časy. (Ještě na smrtelné posteli bude řešit tu kdysi rozbitou vázu, nebo ji naopak vytěsní, a z hlubin nevědomí bude váza celoživotně torpédovat jeho postoje.) Zastavit to může jen úvaha, zda by nebylo horší, kdyby místo vázy uhynulo dítě.
Děti nám někdy na tuto otázku dávají nevyžádanou odpověď, když se třeba kvůli vysvědčení oběsí na půdě. Pak bychom je chtěli zpět i s pětkami.
Na děti musíme mít čas. V současné době plné zábavy, ale také frustrace, prekarizované práce, a vykupování své přítomnosti v rodině penězi, je to mnohem těžší, než v prvobytně pospolné společnosti, kdy byla celá tlupa pospolu a konala vždy nějakou smysluplnou činnost, i kdyby to mělo být třeba náboženské obřadní lidožroutství (nemám na mysli zrovna svaté přijímání). Tehdy děti nezlobily.

Většina dětí se většinu předmětů učí jen pro známky. Mnohem důležitější je pro ně řešit své postavení v tlupě třídy, pro což je důležitější: oblékání, vybavenost drahými přístroji, souboj s autoritou učitelů, JINÉ ZNALOSTI (které se nevyučují, ale jsou vysoce oceňovány, přičemž rodiče jim vůbec nerozumějí) i šikana. V tomto souvztaží jsou všichni kandidáty na alfasamce a na alfasamice a nikdo nikoho nešetří. Normálně je dítě (jedno – každé) hodné. Když se ale sejde blbá parta, davová psychóza se rozjede. Slabší jedinci pak mohou podléhat vlivům až do krajnosti. Děti pod emočním tlakem jsou ještě nesoudnější, než dospělí. Někdy se stane, že cítíme, že je divné, ale netušíme, že je už už za hranicí svých sil.
Učitel musí provést žáky výukou, ignorovat tajný život třídy, který na pozadí výuky probíhá, lézt žákům do zadku, musí je bavit, dávat si pozor, aby jediným neuváženým slovem úplně neztratil autoritu a nebyl i fyzicky napaden, a k tomu ještě se tvářit vesele a bezstarostně, a to vše za pár korun. Žákům se nemůže nic stát, vinen je vždy on. Možná by pomohlo, kdyby učitelé byli dva, a nebo žáků tak 15. To by ale bohatí museli platit daně, a ne mít majetky v daňových rájích.
Můj popis je karikaturou prostředí třídy, ale v mnohých kolektivech se tato karikatura blíží realitě. V tomto velmi náročném prostředí chce rodič, aby se dítě učilo se zájmem (přitom on sám by za čtrnáct dní ve třídě skončil u psychiatra).
Jestli chceš, aby tvé dítě mělo o učení zájem, vzdej se toho snu. Někdy se dítě ani „učit nesmí“, ač ví, že musí, aby si ve třídě udrželo svůj sice podřízený, ale přesto jakýsi status „hrdiny“.

