Dokud mě neznáš jsem to, co jsem, jakmile mě poznáš, už nejsem to, co jsem
Odpovědi
Diskuze
dokud tě neznáme, jsi 242232, až si dáš srozumitelný nick a poznáme, zda jsi aspoň chlapeček či holčička, nebudeš už 242232....
MĚNÍ malinko nebo více pozorovaný "objekt",
chce-li či nikoli.
Mění vás to, když vás někdo pozoruje? Když vás chce někdo poznat...
K lepšímu, k horšímu, je mi to jedno?
Měním se já, když poznám sebe?
Poznávám se?
...Ráno v zrcadle ani ne...
A pak se to naštěstí zase mění :-))
Pokud ke světu přistupuji agnosticky (solipsismus, augustiniánská agnostika a pod.) pak rezignuji na svůj vliv na cokoliv.
Pokud je pro mne gnoseologie reálná a svět tedy poznatelný, pak na základě poznávání (a jeho míry) mohu projevit svou aktivitu a z pozice poznaného zkusit uplatnit vliv a poznané měnit.
Filosoficky to vše teda načtené nemám, jistě jsou už téměř všechny možnosti a jejich kombinace i s pokračováním popsané, určené a zplusmínusované.
Mě spíš zajímá živě, jak kdo to prožívá, cítí a myslí.
Pro mě je to docela otázka, protože řeknu, že "samozřejmě" je svět poznatelný a poznání "lidstva" "postupuje" (kam?), vyvíjí se (k čemu?) a pokračuje (to je nejmíň konfliktní výrok).
Ale poznání není přeci jen to, že něco změřím nebo zvážím... a řeknu to.
Poznání je pro mě nějaké pochopení, objev.
A jak mohu poznávat svět, když jsem ve všem tak omezená sama sebou?!
Nepoznávám tedy vlastně skrze "svět" spíš sebe, třeba nevědomě?
Ve druhé půlce citátu vnímám ne tak vlastní aktivitu, snahu změnit to, co vnímám, ale jakýs vliv samého procesu poznávání na objekt, který proces zaregistroval či do kterého "zkoumatel" nějak obtiskl sám sebe.
Možná nesrozumitelné noční myšlenkoproudění...
Nejde mi (jako Viacentě) o to měření či vážení, ale o schopnost jednat podle poznaného. Mohu poznat jízdní řád a následně nezmeškat autobus, mohu si myslet, že jsem poznal dívku či ženu a mohu být velmi rychle skutečností vyveden z omylu .... jenže co je to skutečnost ... to co vnímám svými smysly? A jak je to pak se vztahy? A je skutečnost to, co vnímá svými smysly kůň, nebo moucha? Byl jsem dneska u nás na náměstí .... teď tam nejsem. S jakou jistotou mohu tvrdit, že naše náměstí ještě existuje? Velmi pravděpodobně existuje, ale jakou má poznání setrvačnost?
Připadá mi to zajímavé nad tím tak hloubat .... komu je to k smíchu (také rozměr poznání), ať se věnuje něčemu případnějšímu ... :-))))
Ty jsi tu podle registru od 29.12.2009, ale nebudeš-li tu proti těm vyjmenovaným jen poloviční dobu, tak uvidím-li toto šestičíslí (ale i jakékoliv jiné, abych byl objektivní), neřekne mi to vůbec, ale vůbec nic. Ani si nevzpomenu, k jakým tématům ses vyjadřoval. Prostě anonym, jako kdybys tu byl poprvé. Rozumíš mi?
Myslím, že svět je poznatelný, ale záleží na tom, kým a jak (a kdy).
Taky se něco - někdo (svět) musí nějak projevit, projevovat a nějak měnit, aby bylo co poznávat. Taky k objektu musíme mít menší distanc, těžko poznávat z vlaku nebo z novin, i když to je žel docela časté.
Bez projevů můžeme jen víceméně typovat, dohadovat se, hypotézovat a stále vařit z vody, protože netušíme, co uvnitř dříme či zadrženo téměř přetéká. Ale i pří projevech opakovaně stejných se můžeme nechat lehce ukolébat, že už to jiné nebude, a pak se cítit překvapeně či rozčarovaně.
Projevy je dobré sledovat bez předchozích hypotéz, jaksi samotné o sobě, oprostit se při tom od neustále v hlavě běžícího hodnocení. Předpokládám, že při ideálně "konaném" pozorování by měl každý dospět stejného poznání, podobá se, jelikož skutečnost je jedna a má vždy jednu jsoucnost. Ale jak k ní dojít?
A taky - to je podstatný zádrhel - každému se skutečnost JEVÍ trochu jinak, protože každý jsme trochu jiný.
Nikdy nemůžeme poznat všechny příčiny rozličných pozorovaných projevů, zůstávají skryté jako slupky cibule. Kam až se dá svět "oloupat"? A co je uvnitř a co vně cibule?
Myslím, že POZNÁNÍ musí jít až ZA všechny projevy, k jejich PŘÍČINÁM, protože ty teprve vlastně vysvětlují všechny projevy, i ty odlišné, které teprve mohou nastat.
Nejtěžší je pro mě, jak poznat cokoli pravdivě samo o sobě s tím minimem poznávacích intervalů a přes vlastní zamlžený "objektiv" tak, aby poznání bylo OBJEKTIVNÍ. Je to možné?
Ráda se zasměju, i po ránu :-))
Měla jsem pocit, že zatímco se na tomto vlákně cikcak něco vyříkává a řeší otázka skoroosobní identity, já se držím zadání.
Možná jsme jen úvodní větu pochopili - uchopili každý po svém a držíme se toho, protože to něco v nás naťuklo a jsme zvědaví, jak to bude pokračovat.
Je to špatně?
Může se kdokoli přidat! (Např. "zadavatel" 242232!! :-))
Je-li to na samostatné vlákno, tomu nerozumím, ostatně zadání se snad ani nedá chápat jako dotaz.
Musím říct, že mě ale baví víc, než jen prostá odpověď na příklad a konec. Dokazuje to, že jsem chodí lidi, co se zajímaj i o lidi.
Podívej, jak jste si s Rampíkem pěkně popovídali. Rampelník ožil a vyzval dokonce i Skarletku. I mně tady chybí, její odpovědi byly velmi fundované i veselé :-))
Apropos: "Dokud mne neznáš, jsem to co jsem, jakmile mne poznáš, už nejsem to co jsem" ...... o čem je to, Pavle, jiném, než o schopnosti člověka poznávat a svým poznáním (je-li reálné) měnit poznávané?
Viacenta to ovšem rozvinula svým zamyšlením, které má samozřejmě také něco do sebe. Omlouvám se, že jsem hned nepochopil, že úvodní věta má širší platnost.
Gandalfe, je mi jasné, že každý filosof (zbylou většinu člověků nevyjímaje) to má úplně jinak. Proto je svět (a lidské možnosti) tak barevný.
Ale obávám se, že v čisté pravdivé jedno poznání (vší mnohosti) asi pořád doufám. Něco jako Platónova říše ideí, která má ve světě mnoho projevů rozličných jsoucen, nebo spíš pravdivou podstatu věcí i bytostí, kterou je možné vypozorovat v čase.
Hodnocení - to naše věčné a téměř neustálé "názorování" - se do poznávání často plete dost nešťastně. Máme skoro tik, že na všechno musíme mít nějaký názor, přitom o věci často téměř nic nevíme. Ale debatujeme zvesela, s odpichem a z plných plic.
Každý samozřejmě vše vnímá a hodnotí skrze sebe, jednomu je zima, ale druhému je teplo. To nevypovídá nic úplně konkrétního o tom, jak je venku... Svět je jakoby neutrální (do jisté míry). Ale má své zákonitosti. Poznání zákonitostí je pravdivé, úplně, trochu nebo vůbec. Vyvíjí se. Než vznikla věda, filosofové vymýšleli leccos, co se nám dnes jeví velmi úsměvné. Ale myslím, že (nás) učili myslet.
Pamatuju. Teda, myslím, že ne osobně...
To je taky taková nesociální vlastnost poznání, potažmo zkušeností, že jsou nepředatelné.
Každý si tvrdost své čelisti musí poměřit s matičkou (zemí) samostatně. A pak má být nějaký vývoj...
Někdo má obdobných zkušeností nůši, a stejně mu nic nedojde, jinému stačí zprostředkovaná událost druhého a hned je mu to jasné (u druhých lze všechno vidět nějak lépe než u sebe...).
Co je to "poznání"?
Ale jinak díky*
Možná, kdyby naše nitro bylo dostatečně poddajné (plastická duše),
mohl by se do ní svět přesně a beze zbytku obtisknout (alespoň ta dopadnuvší část) a pravdivé poznání získat dalo by se..
Že jsme ale ve svém sebevědomí, úsudcích a postojích již nepružní a notně zatuhlí, taková tvrdá duše "dopadající" svět nejen nepřijme a odrazí, ale třeba i rozbije.
Stopy jsou pravdivě vypovídající část skutečnosti.
To je pěkný obraz poznávání...
Stopař nečeká, že na konci nalezne sebe (asi by ho to dost vyděsilo).
Stopy na duši rychle vidí většinou ti, kteří podobný otisk už sami mají...
Myslela jsem, že už jsem tě aspoň trošku přesvědčila...
Mně spíš pobavilo, kam si mi dostal chudák stopař.
Takovou práci si dával, tak se sebezapřením zvolna a bedlivě postupoval, všechno vnímal, aby za posledním keřem vybafl sám na sebe!
Je to šok. Nebo konečně sebepoznání?
Za prvé je to ten, jak se sami vidíme.
Pak je to ten, jak bychom se ostatním chtěli jevit.
Potom i ten, jak se ostatním opravdu jevíme.
No a pak ten, jakou zpětnou vazbu nám okolí o tom, jak nás vidí, dává.
A nakonec ten, jací opravdu jsme .... to je gnoseologický guláš, co?
Ještě schází ten, o kterém sami vždycky dobře víme, ale děláme, že není a snažíme se ho (většinou) v sobě co nejlíp ukrýt...
Je tvořený vším, co se nám nepovedlo, za co se stydíme, jak jsme se kde ztrapnili, co jsme po...(jak to přijatelně vyjádřit?), co jsme prošvihli..., náš Stín.
A pak také ten, kterým bychom ideálně být mohli, všechny naše možnosti a potenciál, který by se v ideálních případech, snaze, štěstí, úsilí (a snad svatosti...) mohl rozvinout. Občas nám třeba zableskne do šedoběhu všedních dní, ale moc k němu nemůžeme. Možná ho částečně vidíme ve druhém člověku třeba v první fázi zamilovanosti.
je tam moc "š" a polyká to samo sebe, brrr :-)
No jo, z opadu růžových brýlí (taky) pak vznikají zmiňované šrámy na duši,
ale že by to byl až jed?
Možná naše ideální podoba hraje každou noc naším Stínem kostky, a kdo vyhraje, může našima nohama udělat na šachovnici života další krok...
Nedaří se mi vyvolat pozitivitu...
Ona zamilovanost má jiný cíl, než poznávání ..... nebo vlastně jde o jiný druh poznávání, poznávání tendenční, motivované zachováním druhu :-)))