Jak pomoci člověkovi, který je těžce nemocen.
Jeden z mých rodinných příslušníků je nevyléčitelně nemocem. Nedovede se s tím vyrovnat. Má pořád divné řeči, asi víte co myslím o čem mluví, nechci to tu ani vyslovovat.
Jak mu mohu já pomoci . Jak mu vysvětlit, že má bojovat , když sama vím, že ten boj je marný.
Nemáte s tím někdo zkušenost.
P.S. Mohu vám říct, že když tu teď čtu na některých vláknech ty vaše zcela zbytečné hádkym, urážení se, osočování...., že mi to připadá jako že žiju na jiné planetě. Omlouvám se, že to píšu.
Jak mu mohu já pomoci . Jak mu vysvětlit, že má bojovat , když sama vím, že ten boj je marný.
Nemáte s tím někdo zkušenost.
P.S. Mohu vám říct, že když tu teď čtu na některých vláknech ty vaše zcela zbytečné hádkym, urážení se, osočování...., že mi to připadá jako že žiju na jiné planetě. Omlouvám se, že to píšu.
Odpovědi
Diskuze
Když si vzpomenu na naše debaty tak je mi i teď "ouzko".
Takže rada: usmívat se na něj, nevyhýbat se mluvení o jeho nemoci, slovně podporovat a povzbuzovat. Nic ani jiného nejde. Na ztrápené tváře ani nemocný není zvědavý.
A ty žabomyší hádky zde mne taky mrzí, ale sama víš, že to je zde stálý problém a v čem.
(Omlouvám se, že to nění k tématu).
Ledo, mě to taky mrzí, častokrát bych ráda něco připsala, ale nemá to cenu, každý to pochopí. A čím víc lidí, tím větší nedorozumnění..je mi to líto, tady to ještě vcelku jde, když se vše vyjasní a vyřeší, nejlíp si to pak člověk uvědomí, když kvůli takovéhle zdánlivé prkotině, je větší a větší spor, který končí přerušením komunikace.
Prostě nemluvit o tom, že tak jednou skončíme všichni a brát to jako že umírá jediný na světě a jediného tahle nemoc postihla.
Ale z mé zkušenosti opravdu platí tomu člověku zlepšit náladu, aby na chvíli "zapomněl". Brát ho jako "zdravého". Psychika každého je jiná, každý potřebuje něco jiného.
Neukazovat "smutný xifty", udržet slzy, stojí to hodně sil, zažila jsem to. A když o tom bude chtít mluvit, nebránit se, ale vydržet věcný tón.
Mne mrzí co se stalo o to víc, že jsme se právě hodně spřátelili tou slovní důvěrností. Byl jako můj táta.
Jen doplňující informace, jde o vysoce inteligentního člověka, ví co jej čeká a nedá se ničím obalamutit, jeho věk je 65 let a celý život pracoval ve výzkumu, ten zaměstnaný mozek není tak špatná rada, celý život byl mozek jeho výrobním nástrojem. Právě se jej k tomu snažím navést, aby to, co má v hlavě ještě někde zúročil. Napadla mne Wikipedie, její česká verze, která se dotváří nebo najít nějaký web, kde by radil v oboru, který umí. Ale moc do toho nemá chuť. Prý by mohl něco splést a třeba by už neměl čas to opravit a ta chyba by tam zůstala....
Nejhorší je psychika. Ataky deprese. Tak jsem jej přesvědčila, aby začal užívat antidepresíva k nimž měl averzi, ale teď zjišťuje, že to asi bez nich nepůjde. Jak se dostane do stavu deprese, tak rezignuje. Ale ono se vlastně není čemu divit. Chápu ho a spíš oceňuji ty chvíle, kdy je s ním normální řeč.
O nemoci, bolesti, léčbě se bavit nechce ani o tom, co jej čeká, rád vzpomíná na to, co jsme prožili , ...
Pokud je v klidu, je vyrovnaný a klidný, pokud je v depresi, má až ony stavy o nichž nechci psát.
Ale věřte, že je to fakt strašné. Pro něj / který nejen tuší , ale i ví/ jako i pro nás, kteří také víme, bohužel ne jen tušíme.
Moc vám ještě jednou děkuji. Chce to sílu pro obě strany.
Našel jsem web týkající tématu www.umirani.cz, ale nestudoval jsem ho, jestli tam pro vás je něco užitečného.
Taky jsem našel knihu k tomu, jistě jich bude víc, http://www.kosmas.cz/knihy/139531/principy-a-praxe-paliativni-pece/ , nevím, jestli se nezabývá institucionální péčí a věcmi, které vás asi tolik nezajímají, ale možná že za půjčení v knihovně a prolistování by stála.
Ještě jedna kniha: http://www.bibliohelp.cz/knihy/paliativni-pece-komunikace
Radím jen tak podle svých domněnek, možná, že moje rady jsou špané. Nejlepší by to asi bylo prokonzultovat s dobrým psychologem.
Ale ne, ne Maxime, žádné paměti ani pocit něčeho nedodělaného, žádné takové ambice ani náznaky. Jen, že celý život pracoval hlavou a ta mu dosud slouží na rozdíl od pohybu, který je hodně omezen.... Kdyby mohl ven na procházku, bylo by jinak. Je více méně upoutámn k calupě a dvorku, dál to nejde. Proto mne napadlo nějak zaměstnat ten mozek ... Je to způsob jak se odreagovat, odvést myšlenky. Největší problém je v tom, že zatím, co doposud byl mezi lidmi, tak teď je celé dny sám. Žena jezdí do práce, bydlí v takové menší obci.
Já pořád říkám, že stěhovat se na důchod někam, kde to neznám je nerozum. Chybí známé tváře, kontakt s lidmi. Jen telefon, mail a čekat až se vrátí z práce manželka, aby bylo s kým povídat.
Ono právě v tom odtržení od lidí , nemít s kým promluvit, je hodně problém....
Nadoporučené odkazy se jistě podívám.
Čtu, něco dělám na PC a co HLAVNĚ - poslouchám AB rádio mluvené slovo a luštím sudoku.
Jsem celý den sama, manžel je až večer okolo 19:00. Když jsem před lety měla zápal plic a nemohla se slabostí skoro hnout, ani číst, hodně mi to rádio pomáhalo.
http://www.abradio.cz/radia/mluvene-slovo/
Jsou tam nonstop scénky, sice se někdy opakují, ale to mi nikdy nevadilo. Holzmann, Šimek, Grossmann, Werich, Burian, Horníček, Cimrmani, Bohdalová .... no na co si vzpomeneš. Jsou k tomu potřeba akorát bedýnky k počítači.
Tím poslechem nepostrádám komunikaci. Návštěvy jsem v tomto týdnu odmítla, fakt se jenom plížím....
Když jsem měla zápal plic ležela jsem doma celé dny 3,5 měsíce.
Nevím, kolikrát jsem už přemýšlela, jestli je to dobře, že to tak lidem říkají, protože jim vlastně berou naději. Dokud to neví, pořád se dá doufat, že je to něco, co se spraví, ale jak jim řeknou diagnozu, tak už není cesty zpět. A smířit se s tím, to je opravdu moc těžké. Nejhorší je opravdu psychika.
Jiné jsou nemoci, které sice bolí, ale stav se lepší. U nemocí , kde je pořád hůř a hůř je těžko utěšovat, navíc když člověk ví, co mu je.
Já bych ho, když to ví, spíše na smíření se smrtí připravovala. Nemá smysl mu říkat, že se uzdraví, když on ví, že ne. Mluvila bych s ním o tom, co dokázal, co dobrého udělal, co za sebou nechává. Stejně k tomu musí dojít. Něco jiného by bylo, kdyby tu určitá nejistota byla, ale pokud ne, je to předstírání pro obě strany a určitě těžší pro toho nemocného. Myslím, že by se mu i ulevilo, kdybys přijala to, že ho čeká konec a převedla ho přes to.
Ale je to jen můj názor.