U malého dítěte ve Tvém případě netlač na pilu, ono se to nakonec nějak naučí. Nebudou všechny Tvé děti stejně vzorné. Jestli mu chceš pomoci, udělej si třeba karty na způsob pexesa s písmeny, a dítě musí najít kartu do páru a říct, co je to za písmeno, aby to platilo jako úspěch. Jinak by Tě porazilo hned. Takhle teprve, až se písmena naučí, a to bude v zápalu hry brzy. Přičemž dítě bude mít radost, že si s ním hraješ. Byť by Tě to stálo velké přemáhání, budete nakonec šťastni oba.
Vezmi dítě na procházku a počítejte z hlavy. Jeden příklad ono, jeden příklad Ty! Než se unavíte, chvilku se bavte, a pak znovu.
Zeptej se dítěte, co se učí v některém předmětu, nech se poučit, protože mnohé znát nebudeš, přispěj sám svou troškou pro zajímavost, jak radí Nanyn. (U malého dítěte je „škola hrou“ jedinou záchranou, a toto lze jako hru pojmout.) Dítě se bude cítit velmi důležitě, když Ti bude moci vysvětlit něco, co nevíš, a co ono ví ze školy.
Když dítě dostane těžký příklad, a bude vzdychat, že se to ještě neučili, vypočítej si ho jen pro sebe a jemu neprozrazuj. Vymysli ale řadu příkladů toho typu od úplně jednoduchého ke složitějšímu, a nech dítě postupně řešit. Jakmile vyřeší ten nejjednoduchoučtější, vzroste jeho sebevědomí a vyřeší i ten jednoduchoučký. Pak ten jednoduchý, pak složitější, nakonec rozlouskne i ten ze školy – a samo! To je cennější, než mu to vypočítat a potom dodatečně vysvětlovat. To není k ničemu. Moje dcera se takto po čase stala ve třídě nejlepší na matiku.
Já jsem měl v pravopise potíže, tak matka koupila Pravopisná cvičení a diktáty, a po celé prázdniny jsem musel psát jeden diktát denně, což zabralo sotva pět minut (matka byla důsledná). Z počátku jsem se kroutil, ale pak jsem měl radost, když jsem viděl, že mi to jde, a byl jsem chválen. Dalších osm let, až do maturity, jsem míval z diktátů v nejhorším 1- (a v duchu jsem jí byl vděčný, jistě by ji bylo potěšilo, kdybych jí to byl řekl).
Já už se polepším a budu psát stručně, pokud budou jednodušší otázky, a ne, jako tato.
| Nahlásit
Jeden z mála obsáhlých článků, ve kterém se neopakuje stejná myšlenka. Ze školy hrou mám však pocit, že v ní kantor ztrácí autoritu. Já jsem řešila domácí úkoly s mladšími studenty formou soutěže. zkrátka jsem jim stopla čas na vypracování úkolu. Poznávání písmenek v mluvené formě je však potřeba cvičit už od školky. Například při cestě do školky nebo na procházce dávat dítěti slova a ony budou říkat na co začínají...no a neocenitelnou pomůckou je puzzle. Tuto metodu představivosti jsem se však naučila sama. Je v tom velký potenciál, ku příkladu nepotřebuji návody na sestavení kuchyně, nábytku nebo jiných věcí. Ale to je spíš pro úplně nejmenší děti, taková odbočka od tématu.
| Nahlásit
Qixeze(petr), když vidím tu délku tvého příspěvku, množství textu, tak jsem demotivován přečíst i jedinou větu. Nepochybuji, že je to zajímavé a obsažné. Nicméně, necítí se někdy děti stejné? Jako já teď? Určitě ano.
| Nahlásit
Dospělý ale není dítě a proto chápe, že složité otázky nemají obvykle jednoduché odpovědi. I když v dnešní době internetových krátkozpráv se asi schopnost soustředění na dlouhý text snižuje i u dospělých. Někteří z nich dokonce považují neschopnost tohoto soustředění za chybu autora textu a ne svoji.
S dětmi je potíž, co funguje u jednoho, nefunguje u druhého. Qixeze(petr) má pravdu, že je hlavně třeba pokusit se dítě nějak motivovat, aby ho to bavilo. Ale je třeba si říci, že dítě jdoucí do školy už má do vysoké míry zformovaný charakter a osobnostní charakteristiky a může být už prakticky hlouběji nevzdělatelné.
| Nahlásit
Ad Bogoduz, já nekritizuji Qixeze(petr), já jen uvádím, že děti mohou být i nevědomě postaveni před pro ně odstrašující překážku, konkrétně objem požadavků.
Já nemám motivaci to číst, děti mám odrostlé. I to dítě je třeba motivovat. Méně někdy znamená více. Z počátku určitě, a potom teprv přidávat.
Každé dítě je opravdu jiné, a chce individuální přístup, dospělí ovšem také.

Xufeqoz
| Nahlásit
Já už mám děti rovněž odrostlé, ale mám vnoučata a i ty potřebují mou podporu a porozumění. Dvě starší vnoučata jsou jedničkáři jen to třetí mi dělá starosti, Opravdu jsem článek přečetla až do konce a pokusím se si z toho něco vzít, rodiče musí dělat na směny a tudíž mnohdy přechází tato povinnost i na babičky.
 Anonym
Odpovídat lze i bez registrace. Dodržujte pravidla Ontoly
Vložit: Obrázek