Básnička na pokračování
Dnes jsem sedl k netu
chtěl jsem vidět tě tu,
chtěl jsem vidět tě tu,
Odpovědi
Diskuze
chtěls přece se mnou být, či snad se pletu?
když tě tu vidím na netu
jak chatuješ ,když nejsem tu.
Já říci chci světu,
že schůzku tu máme mít
leč, stále míjíme se tu.
když si osud s námi hreje,
pár dní ještě počkáme,
než ukončí ty galeje.
hrátky ty překazit?
Přece se nedáme
od něho porazit!
Jaképak galeje,
já se tu bavím,
ráda tu ještě
čas nějaký strávím.
Přece tu nechceme o lásce pět,
www.přátelstí,tečka cz
radši už budu stát opodál
nejsem tak dobrá jako ty
ale nedělám z toho drahoty
tak se měj a někdy na chatu se třeba potkáme a pokecáme
jak kočka co srst má půlnoční
a i když jen malou chvilku seš tu
mám pocit vpravdě slavnostní.
Teď slova pokouším se ohýbat
aby se pěkně četla.
Ale-
nechtěl bych tě dojímat.
Jsem chlap-ještě bys to někde řekla.
Zas pokouším se překřížit ti cestu
jak kočka co srst má půlnoční.
Až příště zjistím žes´tu
neuvěřím a skočím si na oční.
(sklíčky přede mnou vířil),
čtu stránku pěkně odshora
a přiznám-dole jsem se pýřil.
Já profík nejsem nijaký
jen občas
asi
vinou nudy,
si zkouším slůvko se slovem snoubit
a nezplodit bludy.
Když rým se zdaří
a veršovánka
má(podle mne)všecko,
kozelce metám,zkusím rondát-
mám radost jak děcko.
Stran vašich veršovánek,mé milé dámy,
jsem nucen ríci toto:
jsem rád,že byly pěkně psány
a prosit bych chtěl proto,
by pokračovat nešlo dále.
Ve vás jsou básně skryty.
Tak neváhejte jděte na věc,
vašich per jsou ostré břity.
že neumný můj verš má pro Vás vzlet?
Tys rukavici v slovní ring nám hodil
a hře pokračovat chceš.
27dvojko jak se rozhodneš?
Já tedy za sebe tu výzvu přijímám
mou podmínkou však je,
ty s veršem umným,
že připojíš se k nám.
že veršovati budu
ale jen trochu doufám,
že kaziti vám to asi budu.
Leč nejsem básník ani poeta,
spíš tu budu nazývaná popleta.
Ale dobrá at to má grády
vždyt o nic nejde
jen užít si a to my rády.
bytí,
vy mou prosbu nezavrhly.
Nuže,
pasti ličme,Můza přijde no a snad se
chytí.
Teď dovolím si navrhnouti,
pojďme začít nový sloh.
Pár rýmů v lebce mojí bzučí
takto snad bych začít moh'.
Večer se slunce skloní,
měsíc spí pod jabloní.
Pláštěnkou zakrývám tvář,
nechci už pročítat snář.
hedvábným šátkem zahalena.
A přiznám se,
že s inkognitem v tváři
mě hovořit se snáze daři.
(Já poznámku tu malou dám,
ač rozhodovat za tě nehodlám:
Myslíš si, že četba v mojí tváři
je zábavnější než listovat v snáři?)
Ptám se tě,
ač tě to rozladí:
Co tvář ti o mé duši prozradí?
Ty rozmyslet se musíš,
ač je to k zlosti,
chceš z duše číst či z tváře líbeznosti?
Rozhodnout můžeš se jak chceš,
však jedinou z možností ode mne dostaneš!
to už je na mě silná káva,
mě tato báseň velmi zmáhá
radši vás dva opustím,
než bych tu psala špatný rým.
vy píšete velmi krásně,
ale já už neumím skládat tak těžké básně.
zkusit sám sebe se ptát:
proč líc líbezná na výsluní,
nás okouzlí a srdce tak mocně duní?
Pak vteřiny jdou (a)
nahlas mlčí,
až vzadu se blýsknou
zuby vlčí.
Má tvář,ta pokryta je časem
a blátem i květnou zemí došla se mnou
až sem.
Má duše,ten souputník našeho bytí,
nůž ostrý v rukou tvých na krku
cítí.
Tak pláštěnku teď odhazuji v dál,
ať si v šedém prachu leží.
Když rozhodnout musím co dál,
vítězí duše přesto,že nejsem kněží.
(...ale proboha co zítra?)
my děkujeme nastokrát.
Vidno,že ani tobě
rým snad není cizí,
a v dohledné době
tvá nesmělost zmizí.
Zkoušej rýmy z nitra soukat,
ať je tady na co koukat.:o)
a sobě jen spoře toho prozradil.)
Kdyby tvář odhalena měla být,
škraboškou bych ji mohla skrýt.
Přiznávám, že vinou svou,
jsem rybou ve vlastní síť lapenou.
Jsi galantní muž, taktik, filuta,
či někdo absolutně fér?
Všechno se ve mne sváří.
Radši jsi toho vlka na mne poslat měl,
já tuším úsměv na tvé tváři.
(doufám, že úšklebek to není)
Ty dobře víš, že o duši když budu vyprávět
odhalím nejen vnitřní svět,
(nečekáš moje ponížení)
že v duši člověka co dlí,
se v jeho tváři zrcadlí.
Dobře. Nachytal jsi mne. Dost.
Pak také víš, že mládí není moje ctnost.
Nač tvář bych šátkem halila,
na odiv bych ji stavila.
Má duše prožila nejednu lest
a mnoho musela už snést
a každá bolest,
já řku,
do tváře nožem vryla vrásku!
Tak to je.
Mám srdce znavené.
Však není kamenné!
Pro dobré lidi, skutky, touhy …
bylo a je v něm místa dost.
Toť moje upřímnost.
Ptáš se co zítra?
To na tobě záleží.
(jak dobře, že tato zodpovědnost už na mne neleží)
Zda pro tebe mládí jediná
je ctnost,
loučíme se tu,
dost.
Pokud tomu tak není
pak pokračujem ve vyprávění
snění
bdění (až do ranního kuropění).
leč nevím jak ho načít
kapky deště bijí na poplach
já z toho rána mám velký strach.
I já svou tvář pláštěnkou zahalím
než-li svůj obličej těm kapkám nastavím.
Toto je mé ranní bdění ,které se v celodenní změní.
nechce se mi nic...
snad až svou kávu dopiji
napíšu Vám víc.
Pomalu polykám ten Jávský nektar,
cítím jak tlak se mi zvedá
však sklidili ho nejeden ar,
už vím že je lépe - že nejsem bledá.
mě nic jiného nezbývá
než napsat těch pár slovíček
a dívat se jak to tu přibývá.
můžem tady stát.
Můžem s rozkoší,
můžem si tu hrát.
Můžem Ovidia pročítat,
můžem zkusit lhát.
Můžem třeba vyčítat,
můžem se i smát.
Můžem lásku předstírat,
můžem nejít spát.
Můžem se i nevídat,
můžem se i bát.
Můžem poklad objevit,
můžem zklamat déšť.
Můžem třeba nevěřit,
můžem se i splést.
Můžem prosit o milost,
můžem začít pít.
Můžem také zběsilost,
můžem v srdcích mít.
Můžem hudbě říkat slast,
můžem básně psát.
Můžem snad i pomlouvat,
můžem někdy krást.
Můžem bolest způsobit,
můžem vidět zář.
Můžem se i pochlubit,
(ale nikdy)
NEMŮŽEM stratit tvář.
můžem tady stát.
Můžem s rozkoší,
můžem si tu hrát.
Můžem Ovidia pročítat,
můžem zkusit lhát.
Můžem třeba vyčítat,
můžem se i smát.
Můžem lásku předstírat,
můžem nejít spát.
Můžem se i nevídat,
můžem se i bát.
Můžem poklad objevit,
můžem zklamat déšť.
Můžem třeba nevěřit,
můžem se i splést.
Můžem prosit o milost,
můžem začít pít.
Můžem také zběsilost,
můžem v srdcích mít.
Můžem hudbě říkat slast,
můžem básně psát.
Můžem snad i pomlouvat,
můžem někdy krást.
Můžem bolest způsobit,
můžem vidět zář.
Můžem se i pochlubit,
(ale nikdy)
NEMŮŽEM stratit tvář.
a ani nevím, zda jsem si je správně vyložila,
rozhodně jsem tvář neztratila,
vždyť tvář i duši jsem tu odhalila.
Jestli to vše, co jsi napsal můžeme,
hrát si, vymýšlet i lhát,
jak kočka s myší si tu hrát,
pak planým gestem bylo
odhazovat šat!
Psali bychom tu jakés básně,
co četly by se velmi krásně,
však scházela by jim myšlenka, víra, cit,
a chyběl by jim tvůj ostrý břit,
jaký by to mělo smysl mít,
a o čem by tedy měly být?
Myslím, že psát bychom měli jen,
to, o čem každý z nás je hluboce přesvědčen.
Jen pak je naděje,
být druhým pochopen.
/Tím nemyslím, že naše soukromí
by odhaleno mělo být,
to tedy ne,
to nedejme si vzít./
Však chceš-li jen slovíčka skládat do jakéhosi soukolí,
já souhlasím,
při prostém rýmovaní mozek ani rozum nebolí.
A závěrem, víš co si zase myslím já?
Tvář ztratit můžeš, ale nikdy nesmíš ztratit SVĚDOMÍ.
chtěl vysvětlit,
že(snad)neschází mi
víra,cit.
Že neschází mi
přesvědčení
o tom co dobré je a co možná není.
To předchozí mé říkadlo
byla jen taková
metaforka.
(říkám si)
Co tě to zas napadlo-
hlavo tumpachová-
asi z horka.
Však již vážně,
vtípky stranou.
Budu rád
když nepřestanou
veršované rozhovory
o tom,že
my (jako ti pocestní)
světem jdem a klopýtáme,
světem jdem a dospíváme.
A víme,
že je už všechno jinačí.
A přání mít,
že nestačí.
A i když utíkáme času
s vervou,
přijde smečka psů
a ti se servou.
A když utichne zvuk té
bitky,
smetem našich přání
zbytky.
A slepíme je kanagomem-
tak pojď nabrat rychlost honem.
Letíme.Lidunko.
(Tou tváří bylo myšleno právě to svědomí)
tak vás tu radši nechám a vydám se do světa.
Do světa humoru,vášně a legrace
kde i za pár směšných veršů budou tam ovace.
Vaše verše neznaj mezí,
a v mé hlavě pořád vězí
krásně se ty verše čtou,
ale mě neudělají poetou.
Já jsem jen ta co se často nudí
a ráda se dívá koho kde vzbudí.
co každý večer hledám
na nebi.
Jsi jak zavřená obálka,
co pošťák nechal
na zemi.
Tvé kouzlo letí po síti,
to všichni mohou
vidět.
Jsi poezie-my(chlapi)jsme prevíti,
nemáš se za co
stydět.
Neodcházej.
nic se na tom nezmění a nikdu mě tu nezná.
Ráda tu ze sebe nechám aspon trochu svitu
budu tu brouzdat od noci až do úsvitu.
já radši stojím opodál,
pomalu se tu rozhlížím
a tajemného rytíře tu vyhlížím.
Obálka já jsem zavřená,
jen do dveří trochu přivřená
již na zemi neležím
ale k tobě já běžím.
Ale pořád nevím jednu věc
kdo jsi přec?
kvality vnik,
však vymyslet né a né
důstojný nick.
Lebku svou hrbatou
se podpírat
jal.
Do prázdna hledíce
se naděje
vzdal.
Pak pohled můj
zabrousil k jinému
stolu,
dva chlápci veselí
chlastaj tam
spolu.
Sed sem si za nima
a objednal
vizoura,
nápad se dostavil
jsem
CHLUPATÁ PAZOURA.
snad nezpůsobím tu zkázu,
když na veselou notu tvoji
nenavážu.
Klidně si však ještě
ňáký vizou dej
a mým sentimentem se tu opíjej.
Když jsi mne už jménem oslovil pane básníku,
povím vám příběh, jak přišla jsem se ke svému nicku.
Nevím, zda Vás to zajímá,
ale mne ten příběh i po letech dojímá.
Je to už hezká řádka let.
Vždycky stejnou cestou
do práce a z práce
tam a zpět.
Několik dní má ta cesta zvláštní nádech,
neboť cítím cizí oči v zádech.
Jednou,
(už to není k vydržení)
otočím se,
(ač zvykem to mým není).
Ty oči smutné
už stojí u mne.
Nevím, zda budete mne znát,
už dávno mi bylo šedesát.
Něco Vám prostě musím ukázat!
Vytáhne věkem zašlu fotku.
A víte kdo z ní na mne shlíží?
Já!!
Ta podobenka má pro mne velkou cenu.
Ukazuji vám ženu
(hlas se mu chvěl)
a fotku hladí jemně dlaní,
povědět bych Vám o ní chtěl,
byla to moje paní.
Čas ztratil cenu!
Nespěchám, není kam.
Až budete mít čas.
O své Lidunce mi vypráví,
její jméno ze sešlých rtů krásně zní.
Spojoval nás nebývalý cit,
chtěli jsme spolu navěky být.
A když vypráví,
dech popadá,
tu a tam se zastaví.
Měla srdce ryzí.
Já měním názor,
beru ji za vzor,
ta žena najednou už není cizí.
Tak jsme se seznámili,
osud tomu tak prostě chtěl !
Jak čas ubíhal a já tu,
v tom muži našla tátu
(za otce dávno zemřelého).
A moje máma
(tak dlouho byla sama)
v něm časem objevila
svého životního druha.
Často jsme všichni společně sedávali
a o lecčem si hezky spolu povídali …
A protože jsem s jeho ženou
stejné jméno měly,
začal mi říkat Lidunko,
a tím je příběh skoro celý.
A já jen věřit mohu,
že nebylo to náhodou,
že zasloužila jsem si to jméno něčím víc,
než jen naší vnější podobou.
Všechno už je pryč,
jen vzpomínka zbyla,
mohu si jen přát,
kéž bych i já po létech
také něčí srdce láskou naplnila.
Vzpomínka a jméno
je to (ne)málo,
co mi po tom vzácném člověku zůstalo.
Pro mne toto jméno představuje jmění
a oslovují mne s ním jen ti,
co jako já si jej cení.
Promiňte, že nedokončím tuto sloku,
omlouvám se, ale mám slzu v oku ….
Co myslíš Polárko?
Co povíš básníku?
Byl to jen obyčejný příběh
o obyčejném nicku.
ihned ke compu jsem přispěchala.
Těším se jak malé dítě
co jste tu napsali a čím mě potěšíte.
Poeta mě opět nezklamal
a úsměv na mé tváři rozpoutal.
Pak čtu dál a dál,
můj úsměv pomalu ztrácí žár.
Čtu verše zas a zas
má tvář už ztrácí ten ranní jas,
mé oči vlhnou lítostí a smutkem,
jak byl k tobě (LIDUNKO) osud kruten,
ale věř,že i já bych mohla vyprávět
leč pak by mé srdce nemohlo tu pět.
Jak člověk začne vzpomínat oč v životě přišel
úsměv se těžko vrací do tváře,když tam tak lehce vešel.
Mé srdce má taky těžký šrám,
ale i nadále se věnuji i životním hrám.
Musíš jít dál a život žít,
své srdce brzy láskou naplníš.
Osud si rád s námi hraje
jednou udeří zle a jednou skvěle.
Tak nesmutni LIDUNKO...........
příběhů našich
jsou porostranství?
Ví někdo jak hluboká
jsou temná dna
našich zoufalství?
Ví někdo jak divoká
jsou srdce v nás
bijící?
Ví někdo jak lhostejná
je smrt se k nám
blížící?
Ví někdo proč přichází
ten co chce
odejít?
Ví někdo proč stýská si
ten co by se moh
veselit?
Ví někdo proč výská si
ten co se má
zastřelit?
Ví někdo proč nemůžem
se sami
porazit?
Víme to všichni,
však nechcem to
prozradit.
vidím, že jsi mne pochopila.
I když jsi ve svém souhvězdí hvězdou největší
máš v sobě cit člověčí.
Ty nikdy nesmíš tento net opustit,
protože ti lidi tu, by nevěděli, kam jít.
Jsi zářící hvězdičkou co hledá poutník, co v poušti se ztratil,
jsi ta, co vzhlíží k ní námořník, aby se ke své ženě vrátil.
Děti se učí, že v oji Malého vozu jsi poslední hvězda,
to však je chyba, mě se to nezdá.
Tys naopak první a nikdy se nesmíš ztratit,
to pak by se nikdo už nemohl z cesty vrátit.
Protože vzdálená jsi několik světelných let
a světlo tvé letí k nám těch lidských čtyřicet,
pak poutníku hvězdnému, co na něj čekáš stát se může,
že déle to potrvá a dálka ho zmůže.
Však až k tobě dorazí bude tam s tebou rád.
Než k cíli dojde, hraj si tam vesele,
my na Zemi víme, že máš tam dva přátele,
ač ti další, co s tebou trojhvězdí tvoří jsou pro tebe malí
pomohou ti pomoci poutníka hledat v té dáli.
Jen ho svým obrovským žárem nesmíš spálit,
aby se nechtěl už od tebe vzdálit.
On to as netuší, co víme my obě,
že dva tisíce Sluncí sily máš v sobě.
/já mu to nepovím, u mne je to jak v hrobě/
Jestli opravdu máš o něj zájem, pak trpělivě
čekej tam na něj.
A aby dlouhá chvíle nebyla tam i tu
zatím si s námi povídej po netu.
aby se nechtěl od tebe vzdálit. . . .
Polárko, chňápej!
Dík :-)
a padá.
V kalných vodách duše mladá
zvadá.
Na chodnících stát tam budou
dál,
oči pusté prázdnotou.
O každé se ti asi bude
zdát.
Možná náhodou.
Na náhodách svět stojí
a padá.
Na výlohách světla tančí
hravá.
Na podpatcích se k tobě
přihoupá,
sladký parfém voní
tmou.
Hlasu divně známému
nasloucháš.
Nejspíš náhodou.
Na náhodách svět stojí
a padá.
V dlouhých loknách hříva plavá
spadá.
Pak ji poznáš a strašný pocit
máš(jako)
když ti dceru znásilní.
Jejích šestnáct roků
vzpomínáš.
Prostě náhodou.
bylo to před tím je to i ted.
Náhoda je osudu sestra,
ale život tím někdy trestá.
Člověk nesmí se osudu bát,
pak by jen v koutě seděl
a nechtěl by se už radši smát.
Náhoda je věc zajímavá
leč může být zlá i tmavá,
ale jedno jistě vím
NáHODA je ....
a na tom nic nezměním.
Ty jsi ten, kdo nejen tuší, ale také ví, však nepoví
On je ten, co nepoví, protože ještě ani netuší, co neví
Ona nepoví, že už asi ví, co ani tušit nechtěla
Ono je to, co aniž bychom tušit chtěli, tak to bohužel víme
My jme ti, co leccos tušíme, však raději děláme, že netušíme
/a i kdybychom už i věděli , tak nepovíme/
Vy, jste ti, co hrozně by chtěli alespoň tušit , když ne vědět a pak rychle povědět
Oni, jsou ti, co nic netuší a neví, ani tušit ani vědět nechtějí, i když by mohli obojí
Ony jsou ty, co netuší a neví, ale poví, že ví
Ona jsou ta, co víme, ale nechcem aby druzí tušili či věděli, natož snad, aby i pověděli
A to je to celé tajemství, jež nemá býti odhaleno
/ALE KDO VÍ??/
ale jinak mooc se ti to povedlo
tak se člověk bojí.
Bojí zrady,
bojí touhy,
špatných vztahů
divné souhry.
Když se budem stále bát
můžem se jít zakopat!
Říkám bojuj!
Za pravdu a za lásku!
Trochu sebe dej v sázku!
když nic nezkusíš,
nic nezjistíš!
Dej se trochu v risk
Zisk v myšlenkách a novém vědění..
né jen v nejistotě a ve snění...
Získaš život co se žije.
Za to se přec lidstvo bije!
Tvá reakce mne mrzí, bolí.
Říká se mi to stěží.
Ale proto, že vím, že mluvíš na rovinu,
ptám se zda dáváš mě tvůj odchod za příčinu!?
