Jakým směrem se otáčí zeměkoule?
Odpovědi
Diskuze
Je velmi nezodpovědné, letět rychlostí 30km/s a nevědět kam, a spoléhat se na to, že Slunce to ví. Slunce samo se taky řítí šílenou rychlostí, asi 250km/s.
To vůbec nechápu, jak kolem něho můžeme kroužit, když jsme destkrát pomalejší. To snad letíme i se Sluncem ve směru osy naší oběžné dráhy? Jinak by nás přece muselo ztratit cestou. Mně se už točí hlava jenom z těch představ.
Když jsem v noci hlavou dolů, (tedy oproti Slunci), a představím si, co mám nad sebou za nejistou hmotu (viděl jsem ten film o sopce Pinatubo na ZOOMu), tak si musím vzít dva Rohypnoly, abych se nezatoužil zahrabat do hromady netopýřího trusu (jako ten Filipínec), nebo abych nevyběhl do noci a nezaběhl se.
Být účasten uvnitř takové exploze, kterou nazýváme vesmír, není příjemný pocit. Je-li vesmír NIC NEŽ VÝBUCH, pak chápu, že romantické představy z roku 1990 skončily též výbuchem. Jak se můžou lidé handrkovat o takové pomíjejícnosti, jako je majetek a území, jak si můžou dávat do huby kvůli tomu, kdo kope do míče za koho, zadívají-li se do hlubin noční oblohy?
Otázka se poněkud rozkošatila, tak mi na ni snad ani neodpovídejte, já se zase vracím ke geocentrické soustavě, nebo raději k těm čtyřem želvám: A zase klid a mír.
"Je lepší mířit ke hvězdám a minout, než mířit na kupu hnoje, a trefit se".
S úvahami nad krásou noční oblohy ovšem ze srdce souhlasím. Bohužel je jen málo lidí, kteří jsou ochotni zvednout hlavu od svých žabomyších sporů. Když jdu domů z odpolední směny, zadívám se pokaždé, když mi to oblačnost dovolí, na noční oblohu. Před půlnocí je teď nad západním obzorem v Blížencích k vidění Jupiter. Dívám se na něj tak soustředěně, jak mi to jen můj slábnoucí zrak dovolí, a zkouším si představit toho obra, kterého znám z astronomické literatury. Stále ovšem vidím jasnou sice, ale pořád jen tečku. Je to jen za rohem, světlo, které vidím, vyrazilo od Jupitera před asi třičtvrtěhodinou, a už z obra, jehož poloměr je 11x větší než zemský, vidím jen tečku. A stačí se podívat na nějakou hvězdu poblíž a už vidím objekt nepředstavitelně vzdálenější. Je to nějaké slunce vzdálené pár světelných let, možná desítek a třeba i stovek světelných let. Světlo z té hvězdy se vydalo směrem k nám třeba v době, kdy Švédové za třicetileté války drancovali Prahu. A možná právě v té nepředstavitelnosti vesmírných dálek to je (vždyť zatím pořád mluvím jen o objektech z naší galaxie) - proč by si někdo měl zkoušet představit nepředstavitelné a starat se o něco, co už možná ani neexistuje? Je přece tolik zajímavějších témat - s kým byla viděna která celebrita, jaké prášky bere Iveta Bartošová, které filmové hvězdičce vykoukly někde v Tramtárii při vystupování z auta kalhotky - anebo témata už vysloveně životně důležitá: bude letos Sparta zase jednookým králem mezi slepými? Úžasné bezplatné nebeské představení se přesto dál bude každou noc reprízovat nad našimi pošetilými hlavami...