| Nahlásit

Jak pomoci člověkovi, který je těžce nemocen.

Jeden z mých rodinných příslušníků je nevyléčitelně nemocem. Nedovede se s tím vyrovnat. Má pořád divné řeči, asi víte co myslím o čem mluví, nechci to tu ani vyslovovat.
Jak mu mohu já pomoci . Jak mu vysvětlit, že má bojovat , když sama vím, že ten boj je marný.
Nemáte s tím někdo zkušenost.

P.S. Mohu vám říct, že když tu teď čtu na některých vláknech ty vaše zcela zbytečné hádkym, urážení se, osočování...., že mi to připadá jako že žiju na jiné planetě. Omlouvám se, že to píšu.

19 reakcí

| Nahlásit
Ledo, měla jsem staršího kolegu v práci (otec mých šéfů). Nevyléčitelně nemocného. Hodně jsme spolu mluvili. O smrti, životě, jeho nemoci..... Jeho nemoc jsem se mu snažila zlehčit. Hodně mu to pomáhalo. Je to již 3 roky co zemřel. Stálo mne to hodně psychických sil asi 1/2 roku. Viděli jsme se v práci denně po celý den. Teprve nedávno jsem byla schopna vymazat jeho mobil. Na pohřbu jsem hodně brečela. Ale vědomí toho, že jsem mu byla důvěrnicí v jeho nemoci a mohl se mnou mluvit o čemkoliv mě dodnes těší.
Když si vzpomenu na naše debaty tak je mi i teď "ouzko".
Takže rada: usmívat se na něj, nevyhýbat se mluvení o jeho nemoci, slovně podporovat a povzbuzovat. Nic ani jiného nejde. Na ztrápené tváře ani nemocný není zvědavý.

A ty žabomyší hádky zde mne taky mrzí, ale sama víš, že to je zde stálý problém a v čem.
| Nahlásit
Já taky mlčky zírám. Každej hned vystartuje, jako kdyby měl kopřivku.....
(Omlouvám se, že to nění k tématu).
| Nahlásit
Všichni okolo něj musí začít věřit, že to není smrtelná nemoc.
| Nahlásit
Když je někdo nemocný a druhý "přihlíží" je to těžké pro obě strany. Já bych rozhovor na nemoc a smrt sama nezaváděla, nebo se moc druhé strany nevyptávala "a kolik máš času ?" Pokud o tom, že umírá nezačne mluvit sám, tak se o tom nebavit. A když začne, vyslechnout ho, ať se vypovídá, nepřerušovat ho. Když pak domluví, asi nejhorší je "hmmm, to už je život a každej jednou umře, s tim se smiř" Prostě nemluvit o tom, že tak jednou skončíme všichni a brát to jako že a vynechat humor, je to vážné téma, tak se o něm bavme vážně. Když se o tom s Vámi začal bavit, to už je znakem toho, že aspoň malou důvěru ve Vás má a že mu pomůžete. Teď bych napsala soucit, je to fajn, když jeden o něčem mluví a druhý mu z očí vyčte "přesně vím, o čem mluvíš, soucítím s tebou" ale to je u každého jinak. Já nemám ráda, když mě někdo lituje, to je pak horší než lepší. Záleží na tom, jak se s tím smířil on sám. A jak se s tím smířila jeho rodina a blízcí a jestli má vůbec někoho, s kým by se o tom mohl bavit.

Ledo, mě to taky mrzí, častokrát bych ráda něco připsala, ale nemá to cenu, každý to pochopí. A čím víc lidí, tím větší nedorozumnění..je mi to líto, tady to ještě vcelku jde, když se vše vyjasní a vyřeší, nejlíp si to pak člověk uvědomí, když kvůli takovéhle zdánlivé prkotině, je větší a větší spor, který končí přerušením komunikace.
| Nahlásit
...omlouvám se, nedokončila jsem myšlenku.
Prostě nemluvit o tom, že tak jednou skončíme všichni a brát to jako že umírá jediný na světě a jediného tahle nemoc postihla.
| Nahlásit
Nedávno jsem to zažil a těžko říct. Ještě teď to není v pohodě. Co třeba mu číst knihu? Nějakou hodně dlouhou a udělat s toho jakýsi rituál prostě dokut budeš číst neumře, a potom další a další.
| Nahlásit
Rampelníku, on třeba neleží......
Ale z mé zkušenosti opravdu platí tomu člověku zlepšit náladu, aby na chvíli "zapomněl". Brát ho jako "zdravého". Psychika každého je jiná, každý potřebuje něco jiného.
Neukazovat "smutný xifty", udržet slzy, stojí to hodně sil, zažila jsem to. A když o tom bude chtít mluvit, nebránit se, ale vydržet věcný tón.
Mne mrzí co se stalo o to víc, že jsme se právě hodně spřátelili tou slovní důvěrností. Byl jako můj táta.
| Nahlásit
Nyny byl to jen takovej nápad. Prostě mě napadlo že když se Leda obrací s pomocí na ontolu tak je to vážný.Teď mě napadli šachy prostě dlouhá partie. Napadají mě jen věci jak tomu nemocnému zpříjemnit asi konec. Samozřejmě s tebou ale souhlasím.
| Nahlásit
Moc vám děkuji za vaše rady, za vaši snahu mi pomoct. Jistě některé věci co tu píšete zůročím. Je to opravdu hodně vážné i když celý den neleží, jen vždycky odpočívá a pak zase vstane , ...
Jen doplňující informace, jde o vysoce inteligentního člověka, ví co jej čeká a nedá se ničím obalamutit, jeho věk je 65 let a celý život pracoval ve výzkumu, ten zaměstnaný mozek není tak špatná rada, celý život byl mozek jeho výrobním nástrojem. Právě se jej k tomu snažím navést, aby to, co má v hlavě ještě někde zúročil. Napadla mne Wikipedie, její česká verze, která se dotváří nebo najít nějaký web, kde by radil v oboru, který umí. Ale moc do toho nemá chuť. Prý by mohl něco splést a třeba by už neměl čas to opravit a ta chyba by tam zůstala....
Nejhorší je psychika. Ataky deprese. Tak jsem jej přesvědčila, aby začal užívat antidepresíva k nimž měl averzi, ale teď zjišťuje, že to asi bez nich nepůjde. Jak se dostane do stavu deprese, tak rezignuje. Ale ono se vlastně není čemu divit. Chápu ho a spíš oceňuji ty chvíle, kdy je s ním normální řeč.
O nemoci, bolesti, léčbě se bavit nechce ani o tom, co jej čeká, rád vzpomíná na to, co jsme prožili , ...
Pokud je v klidu, je vyrovnaný a klidný, pokud je v depresi, má až ony stavy o nichž nechci psát.
Ale věřte, že je to fakt strašné. Pro něj / který nejen tuší , ale i ví/ jako i pro nás, kteří také víme, bohužel ne jen tušíme.
Moc vám ještě jednou děkuji. Chce to sílu pro obě strany.
| Nahlásit
Podle mě by měl začít psát nebo diktovat paměti nebo něco takového. Aby tady po sobě něco nechal, svůj pohled na svět. Každý tu chce po sobě něco nechat a člověk, který je nevyéčitelně nemocen, tím více. Nebo s ním sestavujte strom rodiny a ptejte se na lidi, které vy jste už tolik neznali a on ano a nějak to zaznamenávejte. Nebo pokud má dojem něčeho nedodělaného, tak mu zkusit aspoň částečně s tím něco udělat. Váš nápad ho zapojit do nějaké aktivity je určitě dobrý. A jaký je jeho obor?
Našel jsem web týkající tématu www.umirani.cz, ale nestudoval jsem ho, jestli tam pro vás je něco užitečného.
Taky jsem našel knihu k tomu, jistě jich bude víc, http://www.kosmas.cz/knihy/139531/principy-a-praxe-paliativni-pece/ , nevím, jestli se nezabývá institucionální péčí a věcmi, které vás asi tolik nezajímají, ale možná že za půjčení v knihovně a prolistování by stála.
Ještě jedna kniha: http://www.bibliohelp.cz/knihy/paliativni-pece-komunikace
Radím jen tak podle svých domněnek, možná, že moje rady jsou špané. Nejlepší by to asi bylo prokonzultovat s dobrým psychologem.
| Nahlásit
Děkuji za pomoc.
Ale ne, ne Maxime, žádné paměti ani pocit něčeho nedodělaného, žádné takové ambice ani náznaky. Jen, že celý život pracoval hlavou a ta mu dosud slouží na rozdíl od pohybu, který je hodně omezen.... Kdyby mohl ven na procházku, bylo by jinak. Je více méně upoutámn k calupě a dvorku, dál to nejde. Proto mne napadlo nějak zaměstnat ten mozek ... Je to způsob jak se odreagovat, odvést myšlenky. Největší problém je v tom, že zatím, co doposud byl mezi lidmi, tak teď je celé dny sám. Žena jezdí do práce, bydlí v takové menší obci.
Já pořád říkám, že stěhovat se na důchod někam, kde to neznám je nerozum. Chybí známé tváře, kontakt s lidmi. Jen telefon, mail a čekat až se vrátí z práce manželka, aby bylo s kým povídat.
Ono právě v tom odtržení od lidí , nemít s kým promluvit, je hodně problém....
Nadoporučené odkazy se jistě podívám.
| Nahlásit
a co mu vlastně je, nejde to naznačit? Je to opravdu beznadějné?
| Nahlásit
Ledo, jsem teď pár dní po operaci menisku, ležim, nebo se o berlích opatrně přesouvám. Co celé dny sama dělám?
Čtu, něco dělám na PC a co HLAVNĚ - poslouchám AB rádio mluvené slovo a luštím sudoku.
Jsem celý den sama, manžel je až večer okolo 19:00. Když jsem před lety měla zápal plic a nemohla se slabostí skoro hnout, ani číst, hodně mi to rádio pomáhalo.
http://www.abradio.cz/radia/mluvene-slovo/
Jsou tam nonstop scénky, sice se někdy opakují, ale to mi nikdy nevadilo. Holzmann, Šimek, Grossmann, Werich, Burian, Horníček, Cimrmani, Bohdalová .... no na co si vzpomeneš. Jsou k tomu potřeba akorát bedýnky k počítači.
Tím poslechem nepostrádám komunikaci. Návštěvy jsem v tomto týdnu odmítla, fakt se jenom plížím....
| Nahlásit
NyNy, každá rada je určitě dobrá, akorát že ty máš před sebou víceméně jistotu uzdravení. Nevím, jestli bych měl v situaci Ledina příbuzného náladu na Holzmanna... Ono by samozřejmě bylo dobré, nepoddávat se situaci a dokázat se třeba tomu Holzmannovi zasmát, ale tohle je asi silně individuální, každý to vnímá jinak...
| Nahlásit
Anonym211105, tady jde ale o odreagování přece, ne? Odvedení myšlenek. Může být přece více možností.... A když je sám doma celý den....
Když jsem měla zápal plic ležela jsem doma celé dny 3,5 měsíce.
| Nahlásit
Já si dokážu představit, jak Vám je. Někdo by to třeba ani nezvládl. Snad jediná moje rada je, že ho musíte nějak potěšit a dát mu naději, že se vše zlepší. 2O. srpna nám umřel tchán. Měl zhoubný nádor na plicích. V jeho věku 79 let už by nevydržel léčbu, proto nesměl vědět diagnozu. Doktor nám zakázal mu říkat, co mu je, on to opravdu nevěděl. On si do poslední chvíle nic nepřipouštěl. Den před smrtí se ještě sám vykoupal, pořád něco doma dělal. Poslední den mu bylo hodně zle. Chtěl do nemocnice. Tam také večer zemřel.Bylo nám to moc líto. Já jsem s ním žila ve společné domácnosti 16 let. Hodně nám pomohl, i když to byl divný patron. Nechápala jsem poznámky příbuzných : už budete mít od něj pokoj.
| Nahlásit
No, ale on to ví, co mu je. Dnes se většinou pacientům říká, co jim je .
Nevím, kolikrát jsem už přemýšlela, jestli je to dobře, že to tak lidem říkají, protože jim vlastně berou naději. Dokud to neví, pořád se dá doufat, že je to něco, co se spraví, ale jak jim řeknou diagnozu, tak už není cesty zpět. A smířit se s tím, to je opravdu moc těžké. Nejhorší je opravdu psychika.
Jiné jsou nemoci, které sice bolí, ale stav se lepší. U nemocí , kde je pořád hůř a hůř je těžko utěšovat, navíc když člověk ví, co mu je.
| Nahlásit
Většinou se jim to říká a to já z hlediska toho, jak jim asi potom je, nemám ráda. Možná by někdo chtěl vědět, co mu je. Ale když se dozví, že už má jen x dní, tak to má pořád v hlavě..už tu jsem třeba jen měsíc..a to ty lidi hrozně psychycky vyčerpává. Těžko ale odsuzovat doktory, ktrří jim to říkají, jsou to hrozně náročné situace a sdělit takovou zprávu už jen příbuzným je psychcky těžké i pro doktora.
| Nahlásit
Ale zase si mohou udělat pořádek ve věcech, rozloučit se s příbuznými. Já si stejně myslím, že většina lidí to tuší a někteří dokonce naopak tají to, co vědí, před příbuznými. S tím jsem se také setkala. Záleží asi na jedinci.
Já bych ho, když to ví, spíše na smíření se smrtí připravovala. Nemá smysl mu říkat, že se uzdraví, když on ví, že ne. Mluvila bych s ním o tom, co dokázal, co dobrého udělal, co za sebou nechává. Stejně k tomu musí dojít. Něco jiného by bylo, kdyby tu určitá nejistota byla, ale pokud ne, je to předstírání pro obě strany a určitě těžší pro toho nemocného. Myslím, že by se mu i ulevilo, kdybys přijala to, že ho čeká konec a převedla ho přes to.
Ale je to jen můj názor.
 Anonym
Odpovídat lze i bez registrace. Dodržujte pravidla Ontoly
Vložit: Obrázek