Dobývání Ameriky
Ahoj, nevíte jak se jmenovalo údolí, jímž Angličané překonali Apalačské pohoří a dostli se tak dál do nitra kontinentu. Díky.
Odpovědi
Diskuze
Ve své seminární práci se budu zabývat dobytím Mexika a počátkem vzniku nové, Španěly ovládané společnosti. Vzhledem k očekávanému rozsahu práce se bohužel nemohu věnovat všem oblastem souvisejícím s tématem práce – například z fascinující kultury indiánů se zmíním jen o těch aspektech, které přímo ovlivnily conquistu.
Aztécká říše před připlutím conquistadorů:
Území dnešního Mexika bylo v době připlutí Evropanů osídleno mnoha kmeny, z nichž zdaleka nejmocnější byli Aztékové. Tento národ přitáhl do Mexika ze severu někdy ke konci 13. století a založil své hlavní město Tenochtitlán, které leželo na území dnešního města Méxica. Ten se rozrostl v metropoli, s asi 100 000 obyvately. Tenochtitlán byl obklopen jezery Texcoco a Xocimilco a s pevninou ho spojovaly pouze tři hráze.
Během následujících sta let se Aztékům podařilo vojensky ovládnout rozsáhlé oblasti od Mexického zálivu až k Tichému oceánu a na jihu k dnešní Guatemale. Expanze pak pokračovala i v 15. století.
Aztékové prakticky žádnou vlastní specifickou kulturu nevytvořili, spíše úspěšně převzali kulturu starších národů – Toltéků a Mayů. Tuto převzatou kulturu ale rozšířili do dobytých oblastí, čímž trochu připomínají úlohu Říma v Evropě.
Vztah Aztéků k podmaněným kmenům a sousedům byl do značné míry definován povahou jejich náboženství, s jeho potřebou lidských obětí. To vedlo k tomu, že Aztékové byli kvůli získání zajatců prakticky v permanentní válce. Ta představovala neodmyslitelnou součást života a zároveň velkou čest pro každého Aztéka. V době války musel do armády vstoupit každý, kdo byl schopen nosit zbraň. V době připlutí Španělů byli Aztékové údajně schopni postavit do boje asi 150 000 bojovníků. Aztécká taktika a výzbroj byla pochopitelně velmi ovlivněna hlavním smyslem jejich boje – získáním zajatců. Bitva se obvykle velmi rychle rozpadla na souboje jednotlivců, což jednak umožňovalo účinnou demonstraci osobní statečnosti, ale zároveň usnadnilo zajímání protivníků.
Aztéckou říši můžeme tedy charakterizovat jako dost nestabilní, s řadou nepřátel. To vedlo k tomu, že španělští dobyvatelé po svém připlutí nalezli v boji proti Aztékům celou řadu ochotných spojenců. Španělům však hrála do karet ještě jedna okolnost. Podle dávné báje se bůh Quetzalcóatl (Opeřený had) poté, co stvořil lidi, utkal o vládu nad světem s krvežíznivým bohem Vicilopočtlim (Kolibříkem jihu). Vicilopočtli ho podvodem porazil a následně vyhnal. Quetzalcóatl odešel na východ, ale slíbil, že se v roce Ce Acatl vrátí a pomstí svou porážku. Roky Ce Acatl připadaly na roky 1363, 1467, a 1519 (tedy pokaždé po ukončení jedné periody, která trvala 52 let).
A právě v roce 1519 se u mexického pobřeží vylodil Hernán Cortés se svou armádou – byl tedy Aztéky považován za Quetzalcóatla, což zabránilo králi aztéckému králi Montezumovi v rychlé, rozhodné vojenské akci, která by snad mohla Španěly v rané fázi jejich tažení (před získáním spojenců) zničit.
Conquista:
Cortés: Hlavní postavou dobytí Aztécké říše byl Hernán Cortés (1485 – 1547). Svoji kariéru dobrodruha a dobyvatele úspěšně zahájil účastí na výpravě na Kubu (1511), kterou vedl Diego Velázquez. Po dobytí Kuby si zde Cortés zabral rozsáhlá území. Pokojný život vlastníka půdy ovšem pravděpodobně Cortése neuspokojoval, což ho vedlo nejen k slavnému výroku: „Nepřijel jsem do Ameriky, abych ryl zemi jako nějaký sedlák. Přijel jsem, abych získal zlato,“ ale i k činům. Když byla na základě zpráv výzkumných expedic pořádána vojenská výprava do Střední Ameriky, zajistil si Cortés svou finanční spoluúčastí právo stát se jejím velitelem. Guvernér Kuby Velázquez se ho ovšem pokusil na poslední chvíli z vedení výpravy odvolat, Cortés ale neuposlechl a urychleně vyplul na moře. Dalších několik měsíců se plavil podél jižního pobřeží Kuby a nakládal zásoby. Když měl vše pohromadě, vyplul 18. února 1519 na moře. Jeho flotila se skládala z 11 lodí, na kterých se plavilo 550 vojáků, 15 koní a 14 děl.
První boje: Cortés nejprve zamířil na Yucatán. Potom podnikl ještě několik zastávek a svedl několik bitev s přímořskými kmeny, z nichž nejdůležitější byla bitva u Tabasca, kde se střetl s místními, maysky hovořícími indiány. Španělé dosáhli snadného vítězství, ke kterému jim dopomohl mimo jiné i psychologický efekt – indiány pojímal panický strach z jízdy – koně nikdy neviděli a považovali zvíře i jezdce za jedinou, zrůdnou bytost.
Vítězstvím získal Cortés cennou společnici – indiánku Malinche, která Cortésovi posloužila mnoha způsoby - svou znalostí indiánského prostředí, dále jako tlumočnice a jako milenka. 16. srpna 1619 se Cortés vypravil dobýt hlavní město Aztécké říše Tenochtitlán, o kterém se dozvěděl od podrobených kmenů. Kromě jeho vojska ho provázelo ještě asi 2000 indiánů poskytnutých poraženými kmeny. Ještě před začátkem pochodu ovšem nechal dobyvatel zapálit lodě, kterými jeho vojsko připlulo, čímž dal svým vojákům jasně najevo, že cesta zpět vede jen přes vítězství. Cortés se také dozvěděl o pověsti o Quetzalcóatlovi, a dokázal ji obratně využít.
Aztécký král Montezuma v té době řešil zásadní náboženské dilema: má se postavit na stranu Quetzalcóatla, nebo na stranu Vicilopočtliho? Nakonec se po zralé úvaze rozhodl vycházet dobře s oběma bohy, a poslal Cortésovi dary (z pohledu Aztéků by rozhodně udělal lépe, kdyby vyslal vojsko). Drahé dary Cortése utvrdily v přesvědčení, že aztéckou říši se rozhodně vyplatí dobýt. Protože jeho vojenské síly byly přece jen nedostatečné, rozhodl se k chytrému plánu – proti Aztékům chtěl obrátit indiánské kmeny, které , jak jsem se již zmínil, Aztéky vesměs nenáviděly, a s jejich pomocí Aztéckou říši dobýt (podobnou taktiku vcelku neúspěšně použil Hanibal za druhé punské války).
Získávání spojenců: Jako potenciální spojenec se Cortésovi jevilo město Tlaxcala, které bylo s Aztéky v permanentní válce. Své tažení na Tenochtitlán tedy vedl přes území Tlaxcaly. Uvítání Tlaxcalských ovšem rozhodně nebylo takové, jaké si představoval – došlo k bitvě, ve které mnohem početnější Tlaxcalané dlouho vzdorovali. Nakonec se však, jako později ještě mnohokrát, projevila taktická i technologická převaha Španělů – pro indiány bylo jejich zbraněmi, vyrobenými převážně ze sopečného skla – obsidiánu – téměř nemožné prorazit španělské brnění. Tlaxcalané tedy nakonec podlehli a připojili se ke Cortésovi. Od této chvíle v nich Španělé měli věrné spojence.
Cesta do Tenochtitlánu: V té době Montezuma poslal za Cortésem poselstvo s pozváním do Tenochtitlánu (ne že by Cortés takové pozvání potřeboval). Zároveň mu navrhl, aby do Tenochtitlánu šel přes město Cholulu. Cholula byla posvátným městem Quetzalcóatla a dominovala mu obrovská pyramida.
Tlaxcalští spojenci Cortése varovali, že se jedná o léčku a když se přece jen rozhodl pozvání akceptovat, poslali s ním alespoň 600 bojovníků jako tělesnou stráž.
Cortés byl v Cholule přivítán, indiány ovšem podezíral a tak nechal všechny bojovníky a hodnostáře Choluly nastoupit na chrámovém prostranství, kde je nechal zmasakrovat. Cesta do Tenochtitlánu, vzdáleného asi 60 kilometrů, byla volná.
V aztéckém hlavním městě čekalo Španěly zdvořilé (ovšem odhaduji, že zejména po masakru v Cholule nepříliš upřímné) přivítání.
Dočasné ovládnutí města: Španělé byli ubytováni v nádherném paláci na hlavním náměstí, přímo naproti Vicilopočtliho chrámu. Den co den se jim tedy naskytoval romantický výhled na obětování zajatců. Na vrcholu chrámu bylo obětovaným vyříznuto srdce a těla byla shazována dolů. Vybrané končetiny byli schovávány pro tabule kněží a šlechticů (přednost měl pochopitelně ten bojovník, který toho kterého „obětavce“ zajal). Poblíž stála konstrukce sestavená z lebek obětí, tzv. compantli, na níž bylo uloženo 136 000 lidských lebek.
V takovém prostředí se Španělé „kupodivu“ necítili dostatečně bezpečně, a tak se Cortés odhodlal k odvážnému činu – se 30 muži vpadl do Montezumova paláce a krále zajal. Montezuma sice formálně dále vládl, fakticky byl ale nucen poslouchat Cortésovy příkazy. Španělé dokonce aztéckého panovníka donutili přísahat věrnost španělskému králi. V této situaci se Cortés konečně mohl věnovat tomu, proč vlastně do Mexika přijel – shromažďování zlata. Jeho vojáci vyrabovali celý královský palác a dokonce se vydávali na výpravy pro zlato mimo město. Montezuma byl v tomto ohledu nucen ke spolupráci a drahého kovu utěšeně přibývalo.
Po zajetí Montezumy se zdálo, že Cortés má situaci plně pod kontrolou, tato představa však vzala velmi rychle za své.
Trestná výprava: Guvernér Kuby Vélazquez vyslal za Cortésem trestnou výpravu, kterou vedl Pánfil de Narváez. Narváezova armáda čítala asi 900 mužů.
Cortés se rozhodl k rychlé akci – v Tenochtitlánu ponechal jen část své armády pod vedením svého pobočníka Alvarada a se zbytkem vojska vyrazil Narváezovi naproti. Díky nečekanému nočnímu přepadu se mu podařilo trestnou výpravu porazit. Zároveň se mu podařilo přesvědčit většinu Narváezových vojáků, aby přešli na jeho stranu.
Tato epizoda však zároveň Cortése o hodně připravila, což zjistil hned po návratu do Tenochtitlánu.
Vzpoura v Tenochtitlánu: V době jeho nepřítomnosti totiž jeho zástupce nechal zmasakrovat několik set neozbrojených Aztéků, kteří právě slavili svátek na počest boha Vicilopočtliho. Rozzuření indiáni zahnali Španěly do paláce a oblehli jej.
Po Cortésově příjezdu se však dopustili závažné strategické chyby, když nechali přišedší vojsko spojit se s obléhanou posádkou. Kdyby v té chvíli udeřili na nic netušícího Cortése, mohla by se situace vyvíjet ještě všelijak. I tak ovšem byla situace conquistadorů na pováženou. Obrovská přesila Aztéků vytrvale útočila na španělské pozice, k tomu se začal přidávat problém s nedostatkem zásob. Cortés se ještě pokusil odvrátit pohromu „použitím“ Montezumy – přikázal mu, aby promluvil ke svým lidem a přiměl je k zastavení bojů. Montezuma skutečně uposlechl a ze střechy paláce pronesl k Aztékům řeč. Odpovědí mu však byla sprška kamení a šípů, neboť Aztékové již ztratili před svým vládcem veškerý respekt a považovali jej za zrádce.
