porizene vesmirne zvuky
odkud pochazi "zvuky" napriklad z pluta, sonda voyager uz se dostala az tam?
Odpovědi
Diskuze
Samozřejmě, tak jak píšeš, nejde o skutečný zvuk, ale o převod na zvuk.
Ostatně, i většina obrázků vesmíru je ve falešných barvách. Je to převod z mikrovlnného, rentgenového a dalších záření, člověku okem neviditelných.
Určitě to nepřijímali žádným rádiem s reproduktorem, prostě asi nahráli signál z planety do počítače, pak z toho něco jiného vytvořili, co se dá pustit a slyšet. V zásadě jde vytvořit zvuk z čehokoli, jde jen o to, jakým způsobem předělám vstupní data (třeba fotku toaletního papíru) na zvuková data. Toaleťák pak bude mít hlas dle libosti - bude zvonit, nebo pískat, klepat nebo mlčet. Pokud nebudu nic vědět o algoritmu převodu, je povídání o zvuku toaleťáku jen PR hříčkou.
Anonym Hikilek
jeste pod-dotaz - je to tedy tak, ze ve vesmiru objekty zvuk vytvareji, ale diky vakuu nejsou slyset?
***
Každý objekt má specifickou frekvenci, při kterém bude kmitat. Od elementárních částic (tam se to nazývá spin) po vesmírné objekty a teorii strun. Liší se to jen tím, co se rozkmitává, a jak se to přenáší. A také jak na sebe jednotlivé objekty hudou reagovat.
V zásadě známe pouze dvě pole, které se mohou přenášet prázdným prostorem v makrosvětě - elektromagnetickou a gravitační interakci.
Spin je kvantový stav, nemá žádný mechanický ekvivalent. Také se nemůže měnit třeba tím, že by se nějak "přenesl" do prostoru. Má polarizaci, ale nemá žádný kmitočet. To že se někdy připodobňuje k rotaci kolem vlastní osy je jen taková pokulhávající analogie. Mluvit o tom, že vše má specifickou frekvenci by vyžadovalo vysvětlení, co tím autor myslí.
Kosmický šum má mnoho zdrojů - od reliktního (mikrovlnného) záření, přes bouře v sluneční magnetosféře a nenažrané černé díry ve středu galaxie až po tikání pulsarů.
To, že se všechno "klepe". I to reliktní záření má kmitočet.
A pokud se vrátíme k úvodní otázce, tak třeba sonda vstupující do blízkosti Pluta, tak na ni bude Pluto působit jednak gravitací, ale i tepelným zářením, elektromagnetickým atd. To působení nebude homogenní, ale vzhledem k pohybu sondy proměnné, pulsující. Pak už záleží jen na tom, co se snímá. Buď rezonance sondy (tj. odpověď sondy na podněty) nebo rezonance vlastního čidla. Případě proměnnost nějaké měřené veličiny.
Právě spektrum záření horkých těles, přivedlo Maxe Plancka na přelomu století ke kvantovému chápání světa. Ne nadarmo se po něm jmenuje jedna z nejdůležitějších fyzikálních konstant. Zakrátko nato se jeho objevu ujal Einstein, jeho myšlenky z vyzařování uplatnil i na pohlcování, kvantum záření pokřtil foton a dostal za to Nobelku.
Zpočátku byl vesmír ionizovaný, tedy vodivý a neprůhledný, jako je dnes třeba nitro Slunce, nebo elektrický oblouk při svařování. V určitou chvíli ale vesmír zchladl natolik, že protony vychytaly elektrony, staly se z nich neutrální atomy a vesmír se stal pro záření prostupný. Kdybyste se tenkrát koukli na oblohu, viděli byste ve vzdálenosti, odpovídající blízké minulosti, ohnivou stěnu plasmy. A to je to naše reliktní záření, jen je ta ohnivá stěna už strašně daleko, tak daleko, že díky rudému posuvu už to není ani světlo, ani teplo, už jsou to radiové vlny.
Rezonance je ochota fyzikálních systémů (třeba kyvadla) kmitat na nějaké vlastní frekvenci. Na této frekvenci jej snadno rozkmitáme a lehce budeme i kmity udržovat. Pokud bychom mu chtěli vnutit odlišnou frekvenci kmitů, docela se nadřeme. Nevím přesně, jak je míněno, že rezonance je odpověď na podněty. A pro úplnost radiové, tepelné, IR, světelné, UV, RTG, gama záření, to vše jsou členové elektromagnetické rodinky záření.
Změřená teplota se dnes pohybuje okolo 2,73 K a největší intenzitu má při vlnové délce 1,06 milimetru.
Vlnová délka (někdy též délka vlny) označuje vzdálenost dvou nejbližších bodů postupného periodického vlnění, které kmitají ve fázi.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vln%C4%9Bn%C3%AD