Polárko,
Tvá reakce mne mrzí, bolí.
Říká se mi to stěží.
Ale proto, že vím, že mluvíš na rovinu,
ptám se zda dáváš mě tvůj odchod za příčinu!?
noční chlad za tebou
vchází.
A já teď najednou podivný pocit mám.
Pohledy se střetnou
půdu pod nohama
ztrácím.
Přísahám.Já tě znám.
°
Stál jsi tam opodál
zdálo se mí,že se
ztrácím.
V očích ti oheň plál možná ses i tochu třás.
Úroky vzpomínkám vlasním
teď najednou
splácím.
Přísahám.Já tě znám.
°
(Bože teď)
Spolu tu stojíme
trochu se bojíme
dávných lží.
Slovy se hladíme,
ruce jsou horké
jak dřív.
Potom pochopíme,
slzy nám v očích
překáží.
°
(Život je podivnou hrou,
tebe mi zakázal i s milostnou
předehrou).
vypadá jak dotazník.
Tedy.
Říkačka nám pojednává
o tom,co se někdy stává.
°
Chvilku mumlá
on pak ona,
přijdou na to,
že pohroma
oba kdysi dostihla,
to když láska
vystydla.
°
Nakonec jen fňukají.
Mají se a nemají.
Denně tě potkávám,
když čtu tvoje řádky.
Podivný souhrn náhod (či osud)
nám otevřel knihu
na stejné stránce.
Spolu jsme si v ní mohli číst,
však bylo to jen krátce.
Možná si věříme,
možná si patříme.
Však jedno je jisto,
že osud, vítr či Bůh,
nás každého zavál na jiné místo.
Ač dobře se známe,
nikdy se nesetkáme.
Ač dobře tě znám,
zůstanem každý sám.
Takto si život s námi zahrává,
krátké okamžiky štěstí nám dopřává.
Proč v jiné knize než v krásném románu
musíme číst?
Kniha lidských osudů je jiná.
V ní nelze stránky přeskočit,
když příběh hrdinů tě znaví.
Z ní nejde stránky vytrhnout, zahodit je
a pěkně si užívat jen to, co tě baví.
Ani se nemůžeš vrátit zpět.
na stránky, co tě oslovily.
Ty ani nemůžeš číst mezi řádky,
každý okamžik si musíš prožít
a vypít do poslední kapky.
A taky nemůžeš jen na krásná místa obrátit list.
Pěkně, poctivě , popořádku,
v té lidské knize musíš číst!
Cos v životě prožil nelze zvrátit,
(A nikdo se z něj nemůže ztratit)
jen ve vzpomínkách se můžeš vrátit,
na stránku nikdy nedočtenou.
My (bohužel) nejsme hrdiny z románu,
jimž dopřáno je štěstí prožít,
však skutečný život(ač bolestný)
musíme do posledního okamžiku dožít.
Slza se po tváři kutálí.
Příběh končí.
I já tě znám.
Jedinou naději mám(svět je tak malý)
Nikdy se rozejít nemohou,
ti, co se nikdy nesetkali.
Neboj se víc.
Já nechci nic.
Jen zůstat knihou co nikdy nezahodíš,
ač necháváš ji nedočtenou.
Neboj se nic.
Já nechci víc.
Jen zůstat knihou
na nočním tvém stolku
na našich stránkách rozevřenou..
proč tak smutně
koukáš?
Když přijdu za tebou
boky svý
nerozhoupáš.
Řekni mi,má milá,
proč jsi tak
bledá?
Když přijdu za tebou
ruká tvá mou
nehledá.
Řekni mi,má milá,
proč se tak
trápíš?
Když přijdu za tebou
v slzičkách se
utápíš.
Řekni mi,má milá,
proč jsi tak
smutná?
Když přijdu za tebou
jsi jak poušť
neprostupná.
Řekni mi,má milá,
co se to
stalo?
Když přijdu za tebou
radosti je tu
málo.
Řekni mi,má milá,
kam se
podělo?
Jiskřiček jiskření
který nás
rozsvěcelo.
(Bývalas jak hladký
pohlazení.
Bývalas,teď už to takhle
není).
tak si hned řeknu ,že to asi není blahem,
to další chmurný den se rozprostírá krajem.
Má jasná hvězda je zahalena šedí,
mé oči jen do temnoty hledí.
Nevím proč a jakou dobu,
ale již chci ven z temného kruhu.
Má hvězda pomalu se probudí,
ale zatím nenápadně,
ať nikoho nevzbudí.
Doufám,že bude vše jako dřív
a vše půjde líp a líp.
Zase vyjde slunce na obzor
já budu mít svůj velký vzor.
Snad prominete mi mé snění,
které se snad už jen v dobré změní.
DIKY A PROSIM ZA ODPUŠTĚNí......
co nápěv ztratila.
Jsem jako bludička
co v bažině zmizela.
Jsem jako řeka
co pláče v březích spoutaná.
Jsem jako bitva
co byla prohraná.
Jsem jako čas
co zpět se nevrací.
Jsem jako cesta
co v dálce se ztrácí.
Jsem jako jezero
co v poušti vyschlo.
Jsem jako myšlenka
co na ni se nepřišlo.
Jsem jako ozvěna
co nikdo ji neslyší.
Jsem jako kámen
co v botě tě tlačí.
Jsem jaká jsem.
To už snad stačí.
Chtěla bych být písničkou
co ráno si zpíváš.
Chtěla bych být vílou
co krásou oplývá.
Chtěla bych být
bitvou co nikdy nebyla.
Chtěla bych být říčkou
co v kamenech zpívá.
Chtěla bych být časem
co chtěl bys zastavit.
Chtěla bych být cestou
co po ní bys toužil jít.
Chtěla bych být jezerem
s průzračnou vodou.
Chtěla bych být ozvěnou
stokrát slyšenou.
Chtěla bych být myšlenkou
tebou pochopenou.
Chtěla bych kamínek
co oheň vykřeše.
Chtěla bych být plamínek
co ve tvém srdci vzplane.
Proč skutečnost a přání jsou tak často jiné ?
Je to snad jen proto, že čas tak rychle plyne?
Proč jsem bývala jak hladké pohlazení/což už není/.
Kde se to ztratilo, proč to tady není?
Snad jsem tím vším,
co chci být už i byla,
ale pak jsem to kdesi
v touhu proměnila.
Chtěla bych to vrátit
/věř mi to jak chceš/,
jen to však nevím,
zda mi v tom pomůžeš.
co tě trápí?
Pověz mi rychle
co radost ti vrátí.
Chci pomoci ti ven
z bludného kruhu.
Stát ti po boku
jak nejvíc mohu.
Musím však příčinu
tvého smutku znát,
bych věděla
co pro tebe mohu vykonat.
Zahoď smutek,
smích si vem.
Setři slzy,
úsměv sem!
Odhoď háv
Slunci nastav tvář.
Zadupej chmury
mládí na odiv dej.
Hlavně to nevzdávej
musíš se rvát.
Jen tak se podaří
překážky udolat.
Nenech se už přemlouvat,
pojď si hrát!
Zkusíme spolu
třeba hvězdy na obloze spočítat.
na básničky od Vás
po rýmech se rozhlížím,
kde jsou slova od Vás?
Dlouho jste nic nepsali,
básnička je v krizi
v pořádku jste zda-li,
asi máte každý z Vás neodkladnou vizi.
Tak Vás všechy vyzívám,
Lidu,Veru,Polárko
napíšu já tedy Vám,
pazoure já zde zívám.
Vaše krásné básničky,
jsou mi lékem na duši
splétáte jak tkaničky,
rýmy,šprýmy...přijďtě neb vytahám Vás za uši!!!
ten Oholený Běhák.
OholeNEJ.
Co vy?
Rozumíte tomu,
co se to tu děje?
Nezdá se vám,
že se nám tu kdos směje?
Jen nevím proč čtou,
co je nebaví
a z čeho si pak legraci/ i netaktní / dělají.
Proto prosím napište
co s tím uděláme
a jestli se posměváčky
nechat odradíme.
Dokud nebudu
váš názor znát
nehodlám tu ani jednu
svou myšlenku dát.
(Ty dotazy trapný rozhodně nejsou).
teď chmurné jsou
jak noc.
Mé sny,
teď volám vás
na pomoc.
Mé dny
teď chmurné jsou
jak stesk.
Mé sny
teď nemaj právo
na potlesk.
°
Tvé teplo
teď já cítím
stále víc.
Tvé světlo
teď budí
úžas blýskavic.
Tvé teplo
teď navždy
bude vonět.
Tvé světlo
teď navždy
bude hořet.
°
Jsi jak průtrž mračen,
jsi jak víla průsvitná.
Kvůli tobě chci být zatčen,
jsi Blanka blankytná.
Jak poeta to cítí,
/ta slova za srdce tě chytí/
to ve své básničce
moc pěkně vyjádřil.
A jak já jsem tyto dny s tebou prožívala?
Dovol, abych také krátkou, noticku tu dala.
Polárko, dnes určitě jsi poznala znova,
jak krutá dovede být lidská bezcitnost a zloba.
Jaké to je, být ze všech stran bit
a nechápat, čím jsi jim měla ublížit.
Stát jak špatná žena na pranýři,
co nikdy neztratila svoji ctnost.
A jejíž zbraní byla pouze upřímnost.
Byla jsi jak dítě doma zavřené,
co vůbec nechápe, že bylo nechtěné.
Bylas jak človíček, co neví proč se prát,
když on všechny tůze má tak rád,
co vyděšeně na svět se dívá
a v jehož očích otázka se skrývá,
kdo z nelásky mne vyvede ven,
vždyť nechci víc, než býti pochopen.
Co síly muselo být v tobě,
žes dokázala ubránit se lidské zlobě.
Ty jsi tu dnešní bitvu vyhrála
/ač chvilku jsem se přec o tebe bála/
A nám se tůze ulevilo,
že dobro nad zlem opět zvítězilo
na kolena klekám
s prosbou jedinou.
Kam chodíš pro
inspiraci svou?
Tys mistr
veršovaných noticek.
(Mám tvorbou tvou
popsaný celý notýsek)
Ještě jednou smekám,
na další verše čekám.
mám vás ráda ...a na tom nic nezměním.
proč nám to tu oni kazí?
proč nemůžeme všichni ruku v ruce jít
a srdcem dál tyto stránky naplnit?
Nechci žádné urážky a zlo a stíny,
vždyť každý už tak máme svoje splíny..
Potřebujem potěšení,
milost, vlídnost, ocenění..
A to tu jsme nacházeli
a proto sem přicházeli!
Jiný svět než normálnost,
ve kterém jsme každý host.
Proto říkám-pojďmě dál!
Přenesme se přese vše!
tak mi držte palce
snad si na tom nezlomím vaz
a budu bez škrábance...
možná malá nápověda?
jak vás najdu, kde?
na tvé obrázky se dívat.
Je zvláštní pokaždé
mít chuť tě asi líbat.
Je hodně zvláštní
oči tvé mít teď a tady.
Je hodně zvláštní vědět,
že nevím si s tím rady.
Je přinejmenším legrační
mít výheň a říkat jí zima.
Je přinejmenším legrační se tvářit,
že nemít tě je prima.
Je dospělé
si přiznat,že chvění letí na dálku.
Je dospělé chtít vídat
dnem i nocí Polárku.
ale přišlo to jaksi samo, snad to tak samo i odejde, tentokrát jsem to pojmenovala
STRACH
strach z osamělosti
strach z bytí
strach ze tmy, že zlí démoni tě chytí
strach z činu jež se vymyká konvencím
strach z justice co trestá každé pochybení
strach přiznání, pro toho kdo vinen není
strach z Božího soudu
strach z lidských řečí
strach z těch, co stále křičí
strach riskovat a prohrávat
strach k chybám svým se doznávat
strach milovat
strach přijmout pozvání
strach z odmítnutí
strach čelit závisti
strach, že si lidé všimnou tvých vad
strach že všimnou tvých předností
strach z lidské lhostejnosti
strach z bezcitnosti
strach z žití
strach ze stáří
strach ze smrti
strach přijmout s pokorou,
že jednou přijde den,
kdy poslední můj verš
bude napsaný už včera.
jsme vyrostli
kolik jsme jich opustili
kolik prochodili
kolik odchodili -
kde jsou?
Hledají nás po necestách
nabírají kamínky a vodu
šlapou si na tkaničky
zakopávají o kořeny
padají do strží
požírají se navzájem
nebo se páří
zdivočele a bez touhy
sudé s lichými
levé s pravými
a když je po všem
kožené zatouží po kostech
po mase a po krvi
dřevěné po lese
po ptácích a veverkách
a papírové po tobě
papírově po mně -
kde jsme?
stránky pokračovat zase o sobě dám vědět, píšu to pro případ té první varianty.
272a Chlupatou se Ti neztratili. Proč se tu "rouháš?" Mrzáček svatého Martina.
ty a tvé zlo jsi tady přesila
zlem to začalo
zlem to končí
ani ten blázen toto neodpouští.
Zlo házíš na lidi
co za nic nemohou
hlavně jsi pozor dej
at nepodlomíš se v kolenou.
Ty dobře se bavíš jak je vidno
asi tě pálí dobré bidlo.
Ráco....mysli člověče!!!
ale z lidským osudem
co je to básníku ta poezie,
odpovíš její prst ve dlani zasažen křečí,
konečné řešení otázky
zbytečných řečí.
/jak vidíš, máš mít/.
něco mi pošívá, co děláš, - křič!
(nebudu)
A ještě jedno poučení, co dělají slušní lidé, nečtou zprávy, které nejsou pro ně, ten vzkaz byl pro Chlupatou pazouru a pro Polárku, které považuji za své přátele, tak nevím jakým právem je nejen čteš, ale navíc komentuješ? To se přece nedělá.
Lidunko-nemá smysl se rozčilovat-akorád má potom radost...také mě to štve a chtěla bych vědět z jakého důvodu tu rozsévá svou zlost....
je konec...
Přišla bouřka-všechno mizí,
přišla bouřka-všechno cizí.
Přišla bouřka-všem dnům konec,
přišla bouřka-dozněl zvonec.
Přišla bouřka-smutek zní,
přišla bouřka-poslední?
Přišla bouřka-s ní zlá voda,
přišla bouřka-přišla zhora.
Přišla bouřka-všechno ničí,
přišla bouřka-všichni křičí.
Přišla bouřka-tmavé nebe,
přišla bouřka-vzala tebe.
Přišla bouřka-ontola pryč,
přišla bouřka-s ní zmizel klíč.
Přišla bouřka-a než přešla,
nálada tu všude klesla...
Přišla bouřka-čert jí vzal,
přišla bouřka-půjdem dál?
Přišla bouřka-zahnali jí,
byla bouřka-teď už není....
co vypadá jak kýč.
Ten důkaz Boha,
že potopa je pryč.
Zas lidé tajně doufají
a já jsem jedním z nich,
že najdou to,co hledají:
rozum,lidskost a třeba i smích.
Tak znovu sedám k netu,
abych viděl tě tu.
Doufám,že chápeš,co vidím na netu.
Chci přece s tebou být,
a v tom se nepletu.
Já říci chci světu,
že schůzku tu máme mít
leč, stále míjíme se tu.
Dobrou zprávu,
chci předat ti tu.
Kyž přijdeme všichni
co teď se známe
nikdo nás nezmůže,
zlo překonáme.
A když tu teď
snad bude už klid,
Polárko můžeš se
zase k nám připojit?
kdo zaručí nám klid?
Kdo zarazí ten zárodek,
co rozeštve tu zase lid?
Kdo věří tomu že už nejsou,
že opustili Ontolu?
znám je...oni zase vlezou,
zlo zasejí!...my chceme býti pospolu.
Snad nezbývá nám nic než doufat,
že už KP odtáhlo!
my nebudeme už si zoufat,
na nás samé dno si sáhlo!
Tak já optimizmem hýřím,
a raduji se / možná brzy /,raduji
už jen dobro kolem vířím,
a těším se / možná brzy / ,leč neběduji!
že pravda tvář svou ukázala.
Co dodat více k tomu?
Ráca zlo v sobě dokázala!
Tak dobré je to že není,
že snad pomoc vyhledá.
Věřme že i ona se snad změní,
že se sama v sobě shledá.
Já pomoc svou jí nabídl,
není mnoho těch komu pomoci bych chtěl.
Už ji na Ontole nezahlídl,
už zbavuje se duší ,těl!
rozhlížím se kdo tam i tu,
jen se dívám a pozoruji
jen pomalu koketuji
s myšlenkami o tobě a o vás
kterak začnem od začátku
psáti básně zas a zas.
Jen ještě trochu strachu mám
aby zlo nenakouklo zase k nám,
at je tu zase náš hezký rým
vždyt může být veselo
a k tomu i trochu šprým.
Snad se nespálíme a budeme zase věřit
to co bylo před tím
a mi své síly tu už nebudeme měřit.
Chci být zase nedočkavá rána
kdy jsem k netu běžela
a dívala se kde je další nová zpráva
Chci sem zase chodit jako dřív
aby mou duší opět cloumal smích.
S VáMi vím,že tu bude opět klid a mír
proto vás prosím .....
ať jste jací jste ...já ve vás věřím.
na nebíčku zazáříš.
snad něco málo z noci jsi upila,
už zase se hezky tváříš.
Mě bylo líto dní,
které netrávilas na nebi.
Asi každý z nás tu sní,
zůstaneš už?..že by?
Tvé verše hltám s vervou,
pěkně slovo po slovu.
Ať se KP někde servou,
a vynechají Ontolu!
(přes den se toulám po Zemi),
přání mám potkat se se všemi,
prostě mít radost,že jste tu.
Však v době nenávratně minulé
(z těch minut mohla by být mohyla),
tu slova byla a pak nebyla,
a vyprávění přestává býti plynulé.
Já v úžasu pročítám ty věty
(a obhroublá má tvář je smutna),
vždyť k mnichům patří kutna
a k tancům kastaněty.
Já netroufám si kohokoli za to soudit
(na to právo má jen jeden),
že virtuální vzduch je náhle cítit jedem
a člověčenství nechce proudit.
Jenže jsem založením,nechápu proč,optimista
(jako kdyby možnost jiná nebyla),
tak i kdyby mně ONTOLA zabila,
budu věřit na večernici i ve vás ostatní dozajista.
FOR ALL:Take it easy.
Teď, když vím, že Polárka je jen bondyván, Oholenej běhák, Raca..., ale není to Ráca, vezmu to, co napsala 14.10. a to:
Snad prominete mi mé snění,
které se snad už jen v dobré změní.
DIKY A PROSIM ZA ODPUŠTĚNí......
a budu o ní dlouze přemýšlet, snad už tehdy chtěla těmito slovy naznačit co ji trápí a vysvětlit nám cosi. Budu na ni myslet, a snažit se najít vysvětlení, proč se tak zachovala a budu se snažit ji pochopit. To, proč to udělala si chci vysvětlit tak, že byla a je jen moc nešťastná a třeba i nepochopená, že potřebovala naši pomoc a my to nepřijali až tak naléhavě, jak jsme měli. Škoda jen, že se uchýlila k vulgaritě, protože jinak vždy byla citlivá, plná života, humoru, lásky. Ano říkáš to dobře :
Jenže jsem založením,nechápu proč,optimista
(jako kdyby možnost jiná nebyla),
tak i kdyby mně ONTOLA zabila,
budu věřit na večernici i ve vás ostatní dozajista.
I já se o to budu snažit. Bude mi po ní smutno. Třeba nám někdy vysvětlí i to, proč to udělala. A ještě v jednom ti dávám zapravdu, lidem se má věřit, ať se stane cokoliv, to, co udělají ať už je to cokoliv , dobré ale někdy i pro ostatní nevysvětlitelné, má to vždy svůj důvod, jen my ostatní bychom měli mít porozumění nejen pro sebe, ale i pro druhé, a kdyby to tak bylo bylo by na světě dobře,...
I já tobě i ostatním přeju i když je n česky:
Buď/te/ v pohodě.
Radši budu kýče psát,
než dokola povídat
kde je hustší silnic síť,
či kde Norfolk může být.
V teplém moři nohy smočím,
do Amazonky radši skočím
a když mne pak nebude
obyvatel u nás
zase ubude.
co Ontola nás spojila,
to říci můžem všem.
A neříkejte mi,
že po verších vám smutno není.
Tak rychle s nimi ven,
už žádné otálení.
