Pojem zásada definují teorie kyselin a zásad. Arrhenius definoval jako tásadu to, co obsahuje ion OH-. Modernější Bronstedova teorie nově definuje kyseliny a zásady jen vztahem k protonu - H+. Co proton uvolňuje, je kyselina, co proton váže, je zásada. Hydroxidy vážou proton reakcí OH- s H+ na vodu. Ale jsou i další zásady. Nové v této teorii je následující úvaha. Disociací kyseliny se uvolní H+ a anion. Ten je ochotný proton opět vázat, je tedy (ten anion) zásadou. Vzniká tak dvojice kyselina/zásada. Kyselinou z této dvojice je anion s navázaným protonem, zásadou anion bez něj. Takové dvojici číkáme konjugovaný pár. Existují i látky, které jsou schopné proton vázat a vzniklé kladné ionty se tak stanou kyselinami, zatím co samotná látka je zásadou. Takto se chová zcela běžný amoniak. Sám je zásadou protože NH3 + H+ = NH4+. Vzniklý amonný ion je kyselinou, protože disociuje: NH4+ + H2O = H3O+ + NH3. Podobně se chová voda: H2O + H+ = H3O+ a je z ní kyselina, H3O+ = H2O + H+. Jenže voda může ještě reagovat i jinak H2O = H+ + OH-. Zatím co v prvním případě byla voda zásadou, ve druhém případě je tatáž voda kyselinou. Takové látky nazýváme amfolyty.
V mojí odpovědi to sice je, ale možná moc nenápadně. Tak jednoznačně: Zásadou je všechno, co je schopné vázat proton (H+). Hydroxid je látka, která může uvolnit iont OH-. Protože OH- může vázat H+, patří hydroxidy mezi zásady. Hydroxidy tedy patří do skupiny látek, které nazýváme zásady. Ale ne všechny zásady jsou hydroxidy, viz třeba amoniak.