Útěk z Tenochtitlánu: Po tomto vystoupení Montezuma 30. června 1520 zemřel. Na příčinu jeho smrti se názory různí. Podle Cortése a některých španělských historiků (například Lópeze de Gómary) vládce podlehl zraněním, které mu způsobila palba jeho vlastních lidí. Jiná verze říká, že Španělé již nepotřebného Montezumu zlikvidovali. Ať už je pravda jakákoliv, už tak špatná situace se pro Španěly ještě zkomplikovala. Cortés si uvědomil, že situace je dlouhodobě neudržitelná a rozhodl se se svým vojskem probít z obklíčení a prchnout z města.
Tak došlo 30. června 1520 k bitvě, ve které Španělé utrpěli obrovské ztráty – k takzvané Smutné noci (Noche triste). Během nočního útěku z Tenočtitlánu přišel Cortés o tři čtvrtiny svých vojáků, kteří buď zemřeli na místě, nebo byli zajati a později obětováni, a dále o téměř všechnu kořist.
Aztékové se ovšem dopustili další chyby, když místo toho, aby vyčerpané zbytky španělského vojska pronásledovali a takříkajíc „dorazili“, věnovali se raději jistě nutnému, ale odložitelnému masovému obětování zajatců. Tím poskytli Cortésovi čas ke zformování vojáků. Cortés vedl svá vojska na území tlaxcalských spojenců, po cestě ho ale přece jen dostihla aztécká armáda. Ke střetu došlo u Otumby. Aztékové měli opět velkou početní převahu, kterou však nedokázali využít. Soustředili své vojsko na velmi malém prostoru, na kterém se prosadila převaha španělských ocelových zbraní. Velkou zásluhu na vítězství měl sám Cortés, který se probojoval k aztéckému vojevůdci a zabil jej. Indiány zachvátila panika a byli na hlavu poraženi.
Definitivní vítězství Španělů: Španělé dorazili do Tlaxcaly, kde obnovili síly a naverbovali vojsko složené z indiánských spojenců – bylo jich pravděpodobně až 50 000. Španělů bylo v té době asi 600. Tato přípravná fáze trvala asi 10 měsíců.
S touto armádou se Cortés vydal definitivně dobýt Tenochtitlán. Pro dobývání zvolil velmi chytrou taktiku – uvědomoval si, že úzké hráze vedoucí k městu se dají velmi snadno bránit, nechal tedy postavit flotilu 13 lodí. Z těch měl v úmyslu postupně decimovat město a jeho obyvatele až do úplného vítězství. Aztécké kánoe nemohly pro tyto lodě, tzv. brigatiny, představovat vážné nebezpečí.
Aztékové pod vedením nového krále Cuathemotzina bojovali velmi statečně, bránili každý dům a odolávali skoro tři měsíce. Ve městě vypukly nemoci a hladomor.
Po uplynutí tří měsíců se však Španělům podařilo krále zajmout (a později zabít), což podlomilo poslední zbytky aztécké vůle k odporu a zničené město se vzdalo.
Cortés se vrátil do Španělska, kde byl přijat s velkými poctami. Karel V. mu udělil titul Admirál Jižního moře a Markýz údolí (jednalo se o údolí Oaxaca, které Cortés obdržel do dědičného vlastnictví). Dále ho jmenoval guvernérem dobyté oblasti. Cortés se jal na troskách Tenochtitlánu budovat nové město, zatímco jeho důstojníci (zejména Pedro de Alvarado) si podrobovali dosud nedobyté oblasti. Cortés však na výsluní nevydržel příliš dlouho. Karel V. se vcelku oprávněně obával přílišné nezávislosti nových kolonií a tak byli dobyvatelé brzy ve funkcích nahrazeni loajálními královskými úředníky. V roce 1540 se tak Cortés ocitl téměř bez jakéhokoliv vlivu a v roce 1547 zemřel.
Hlavní příčiny španělského vítězství:
To co se podařilo španělským dobyvatelům může vypadat téměř jako zázrak. Necelé tisícovce mužů se podařilo vyvrátit říši, která mohla do boje postavit přesilu více než stonásobnou. Přestože dobyvatelům pomohla shoda řady šťastných okolností, z nichž zdaleka nejvýznamnější byla aztécká legenda o navracejícím se bohovi Qutzalcóatlovi, která Aztéky na dlouhou dobu paralyzovala a Španělům tak velmi usnadnila práci, má španělské vítězství i celou řadu objektivních příčin.
1. Technologická převaha: Španělskému vojákovi, chráněnému brněním a ozbrojenému ocelovými zbraněmi, o kuších a palných zbraních ani nemluvě, nebyl aztécký válečník rovnocenným soupeřem. Jeho zbraně, vyrobené převážně ze sopečného skla, nemohly proniknout španělským pancířem a nechráněných míst na Španělově těle nebylo mnoho. V podstatě jedinou šancí bylo strhnout nepřítele na zem (například pomocí sítě) a tam ho udolat. Této metody Aztékové používali v závěrečné fázi boje o Tenochtitlán, přesto jim však ke konečnému vítězství nepomohla. Velkým problémem pro Aztéky byla také jízda. Nejen že nevěděli, jak se jí postavit, ale navíc zde svou roli sehrál i psychologický efekt – indiáni se, jak už jsem se zmínil, dokonce nejdříve domnívali, že jezdec a zvíře je jeden tvor.
2. Indiánští spojenci: Aztékové velmi výrazně doplatili na nenávist, kterou k nim choval zbytek obyvatelstva Střední Ameriky. Nejen že se ostatní kmeny Cortésovi stavěly na odpor jen velmi sporadicky, ale dokonce se k němu poměrně ochotně přidávaly a poskytovaly mu zásoby a informace. Právě zásobování bývá klíčovou součástí každé války a během pohybu vojsk na nepřátelském území je ho možné zajistit pouze za pomoci drancování, které stojí spoustu času a na neznámém území obvykle i ztráty na životech. Cortés by těžko mohl pomýšlet na úspěch, kdyby se mu nepodařilo přimět domorodce ke spolupráci. Zvláště ke konci conquisty, po Smutné noci, byla pro Španěly podpora spojenců klíčová a spojenci také tvořili drtivou většinu jeho armády.
3. Cortésovi vůdcovské schopnosti: Španělský vojevůdce při dobývání aztécké říše prokázal velkou dávku odvahy a schopnosti riskovat – důkazem je už sám fakt, že se o dobytí pokusil. Dalším příkladem může být zajetí Montezumy. Velkou roli hrála jeho osobní statečnost, kterou prokázal zejména v bitvě u Otumby. Své schopnosti stratéga prokázal při závěrečné fázi dobytí Tenochtitlánu, kdy přišel s nápadem dobýt město s použitím lodí.
4. Strategické chyby Aztéků: Aztékové sice během bojů prokázali velkou statečnost, nicméně se zároveň dopustili celé řady chyb. Jednou z nich bylo, že nedokázali provést rozhodný úder v době, kdy byli Španělé oslabeni – ať už se jedná o dobu, kdy Cortés čelil Narváezově trestné výpravě, nebo o době těsně po Smutné noci. Aztékové také nebyli za celou dobu války schopni efektivně využít své početní převahy, či svoji taktiku výrazněji měnit – zůstávali stále v zajetí základních imperativů aztéckého způsobu vedení boje: prokaž svou osobní statečnost, pochytej co nejvíce zajatců. Naproti tomu Španělé pochopitelně válčili především tak, aby zničili soupeřovu armádu jako celek.
Základy koloniální správy:
Jak jsem se již zmínil, záhy po dobytí říše Aztéků se španělský král snažil zabránit vzniku nezávislých feudálních říší na dobytém území a proto velmi záhy odstavil dobyvatele od moci. Za účelem správy nových území zřídil španělský král Karel I. (jako císař V.) tzv. Radu pro Indie. Té podléhali všichni obyvatelé všichni obyvatelé španělských zámořských území. Ovšem vzhledem k tomu, že tato rada sídlila ve Španělsku, nemohla být efektivní výkonnou mocí (cesta ze Španělska do zámořských kolonií – Nového Španělska – trvala asi půl roku). Proto bylo Nové Španělsko rozděleno na místokrálovství a generální kapitanáty. Místokrálovství vznikala na již zajištěných územích, která se nemusela obávat žádných závažnějších útoků ze strany indiánů ani cizích evropských velmocí. Naopak generální kapitanáty představovaly jakási nárazníková území a plnily podobnou roli jako např. markrabství ve Svaté říši římské. Protože i místokrálovství měla příliš velkou rozlohu, dělila se dále na provincie.
Protože španělští králové měli neustálé obavy z osamostatňování místokrálů, zřídili tzv. audiencie, speciální soudní dvory, určené ke kontrole místokrálů. V Mexiku byl tento soudní dvůr zřízen již v roce 1527.
Důsledky conquisty pro domorodé obyvatelstvo:
Nově vzniknuvší společnost na území bývalé říše Aztéků i na dalších zámořských území je charakteristická soužitím dvou základních skupin obyvatelstva – Španělů, kteří v podstatě nahradili aztéckou aristokracii, a původních obyvatel. Pro ty ovšem představoval vpád Evropanů opravdovou pohromu. Jestliže se počet obyvatel v Mexiku před vpádem Španělů se odhaduje asi na 25 milionů, mezi lety 1519 – 1568 poklesl počet domorodců až pod tři miliony! Důvodem této katastrofy byly jednak perzekuce ze strany Španělů, dále požadování dosud nezvyklých fyzických výkonů (především v zemědělství), na které nebyli indiáni uzpůsobeni, v první řadě ovšem epidemie nových chorob, přivlečených Evropany – hlavně neštovic.
Dalším důsledkem conquisty bylo samozřejmě rozbití aztéckého náboženství a pokřesťanštění domorodců. Na počátku tohoto procesu stáli zejména františkáni, kteří zde zakládali první misie již od r. 1523.
Diskuse o postavení indiánů:
Vztah k indiánům a otázka morálního práva na jejich podmanění byl od počátku kolonizace podrobován velkým diskusím. Přesto byla faktická práva indiánů na velmi nízké úrovni a bylo s nimi zacházeno často velmi barbarsky. Hlavním a největším bojovníkem za svobodu indiánů se stal chiapaský biskup, španělský dominikán Bartolomé de las Casas. Vrcholem jeho boje se stala polemika s doktorem Juanem Ginésem Sepúlvedou. Sepúlveda byl kronikářem a kaplanem na dvoře Karla V. Na základě studia názorů Aristotela vyslovil tezi, že indiáni jsou přirození otroci a je tedy legitimní vést proti nim válku a využívat jejich majetek. Na to zareagoval Las Casas napsáním Apologetické historie, ve které se Sepúlvedou polemizoval a označil jeho názory za antikřesťanské. V roce 1550 se Las Casas utkal se Sepúlvedou v disputaci ve Valladolidu.
V této disputaci Sepúlveda prohrál, ztratil své místo u dvora a jeho kniha O spravedlivé válce proti Indiánům byla zakázána. Přes tento Las Casasův úspěch se ovšem na praktickém životě indiánů příliš mnoho nezměnilo.
Závěr:
Conquista je dějinnou událostí, kterou je obtížné z morálního hlediska nějak hodnotit. Výkřiky o zlých španělských ničitelích by byly podobně laciné jako oslavné ódy na odvahu skvělých dobyvatelů a šiřitelů křesťanství. Faktem je, že vinou conquisty zanikla unikátní kultura, to se však předtím v dějinách stalo již mnohokrát. Podle mého názoru byla destrukce nutným vyústěním střetu kultur, které oč byly rozdílnější ve svých kulturních a náboženských principech, o to si byly bližší ve svém agresivním přístupu k okolnímu světu.
Použitá literatura:
o Hernán Cortés, Dopisy – druhý a třetí dopis o dobytí Tenochtitlánu, Argo 2000
o Dějiny Mexika, Oldřich Kašpar a Eva Mánková, LN 1999
o Nový svět, Nicholas Hordern, Simon Dresner a Martin Hilman, Albatros 1987