Zas slovíčka budem skládat,
co budou tvořit rým,
začněte někdo s veršem
ráda se připojím …. …..
cvičím si rýmy,
ráda bych střetla tu
někoho z poetů,
a spřádala s ním
nějaké šprýmy.
Přece mne tu nenecháte samu pro sebe si psát?!?
to Seifert, Bezruč a snad i Mácha,
by obrátili oči v sloup - proč ten Pavel takhle tlachá.
co s tímhle teda uděláme?
Ještě počkáme nějaký den
zda třeba někdo nepřidá se jen.
Myslíš, že ti 3
by oči ve sloup chtěli obracet?
Toho se neboj,
svým veršotepem bys je smet!!
zda moh' by se k nám připojit,
pokud to pochopí, tak máme vyhráno,
budem už tři a můžeme do toho jít.
Už Pavle hezky přemýšlej,
o čem ta basnička má být,
jsi první, můžeš vykopávat
co hosta musíme tě ctít.
co mezi vás se vmís?l,
vždyť ve verších jsem slabý dost,
tak jak bych v sobě něco vzkřísil.
Vzpomínám, jak zpočátku tu leckdo zářil,
já s úctou jeich texty čítal,
i proto na ontolu často cestu vážil
a nové rýmy vždycky vítal.
Snad nejlepší byl dva čtyři čtyři jedna,
poezií vládl jako Havlíček,
na skladbu slov byl převeliká bedna,
já proti němu jsem jen zajíček.
(Už dost, zasluhuji políček!)
Napadá mě, co kdyby to Gandalf zkusil,
vyzvalas ho také, Lidunko?
ten by nám to asi zhnusil,
ač snažil by se jenom malounko.
co královskou hru, šachy, mi hodně připomíná.
Když partie šachu je rozehrána,
šachistou nejvíc ceněna je dáma.
Vždy obětavě hraje, všechny kryje,
když třeba je tak útočí,
mnohdy i vlastní kůži nasazuje,
chce pomoci všem,
však v srdci přání jediné má,
aby On, šachista, byl s její hrou spokojen.
On před každou hrou ji pevně do svých rukou bral
a ještě se sní tajně polaskal.
A ona věřila, že to tak bude stále.
Možná, že by to i vyšlo,
jen nebýti té věže malé.
Ta, ku královnině nelibosti,
se stává středem šachistovy pozornosti...
Hra se vyhrotí, král utekl se schovat
a jednu z figur nutno obětovat!
Dámy se v předem prohrané seči zbaví
a s věží pak vítězství slaví.
Tak holka, tady jsi už dohrála.
Dřív to tak špatné nebylo,
dnes mluvit se mi s tebou nechce
tentokráte jsi mne zklamala!
Pokud nestačíš, svůj odchod zvaž,
pokud chceš dál tu s námi být,
tak víc se snaž!
.
Královna hlavu svěsí, odchází,
pochopila, už nikomu tu neschází.
Své zoufalství a smutek tají,
neb v skrytu duše doufá, že zpět ji zavolají.
A vůbec netuší, že nestane se tak.
Teprve když další partie je rozehrána,
šachista zjistí, že v poli schází dáma.
Kam odešla? Co se jí nezdálo?
Vždyť nasazovat hlavu za hráče,
to přece byla její povinnost!
Už o ní nechci slyšet! Dost!
I bez ní si zahrajeme dál!
A vůbec, kdo by starou dámu ještě stál?
Co dodat?
Nic.
Snad postesknout si jen,
škoda, že hráči tak málo vědí,
jak veliký je smutek těch
ze hry vyřazených královen.
Lidi jsou skořápky..... z vody a vápníku,
každá si vejce hledá.
Netuší žádná, že ve světě skořápek,
vejce se najít nedá.
Občas se stane, dvě skořápky splynou,
do tvaru vejce se srazí.
Snad ani nemůže být jejich vinou,
že uvnitř něco schází......
PS. Byl bych nešťastný, kdyby si moje písmenka někdo vzal na sebe, ale to víte, právě jsem přišel ze schůze Hospodářské komory.......
tak tě tu mezi námi vítám,
udělal jsi mi velikánskou radost,
že jsi se k nám přidal.
Pavel mi sice říkal, abych tě sem pozvala,
já pokorně však přiznávám,
nebyla jsem tak troufalá.
A neboj se psát o čem chceš,
slíbit ti mohu,
že nikoho se rýmem svým tu nedotkneš.
Tvůj duchaplný verš
/toť už teď je jisto/,
zajisté tu bude mít své pevné místo.
Slíbila jsem ,
že vysvětlím,
jak přišla jsem ke svému jménu.
Tak pokud jsi to prošel výše,
zajisté chápeš již,
jaká velikou má pro mne cenu.
Po stropě moucha jde... ťape si, ťap...
nožkama stropu se drží.
Možná si myslíš, třeba jsi chlap!
Je to však jinak... vymřeli muži.
Moucha má křídla, když pustí se, letí.
Ty ale drž se, za každou cenu!
Pokud se pustíš, jsi ve větru smetí.
Spása je v sevření... v adhezi hlenu.
Poněkud morbidní, připouštím. Ale jako vize překvapivě konkretní. (jako omluvu jsem Ti nechal na povídání o nejlepší otázce nějaké řeči o Malém Princi. I když, pro mě Malý Princ evokuje spíš Antoina de Saint Éxupéryho, než Regula ve znamení Lva.). Básničklu jsem si přečetl od začátku až do konce (tedy kromě vymazaných pasáží)
To mne trochu trápí.
Já tam cítím cosi,
o čem nemluví se lehce.
/nebo je to něco o čem se mluvit nechce/.
Asi by to chtělo bližší povídání.
snad jen roků zkušenost,
že je chlapů pořád dost,
jen už nejsou .... gentlemani.
a říkal si, proč Lidunka nic neříká,
a skoro malinko se zlobil,
jak letí čas, jak utíká.
Také od Gandalfa jsem tu něco hledal,
a občas bílý byl jak křída,
věděl jsem - až on své verše přidá,
tak určitě to bude třída.
Jak ukázalo se, oba prostě znají,
najednou čas nehraje tu roli,
se slovy laskavě si hrají
a mně od úsilí jen hlava bolí.
To krásné Lidunčino zamyšlení o rozehrané partii,
je možná malá výpověď, co povedlo či nepovedlo se jí,
a Gandalf? ten fantazii má, je to profík poeta,
se svými texty bez váhání, hned může jíti do světa.
Tož, přátelé, já s obdívem k vám hledím,
jsem rodem taky Moravák,
ač celý život v hlavním městě sedím,
chtěl bych to umět taky tak.
Héééj....
pročpak sa mi milá mezi prsty ztrácíš
héééj...
jako voda živá když ju pijů ptáci,
héééj.......
Héééj...
pročs mi moja milá od srdca odpadla
héééj...
jako húska bílá když na lúku spadla,
héééj...
Héééj...
do stodůlky pudu a tam plakat budu
héééj...
řeka rozvodní sa, srdce utiší sa,
héééééééj.
že jsem si tebou na dálku připil bořetickým sauvignonem!
Modrou Burgundou z Pálavy.
že s Gandelfem i s tebou stejný den jsme zabrousili
na web, co jmenovat by se měl Pohoda.
Je to velmi milé s vámi si tu psát.
Gandalfovi básnění jde opravdu lehce,
já o básničce přemýšleti musím
a rým mi někdy jde dost těžce.
Ty moje "šachy" uhodls,
to životní je výpověď,
jak čas a inspiraci budu mít,
tak další přidám hned!
Vy pište dál a dále
dívat se tu budu stále!!
vy musíte věděti, že nejlepší je tramín červený!
Lidunka vás zdraví.
Píti sice nebudu,
ale radost mám,
že hned budu přemýšlet
co příště povím vám ...
vy musíte věděti, že nejlepší je tramín červený!
jsem dvakrát stiskl knoflík s úžasem...
Řeklas mi "S Bohem" a netušíš,
s kým na cestu mě posíláš,
beznadějí že neklesám,
když zahalí mě Jeho plášť.
Řeklas mi "S Bohem" a půjdu rád,
třebas i stesk mě zaplaví,
On nezná bolest, nezná pláč,
s Ním nebojím se bezpráví.
Řeklas mi "S Bohem" a jednou snad
sejdem se na stejném návrší,
a Ty mě budeš i milovat,
protože ON TĚ TO NAUČÍ.........
zabarví krásně dobrá slivovička!
(Stačí jen malá štamprlička,
to vždycky říkala má babička)
kdy nejlepší se zdá jen drobet snít....
Kdy nikdo nedonutí kopáče ni vědce,
aby se pochlapil a za něco šel vzít.
Abych se vyjádřil, tak "den blbec" to není,
prostě jen baterky jsou "evidently down",
Migréna doráží a nebaví tě čtení,
jen v křesle tonout, zírat jako clown.
Možno se chlácholit, že všechno má svůj konec.
Jenže dnes okolo se všechno marné zdá,
tak třeba zítra až (a to si držme palec)
sobota regulérní "far niente" dá....
(Je však pravdou holou,že tak trochu jedno mi to bylo.)
A stalo se to,že mladá krev se vlila sem.
(Je však pravdou holou,že tak trochu mě to potěšilo.)
Říkadla a básně jsou tématem mrtvým!
(Jsme lidé,ti rodí a i hroby často kopají.)
Teď zjišťuji,že o světě toho prd vím!
(Jsme lidé,ti zlobí,veršovánky vzít si nedají.)
Tak vítejte v zemi veršotepců šťastných.
(A to nejen verše tepou se tu.)
Tak ochutnejte těch pár chvilek slastných.
(To když má rým se čile k světu.)
Jo,a co mladosti krve by se týkat mohlo.
(Sám někdy myslím, že jsem bez ní.)
Tak tedy,mladost duše je to,co světem pohlo.
(A potřebným nechme převod krevní.)
chtěla jsem napsat uvítací řeč.
Mne napadalo vše
od slůvek
… jsem ráda, že jsi zpátky
po slova kalibru
...už myslela jsem, že se tu na nás vykašleš.
Pak jsem to všechno zahodila.
…Víš ty co, nedělej mi to těžší.
Tak tedy vítej, moc mne těší.
Měsíční krajina,
jen kamení a prach.
Pro plíce ani doušek vzduchu,
jen inkoustová tma a strach.
Nechce se žít a jít,
kolem jen žal a mráz.
A srdce bolí stále více,
v něm touha po šanci
jít snáz.
Tu na obzoru svit,
jakoby kdosi máv
malinkou, jasnou lucerničkou.
To slunce vychází v těch tmách.
Kolik slov už jsi vyslovil
co postrádala smysl,
kolikrát už ses rozesmál
a pak Ti úsměv zkysl?
Kolikrát vztekle udeřils
a on Tě štíp jen ovád?
Kolik chvil, co jsi vychutnal
už nechceš opakovat?
Kolikrát už jsi miloval
a víš, jak láska hasne.
A přece pořád věříš, že
život a žít je krásné...
svou žlutou hlavičku.
Tvář svou mu nastavím,
zamáčknu slzičku.
Na chvilku se posadím,
tam,u paty kráteru.
Rádio vyladím...nic,
...se na to vyseru!
Rádio rozbitý,
skafandr z blešáku.
Plán mise odbytý,
nejsi vůl, fešáku?
Proč jen jsi pitomče,
těm chlápkům věřil?
A svoje úspory
do pracek jim svěřil?
Že měli obleky,
a perka blejskavý?
Dřepět tu navěky
to jednoho nebaví.
Rachejtli až někdy
někde zas uvidím.
Před cizími strejdy
se někam uklidím.
Jenže jsem teď tady,
daleko od světa.
To sou mi záhady,
támdle je raketa!
Možná,že Rusáci,nebo snad Amíci,
když vodsaď zdrhali,
vesmírnou pramici
tu vomylem nechali.
Měsíční krajina,
jen kamení a prach.
Pro plíce ani kousek vzduchu,
jen inkoustová tma a strach.
Jsem rád,že vodlítám,
oheň a randál.
Na něco si vzpomínám.
Na kvádru vizitka a na ní, Gandalf.
NO TO JE SKANDÁL!!!
:o)
Lidunko i Gandalfe, jsem rád, že vzali jste mne mezi sebe,
vy určitě mě pochopíte, že neochota jenom zebe.
Ač věk mám dosti pokročilý, pokouším se s vámi držet krok, když nedaří se, jak přál bych si, přec nevpálím si v hrdlo brok.
V létě je mým rájem Vysočina, pro vás možná jiný kraj,
ať už je to v Čechách, na Moravě, všude dobrý chleba maj.
Lidunko, buď optimista,
zdá se mi, že Gandalf trochu čeká,
jinak nepohneš se z místa,
byla by ho škoda, reka.
I Ty, Gandalfe, šlechetný jsi až hrůza,
byla by to škoda, aby líbala Tě jenom múza.
co řádně šlapalo přestává sloužit,
čas sklizně pryč už je, tím spíš čas setí,
duše však nemůže přestávat toužit.
Paměť už slábne a bolí tě záda.
zkušenost získaná k ničemu není,
doba se změnila, nemá tě ráda,
jiné už věci se v člověku cení.
Nejhorší pocity vyvolá dojem,
že se už nikomu o tobě nezdá.
Že už jsi samoty potřísněn lojem....
Je tu však Ontola, přátelství hvězda!
mám nápad jediný.
Říkáte, že čas utíká,
že neúprostně letí.
Mám pocit, že vám, mužům,
se věk jenom přičítá,
však nám, ženám,
se snad násobí!
že o den starší se vzbouzíme každé ráno.
A tak to jde léta až do věku kmetů,
jen jaksi malinká odchylka je tu.
Chlap má svou povinnost na tomhle světě,
strom, syna, dům, ať v zimě či v létě.
A pak je co? Snad ne "moudrost stáří"?
Kdy se už obtížně vzpomínat daří?
Kam jsem to šel? A co jsem tu chtěl?
Kam jsem co dal? Co dělat jsem měl?
Chlap si spíš připadá tak jako trubec,
své už si udělal... chce ho kdo vůbec?
Však za to babička s vnoučaty na klíně,
jak ta je žádaná po celé rodině!
Proto se pánové kratšího věku
zpravidla dožijí. Není to k vzteku?
Žít pořád jenom zdravě by byla otrava. Až si zase budete dopřávat nějaký ten hříšek, zamyslete se ale nad tím, kolik vás to bude ve finále „stát“.
Cigarety: Ze statistik vyplývá, že každá vykouřená cigareta vám zkrátí život o pět minut. Znamená to, že jedna krabička vás obere o asi jednu a půl hodiny.
Obezita: Každý kilogram nadváhy vám zkrátí život přibližně o tři měsíce. Takže pokud svou váhu snížíte o čtyři kilogramy, budete se moci ze svých těžce vydělaných peněz radovat o rok déle.
Strach z neznámého: Extroverti, kteří se nebojí přijímat něco nového, žijí déle. K tomuto závěru dospěly dvě lékařky z chicagské univerzity. Krysí mláďata, která umístily do průzkumné arény, se spontánně rozdělila do dvou skupin. Na zvědavce, kteří se vrhli do prostoru, a na opatrníky, kteří se třásli strachy. Druhá skupina zemřela v průměru o tři měsíce dříve. U lidí, kteří trpí neofobií, by to mohlo být klidně ale plných deset let.
Manželské hádky: V takzvaných italských manželstvích, ve kterých si partneři bouřlivě vyměňují názory, se totiž prý mnohem lépe daří chronickým onemocněním. Nesoulad mezi manžely se dokonce podepisuje i na době, po kterou se hojí i sebemenší zranění.
Alkohol: Jedno pivo denně vás určitě nezabije, každodenní konzumace sedmičky whisky by ale mohla. V průběhu let u vás totiž dojde zřejmě k předčasnému rozvoji aterosklerózy, k jaterní cirhóze a podobně. I proto je průměrný život alkoholiků o deset let kratší.
Nechci otravovat, ale že o tom tu už byla řeč, tak si myslím, že to bude zajímat nejen mě.
možná jen tak aby dal bonbón dětem,
kdopak to někdo se tu proplétá věky,
aby se čas od času pročistily řeky,
svět si nosí jen v polívkový lžíci,
a živou vodou občas probouzí spící kouzelník. Kouzelník.
Je mi to jednojedno jak, zastavím rozjetej vlak, je mi to jednojedno čím, prostě ho zastavím.
Je mi to jednojedno proč, nejde roztočit kolotoč, je mi to jednojedno čím, já ho roztočím.
A když ne - slunce nespadne :-)
mohla by to být i písnička,
to ty moje strašný třesky-plesky
jak by vypustila Pandořina krabička......
to není jenom báseň, to pro všechny je mohyla,
jak zamyslet se nad světem, ať je či není hezký
a dát všem trochu prohlédnout, že zbytečné jsou stesky.
Když složíš věc tak půvabnou, jak pravil Gandalf tady,
pak půvabná jsi jistě i ty sama,
a zbytečné jsou dohady -
jsi s určitostí opravdová dáma.
Skákal pes...
normálně česky: Valach:
Skákal pes přes oves, Skáče hafik ces obilé,
přes zelenou louku. ces zelenú pastvínku,
Šel za ním myslivec, Išél za nim střílač milé,
péro na klobouku. na klobúku mrcínku.
Pejsku náš, co děláš, Hafe víš, co robíš,
žes´tak vesel stále, nevím sám, že sa řechceš fčílkáj?
řek´bych vám, Nevím sám, vykuádám,
hop a skákal dále.... hop, skočíl jak pílka…
Ostravák: Dement:
Skače čuba přes obile Hopy hafhaf přes chramst-šumi,
šibko hupe přes luku. přes travyčka mňamy mňam.
Za ňu chachar v kamizole Pán i flinta naňho čumi
fájne brko v klobuku. sako z husi f čapce mam.
Kaj se vališ, co se chlameš, Hafik haf, co práca fuj,
co se ščuřiš jako cyp? že smých tlama šyroká
Prd ti řeknu, take zname slovo já, fšak f tlamje hnuj
a zas vali do kajsik. hopy hop jak divočág.
Brňák: Hanák:
Bere čokl glajze grýnó Skókal pések přes ovések,
hópe lúpink přes Kajzec. přes zelenó lóko,
Za nim kópe plótve rýnó Šél za ním meslivéc,
plotňák jégr na Oltec. péro na klobóko.
Co se pecní, těžké lochec? Pésko náš, co stvóřáš,
Kvaltuj fligny, haltni vály. že sa lóhníš z čoňo?
Žádné ánunk, čokl borec Neřéš mja konópko
migne cemrem a de pali. valím rychlo, koňo.
nadstrážmistr Policie ČR:
Dne 18.8. t.r. jsem prováděl spolu s nstrm. Hyhlíkem pravidelnou obchůzku. Na konci ulice Polní jsme zjistili osobu mužského pohlaví konající chůzi po poli spolu s jeho psem, který skákal přes ječmen proso obilí. V osobě byl námi zjištěn M. Slivec v uniformě zaměstnance správy lesů. Oba jevili známky rozjařenosti. Na přímý dotaz po příčině jejich veselí uvedl pes, že sám neví a pokračoval ve výše zmíněné činnosti. M. Slivec k dotyčné věci doznal, že pes skáče proto, že se nažral tzv. trávy. Provedli jsme zajištění obou pachatelů a sdělení obvinění z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných látek a jedů podle paragrafu 187 tr.zák.
Policista, mužný týpek
našel v poli plno kytek.
Myslel že má pachatele
když číhat bude u jetele.
Pravda byla vítězná-
tráva to je technická.
:-))
Whisky má zvláštní kouzlo,
básníkovat jsem nechtěla.
Ale nějak mi rým "vyklouzlo" :-)
víc si jich nedám.
Měla jsem vztek
a už ho nemám
whisky je fakt kouzelná....
(Už mi nestačily rýmy :o)))) Whiska nedovolila)
Povídalo slepé střevo,
nevidím nic vpravo, vlevo,
tlačím v bříšku Aničku,
hubenou jak tkaničku.
A tak řekl doktor rázně
zbavíme Aničku bázně.
Uděláme šmik, šmik, šmik,
bude zdravá jako fík.
Ať se směje tvá tvářička
chce dědeček i babička.
Ráda bych si přečetla tu samou - ale pro nás nejnebázlivější dospěláky. Pojď !
Nevím, zda Pavlových úspěchů alespoň dotknout se mohu,
musíš mi Ráco to prominout, když se mi nepříliš zdaří
vyjádřit úzkost tu, která se člověka v nemoci zmocní,
když volá: Pomozte, protože cítím už zubatou vcházet.
Když vidí pohledy blízkých svých bezradně na něj se dívat.
Pomoct by chtěli, však není tu znalost, co poradí cestu.
A tehdy přichází zachránce v bělostném lékařském plášti,
vybaven moudrostí získanou školou a zkoušenou léty,
a když ten zručně se práce své laskavě, účinně chopí,
nemocný v posteli zajisté vystrašen úlevu cítí.
Léčení chce vždy svůj čas a pak nebývá zpravidla jisto,
jestli se podaří chorobu obtížnou vypudit z těla.
Věřme však v úspěšné, doktorem přijaté, léčebné kroky.
Víra je to, co nám nakonec k útěše nebohých zbývá.
Vím, že jednou přijde chvíle, kdy se prostě seknu, jenom pořád doufám, že to nebude teď, a když se leknu tak si řeknu, že pánbů mi snad počkal na zpověď,...
kterej z těch drátů je ten pravej? , modrej by to možná moch bejt, eště malou chvilku bych rád zůstal zdravej. . . . jenže co když je to ten červenej šmejd?
Kdyby ten modrej drát byl správně, dal bych ti dneska večer pusu . . . .
jestli by to přece nebyl von, já budu na miliön kusů. . . .
Od Olmerový.
A co Vy? Kterou byste si přáli zcela mrtví? :-)
ŽIVOT JE JEN KRÁTKÁ CHVÍLE .. . . . . ?
Joo a také jsem sehnala dovolenou na Vysočině přes Annonci. Jedeme s kámoškama koncem července na týden kousek od Pelhřimova. Nechci psát sem do které, je to malinká vesnička.
A co je s Lidunkou?
Ukroutím si ukazovák na kolečku na myši :-)
Jak je jenom navigovat? (Jo, a myslím, že ta "správná" Vysočina je od Křižanova na sever až ke Svratce, prostě Žďárský vrchy a okolí. Však se zeptej Pavla) :-))))))))
Jinak co se krematoria týká, mám to vyřešeno, budou mi hrát B mol.
Ale už raději zaveďte nějaké veselejší téma tahleta morbidní témata nic neřeší, zatím jsme tady, tak se radujme ze života, co?:))))
Vysočina je NyNy krásný kraj, mnou příliš ne prozkoumaný, ale viděný. Já chtěla do Norska, ale letos to zase bude prstem po mapě, jako již řadu let. Ale než půjdu do toho krematoria, tak tam musím, a proto, že to každoročně odkládám, tak musím vždycky do toho dalšího roku vydržet, taky důvod k žití, ne?
Brzy se vám zase ozvu a "těšte se", to mne nezastavíte:))))
Na pilíři pravém mě najdeš,
jsem v pase nejužší.
Tam si můžeš psát co chceš,
a nikdo tě tam neruší.
Jestli najdeš cestičku,
dostaneš velkou jedničku.
:-)
už dávno dalo se to tušit,
a i když se to nezdá,
pomohla do hlavy mi bušit.
Ten její jinotaj mi dával trochu zabrat
než rozsvitl mi v hlavě rázem
mou radost - ta mohla by se nahrát,
jak radostí jsem spadl na zem.
Díky, mám to! Já k tobě z dálky volám,
našel jsem tu správnou cestu,
skláním se v úctě k tvým nohám,
jak´s dokázala mě vést tu.
divadlo bez herců nemám "rád".
Nahá a ztracená v síti
si Tě chytí-m :-(
Jen málo kdo, co z vás tu byl
tak hodně, jako já
o sobě tu odhalil.
Proč nevinnou bych tu měla hrát
což to je něco
o co by měl člověk stát?
Vysvětlit chci všem, nic víc
v čem spočívá ten můj
zpropadený s nikem klíč.
To první číslo třináct třicet čtyři
je číslo na mém počítači.
Pod druhým číslem co tam skáče
psala jsem ze školního počítače,
a to, pokud je mi známo,
tu nikde není zakázáno.
/Pravda je, že jisté “své“ příspěvky
já dnes poprve si přečetla
a též mne překvapilo,
co jsem se v nich dočetla/
Tak ten druhý počítač je všem dostupný
našim studentům je zcela volně přístupný.
A každý na něm píše, to, co mu libí
/studentům k recesi tak málo chybí/
Někdo v nabídce oblíbených programů
asi narazil na mnou předvolenou Otolu.
A napsali tam, to, co napsali
/ aniž by mi to říkali/
Pod nikem Lidunka mne studenti neznají
/snad nějakou jinou přezdívku mi dávají/
pokud tam kdo něco napsal, byl to jeho názor
a určitě si mé příspěvky nebral za vzor.
Toť celé, jediné je možné, vysvětlení
nic jiného v tom Ráco není.
Ráca mne v mou vlastní sít lapila ve mžiku
A z ní /pro nás malé rybky/už není úniku.
A těžce nesu, v tom je kříž,
že můžete mne stavět na pranýř.
Nemám se zač omlouvat, však běda,
proti nedorozumění se bránit jaksi nedá,
tak přeji vám , a to není málo,
aby se vám nic podobného nestalo.
Milí přátelé, cítím, že se tady objevil problém, který může do svého ozubeného soukolí vtáhnout kohokoliv z nás. Teď se to týká mne, ale jak NyNy tak Gandalf a nakonec i Ráca občas napíšou pod jiným číslem. Já také píšu pod jiným nickem z práce a pod jiným z domova. Prostě někdy jsem psala ze svého, jindy ze školního počítače. Internet ve škole je umístěn pouze v počítačových učebnách, kam mají studenti zcela volný přístup, každý tam píše to, co považuje za vhodné. Jelikož ve školním počítači (4000) z něhož jsem jedině psala, jsem měla uloženou adresu na Ontolu, tak je jednoznačně možné, že ji někdo objevil, asi si tam četl a dával tam své příspěvky , ty se pak objevily pod mým číslem (4000). No a asi se mu zachtělo tam vložit i něco rádoby vtipného, tak , jak zpravidla vypadá studentská recese. Ráca, to zjistila a hned jí (zase zcela logicky) napadlo, že tu není všechno v pořádku. Jen mne mrzí, že se mne Ráca po té dlouhé době, co se spolu známe nezeptala, jak k tomu mohlo dojít. Já sama si situaci vysvětluji takto, jiné vysvětlení nevidím. Pokud o tom přemýšlím, domnívám se že není špatné používat na jiném počítači jiný nickname, ale je v každém případě nutno tento nick dostupný i velkému počtu jiných lidí zabezpečit heslem, a nenechávat přístupové okno Ontoly otevřené a odejít, byť na chvilku od počítače což se mi stalo a tak jsem připustila, aby mi některý ze studentů ve vašich očích takhle ublížil. Jelikož na Ontole působím již hodně dlouho,
považovala jsem za svou povinnost toto dát jako vysvětlení a varování, co se vlastně může přihodit.
Všechny vás moc zdravím, hlavně ty s nimiž jsem na Ontole strávila řadu let i ty, kteří mi důvěřují (protože virtuální kontakt je bez důvěry nemožný) a mně, prosím, odpusťte, že se na ní teď budu vyskytovat jen zřídka, než toto vzniklé nedorozumnění přebolí. Přeji vám, aby se Vám tu moc a moc líbilo a abyste dokázali pomoci Ontole překonat všechny nástrahy které se objeví.
Lidunka
Nelíbí se mi, že pod číslem 4000 se stále dokolečka dotazuješ admina a zároveň chceš jeho potvrzení, že L. je jen jedna a že pod žádným jiným číslem neexistuje. (Proč si to psala?)
..... pod číslem 1334 se stále dokolečka dotazuješ . . .
Nemám hladu.
Ani vpředu,
ani vzadu.
Odstraním si druhou bradu.
Má to vadu?
Copak kradu?
Čučím z okna na zahradu......
Člověčí život, ten je každý jiný,
/ač tolik máme jako lidé společné/
Těžké je mnohdy změnit touhu v činy,
/a chápat jiné se nám zdá být zbytečné/
Když sami sobě často málo rozumíme,
/je druhým věru těžké odpustit/
pak jiného jen stěží pochopíme,
/a ještě těžší druhého je opustit/
Náš život není jak rovná nit,
/myslíme, že v jiných chybí naše úskalí/
ač štěstí přejeme si tolik mít,
/a žádná překážka tam radost nezkalí/
Často si myslíme, že k sobě patříme,
/to na jiné se štěstí usmálo/
proč osud nám řekl to svoje: NE …
/když druhým štěstí lásku dopřálo/
Proč jenom já mám tohle trápení !
/a jiným se tak lehce žije ?/
nakonec vím, že takto to není,
/a žádného život není jenom poezie/ …
Stojíme na břehu
temné kypící řeky...
Tak tedy končí svět,
tak tedy končí svět.
Tak tedy končí svět.
Pomalu.
S tichounkým vzlykem....
We are standindg
on the beach
dark boiling river.
This is the of the world end,
this is the of the world end.
This is the of the world end.
Slowly.
but with the whisper...
Kdyby se dopisy daly tesat do kamene
těžkého jak to
co chceš říci
odmítli by listonoši
nosit dopisy zamilovaných
Tehdy bych chtěla být listonošem
a číst dopisy bez porušení listovního tajemství
číst ručičkou vah
vah na lásku
radost
pokrytectví
vah na krásu
a buď se smát
anebo plakat.
Kdyby se dopisy tesaly do kamene
dlátem, co dělá mozoly
ubylo by anonymů
zmizely by fráze
nebylo by lichocení
a dlouhé úvody.
Proč?
Protože pravda se dá říct velmi krátce.
Proč se dopisy
netesají do kamene?
to není dobré znamení.
Myšlenka pádí v letu
jen díky síle NETU....
Tam pracovití trpaslíci
písmenka nosí pod čepicí
a nosí radost, potěšení
a někdy třeba pohlazení...
Tak občas, třeba stane se,
že myšlenka i vymkne se
a na ICQ přiletí
odpověď téměř vzápětí.
Přece není dopis cílem,
to mi kdysi říkal Vilém,
když šli Hynek s Jarmilou
v máji cestou spanilou.......
Dříve s kostí zápasil
a snažil se v kámen odkaz vrýt.
Snad i vzkazem mohl být.
A pak už s brkem psal i maloval
a na pergamenu odkaz či vzkaz zanechal.
Později již pérem píše,
vše co odkázat či vzkázat chce.
A je tu jiná doba a on nemusí psát.
Skládá písmenka, mačká klávesy, posílá telegramy.
Uragánovou rychlostí odkazy a vzkazy světem letí.
A jak to půjde dál?
Bity a bajty, 0 a 1 dnes řídí svět.
A jeho odkazy a vzkazy letí i mimo náš svět.
máj skoro celý odplynul,
když náhle
snad nový impuls pro nás odvinul.
Před časy dávnými, kdy bývali jsme mladí
do schránek dopisních jsme lásku dávali,
a dneska, komupak to vadí?
emoce písmenkům do PC zabalím....
A to pak uhání, když spolu jsme "in line",
myšlenky, nápady,
není to fajn?
k člověku milému cestu si klestí …….
Pacičkou kurzoru písmenka hladívám
srdcem jsem napsala každičkou větu.
jak si je vyloží, co mu je posílám?
odezvu na ně čekám na netu……
Dříve nám pošťák do rukou psaníčka vkládal
dnes doba je jiná
to když hekři práce se chopí,
kde jen je ta schránka na dopisy?
Kde je tá schránka lásky?
Ty schránky ještě hekři nenašli.
Pišme si přátelé tak jako dřív,
vždyť pošťáka každý vyhlíží,
včera na cestě dnes na PC...
dnes doba je jiná a kdo by se nadál,
že se nám na místo uniformy pošt.
nabídne elektronický dvojkový mošt.
Dopisem dávali lidé svůj vztah
papíru všanc a ledaskdo sáh
po tom svém diáři aby si zapsal
kdy komu psaníčko s pusinkou poslal.
Dnešek je rovnější, je to ráz na ráz,
napíšeš písmenka, pošleš je na mráz,
a je tu odpověď
nějaká písmenka do veršů složil,
však mám pocit, že jsem se ze všeho vydal,
i kdybych alkohol výtečný pro úspěch požil.
A tak tu při četbě Gandalfa veršů či Lidunky krásky,
říkám si dokola - i šaňo to umí,
to potom stokrát si udělám vrásky,
kdo neumí to, jen na druhé ......
A hlavně se netrápit, na svět se mračit,
i malé úsilí Ti může stačit,
aby ses zapojil a ne jen "hačal"
do víru básnění, které jsi načal....
včera na cestě dnes na PC...
. . . když jsem koukal na měsíc,
z lesa houkal na mě sýc.
Ale nestraš ty mě sýčku
nebojím se při měsíčku,
leh si radši k (Miluně),
ta má strach i při luně :-)
. . . . do víru básnění, které jsi načal
servus nazdar ahoj festival,
jeden nás až moc učaroval,
a jak se sakra vlastně jmenoval?
byla to dva devět devět dva..... (Pazoura)
Anebo mezi bardy "bedna"
dva čtyři čtyři jedna.....
Ach, kdeže loňské sněhy jsou.....
však Mistrál nový elán do žil vlil
a hle, jak živo najednou tu je,
každý s písmenkami hraje si,
snahu svoji básnickou zde předkládá,
nehledíc na svůj um, jej to je paráda,
nebojí se nikdo, že smát se budou ostatní,
vždyť v tom kouzlo bylo je a bude jen u lidí...
tys mnohého teď povzbudil,
ač v tom, cos napsal, se to nezdá,
přec u mne něco probudil.
Jak udělat to má však ten,
kdo pošťáka jen vyhlíží,
včera na cestě, dnes na PC,
když k ke schránce tvé se přiblíží,
ty právě sedíš na WC....
kdyby právě teď zvonek 3x zazvonil
a pošťák 3 psaníčka mi doručil.
První od LÁSKY, druhhý od uřádu a třetí,
abych něco zaplatil.
Ty poslední dva hned odložim
a první nedočkav obsahem otevírám
a v tom jsem se probudil.
Co v dopise psáno bylo už se nedozvím...
zažít pohodu co dává být sám se sebou.
Vědět, že přátel je okolo spousta,
ale mít někdy radost z neděle, odpoledne,
kdy nikým nerušen, sám, dělat si co chceš...
Ležet, poslouchat hudbu, koukat na hezký film
a u toho třeba zašívat. Uvařit si nějakou dobrůtku,
zvednout telefon, když volá manžel z ciziny.....
přijede až za týden, ještě se mi nestýská....
Být nikým nerušen, nikoho si nepozvat...
hmmmmm :-).... musela jsem to někam svěřit...
není to báseň, já vím, ale trocha poezie snad :-)
.........................
přál bych, přál bych si mít,
abych ve světě zplihlým
moh se houpat a snít....
(to je Josef Kainar)
jiní snaží se houpat s námi,
vlevo i vpravo, vpřed i vzad,
se snahou uspat nás,
abychom probuzeni v tichosti žasli,
co že se to v době spánku stalo...
hezky tu sníte svoje sny,
ač každý asi jiný.
Máte svá všeliká přání
o nichž ten druhý nemá zdání,
však společný sníte cíl,
by se Vám, /aspoň trošíčku/,
ten Váš tajný sen vyplnil.
A přeji Vám, jak se tu známe,
ať zítřek Váš sen nezklame!
A třeba zrovna zítra, / těšte se! /,
pošťák Vám růžové psaníčko přinese!
Taky už půjdu spát
o někom milém si nechám hezky zdát…..
nikdo tu už nic nepíšete
to jistě proto, že každičký den
příjemnou zprávu dostanete.
Tak ať je to tak napořád,
a teď už rychle spěchejte,
ať nezmeškáte,
třeba schůzku nebo hezký pořad.
......................................................
Třeba zas někdy na netu se sejde parta poetů......
VELIKÁNSKÁ PROSBA!
Chtěla bych na tomto místě velice moc poprosit Chlupatou pazouru:
Byl jsi to ty, který tu s touto básničkou, v níž je pro mne/ a myslím, že nejen pro mne/ skryta historie našeho webu, začal. Moc bych si přála, kdyby jsi tu 300-stou napsal ty.
Nevím, ale možná , že by se měla začít nová, protože tuto už počítač dost těžko zvládá. Jestli to budeš zase ty nebo někdo jiný, to už nechám na tobě.
Pokud nechceš psát básničku - i když by to byla veliká škoda, protože v tom jsi tu mezi námi absolutní jednička - napiš tu alespoň, prosím, jestli tehdy když jsi s básničkou začínal, zda jsi očekával, co a jak se z toho vyvine a jak se tvé očekávání splnilo.
Pokud ti moje prosba bude proti mysli, zapomeň na ni! Lidunka
nosit vodu.
Čas je jako jizva,co zaceluje
šrám.
Čas je vztyčený prst rezavého
hromosvodu.
Čas je dobrý sluha,avšak zlý
pán.
Čas motýl není(do sítí ho nepolapím).
Nemívá zpoždění(ničím ho nepodplatím).
Čas kantor není,co při zkoušení
vynechá nás.
Čas jsou naše děti,co v nich poznáváme
sebe.
Čas jsou naše hříchy,co nezůstanou
z posledních.
Čas jsou odpovědi na otázku zde je
nebe.
Čas jsou rytmy srdcí všech zvonů
poledních.
Čas taxi není(k zamyšlení nás nutí).
Nečeká na svolení(nestaví na mávnutí).
Čas vážně není náš podřízený.
Kašle na nás.
Čas někdy změní srdce nám v kamení.Naše slova v mlčení,
v mrazivé osamění.
ČAS NIKDY NENÍ U VYTRŽENÍ KDYŽ DRTÍ NÁS!!!
...neuvěřím a skočím si ma oční...
že nenapíšeš nic, (přiznávám), jsem se bála.
A když teď čtu cos napsal (a čtu i mezi řádky),
mě uplynulý čas se vrací zase zpátky.
Ač nickem jsem teď Leda, tak srdce nemám z ledu
a verš, že lepší tvého stvořiti nedovedu.
Však věř , že nebe je a hvězdy na něm taky,
jen někdy se nám skryjí schované za oblaky.
Když závěr čtu, to cítím, že mne až trochu mrazí,
co říci těm, co byli a jsou nám stále drazí,
srdce se v kámen změnit nemůže přece dát.
a mlčeti se nesmí, kdo verš by měl tu psát!
Nic zpět se vrátit nedá, to náš je jenom vzdech,
však nechcem aby čas nás polapil v tenatech.
Naberem druhý dech a poletíme dál!
Čas za pačesy chytit ! Samota? Čert ji vzal !
Já děkuji ti vřele, za básničku Tvou krásnou
a druhou třístovku tu začnem, ať všichni kolem žasnou.
ať všichni si ji přečtou, ať všechny inspiruje …
Lidunka nebo Leda za všechny poděkuje.
NAD ČASEM TRUCHLIT, TO NIC NEŘEŠÍ !!!
BÁSNIČKY TVOJE , KAŽDÉHO POTĚŠÍ!!!!!
2Ráca
Den s nocí jsou v objetí
jak jen žena s mužem
může být.
Jen chmurných křídel rozpětí
v tom domě hrůzném
můřeš mít.
Ten barák vypadá pustě
vzdech.
Není to klení bohapusté,
srdce tluče tam v těch
zdech.
Rád dal bych okna tomu domu
a dívce uvnitř omyl
tvář.
Rád měl bych dosti síly k tomu
bych ukázal jí slunce
zář.
Tak držte,prosím,pěsti tomu dítěti,
co v chlápka nějak rychle
dospělo.
Zeď zbourat moh'bych teda zkusiti
a dívku dostat rychle
na světlo.
A kolem neni kouska vzdechu ani.
Jak rytíř Lancelot se po obzoru řítí,
tak silně toužím předat svoje kvítí
přesně té, kterou jsem si zvolil
a před předáním květů mráz mne skolil,
mráz let, co osud nadělil mi,
osud, co skolil mne i jilmy,
co stály podél cest jež vedly travou,
tou skrývající mojí cestu pravou,
jež shodou okolností vedla¨do pekel.
A tedy, souhlasím s tím zvoláním, že jen MENE TEKEL....
UFARZIN......
co nám dáno bylo.
Však neznačí,že vypleněno,
ještě mnoho zbylo.
°Že mráz a led nás
skolit zkusí?
Že kosti praskaj,
astma dusí?
Tak to je v účtu zahrnuto
a ani trochu nebrání,
když kvítí bylo odmítnuto,
natrhat jiný ve stráni.
°Příběhy se prolínají,
v každém něco ze všech je.
Jedni dávaj,druzí mají.
Však nás i mráz už zahřeje.
Kolem je tma a jinak nic a tak si nakreslím na zeď pár okenic. Těžko říct.
Že budu mít na celou věc náhled a votvírám vokno, čekám vzduch = tak nač otálet?
Ale stejně ať se mi to líbí anebo nelíbí, se vnucuje názor, že mi jeho žertík, že je na zdi čertík na zdi namalovanej.
A tak jde čas a den a noc a noc den . . . . a nelze vyjít ven z baráku bez oken a kouzlo je v tom, že není kam. . . . takže je nadbytečný řešit hlavolam.
tak proto tady všichni malujme dál votázky:-)?
Rajcochýny zakázky !
. . . nadbytečný řešit love.666@seznam/ten hlavolam :-)
čas je mým(tvým?)původcem
čas je mým dárcem
čas je mým příznivcem
čas je mým strážcem
čas je mým stoupencem
čas je mým rádcem
čas je mým ochráncem
čas je mým kárcem
čas je mým odpůrcem
čas je mým zrádcem
čas je mým únoscem
čas je mým vládcem
čas je mým spojencem
čas je mým vůdcem
čas je mým průvodcem
čas je mým svůdcem
čas je mým žalobcem
čas je mým honcem
čas je mým obhájcem
čas je mým(tvým?) soudcem....
Konečně jsem se tě dočkala,
tak dlouho jsem tě /trpělivě/ čekala,
já věřila, že mollet tu
najdeš svoji parketu...
mezi poety tě mollet vítám
a nechť tvůj verš tu často čítám...
A připustit si, že již nikdy nebude
mi nikdo jako chlapci kázat
a jenom kmetství je mi osudem?
Tak toužím po stružce, kde za nizoučkým houštím
se šťastně prohání pár dětských košilek,
jsem v duchu hošíkem a dřepě s nimi, pouštím
lodičku z papíru, křehkou jak motýlek......
Sudba přec už byla naplněna
Líp ve cti zemřít,nežli v hanbě žít
Za velký cíl se platí velká cena
Za tím,co nesplněno,lépe netruchlit
Máš i ty někdy ten pocit,
že ocitáš se v mojí moci?
Že svojí vůlí ovládám tě,
dary mé se rovnaj ztrátě?
Tvá přání tájná prokouknu lehce,
však plnit se mi je jaksi nechce.
Jsem chladný počtář až to zebe.
Zkus mě změnit,změním tebe.
Stokrát proklej mě a stokrát chval.
Jen já rozhodnu jak jít dál.
Jsi jen můj a já jen tvůj.
Rvi se se mnou,pomiluj.
Nemám soucit,nemám stud.
Jsem to já,tvúj OSUD.
Jen vzpomínky jsou silnější než dříve
A je-li potřebí se za ně pomodlit
Tak prosím,prosím jenom za ty živé
Za tím,co nesplněno,lépe netruchlit
na kujvu Osud ano.
v noci budou meditace...
nky chutnají tuze.....
Ty tajemná jsi jako kouzlo
svádíš k poznání
Ty průzračná jsi jako křišťál
svádíš k dívání
Ve tvých očích jiskra bliká
Ve tvém nitru nálož tiká
Kdy nastane exploze?
Možná dnes a možná příště, jak ohňostroj po obloze rozletíš se
Jako vesmír rozepneš se, pak jak tůně uzavřeš se
Hluboká a chladná
Chci potápět se v ní
Jsi tajemný křišťál,svádíš k broušení
vlasy i řasy
Stojíš před zrcadlem a stínem si
hýčkáš víčka
Pak vidím jak štíhlá v pase
rty maluješ si při grimase
svojí růží,barvy růží
A tvůj obraz padá,padá přímo do zrcadla
a z něj na tvář mou
To když stojím za tebou
a mlčím
Jsi krásná
krásná
krásná
věnováno mé ženě
vlasy i řasy
Stojíš před zrcadlem a stínem si
hýčkáš víčka
Pak vidím jak štíhlá v pase
rty maluješ si při grimase
svojí růží,barvy růží
A tvůj obraz padá,padá přímo do zrcadla
a z něj na tvář mou
To když stojím za tebou
a mlčím
Jsi krásná
krásná
krásná
věnováno mé ženě
vlasy i řasy
Stojíš před zrcadlem a stínem si
hýčkáš víčka
Pak vidím jak štíhlá v pase
rty maluješ si při grimase
svojí růží,barvy růží
A tvůj obraz padá,padá přímo do zrcadla
a z něj na tvář mou
To když stojím za tebou
a mlčím
Jsi krásná
krásná
krásná
věnováno mé ženě
Aby mne kobyla kopla
Právě jsem udělal životní zkušenost, a to, že nejen co je jednou vyřčeno,nelze vzíti zpět,ale i to, co je jednou odesláno po netu
Pardon
určitě světem by táhla nuda.
O své chytrosti bychom nic nevěděli
a to by byla možná škoda.
Anebo ne?
Někdo věří ve svou chytrost,
ale my ji prokouknem. :o)
I ten "hloupý" má svou bystrost.
Nelze jej nazvat "hlupákem".
:-)
(To jsou ty Metaxy - i)
Nebo jak to teda je? :o(
:o))))
jehla nalezena
Když ven ji táhli za ouško
červenou až po ouško
zahanbeně na obranu svou
jenom tiše pravila
Nebylo do čeho píchnout
tak sem se tam zašila.
ať neváhá a v atlasu najde Teplice
Hnedle vedle leží lázně Dubí
Tam si může vyzkoušet
co v oboru umí.
Na suchu byl problém
aby bylo po mém
Moře,voda,to je jinačí
kam chci JÁ loď zatáčí
:-/ :-( :-)
věru, krásné verše psáti dovedeš!
Leda tě mezi poety vítá! Víš?
A pěkně prosí za všechny,
další básně nám piš!
když verš tě baví!
Pod sebe
nebo do řádku
co na tom?
/třeba i pozpátku!/
tvůj styl je hravý!
Leda tu všechny poety vítá,
Leda tě za všechny poety zdraví!
Dříve než-li já,divným chlápkem odvedle se stal
pár nesmělých veršíků na ontole zanechal
Pouze jako anonym,možná mi ostych bránil,
nebo abych soukromí své sobecky si chránil?
Či snad to bylo naopak,já po slávě zatoužil?
Přezdívku si vymyslel-přes hubu bych zasloužil
Ne,ne,po slávě věru neprahnu,tu přenechám jiným,
stačí mi,že sem se stal odvedle chlápkem divným
Tobě Ledo děkuji za verše co udrží mne v sedle,
bude ctí s vámi si povídat divnýmu chlápkovi odvedle.
:o)
párek kosů.
Pod stomem dáma sní a snídá
půl kokosu.
Najednou trusu kus
upustil kos,
ó hrůzo hrůz.....
té dámě na kokos.
Očka už zavřel,copak se mu asi zdá?
Prstíkem se poškrábe,pak si vzdychne,otočí se
do polštáře hlavičku si spokojeně zavrtá
A tak
Na tvářičku pusu dám
pod přikrývku schovám nožku
zase mu jí kouká trošku
je to číslo,zašeptám
Protože
Ráno vstane, džív než já
za ruku mně zatahá
Táto vztávej,ty si lenoch
tak dlouho já spát bych nemoh
Jenže
Teď už spinká,copak se mu asi zdá?
Prstíkem se poškrábe,vzdychne si a otočí se
spokojeně hlavičku si do polštáře zavrtá
Zjitřené povětří
k zemi se přitisklo.
Dolej mi do číše pokoru, Ganymede...
Měsíc mi na nebe nakreslil písmeno "D".
nejsi tu se mnou,
a tak píšu psaní.
Dám ti tvůj bod a odnes mě za ní...
opři se o lásku, Archimede!
zajít si večer do šenku
Pak vzadu na dvorku našli ji zbitou(zblitou)
no prostě střetla se s tvrdou realitou
Vznešená myšlenko,víš,život je svině.
Já doufám,že vstaneš a nevymřeš po přeslici.
Já doufám,že neskončíš jak houmlesák na ulici.
Vznešená myšlenko,víš,život je svině.
Já doufám,že vstaneš a nevymřeš po přeslici.
Já doufám,že neskončíš jak houmlesák na ulici.
velký daně.
Daleko do důchodu
blízko k šílenství.
Hluboko do kapsy
vysoký nároky.
Chudý příbuzný
zazobaný sousedy.
Slušnou sklerózu
sprostou zimu doma.
Tlustou ženu
hubený děti.
Vychytralýho šéfa
blbou náladu.
Černý myšlenky
vybílený konto.
Manželskej trojůhelník
kruhy pod vočima.
Chatrný zdraví
zdravou nenávist ke všem protikladům
který se přitahujou.
Sucho v krku
mokro v botách.
V práci sem jak ryba na suchu
v hospodě sem rybou ve vodě.
Často se opozdím
předčasně se udělám.
Prdím,mlaskám,smrdím
Někdy mi to je jedno
někdy se za to stydím.
Sem vůbec normální?
Tak nějak jako VŠICHNI?
tak jsem si říkal....dospívám.
A pak to přišlo s jásotem, zpěvem...
a teď čekám, kdy dozpívám......
že by se u tebe dostavil brzy krach,
ač je to dávno, co jsi dospíval,
nevěřím tomu, že bys brzy dozpíval.
Vždyť Ontola, to pro tebe je živá múza,
a kdybys chyběl tu - no to by byla hrůza.
Dávej si však pozor na svůj tlak,
tím nemyslím, že měl by trefiti tě šlak.
Měl-li bych snad něco říci však,
zkus trochu zmenšit ten svůj airbag.
Lidunka, Ráca, snad i Nyný,
by v tobě našly ještě větší zalíbení.
Pokud však cítíš se býti spokojen
nech to tak - a zůstaň zaoblen.
A proč, že jsi Gandalfe najednou tak smutný,
proč ztrácíš víru v život svůj,
jen porozhlédni se kol sebe,
mnohem větší utrpení poznáš
neb myslíš, že Tvé je největší?
Možná dnes z Tvého pohledu se Ti jeví život smutným,
ba možná špatným a zlým,
ale včera snad bylo líp
a dnešek skončí a bude zítřek
a zapomeneš na ten smutný dnešek.
Jen se ohlédni za svým životem.
Jsi spokojený? Zůstane zde po Tobě něco krásného?
Vždyť každý z nás má nespočet úkolů zde na matičce Zemi splnit
a nikdo by se neměl spokojit s tím co už zde na "návštěvě" udělal
nejen pro sebe, ale především pro ostatní kolem.
LUCIE
abych nad životem smutně plakal.
Léta jsou tady, jizev je plno
teď už jen čekám, kdy vzejde zrno,
které jsem zasadil do duší bližních.
A přece vím, že tu nebudu při žních.....
působí vlastně jako celý nesvůj.
Přec každý má ten dar,
být první a užívat si zdar.
Já přesto GANDALFOVI věštím,
že život další bude štěstím.
Lucie
však netřeba nad ním lámat hůl.
My mladí ze srdce mu přejeme,
by štěstím oko se rozzářilo
a on štěstí našel.
pocit má tak jako obrovský hroch,
který je v kuchyni, kolem je nádobí,
které by moc snadno rozšlápnout moh´.
Gandalf má lidi rád, rád s nimi povídá,
osobně, na netu, mobilem, mejlem,
ví kde je Prostějov kde Wolker Vás hlídá,
třeba se dohodnem, někdy se sejdem......
Co vlastně skrýváte-
úsměv prosvitne škraboškou
a oči nezastřete-
sama chcete vidět...
Je už po půlnoci,
kdy odmaskuješ
srdce?
všem vůkol se tají dech a srdce
srdce sevřeno je hrůzou.
Pod první se další ukrývala
a za ní,ach, je prázdno.
to, co by mohlo mluvit,
a za svým slovem pevně stát
a následky si užít....
A srdce, leží na dlani
a zkus mu odpovědět.
Nemusíš dělat pokání
když je tu na co hledět....
to, co by mohlo mluvit,
a za svým slovem pevně stát
a následky si užít....
A srdce, leží na dlani
a zkus mu odpovědět.
Nemusíš dělat pokání
když je tu na co hledět....
Láska skály nelaská
A posmívá se spěchu
S nímž pospícháš s krosnou snů
Vstříc náruči nové lži
Ty nemáš strach,můj milý?
V tom létě on tu dívku velmi miloval.
A ač jinak líný, v to léto on pro lásku
běhal tam i zpátky, klidně deset kilásků.
A plnými doušky,jako z číše vína
opíjel se láskou jejího klína.
A než léto vystydlo,než byl tu podzimní den
MILUJI TĚ,tisíckrát jí šeptal,ona mu JE ŤAIME.
Přišla zima,co sněhu tehdy napadlo.
A co zbylo z lásky? Tohle říkadlo.
To zhroutilo se nebe a z temnot mého
já vyšlehla ta věc.
A "ON"?Zas při mně nestál(jako obvykle).
Je hodně způsobů,jak skočit do propasti.
To stojíš u ní a vidíš,jak rukou studenou
a svůdnou kyne:"Pojď,už nemůžu se dočkat."
Stačí jeden krok a letíš,padáš
a tisíc zvířecích hrdel v tom tvém řve
až mráz všem běhá po zádech.
Je hodně způsobů,jak skočit do propasti.
Ten můj je ale nejtěžší.
To stojíš u ní a vídíš,jak rukou studenou
a svůdnou kyne:"Tak pojď,už nemůžu se dočkat!"
A já? Otočím se zbytkem síly z dob kdy
dávalas mi ji doteky svých dlaní
a tísíc zvířecích hrdel v tom mém řve
až mráz mi běhá po zádech.
A "ON"?Snad při mně stál(alespoň tentokrát).
Nevím jestli je to škleb ďábla
nebo uznalé kývnutí Boha,co vidím,
když odcházím od zrcadla jinam.
Jsem živ.
Jen o tisíc let starší a tisíc stop menší.
Je hodně způsobů,jak skočit do propasti.
Ten můj je ale nejtěžší.
Neskočit.
A "ON"?Snad tentokrát stál opravdu při mně.
Jsem živ.
Jsem živ?
Bratříčku,nezavírej vrátka!!!!!
ale jsi poeta Ontoly, to je marné.....
zíráš na zhasnutou obrazovku..
A na zeď za ní si ... říkáš si, budiž....
promítáš vzpomínky.... za stovkou stovku....
Kampak bys chodil, proč táhnout do světa...
zážitků rozličných bylo už dost.
nevadí.....věřte......tahleta samota.
Daleko horší je ......osamělost..
chtěl jsem vidět tě tu,....to prostě nemělo chybu ....
Pazouro, díky, žeš nám dal tu možnost, ten podnět, ten nápad, že tu můžeme psát své myšlenky a pocity... byl to nápad hodný pochvaly!
Podzimní je nálada,
podzimní je radost.
Podzimní je zábava,
podzimní je starost.
Podzimní je truchlení,
podzimní, po tom kdo není.
Podzimní je těšení,
podzimní,zasednutí k tomu co pění.
Podzimní je vítání,
podzimní je svítání.
Podzimní je loučení,
podzimní je učení.
Podzimní je deprese,
Podzimní,listí javor setřese.
Podzimní je toužení,
podzimní,přichází s ním soužení.
Podzimní je první sníh,
podzimní je čas přání mých.
Podzimní je čekání,
podzimní je .... .
Tom.
PODZIMNÍ NÁLADA
Modrá hlava,bílý vlas.
Mocný dech a silný hlas.
Hnědé tělo,zlatý lak.
Chladné slzy,černý frak.
Kratší pohled,delší mžik.
Stříbrné květy na očích.
Hustý závoj tůní kopcu.
Teplé stuhy,hlasy lovců.
Vše se rychle připravuje.
Shání,dělá,opravuje.
Dřív než sníh vše utiší.
Nad paletou povýší.
Není radno věřit v osud,
mám jen jednu otázku,
někdo,Ty mě nesuď!
Popros boha ať Ti poví,
komu věřit se zde dá.
Myšlenky své v hlavě loví,
sníš?....ono se to zdá!
Nikdo není mocný tolik,
aby mohl soudit druhé.
Kdo mi vrazí do zad kolík?
Občas je to ubohé!
Život je šance - využij ji
Život je krása - obdivuj ji
Život je blaženost - užívej ji
Život je sen - uskutečni ho
Život je výzva - přijmi ji
Život je povinnost - naplň ji
Život je hra - hrej ji
Život je bohatství - ochraňuj ho
Život je láska - potěš se s ní
Život je záhada - pronikni ji
Život je slib - splň ho
Život je smutek - překonej ho
Život je hymna - zpívej ji
Život je boj - přijmi ho
Život je štěstí - zasluž si ho
Život je život - žij ho.
nohy jak bosorky pod sukní míchají v tyglíku lektvar kouzelný...
pozvi mě ke stolu, až bude uvařeno....
Neodcházej...
Jsi ten kdo poradí,
pomáháš,radíš,miluješ.
Není ten kdo Tě odradí,
dobře je,když tu jseš!
Jsi světlem pro jiné,
učitel,soudce,kamarád.
Já doufám,že i pro mne
neodcházej...mám Tě rád!
.....Tom.
Já nezapoměl a chodím často,
poezie je mou vášní.
I když nemám rýmů na sto,
sem tam zde mé verše zazní.
Ty Lidunko jsi mi blízká,
s Gandalfem jste pro mě vzory.
Však když je smutno,když se stýská,
rozmetete tady chmury.
.....Tom :o))))
jak na ontole budem psát a co všechno přitom budeme si přát
Jeden řekne to, a druhý zase ono, někoho baví rébusovka.
Jiný zas jenom vše pořád čte a může z toho být vlastně pohodovka.
Gandalf je ontoly základní kámen, Lidunka sousední kvádr,
když svoje kamínky přidáme, může z nás být slušný kádr.
Tak jako jsou různé názory, jako je každý z nás jiný,
vyvěsmě raději fábory, za nás ať hovoří činy.
tleskám ti poeto zručný,
i ty jsi kámen základní.
Nepatříš sic k těm stručným,
leč odpovědi Tvé jsou zásadní!
.....Tom.
že jsem si skoro až ukroutil krk....
jsou do něj vepsána rozličná jména,
chce se mi přičinit poznámku z pléna:
Vždyť na den dnešní připadá svátek,
dívenky, která tu je jednou z matek,
dva chlapce miluje, o ně se stará
poznal jsem jí tady už někdy zjara.
Přeju Ti Blani, nejlepší osud,
štěstí a zdraví, tak jako dosud,
hodného muže, kterého máš,
a radost z rodiny které se dáš
úplně zcela, jak jinak nejde.
A sem tam starosti? Co na nich sejde,
To se jen vyvětrá, a čerstvý vzduch,
provoní domov Tvůj... Vánoční duch.
Žádnej reparát, žádnej reparát
Hospodin ti nemůže dát
žádnej reparát..
Žádnej reparát, žádnej reparát
všechno co jsi udělal už muselo se stát.
Jenom jeden život tady musíš žít,
na svůj chleba vezdejší se musíš dřít.
A když potom najednou ti spadne klec,
všechno skončí dříve nežli řekneš "švec"....... jó
Žádnej reparát, žádnej reparát
Hospodin ti nemůže dát
žádnej reparát..
Žádnej reparát, žádnej reparát
všechno co jsi udělal už muselo se stát.
myslím,že bylo to hezké a můžem jen chvály pět.
Bylo to vzrušení,kouzlo i poznání
bylo to něco, co mysl nám pohání.
Ale bylo to....
Blanka
Nebudou soutěže všude.
Napětí určitě povolí,
a trochu čekat? Nebolí.
Vždyť víš, že také vloni
tu dupali soutěžní sloni,
a místo aby řekli "znám!"
nám rozšlapali porcelán.
Zas bude dobře, uvidíš,
to jenom teďka nesem kříž.
A až se doba uklidní,
jinak se to tu zalidní........
nejenom dneska, ale i v neděli.
Už je to hrozné, co se tu furt děje,
kyne nám vůbec maličká naděje?
Čekání bolí, strašlivě bolí,
nejradši všechny bych hnal silnou holí,
vím, že to nejde, musíme počkat,
věř mi však, nemohu dočkat.
A proto, Blaninko, zůstaň tu také,
snad budem znovu tu pít dobré saké,
ti, co chtěj soutěžit, zmizí nám v dáli
a my si řekneme, zas se tu válí.
Kdo pomoci by mohl nám?
Vystup,nezůstávej v pozadí!
Prosíš?...pojď k nám.
Jen jediné Tě prozradí.
Tvá přítomnost,naděje a radost,
kdo by věřil na štěstí?
Pojď blíž mám o Tebe starost,
bojíš se?..že se Ti pomstí?
Ne!...odejde!...Ví,že skoupost nezná mezí,
bráníš se?...oddáváš se iluzím?
Věř,že ji to / ne /mrzí,
snaž se!...věř svým vizím!
Kdo by spasení zde nabídl?
ON?...ONA?...nebo TY?
Jaký moment by HO vybídl?
JÁ?....ne! Jen a jen TY!!!
Kdo?.....Tak kdo?
Pro Ontoláky Tom.
Ležím v teple pod peřinou
a přesto se klepu zimou.
Mrznou mi nohy strašně moc
a venku je tak černá noc.
Tma, která hrůzu nahání
mě přivádí k váhání:
Jakpak se asi právě teď máš?
Co asi v tuto chvíli děláš?
Jsi vůbec v pořádku? To vědět bych chtěl.
Kéž bych Tě na chvíli obejmout směl
a mohl vědět, že není Ti nic.
Stačí mi tohle, nechci nic víc.
Vím však moc dobře, že možné to není,
že k ničemu je to moje chtění.
Doufat – to mohu nyní jen
a věřit, že je to jen zlý sen.
Radostná...
Myslíš, že máš smutku plno?
Že máš slzí jako Brno?
Žádný důvod k radosti,
pořád samé starosti?
Není to pravda, je to jen klam,
na světě přece nejsi sám.
Kolem jsou lidé, co mají Tě rádi –
rodiče, milenci, kamarádi,
kteří Tě nikdy smutnit nenechají,
kteří vždy otevřenou náruč mají,
kteří Tě nikdy nezradí,
kteří Ti vždycky poradí.
No tak se usměj – víc Ti to sluší,
pro všechny otevři tu svoji duši.
Život máš jeden, a to dost krátký,
čas nikdy nemůžeš vrátit zpátky,
tak ho žij naplno, nemusíš se bát,
vždy je tu někdo, kdo Tě má rád.
........ Tom.
Je fakt, že tykání jsem vzala jaksi automaticky, myslela jsem, že si tu tykáte všichni.
tady se mají básničky psát,
jinde si můžete povídat
a tam si lásku vyznávat.
na oknech vyrůstají
jsou to snad mříže?
Vyznal jsem Ti lásku,
to poznala však jenom saň.
Nedal bych to ale v sázku,
nerad platil bych zde daň.
Ty pro mě světlem jsi tu,
a někdo JINÉ zase tmou.
Vidět Tě zde vždycky mohu,
někdo ohání se hnusnou hrou.
...Pevné zdraví a nervy přeje Tvůj přítel Tom. :o)))
to Gandalf:To je limerick ne:?
napsal jsem nové haiku.
zastesklo se mi......
vytvořil symbol lásky
věznit tě nesmí...
může se dařit jen slonům.
když si jen do auta sednu,
ve frontě ani se nehnu.
Jen čelím vulgárním slovům.........
symbol všelidské lásky...
přišel Spasitel.....?
jaké si to uděláš,
takové to máš...
po tváři dolů stéká
stejně je sama...
je hořká jako život...
Zkus ji ochutnat!
co platil dřív až dosud.....
lépe, než stlát si pod sebe
je myslet na Vás, na Tebe...
než budu muset odsud.......
Když veselit se máme "ostošest".
Při čtení vašich řádek
nemám k poezii optimistický nádech
Je z vás cítit příliš smutku
jen mi trochu napovězte k dobrému skutku.
Ať je opět na tvářích vašich vidět smích
udělám cokoliv ,klidně nechám napadnout i sníh.
Mějte se a veselte se...někdy to jde hůř ..věřím
velkou radost z Tvých dětí
zář jejich očí.........
proto že nepřivinu
k srdci svou lásku
Cítíš jak to tu voní?
Slyšíš kdo nám tu zpívá?Ježíšek zvonečkem zvoní,
Dárky pod stromek ukrývá.
Po večeří je rozbalíš,
A novým dárkem se pochlubíš.
A co když tam nic nebude?
Co když ti Ježíšek nic nedal?
Co když na tebe dárek nezbude?
Co když o Vánocích každý lhal?
Neboj se!
Ježíšek pro dárek zajde!
Podívej!
Pro každého se tu vždy něco najde!
Pro někoho je dárek tričko,
Pro někoho rodina,
Od někoho pusa na líčko,
Vánoce utečou jako vteřina!
A když Vánoce končí,
Všichni se smutně loučí,
Naschle zase za rok!:)
.......................................všem Ontoláckým dětem přeje Tom.
jenom nešťastní znají.
Běž za ní. Čeká.
" Jsi Má a já Tvůj "
Jsi měsíc mé noci..
PRO MNE JSI SLUNCE MÉHO DNE
Potřebuji pomoci
MÁ RUKA S TVOU V RUCE JDE
v té noci tmavé..
NAŠE LÁSKA (NEBOJ) NEUPADNE
Tvé tuce hravé
JAK KVĚT LEKNÍNU JENŽ NA HLADINĚ PLAVE
těší mě a lákají,
VONÍ
tykají si s mým tělem
UŽ NAVŽDY JEDNÍM SMĚREM
a s tvou pomocí
NEJSEM TONOUCÍ
stávám se andělem
DUŠÍ I TĚLEM
a stoupám výš...
VÍŠ?....
.....chtěl jsem Vám to napsat zde ,ikdyž je to osobní.....Tom.
Doma jsi tam,
kde cítíš,že nejsi sám.
A když vidíš na obzoru bouři,
neboj se!Trochu zmoudři!
Vždyť slunce pořád nesvítí.
Ale neboj,za několik hodin či dní,
slunce zase zasvítí.
Pak otevřeš oči,
a budeš vědět,že jsi tam,
kde cítíš že nejsi sám.
A to je domov ...tvůj ráj!
............Tom.
Smutný jsem,
jak temný den,
jak hrubá kráska,
jak krutá láska,
jak na výši dívka,
jak rovná cívka,
jak sešit bez listů,
jak labuť bez citů,
jak jemná tvrdost,
jak chytrá hloupost,
jak denní stín,
jak světla splín,
jak bez pohybu šíp,
jak čtvercový cíp,
jak růže bez trnu,
jak země bez drnu,
jak umírajíc síla,
jak neúplná díla,
jak... sám o vánocích!
.............................Tom.
A sen už kolem poletuje
a vedle tebe oddychuje
ten, co ho máš tak rád.
A už je ráno a slunce do okna se dívá.
Když k tobě přitiskne se snad,
ten co ho máš tak rád,
tak srdce samým štěstím zpívá.
V tom raním záblesku,
který skrze okno září,
neoddej se stesku,
věř svým známým tvářím.
Ten, s kým pár těch slov si můžeš říci,
neřekne Ti nikdy nemám čas.
Naslouchá Ti,není jako kráska spící,
tak neváhej a otázky své tas!
..............Tom.
nejsi přece žádnej .......,
básničky jsou naše hračka,
kdo tu píše není ..........
Dohromady už to je,
v srdci, v duši pokoje.
Ale pokud nejsi v dýmu,
všimni si že píšem v rýmu.
V rýmu píše kdo to umí,
kdo neumí jenom ......
pak nás jenom raní
když tu hloupě ....
My však nedáme se odbýt,
své verše v citu skládáme.
Dotaz pro něj být či nebýt?
Svorně mu zde vkládáme.
....Tom
autoři veršů : Gandalf + Tom
" kritik " : Tomas
Je noc a mělo by se spát.
A sen už kolem poletuje
a vedle tebe oddychuje
ten, co ho máš tak rád.
A už je ráno a slunce do okna se dívá.
Když k tobě přitiskne se snad,
ten co ho máš tak rád,
tak srdce samým štěstím zpívá.
V tom raním záblesku,
který skrze okno září,
neoddej se stesku,
věř svým známým tvářím.
Ten, s kým pár těch slov si můžeš říci,
neřekne Ti nikdy nemám čas.
Naslouchá Ti,není jako kráska spící,
tak neváhej a otázky své tas!
Tomáši buď trochu cool,
nejsi přece žádnej .......,
básničky jsou naše hračka,
kdo tu píše není ..........
Dohromady už to je,
v srdci, v duši pokoje.
Ale pokud nejsi v dýmu,
všimni si že píšem v rýmu.
V rýmu píše kdo to umí,
kdo neumí jenom ......
pak nás jenom raní
když tu hloupě ....
My však nedáme se odbýt,
své verše v citu skládáme.
Dotaz pro něj být či nebýt?
Svorně mu zde vkládáme.
....nechť jiní posoudí zda pospolu ty veše mohou být.
nemusí pokračovat v jednu.
Všechny jsou naše, přemítám...
Společně namáháme bednu :-)
Můžeme pospolu zde být,
anebo být i sami.
Záleží jak chceme se "pospolit"
a psát si s námi.
Chvělo se, její celé tělo,
a ona sama byla v rozpacích,
nevím, zda- li by se smělo,
jen tak si lítat v oblacích.
Já s pootevřenými rty vzdychajíce,
také v rozpacích byl jsem,
ona jemně lasá moje líce,
bylo to skutečností, nikoli snem.
Do ruky pak vložila mi květ,
bych já v mysli stále ji měl,
ona však přestávala se chvět,
leč já dále chvěti bych se chtěl......
...........Tom.
Okamžik....
Okamžik, ten znamená chvíli,
jež s tebou možná někdo sdílí,
kterou možná potom zahodili;
do odpadkového koše,
možná pes ji vyndá a kouše,
někde skrytý v koutě- tiše.
Okamžik, ten znamená chvíli,
jež s tebou možná někdo sdílí,
k níž dostal se silou a pílí;
skoro býčí,
možná něco vzklíčí,
možná pocity všech či ničí.
..........pro Pravé Ontoláky ...Tom.
to co si tu napsal,
volám HROME!
to 23897: že nám musíš zaneřádit i tak lyrickou stránku, jako jsou básničky. Surovost, že jí není rovno.
Já vím, v jiných dotazech 23897 buzeroval, ale co když teď ne? Navíc to napsal ve verších.
tou jenom pro nás danou.....
Pak toužím pro časech, kdy
Afrodíté byla ještě pannou....
Tak toužím po časech, co
byly teprv těhotné,
a proč znát, co se narodí
po příští éře klopotné?
Bydlím tu v kořenech
co od věků tu rostou...
a v co se proměňují?
Až v lidskou lásku prostou......
mě´s proměnila život na inferno.
A teď už stojím opodál
A není podstatné: má dáti.....dal.
cos dostal ....a cos dal....
Cítíš se v pekle být?
a jak to vidíš dál? ...
Víš, co cítíš.... A víš, co chceš?!
Osud do rukou vem. To dilema, prosím, řeš.
Vše musíš nabídnout. S málem se spokojit...
Bude to za to stát...Zas budeš mít proč žít.
Byl a pak zas ne,
cit a láska též,
najednou jak když utne,
rychle utíkej- bež!
Pak šel, pak běžel,
cit a láska též.
Byl sám, nikdo nešel,
on zbaběle utekl, než-
by šel do neznáma,
cit a láska též,
pak se stejně ztratil,
nechť ho někdo najde- kéž...
.........Tom.
může vzrůst jedový kořen........
Snad tu pobude jen krátce,
nebyl pro nás stvořen....
Její čistá a sněhobílá pleť,
jak se jí rty lesknou rudou barvou,
kráčí v kápi a najdnou změť,
sníh a vichřice, příchází, vidí postavu tvou.
Pohled- její černé oči a ta andělská tvář,
jen hledí, ty také, pohledy se setkají,
nevíš co dělat, nikde nevidíš svatozář,
její temné já a ty se protkají.
.....Tom
Jsme spolu a přece sami,
je nás málo,
co nebojí se tmy,
tolik nám to dalo,
tak jsme spjati,
do temného celku,
a nevadí nám býti,
sami ale ve spolku.
Spolek, který trýzní, bolí,
my všechno bychom dali,
do toho spolku tmy,
co jen výběrem je,
ta tma už pohlcuje,
celou zem i nebe,
a mě i tebe,
svou krásnou černí,
jež se v rozkoš mění
a přec je sama sebou,
krásnou, náročnou a tvrdou.
....Tom.
Cítím prapodivný cit,
on se ve mě usadil?,
jemně prosakuje svit,
cítím něco neznámého,
nevím, jak se tam dostal,
zasekl se do nitra mého,
a zaseknut tam zůstal.
Nitro přechází v mysl,
či obojí je spojeno,
slyším jak zní jeho jméno,
jeho výraz, pohled i tělo.
Pocit jak myšlenka,
myšlenka jak pocit,
sen jak skutečnost,
skutečnost jak sen,
vidím noc jak den
a den jak noc,
on nade mnou má moc,
moc o níž nemá tušení,
jež léčí nitra zranění
a přitom duši drásá.
..............Tom.
Ár det jú or džast maj fikšn?
............Ráca
Trýzeň a žal v srdci,
ta bolest pravá jest,
nejsou pózy ni herci,
jejich úděl a čest.
Necítí jako jiní,
jsou sami na city,
nic jim mysl nestíní,
a láskou nejsou syty.
Černý splín a duše temná,
zase bolest co srdce drásá,
běžný smrtelník, on ji nezná,
to jest totiž- neskutečná krása.
.........Tom.
a já ti scházím.
Jsem daleko
a chybíš mi.
Ač daleko
tak nikdy sami.
Jsme prostě sobě
souzeni.
Ač vzdáleni
tak sebou milováni.
Když řeknem já
tak jsme to my.
a už dávno ti nescházím.
Jsem daleko
a už dávno mi nechybíš.
Ach tak daleko
a tak nějak sami.
Už nejsme prostě sobě
souzeni.
Jsme vzdáleni
a sebou už nemilováni.
Když řenem já
tak myslíme já.
..............
Láska se ztratila
jak voda v kanálku.
Škoda, moc slabí jsme
na lásku na dálku.
Blízko jsi
a přece ti nescházím
blízko jsem
a přece mi nechybíš.
Sic blízko, ale
stejně sami.
Ač souzeni jsme si byli
něco se stalo s námi.
Blízko a stejně vzdáleni
už myslíme jenom každý na sebe.
Jen sami sebou milováni
když řeknu já už nemyslím tebe.
Láska se neztrácí
jak voda v kanálku
jen někdy vychladne
ať blízká či na dálku.
:o) :o)
Blízko jsi
a přece ti scházím
blízko jsem
a stejně mi chybíš.
Sic blízko, ale bohužel ne cele
marné je naše zoufání.
Ač srdce mé ti patří celé
osudem s jiným jsme již spoutaní.
Nemůžem být pospolu
i když po sobě toužíme.
Není nám přáno tvořit celek
ač vím, že k sobě patříme.
Láska se nesmí ztratit
jak voda v kanálku.
Stále se budem milovat
spolu být nesmíme, tak aspoň na dálku.
Leží sama na posteli,
nikdo nepomůže, zda-li...
Za ní černé svíce
a rudých růží více.
Leží a má v očích slzy,
už to skončí- brzy.
Leží, že nemá nikoho,
a říká si- kdo z koho.
Depresí je celá obklopena,
smrt už není zahalena.
Leží a dýka vedle ní,
pohled na živou poslední.
Leží a krev se řine,
plno slz se line.
Poslední kapka spadla,
tak konečně to svedla.
Leží.
.............i to jest život náš!....Tom.
já podám jí obálku.
může jí obálka stačit?
ať se klidně zamračí.
Ať se mračí na sebe,
v zrcadle až uvidí,
co hloupá holka provedla.
Myslela jen na tebe
a sama sebe podvedla.
že sebe podvedla,
hloupá být nemůže,
snad něco přehlédla.
/anebo prohlédla?/
Lépe je ale,
poznávat sebe,
než zklamat někoho,
kdo tuze má rád tebe.
/takový člověk, to dar je z nebe/.
Zdraví tě Leda
lásku sdělit, sílu nemá...
odložit ji uzavřenou
je jak stát za silnou stěnou...
a z neznámých důvodů,
myšlenkových pochodů,
nechtít znát kde snad se klenou
klenby bran kudy se ženou
ti co nepoznali strach
ze zklamání chladný prach......
to nejsou,
co z tvých úst
na mě padají.
A chlad tvých očí
nejde přehlídnout.
Hodinky zkoumáš
potají.
Prázdný ramínka
žalujou,že
rozhodla ses
odejít.
A z přání mých
trosky zůstanou.
A z tváře stín
nepůjde smýt.
Blázním,motám
se v ulicích,
chtěl bych tě vidět
někde stát.
A ve tvých vlasech
vonících,
moh´ by si vítr
třeba hrát.
Já vím,není
to normální,že
vidím tě tam
kde nechceš být.
No dobře,přeháním,
učím se bez tebe žít.
Právě jsem měla nutkavou tendenci dát tu taky cosi smutného, ale ať tu toho smutku není tolik. Počkám. Ať si čitatelé nemyslí, že jsme tu všichni smutní. Sveďme to na to, že to třeba to dnes dělá ten nóv.:). Ale jinak je tu teď na básničkách jaksi opravdu chmurno.
moc se nevyspím.
O půlnoci
pár věcí si zjistím.
Dneska v noci
hvězdy požádám.
A svý věci
si uspořádám.
Dneska v noci
dalekohled opráším.
A o púlnoci
dobře čočky zavostřím.
Dneska v noci
hvězdy budou sdílnější.
Zejtra budu zase chytřejší.
Dneska v noci
spal jsem jak dudek.
A o půlnoci
ve snu já spolknul nátrubek.
Dneska v noci
jsem hvězdy nežádal.
A svý věci
neuspořádal.
Dneska v noci
dalekohled v koutě stál.
Já,o půlnoci,
ve snu na trubku hrál.
Dneska v noci
hvězdy byly sdílnější,
ale víno bylo silnější.
A tak dneska v noci...
Přitom nejsem na básničky....
"Pazoura" se rýmem vyřádila.
Čekáním na další verše budu napjatá,
jak si s tím tématem poradila.....
Nějaké. Mám jich dost.
Nejde to. Člověk musí být
v nějakém rozpoložení.
Nemohu se vcítit do melancholie.
Hlavně teď, když mi tak
krásně z rádia hrají,
nostalgii šedesátých let...
Bezva, tančím na židli...
A zase nic nesložím :-(
.....
Tak aspoň Haiku:
Nebe černé je.
Hvězdy mrkají zlatě.
Radost přijde, vím...
..........
Vánek cuchá list.
Hladí větvičky stromů.
Také půjde spát...
(Patří to mezi básničky?)
a běž
já možná přepočítám
tu spoustu lží
najdi si verš
v němž jseš
já poznám kdy přihořívá
a kdy hoří
nevím kam jdeš
zavřeš
se možná ve vzpomínkách
tam nikdo nesmí
až zapomeneš
tak hřeš
čas možná po vteřinkách
ti odpustí...
Dříve já nechápala proč, jsem
Písnička
však nezpívaná.
Básnička
leč nikým neříkaná.
Hvězda
neviděná.
Knížka
nepřečtená.
Kytka
co nikomu nevoněla.
Dívka
co milovanou být toliko chtěla.
Později jsem zjistila, že má
Píseň
byla smutná.
Básnička
zase pochmurná.
Hvězda
okem vidět nebyla.
Knížce
romantická láska scházela.
Kytka
vonný květ neměla.
A dívce?
Krása chyběla!
Dnes /leč už příliš pozdě vím/, že
Tklivá píseň
nádherný nápěv má i rým
a že právě smutný verš
o pravém žití bývá.
Že hvězda vzdálená
určitě bude objevena
a v knize hořká pravdu o životě
oceněna.
A to, že kytku nedělá
jen omamný květ,
tak krásou ženy
není jenom její mládí a vzhled.
/Nejsem však muž
ten krásu žen jistě jinak cení
a já se na něj nezlobím
má právo na své mínění/
To, co jsem poznala,
je pouze podnět k zamyšlení.
Dokázat vám to
už však v mých silách není.
pravda radost udělá.
Když ti řeknou pravdu svatou
aspoň víš jak teď jsi na tom.
v truhle uvnitř kostela........
jen tu hezkou, řekni mi!
Pak štěstím červená líce
a široký úsměv pod nimi.
Co bys chtěl více, příteli?
je knihou, kde máš rozečtenou stránku.
A každá další stránka už má písmen míň
a tak, můj zraku, po těch řádcích plyň...
Ty první stránky, ty jsou trochu ušmudlané,
z těch dalších zase houf emocí vane,
a pak? Už listuji jen mechanicky ...
a jak je dneska, už to bude vždycky...
A písmena, ta ubývají
tak jako prožitky, co ve vzpomínkách tají.
Jak v mlhách běhu všedních dní
nalistuji tu stránku....poslední....
ale krásná je.
V píseň ji utvořím,
věz, že záleží jen na mě,
jak s ní, věru naložím.
tyhle básně se dobře čtou.
Těžký úkol mám,
hnedle vám ho dám.
Vtipnou báseň složit neumím,
o pomoc vás poprosím!
byť jen laicky psanou,
toho tady vítám! Věru věřte!
Brzy zase nashledanou!
tyhle básně se dobře čtou.
Těžký úkol mám,
hnedle vám ho dám.
Vtipnou báseň složit neumím,
o pomoc vás poprosím!
přestože ji rádi čtem,
stačí napsat jenom jednou
a zbytek si zas vem.
Jestli to byl jen omyl,
určitě to pochopíme.
Dvakrát bys tu nebyl?!
No, uvidíme!
ujišťuji vás,
asi jsem to nějak zkonil.
Proč bych to psal zas a zas?
chválím si!
Zas dobrý člověk,
jakýsi?
Jsem sama
a ty jsi také sám.
Ač denně na tě myslívám.
Mám smutek v duši
i ty jej máš.
Ač denně na mne vzpomínáš.
Jsi daleko
a já jsem ještě víc
To vítr rozhodl a neřekl nám nic.
Chci s tebou být
A ty to jistě také chceš.
Však vím, že mi to nikdy neřekneš.
Plníme to,
co povinnost nám velí.
A neděláme to,
co bychom dělat chtěli.
To rozum naše city váže.
On sliby minulosti dělati nám káže.
Osud to tak prostě chtěl,
že bránu k naší lásce uzavřel.
Myšlenka nás spojuje,
však skutečnost je jiná.
Co touze naplat !
Zůstáváme sami … ty a já.
Jen naše srdce
nám naději dává.
Že do něho kdo se vryl
stále zůstává.
A díky tomu v srdcích
spolu jsme my dva.
Že spolu budem žít
naděje není.
A možná , že zítra už
všechno se změní.
Nikdy si nebudem po boku stát
Tak kéž nám aspoň paměť dopřeje
na sebe vzpomínat.
nosit vodu
čas je jako jizva co zaceluje
šrám
čas je vztyčený prst rezavého
hromosvodu
čas je dobrý sluha
zlý pán
čas motýl není (do sítí ho nepolapím)
nemívá zpoždění (ničím ho nepodplatím)
čas kantor není co při zkoušení
vynechá nás
čas je jako víno co se někdy
v ocet změní
čas je jako louka kterou někdo
pokosí
čaš je šaman co někdy vykouzlí
zapomnění
čas jsou marné prosby těch co o něj
poprosí
čas taxi není (k zamyšlení nás nutí)
nečeká na svolení (nestaví na mávnutí)
čas vážně není náš podřízený
kašle na nás
čas jsou naše děti co v nich poznáváme
sebe
čas jsou všechny naše promeškané
šance
čas jsou naše planoucí slova co z nich
zebe
čas jsou skoro všechny naše prachy
v bance
čas nikdy není u vytržení když drtí nás
to, co jsi napsal, je to moc krásné, ta moje veršovánka, co tu teď dávám má být jen jakési povzbuzení lidičkám, ne konkurence toho, co jsi napsal, já to tak nedovedu. Leda
Čas někdy vleče se jak líná voda v řece,
to když se bojíme, co zítřek nám přinese.
Jindy zas, jak voda v bystřině pádí.
Když trávíme jej s někým, koho máme rádi.
Je to však je klam/to zdá se nám/.
On pravidelně odbíjí.
Vteřiny, minuty, hodiny, dny….
/zkus někdy poslouchat jak tikají hodiny!/
Je jediný spravedlivý všem stejně nám plyne
/a neštěstí nikdy to nebude jiné/
On minulost i budoucnost s námi proletí
Týdny a měsíce, roky a staletí….
To, co už bylo i co na nás čeká…
Nechtěj ho zastavit,
protože možná teď právě
naň někdo moc spěchá!!.
Vrátit chceš minulost?
Ano, měl –li si štěstí,
když pro tebe krásou byla.
Ale co pro ty,
co jim je hořká vzpomínka vyplnila!
Máš-li krásné vzpomínky,
tak co bys vlastně chtěl?
Zasni se, zastav se, vzpomínej!
Se sladkou vzpomínkou krásné je snít
Však háček to má! Nejde s ní dnešek žít!!.
Budoucnost přivolat?
Kdoví, co přenese.
Lásku, zdraví, a báječné přátele ?
Pak je to príma, a bude ti vesele.
Ale co když už zítřek ti z toho nepřinese nic?
Budeš naň čekat, těšit se na budoucnost víc?
Lépe je nechat čas běžet a každý den prožít.
To, co má být, to raději nevědět, netušit!
Co když to lepší už bylo či je,
Co když právě teď ta pravá chvíle tu je!
Zkus normálně žít.
ČAS NECHEJ JÍT …
do korun stromů
a v koutech domů
bydlí teď stín
sám tu zůstává
je v poutech dojmů
co na nic jsou mu
jen hádaj se sním
že láska přichází k nám
že láska přináší nám
radost pokušení i vzrušení
a velkou sílu bouří
že láska odchází nám
že láska odnáší nám
sladké probuzení srozumění
a slastný pocit králů
teď tu v nočním tichu sedíš
co dělat budeš nevíš
chlap nerad prohrává
tak proč já?
potom smát se tomu musíš
tuhle noc v baru zkusíš
bab tam vysedává
tak proč ne já?
slunce vychází
do korun stromů
měl bys jit domů
dneska máš s kým
snad ti dochází
že u sta hromů
život je k tomu
abys porval se s ním
Pazouru hladí něžně...
"Porval" se dobře... :-)
třeba ti podlehne
ten záblesk v očích
skutečnou bolest nosí ...
Pochopit nelze.
Jak to, že duše,
co v podstatě není
skutečně bolí?
ty ruce nehladí
vrásčitý že
byly nevadí
koukají z obrázků
na nás koukají
oči který
bázeň neznají
nevlají už její
vlasy nevlají
někdy trochu
brečím potají
provází pohled na
ní nás provází
je tak blízko
ale odchází
Ale promluvil nám z duše všem. Proto nás to tak zasáhlo....
snad sto let zpět
bylo mi tenkrát
tak deset let
na vozech přijel
tehdy k nám svět
houpaček pár
tureckej med
pořád ji vidím
před sebou
tu velkou dívku
tmavovlasou
jak sedí na schůdcích
kousek dál
stínem těch schodů
bejt sem si přál
chodíval jsem tam
snad každej den
pokaždý doufal
že vyjde ven
a zvedne svý
oči mandlový
že o ní sním
že se doví
dnes už jsem dávno
za vodou
tyhle věci už mě
nedojmou
dávno už nevěřím
maringotkám
dávno už nevěřím
že ji potkám
sluncem prozářené dny,
lidi kolem ať tvé srdce potěší,
a splní se ti sladké sny.:o)))
vát
a mlha nad vodou to musí
vzdát
v ten čas je osud přízniv
nám
že pozdě není si
namlouvám
potom si oči dlaní
zacloním
a k ptákům co letí hlavu
zakloním
vím teď už je všechno
jinačí
a přání mít že
nestačí
už je to dávno co tě
znám
spolu chtěli jsme jet k
pyramidám
měli jsme spoustu
důvodů
spolu přežít pád ze
schodů
mám pozřít žertů vašich sám
Kdybych tak psát uměla, byla bych šťastná ...
Ale to neumím, tak obraťme list,
však dělá mi radost tvé verše číst.
Psát na Ontolu básně ti velmi svědčí
jsou čím dál krásnější,jsou stále jsou hezčí...
Piš další, prosím, piš další nám,
jsi tady pro mne básníků král!
verše zrají jak
třešně
ale dík můj teď
letí k tobě a to
spěšně
víc už není snad ani třeba.
Touto poslední větou: Na ontole jste vždy zváni,
končím dlouhou básničku na pokračování.
víc už není snad ani třeba.
Touto poslední větou: Na ontole jste vždy zváni,
končím dlouhou básničku na pokračování.
víc už není snad ani třeba.
Touto poslední větou: Na ontole jste vždy zváni,
končím dlouhou básničku na pokračování.
Postavit hráz a zastavit řeku?
Řeku slov tekoucích z čistého nitra,
proud hnaný city,bolestí,láskou,smutkem,štěstím....,
proud plný života,
život jsou slova,
slova jsou život....život jde dál....
nemyslí snad jinou.
Nepřišel na verše jiné
proto nám přijdou divné.
(Doufám že to tak je...)
P.S.10 let je 4.ročník, to už snad znáš všechna písmenka, ne?
zkouší rapovat
máme z toho brečet
a nebo se radovat
mám v tom velké mezery,
ale to já nechci,
aby tu holky brečely.
Též se rapu naučím ,
udělám pár pokusů,
nemohu teď přemýšlet,
píšu to tu v klusu.
vznikla už to dva roky jsou.
Krásná slova a jejich vyplouvání
na řádky stránek Ontolou.
Tak jako pavučina mezi trámy spředená,
vítr si s ní pohrává.
Tak slova v báseň složená
lidem ruce podává.
Pokračujte v básnění
všichni máte na to!
Milé rýmování a zasnění
jsou cennější, než zlato.
Sedí dívka
schoulená.
Smutek v očích, svěšená
ramena.
Co dělat chtěla
nesměla.
Příkazy a zákazy.
Trpěla.
Rytíř tasil meč a svobodu jí
dal.
Co tížilo jí z beder
sňal.
Má velkou radost, už ví , co je
euforie.
Snad nikdy neměla tolik
energie.
Radost chce i jiným
udělat.
A tak začne lidem dárky
posílat.
Když je darů hodně na hodnotě
ztrácí.
Začala chápat, proč některé jí
vrací!
Tohle netušila, toto
nechtěla.
Radost z rozdávání
zmizela.
Spontálnost je pryč, ústa raději mít
němá.
Už vždycky bude přemýšlet o tom, co se má a
nemá.
Chodí po světě a hlavu klopí
k zemi.
Její život zas je svázán
konvencemi.
člověk si hned klekne,
aby vzdal hold Tvému rýmu a básnění.
Věř mi, je to krásné umění!
Omlouvám se, že to není veršované, neumím to. Ale přesto mi to nedalo tu napsat, že s tím co jsi napsala souhlasím.
Ině to jde dobře!
Já vím, že moje touha
vždy zůstane jen přáním.
Že nikdy nebudeš mi patřit docela.
A možná, že už zítra řekneš:
Konec, láska umřela.
V ten den se zhroutí celý svět
a bude jedno, co pak se stane.
Má ústa oněmí,
mé hrdlo sevře stesk
a duše zatopí se slzami.
Já tiše jenom budu stát,
ne ústa, ale oči /snad?/,
budou mít ještě sílu děkovat.
Až přijde chvíle ta,
co jsem se jí tak bála,
pak splním všechno,
tak,jak jsem slibovala.
Opět vše bude,
jak bývalo dřív.
A udělám to tak,
jak si to budeš přát.
Zas jenom v myšlenkách tě budu objímat
a v tichých nocích beze snů si s tebou tiše povídat ...
Jsou některé však věci,
které ti můj milý splnit nemohu.
I když ty mne už nemůžeš mít rád,
já tebe nemohu a nechci
přestat milovat.
A ještě něco,
co dnes už dobře vím.
Když tobě ne,
pak nikomu už nepatřím.
Až potkáme se, třeba zítra, pozítří
a nebo možná za pár let,
můj hlas se bude stále chvět
a řeknu tiše jenom jediné:
Já miluji tě.
Miluji.
Leda
Krásná báseň,
mně tají se dech.
Tiše čtu ty řádky,
slyšet je můj vzdech.
Nevím, snad já měla
tuto báseň psát,
kde nenaplněná láska, touha
a žal je znát.
Teda ženský....:-) (obě)
A kde je psán konec?
Básnička na pokračování nezná hranic,
chce stále a stále víc a víc!!
To je omyl!
Nový záčátek!
Už, aby přibyl!
chová se tu jak děd vševěd.
Na nás nech to rozhodnutí...
tebe rýmovat nikdo nenutí.
do kopce kamení mocně tlačit
kdo vidí ostatní, jimž se daří,
chtěl by to ukončit, snahu zmařit.
Daleko snadnější než co tvořit
jeví se lenochu dílo bořit.
A tak se jedinkrát tady zjevil
a už se projevil jako de.............
jako dárek všem ovázaný mašlí.
Jen pro ty, co cit a znalost mají.
Ostatní, ať vše radši tají!
zjeví se zase.
Co můžem dělat,
když je to ...
že by to Chlupatá byla?
Její verše chyběly tu,
teď už všichni jsme tu
na tom netu
Čím víc tě znám,
tím víc mám v sobě pokory.
Čím víc tě znám,
tím víc tě miluji osudu navzdory.
Tebou chci poznávat svět,
tvýma očima se na něj dívat.
Tebou chci poznávat svět
tvým myšlením jej vnímat.
Zato ti dám úsměv svůj
a něžně pohladím tvé ruce.
Zato ti dám úsměv svůj
a lásku jenž mi plní srdce.
jak dřív
když se probudil
tak sám klidně mohl říct
svět je tajemství
každej v sobě ukrývá
zklamání
který zabolí
ze snů co se nesplní
když lípy zavoní
každej má to nadání
plout dál
i když to vypadá
že loď už se naklání
a převozník je lhář
každej někdy přehání
jak já
když ti vyprávím
jak stál jsem s hlavou vztyčenou
když vichr rval mi plášť
každej jednou ochutná
smrt svou
když se dostaví
a Bůh snad u něj bude stát
a bude ten pravý
a planul jsi jak vích
a zbylo ti jen hoře
pachuť snů jalových.
Hledal jsi svoji cestu
co vyhnula se bolu
a vyhnula se městu
a vedla k moři, k molu.....
A tam čeká tvá loď
co odveze tě nikam
ta která volá: "Pojď,
jak mina tady tikám...!"
A už jsi zase klidný,
nadevším řekls: "Amen"....
nehledáš počet svých dní.
Už napořád jsi
kámen.
byly pohnutky k smutku nutné?
Veselost do veršů musíte vložit
a ze slov štěstí složit.
jaké přijdou, ty pak sbírám.
Z nich pak verše postavím
aby se mi zrodil rým....
Básničky nejsou legrace,
v životě není vždy do tance.
Prstíkem do hlavy mám se teď klovat :
Proč se mám pak nechat okřikovat?
mám ráda i smutné zasnění.
Smutku je však na světě dost,
chce to prostě něco pro radost.
Vím, že umíš básně psát,
chce to však veselý být
a pro druhé se smát.
Promiň mou upřímnost,
dnes už jí bylo dost a dost.
jen ten ho zhojí...
Pomoc jiných? Jak marná....
veršík malý psaný,
kdo nechodí za školu
je na ní zvaný.
Ti, co nejsou školáci
a nemají nic na práci,
Ti jsou na web zváni
pro stálé to povídáni.
Rady dají zvídavým školákům
i všem mladým Ontolákům.
Tak hodně zdaru Ontole,
kde je líp, než ve škole.
butiky a rauty ...
poezie zvolna mizí
pod našimi auty ...
(Jiří Suchý)
Zkus se zemí kontakt mít.
Padání bolí.
Leda
máš-li k létání nadání,
zvládneš to než se nadáš
když na nos občas padáš .......
Víš jistě, že tě chtějí?
Potkal jsi štěstí.
Náruč má otevřenou.
Nohy jsou přikované.
je to štěstí, pane?
a jestli Ti není líno,
napiš psaní svojí Lásce,
vždyť je Tvoje štěstí v sázce.
Do Vánoc se všechno změní,
přiveze Ti políbení.
Na Martina upeč husu,
máš ho tam a dáš mu pusu :-))))))
Zapíchnout do ní vidličku?
Tak to ano,
je tu psáno:
ženy zvu na husu
a pány na pusu v poklusu!
to se rovná rébusu
stačí malá chybka
unikne ti rybka
potom jenom zírám
cizího pána líbám
políbit raději medvídka.
Čumáček má od medu,
odmítnout mu, nesvedu!
só to špica neposedy.
A v medovym čenichu,
zuby cení potichu .... :-)))))))))
věru to já nedovedu.
Tak ho beru jaký je,
pusa zuby zakryje.
a zkus mou hrudní srst!
Víš co to je pro děda,
když ho víská cizí prst?
zkus psát básně trochu jiné.
Možná to bude lepší pak,
když nebudeš psát jak úch.....
až vítr zafouká,
čekej i když
tvá krev tě ponouká.
Nedbej tísně,
mučí tě toužení,
není písně
která svět promění.
Jednou se ti
i plachty nadují,
přijde štěstí,
dva, co se milují....
Půjdeš, pak se
daleko rozletíš,
křídla plují,
poletí stále výš....
Kéž máš sebou
potřebné nadání,
skromnost, co tě
od pádu uchrání.
neprovázel nesplněný sen,
kdyby jen slunce hřálo,
nebylo by to pro štěstí málo.
Krása květů,
vůně přírody,
zpěv ptačích sletů,
láska u vody.
Kdyby jen to se událo
nebylo by to málo,
za ruce by nás štěstí vzalo,
né, to by nebylo opravdu málo.
přece někdy krásně je,
máš-li komu ruku dát
a milým slovem zahřívat...
co víc mám říct
snad jen že nejsem připraven
si klíč zpět vzít
a v pokoji s krbem vyhaslým
kde kdysi mocně plálo vzrušení
teď v plný zbroji stojíš a já dobře vím
že vypadnout chceš a kam to vůbec netuším
...
zase končí jeden den
co víc mám říct
snad jen že teď musím ven
se jít sám sebe zříct
a od stolu s ubrusem špinavým
kde pár chlápků se mnou trochu pokecá
pak půjdu zpátky městem ospalým
tam kde mě vůbec nikdo nečeká
...
zase začíná jeden den
co víc mám říct
snad jen že jsem ochoten
se z kůže svlíct
a nebo se projít s hlavou skloněnou
tou cestou kde tě potkat asi smím
připlazit se třeba i po kolenou
tak to kurva teda ne no že se nestydím
...
zase je to za náma
co víc mám říct
snad jen že pod nohama
zem pevnou už chci mít
a nevěřit očím prolhaným
co dívaj se tak že bych pro ně chcíp
touhám v srdci schovaným
se vysmát a doufat že možná bude líp
...
ta děvka...
a to nemusím víno pít!
Stačí v barvách podzimních
svoje oči potěšit.
Chtěl jsem chodit s Inou
vůbec s žádnou jinou
zdála se být akorát
moh´by jí i milovat
Když jsem jí chtěl pusu dát
hned se chtěla se mnou prát
a při vklouznutí pod blůzku
myslela prý na Zuzku..
skončit musím s Inou
a hledat si jinou
čert vem ňákej sexapíl
bude-li fest "na chlapy"!
a né s tamtou jinou,
viděl bys jak prima
je ta autorka Ina.
netýká se básnířek
co zde nitro svlékají
a na odezvu čekají..:-)
Já to beru Ino "pravá"
že jsi správně "hravá"
a raději než ženský vlas
pohladíš si mužský pas...
Květina
Chci květinou v pokoji tvém být,
stále na blízku tě mít,
cítit vůni tvou když jdeš spát,
něžný polibek na dobrou noc ti dát,
Chci nad tvým spánkem bdít,
abys mohla klidně snít,
o štěstí lidí dvou,
co našli lásku svou.
Chci provonět tvůj pokoj láskou,
když slunce tvou tvář sladkou,
svým paprskem pohladí,
a do krásného dne probudí.
Miluji tě čím dál víc,
bez tebe bych byla nic.
Lásku v srdci mám,
stále na tě vzpomínám.
Jsi má láska jsi můj sen
a já na tebe myslím každý den.
Ráno vždy když se probudím,
S láskou na tebe pomyslím.
A večer když jdu spát,
Sen o tobě si nechám zdát.
A i celý den když jsem na nohou,
Mé srdíčko to táhne za tebou.
Být ve tvém náručí,
až mi srdíčko poskočí.
Ani bych nedutala
a jen snění bych se oddala.
Tak si o tom nechám zdát,
až dnes večer půjdu spát.
A i tobě přeji sladké snění
a ještě hezčí probuzení.
K tomu tě líbá na líčka
jen a jen tvá Mišička.
Až se spolu uvidíme,
Slaďounce se políbíme.
Pak se na tebe hezky zaculím
A něžně se k tobě přitulím.
Když do tmy mi odcházíš
A pak se mi v ní ztrácíš.
Bývá mi pak smutno z toho,
Že jsem jen sama bez toho.
Koho nejvíc miluju
A komu moc důvěřuju.
Miláčku milovaný můj,
Slyšla sem hlásek tvůj.
Radostí vyhrkly mi slzičky
A zrůžověly mi tzvářičky.
Radost sem velkou měla,
Když tebe jsem uslyšela.
Očka svá zavírám
A tvou tvář před sebou mám.
Nic kolem sebe nevnímám
A na dnešní večer vzpomínám.
Krásné sníčky tobě přeju
A ve své mysli tebe hřeju.
laska
že ti věřím anonyme.
Je to moje vina,
že jsem také Ina.
Úplně však jiná.
Mužský pas mi lahodí,
vztak k mužům vévodí.
Taková jsem já jiná,
divoká Ina.
poetický máte šarm?
To si příště za písmenky
pěkný pozor dám...
Něco písnu nesměle
a koukám! Divá Ina
už se sápe po těle
- je vážně celá jiná :-))
a má svého anonyma.
Tak se neboj 8219šestičko
já mám svoje šěstíčko.
Ale jako "kámoška Ina"
jsem každého anonyma.
Otvírám ti dlaň
Koukni na ty čáry
Kolik ještě rán
Než přistaví mi máry
Možná ten nejdelší vryp
Co napříč směr si dal
Znamená, že bude líp
A chmury zažehná
Otvírám ti dlaň
Koukni na ty čáry
Kolik ještě rán
I ty budeš tady…
co nehodí se asi..
Že by jen veršíček
oheň veršů hasil?
jsem čertice Ina z pekla.
Za jeden veršíček
chtěla bych deset hubiček.
a máš rohy, snad i chvost?
Možná ses trochu spletla -
zde se píše zdarma - pro radost!!!
je to hezké jméno
na veršování,
ale jsou i jiná,
zdraví vaše Ina.
Ina lehká na rým zdá se -
nyní hejbni šedým závitem
a písni na Kolso báseň.
Toť můj nick a mám ho rád
rozluštíš jeho tajný klíč?
Zkus jen příst jak kolovrat
to jméno stále pryč..
umíš krásně kůži na trh nést,
čteš se dobře, má to šťávu,
k tomu švih, no, má to hlavu.
Je to dobře, když se někdo přidá,
ostatním to možná snahu dodá,
a tak tady vydrž léta,
ať básničká dále vzkvétá.
Lucifer se jenom smál
prošel jsem temnem
padlej anděl si se mnou hrál
ten zkurvysyn řek´ že mou duši bude chtít
a nemůžu ho zastavit
stojí dům svit svící v něm
kříž na hlavu postaven
ďábel karty rozdává
a sprostě při tom nadává
stojí dům svit svící v něm
chytl jsem zmrda pod krkem
žlutý oči vypoulí
nakopu ho do koulí
.
prošel jsem světlem
pokřtěnej jsem tiše stál
prošel jsem světlem
něčí hlas mi hned přikázal
ten zkurvysyn řek´ že odpustky platit mám
a ať se vůbec nezdráhám
stojí dům a oltář v něm
kdo vejde je ohromen
vznešeností nejvyšší
pak divný slova uslyší
stojí dům a oltář v něm
chlap co zná se prej s Bohem
Písmo umně překroutí
katechizmus nutí ti
.
prošel jsem krásou
Amor svůj cíl neminul
prošel jsem krásou
kvůli ní bych klidně zahynul
ta děvka řekla že kamarád taky rád
a že nenám tady stát
stojí dům a polštář v něm
od slzí je promočen
chvíli bolest chvíli vztek
dobrej večír ve spolek
stojí dům a polštář v něm
chlápek co je zaskočen
upřímností vražednou
vidí propast bezednou
.
prošel jsem změnou
život sám v tom prsty má
prošel jsem změnou
a asi byla nevyhnutelná
ten bastard jinou šanci nenabíd
když nechci ať nechám být
stojí dům a rakev v něm
nad rakvi jsem rozkročen
uvnitř trable ukrytý
víko dobře přibitý
stojí dům a rakev v něm
na ní chlápek roztančen
piruetu vytáčí
kolem děti skotačí
kolem dětí skotačí
Mám báseň svou zadarmo dát?
Dnes je tržní ekonomika,
kdo neprodá doma vzlyká
a paleček cucá si.
Za hubičku prodám básničku
ať mi hoří líce
a komu se bude líbit
může dát i více...
věru není to těžké.
Dám v sázku své
i když Ina je moc hezké.
A to je všecko,
namáhej hlavičku
8219šestko.
napíšeme si pohádku.
O čem bude?
Jak to bývá,
ona dívka z chudého rodu,
on bohatý princ někde od Brodu.
pohádky jsou skvost
a ta společná,
ta bude pro radost.
Písmenka hned vložte,
vytvořte a složte!
kolik že je dívčích jmen?
Nebyla bys na mě milá
a první hlásku dala sem?
Já potom zkusím s kalendářem
a možná i starým snářem
Tvé jméno přinést jako dar
za den,týden nebo jar...
Já uhádla jsem,
teď ty snaž se líp.
Po dobu tvého snažení
nechi být v tvém básnění.
Úkol je to snadný
výsledek bude jistě kladný!
Přece nejsi hlína,
"držím palce"! Ina
co mne nemine?
Když od pravěka
je tolik jmen!!
Tím nechci značit nic,
že bys ještě brkem psala.
Jenom zdá se jmen je víc;
tos´mi těžký úkol dala...
Dobrá tedy, začnu zkrátka
dohodnem se s pravidlem:
napíšu-li třeba "Katka"
musíš s pravdou ven.
raději běž kácet jedle.
Nehledej v tom háčky,
jednoduché je to pro prvňáčky.
Stačí důvtip nic více,
nebo lahev slivovice.
Věř, není to dřina,
zatím čus zdraví Ina.
sekery a klínů
než mýtit někde les
zkusím napnout svoje síly
vydržím tu dřinu
a Irenu bych zkusil dnes
i když hezké jsou Tvé básně.
Není to veršů vina,
že stále nevíš, kdo je Ina.
začínám se nudit.
Kolso přece verše může psát
i když pravé jméno Iny nemusí znát....
že zde i Luisa píše si;
splním tedy její přání
a Inu nechám "nad věcí"?
že hádání zde nevedem,
a aby měl klid ten klučina
mé jméno je květina.
Liliana, Růženka,
je to samý květ
Václavka či Jiřina
Šarlota či Liliana, Květoslava
je to samý květSněženka
dříve než to zveršovala,
poslala to do světa.
Šarlota či Barborka
Liliana , Růženka.
Je to samý květ.
Václavka a Květoslava
Jiřina a Věnceslava
každá vonný květ....
Hochu, radím,
vrať se k Ině zpět!!!!
snad aby začal od píky.
Nedám mu to zadara,
ať si jména obstará.
Neuhodne hrdina,
je to hezká rostlina!
Pro ostatní;jen Ina.
kam si tě mám zasadit :-)?
sokole jasný,
a teď je konec,
bylo to krásný.
Úspěšné básnění,
žádné běsnění,
přeje básnířka
pro Tebe Jiřka.
trochu jsem se lek,
že místo v slovní vřavě
budu řádit na Šumavě !
Jsi opojná jak víno
když myslíš, že jsem klučina
- jak krásně se při tom usíná!
pojď si mnou povídat.
Dosti bylo tady Iny,
jsou hezká i jména iný.
Ja jsem Tína od Děčína
pracovitá, nejsem lína.
Jen jsem jiná, než tá Ina
ona má dceru, já mám syna.
budu si psát ze všema!
Protože jsem "ekšn men"
mám dceru i se synem.
výtečný básníku.
Inu nebo Tínu,
dáš do svého rýmu.
Tvé básničky mají vtip,
zapadají jako zip.
je tu jedna podstata
veršem trochu provonět
ten stresový svět!
dej jim teda i svůj střih.
Pro svět však jsou důležité,
když přinesou felicité.
Někomu porce lakoty,
má-li právě pod pelestí
více peněz nežli ty.
Někomu zas chybí cit
a ví, že mince nespraví
ten toužený deficit
co by mohl mít.
Nebudeš ochuzen Bohu dík
najdeš-li každý den
malinký jeho okamžik
staneš se taky boháčem!
já, co mám sto tisíc věna,
snad přijde ještě ňákej muž
co zlíbá mi ze rtů růž.
jak nůž jsi hladká
a taky krásně jiná
jsem muž a hřích můj stín
proč už nemířit se s tím
a taky někdy kleju
tvé věno je mi jaksi putna
tvé tělo je to co mi chutná
a taky duše tvá ozdoba
jakýhopak křena!
Na věno se neláká
zvlášť,když už máš junáka :-)
Nastav líce
(nebo více;-)
a počkej si chvilku
než tě slovem tu i tam
pěkně žhavě zulíbám!
však, kdo vyplní co slíbí?!
Jestli to nejsou slova planá,
co na tom, že už jsem vdaná,
všechno zvládnem při sklence vína.
Hoši zdravím, Vaše Tína.
když neleje,
slunce se má smát
denně tisíckrát.
Kytky kvést
podél cest.
Není to sen
podívej se ven.
Tohle moje veršování
vzniklo dnes při luxování.
:)))
jenom napůl vytížená:-)
Při žehlení koše deček
stíhá shlédnout kus VKVček!
Ale je to hezké tak
kouknout z okna ven,
ať je třeba se smítkem obývák
jen když je "dušák" spokojen!
když luxuje i objímá.
Není pro ní problém
rozdělit se v dobrém.
Muž je na tom hůře
zaplet by se v šňůře.
Než mít doma galeje,
tak už raději nežehlím
a hltám z hospod dým...
Musím ale s pravdou ven
zrovna nejsem právě ten
co u kalíšku slivovice
si "cígem" ničí plíce!
ty tam jsou zlaté klasy,
plavky už jsou ve skříni.
Vijeme věnec pro tchýňi
je čas dušičkový.
Vyjadřit tu dobu slovy
klid v duši a vzpomínání
na tu dámu,
ano na ní.
V babím létě jen tak v tričku
půjdem zapálit na hrob svíčku.
proč ženské dělaj z chlapů voly?
Luxuju i žehlím každý den,
a šňůrou zatím nejsem uškrcen!
Tak jako ženské durdí se,
že svět je vidí pouze u plotny,
tak tvými verši chlap je rozčilen
- ten, co k práci doma bývá ochotný...
tak buď pěkně pilný.
Urazit nebyl úmysl,
zlobit se je nesmysl.
Moje velká láska je,
chlap, který doma pracuje.
žlutí se listí
a vitr zjistí
že umí vír
sezona končí
no a dny příští
léto nám tříští
ať žije mír
posadím se ke stolečku
a hned si objednám
narazili čerstvou bečku
nejsem tady sám
hnedle vedle posadí se
paní výstavní
v restauraci zahradní
pár chlápků tu v kostky hraje
jiní zas mariáš
šachový tu jsou turnaje
někdo přišel na guláš
jinej jen tak probendí
svý volno náhradní
v restauraci zahradní
tuze pěkně je nám tady
a to se dobře ví
tlustí tencí staří mladí
vobě pohlaví
každej chce si užít
poslední dny půvabný
v rastauraci zahradní
sezona končí
žlutí se listí
a vítr zjistí
že umí vír
sezona končí
no a dny příští
léto nám tříští
ať žije mír
slunečním svitem čarovná.
Trávit ten čas pohledem
na tu krásu s rozhleden,
jak ta Země rájem je,
do srdce se zaryje.
Příroda mocná duši očistí,
a zrak pastvu pojistí.
Šťastný to je čas,
ten podzim plný krás.
Moje milá Laa
cos objevila
dnešním dnem
za oknem?
Že sluníčku krátí dech
Holá síť na stromech
A první mlhy peřina
Co hned ráno začíná?
Ale tobě zima není
Protože máš v okamžení
Moji teplou dlaň i hruď
Jen tu chvíli ještě buď
Bude ti zima, to mi věř
Když rychle odejdeš
Vydrž ještě chvíli
A říkej mi můj milý..
všem co to tu čtou můžete říct,to koukáte, čumíte,
je to tak a nic se na tom nezmění,
kdo vám nepřeje, tak vypění.
To však vůbec není pravda, byla by to závist pouhá,
nestačí jen říci, co je na tom, ouha,
ať to zkusí, napsat něco, co je slušné, dá se číst,
to dá práce vhodná slova k sobě hníst.
co nabízí nám mateřština!
V rytmu je k sobě poskládat
bývá někdy taky dřina ;-)
jak je těžké někdy najít rým.
Někdy slůvka sama skáčou do péra
jsou taky dny, já říkám jim mezera
hlava prázdná je,
mozek trucuje
a ruka nechce psát.
Stačí se z okna podívat
a všechno se rázem změní.
Slůvka se opět k sobě tulí,
jenom tak a taky pro vaši vůli,
aby jste tady neusnuli :-)
Ohřát se chvilenku
Já si potom na nich
Přečtu tvou myšlenku
Že bylo hezké z nich
Kdykoliv číst
Z tvých dlaní voňavých
Milujících.
v koženém saku ostré hrany,
uměl jsi zlíbat ze rtů růž
milovat ženu bez zábrany.
Lásku jsi dával,
lásku bral
pro mne jsi býval vítěz
i král za tebou klopýtal.
Byla to maska, vím dnes.
Už nedala bych hlavu v sázku
zamrzla ústa na otázku,
kde stratili jsme naši lásku?
To tenkrát bývals jinačí,
jen mít tě, to mi nestačí.
Už všechno máš,
nic neděláš,
jen o dívky se zajímáš a to mne ničí.
Dívat se na to,
že,
utrhneš poupě od růže,
přivoníš a zahodíš už se mi příčí.
Už všechno vím,
nemusíš lhát
vymýšlet si a zapírat,
na dvoře to štěbetají ptáci.
Já bláhová si myslela,
že chlap to nikdy nedělá
nechci být světu pro legraci.
Lásko ádie
výše uvedené psaní.
A zvláště bolné ádié
je pro jednu paní
útěkem do volných vod,
kde dá se lovit ještě?
Bude ňákej mužskej vhod
do léta i deště?
tvé ego dolů sklouzlo.
Nabízíš své služby,
nebo snad jen tužby?
Ještě, že nejsem ta paní,
co výše píše, to psaní.
to není pozvání na lůžko!
Já jen dím, že ONA lovit může,
nějakého k sobě muže.
Já krb vyhořelý mám
já už lehce nevzplanu..
A vůbec nejsem sám
to vím - každý den po ránu:-)
trochu špásu na place.
Krb zapálit dá se vždycky
je dokázané statisticky.
"Každý den po ránu"
přeju Ti jak z románu.
Ráno úsměv ženy milé...
Ina přeje hezké chvíle.
nemá ráda moje psaní!
Copak stačí stopa péra
k porušení „desatera“?
Když však slyší klapy,klap
(a já potichu se snažím psát),
Její ženská intuice
Dotlačí ji do ložnice,
Kde já PC mám
A na Ontolu přispívám..
„Copak píšeš zase?“
Zhurta vždycky ptá se –
A já musím s pravdou ven
„píšu si s ňákým Ontolem“..:-)
když ten její občas klikne.
Nemůže tomu Sokolu
zakazovat Ontolu.
Byla by to škoda značná,
tak, ať není panovačná!
Někdy klepe jenom tak
Aby její zvědavost
olízala holou kost,
Jen když místo písmenek
zahlídne ho bez trenek...
Jenom trochu bojím se
ať nezvykne si docela
že jenom slůvkem vstoupím sem
a budu "dělat" manžela...
Smíchy chytám se za svůj břich.
Musí to být veselé,
klik a hups do postele.
Nevím, nevím, vyhaslý že by krb?
Není to možné, to je jasný drb.
Veršuj Sokole stále dál,
čert by v tom byl, aby to někdo nevydal.
Veselá kniha veršovaná,
to by byla podívaná.
já znám ho dlouho,věř mi.
Schovává se za "Ontola",
ale dál se neodváží.
On je věrný!
Sem tam hodí očkem,
sem tam pošle písmenko,
ale tím to také končí
-milá děvenko!
Má nás kolem sebe spousty
-sokol jasný,
my hlídáme ho jako oko v hlavě,
by nenapáchal velké škody až tak hravě!
tam uvidíš,že nejsem na dravce.
A na mou věru
nepomýšlím na nevěru.
Jen líbí se mi jeho básně,
tak klid a měj se krásně.
aby trochu rozuměla..
Salome - je moje kolegyně
a koukám, že by chtěla,
abych snad už přestal psát
nebo nevěrníkem lehce stát?
Copak věrnost vadí kráse,
přidává mi faldy v pase?
Jó kdyby jen věděla..,
že den má hodin víc
( těch kdy se nedělá)
raději neříkám už nic :-)
Ano, porušuji slib,
teď s Ontolou si to "rozdávám"
takto je to líp,
nežli uvíznout v pasti dam...
Co ji říci láskyplně?
Hlídej si kolegu ze všech sil,
aby tady moc nezlobil.
Je to práce záslužná,
odměna za ní je almužna.
Úspěch přeje každá jiná,
a také já Ina.
Než jsem stačil odvětit
už na duši mám klid.
Správně chápeš moji misi
se svým poskládaným písi,písi
chci být komunikativní
podle dnešních zvyklostí.
A nikdo to už neovlivní
- nechť si pukne od zlosti.
o Kolsu sokola o anděla.
Kde dvě se haštěří, třetí vítězí
mě stačí pár písmenek
neplatit penězi.
Já bych i dala třeba kačku
sokolu Kolsovi za rýmovačku.
nikde není psáno, že ho chcem.
Kde se vzala ta úvaha,
kdo tak to vidí je odvaha.
Píšu sem jen z radosti,
zabít rýmem starosti.
Kolso umí veršovat,
tak mu chci jen nahrávat.
Nejsem žádná necita,
tak předám štafetu pro "felicita".
držíte v pase?
Copak jasné není vám,
že si jenom povídám?
Jak to říká správně Ina
někdy je to klukovina,
i když si "rejpnu" tu a tam
jenom slova ovládám :-)
Nerad bych to slíznul v práci
mám tu jednu "stíhačku"...
prostě píšu pro konverzaci
a nemám "červa" na háčku!
múzu moji potěšil.
Také mě to tak baví,
psát pro duševní zdraví.
Rýmovaček pro radost
není nikdy dost a dost.
Tak navzdory těm stihačkám,
na Tvé rýmy si počkám.
že se těšíš na hrst písmenek,
které někdy opájí jak víno
a působí i coby lék.
Taky si rád počtu
"mailíkovou" poštu
v trošku jiném balení,
co píšou jenom zvolení:-)
email v pěkném znění.
problém, ale je tu,
kdo z nás ho uvede v netu.
Víno nemusím,
rým, co by lék však okusím.
Tak veršuj Sokole,
jak za mlada ve škole.
zavinil to asi rým
Ontola je nyní mail
adresu mi zatím nedávej :-)
že mail nebyl ze mě mámen.
Ontola je stránka pravá,
pro rým a slova hravá.
Dík za galantnost,
to stačí jako most.
dej bacha na levobočka.
Inu, