otazník uprostřed věty (?)

Jo viděl jsem to, je to jakoby údiv nebo nejasnost uvnitř věty (myšlenky). Ale jak s tím zacházejí pravidla ČJ to nevím.

že to umožňují pravidla vím, ale jestli je to možné ukončit i tím vykřičníkem. Otazník a vykřičník v jedné větě. (rozděleno rozděleno otazníkem a ukončeno vykřičníkem)

Já bych to rozhodně napsal jako dvě samostatné věty - ne snad kvůli nějakému "pravidlu", ale v zájmu srozumitelnosti. Jak z pohledu typografie, tak z pohledu významu - jedna věta tázací, jedna zvolací. Proč ta snaha spojit je dohromady?

Otazník vložený v závorce dovnitř věty chápu jako náznak zpochybnění předcházejícího slova, ne jako otázku.

Je to ale, jak říkám, jen moje subjektivní přesvědčení jak těchto interpunkčních prostředků užívat, žádné pravidlo k dobru nedám…

Podle všeho to tak lze napsat. Ale jak píše Xewerob, já bych to vnímal přibližně stejně. Jako pochybnost, nejistotu o výroku. Nikoli jako expresivní vyjádření. Od toho jsou jiné prostředky, např. trojtečka, a pod.

Pro použití otazníku v souvětí je rozhodující forma hlavní věty souvětí, tj. otazník se nepíše za souvětím, kde je otázka citována formou vedlejší věty: Chtěl bych se zeptat, kdy se vrátíš. Jiným případem je ale použití věty uvozovací: Zeptal jsem se: „Kdy se vrátíš?“

Na konci expresivně pronesených otázek může být i otazník v kombinaci s vykřičníkem nebo více otazníků (například v komiksech či neformální korespondenci).

Otazníkem (v souvislém textu zpravidla uzavřeným do závorky, tedy (?)), je možné naznačit pochyby, případně podivení, zmatenost a podobně.

Otazník se někdy používá též jako zástupný znak nahrazující neznámé písmeno, číslici či celý údaj.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Otazn%C3%ADk
V příručce jsem to nenašel. Zajímalo by mne, z jakého zdroje Wikipedie čerpá.

No na to jsem se právě ptal. Jestli ten otazník (jde spíš o vyjádření údivu) jestli je možné jej napsat uvnitř ve větě a pak pokračovat větou dál a zakončit ji vykřičníkem (coby výrazem ohromení).. Jen mne to zajímalo. Celé to mělol být asi takto - V úsměvu na něj vybafnu ¨Zbláznil ses, je špičková!¨ (nebo to mám nechat takto, čistě bez toho otazníku?)

Nějak v tomto smyslu by se to dalo použít:

Petr se zeptal Pavla, co dělá. Pavel (?) koukal na Petra jak vyjevený, nechápal.

Cenobito, vůbec nechápu, co by ten otazník v závorkách měl znamenat jiného, než pochyby, že jde o Pavla. Z kontextu je přitom jasné, že o Pavla jde, takže ten otazník v závorkách je v tomhle případě úplně nesmyslný.

To že nechápeš (?), to je právě na místě, Právě Pavel nechápe co říká Petr,a proto je tam ten otazník - nerozumí Petrovi.

Prosím je to jen příklad, možná by šel udělat nějaký lepší ...

Cenobito, ty si pleteš (?) s emotikonem.

Pavel (?) kdo to je, pomyslel si Petr.

Pokud chceme na něco upozornit nebo se něčemu podivujeme (nečím si nejsme jisti) uprostřed věty,
vložíme otazník/vykřičník do závorky a napíšeme ho k danému slovu (od slova je oddělen mezerou).

Dosazením do uvedeného vzorce dostaneme vždy (?) správnou hodnotu.

Napsala bych dvě věty, je lepší, když věta "dýchá". První věta - údiv i zvolání.
Zbláznil ses?! Je špičková!

Pavel nechápe, co říká Petr, proto se za slovo Pavel napíše (?) - to je další z mnoha jazykových teorií, naprosto vycucaných z Cenobitova palce. Cenobito, mě nedráždí, jako některé jiné, že odpovídáš prakticky na všechny otázky na Ontole položené, ale dráží mě, že si některé odpovědi vysloveně vymýšlíš jen na základě vlastního okamžitého nápadu, a tazatele tak uvádíš vysloveně v omyl. Třeba to užití (?) způsobem, který tady naznačuješ, je zcela nesmyslné a určitě je nemáš podložené žádnou jazykovou příručkou. Nebo snad ano? Překvapíš mě a dáš sem nějaký takový odkaz?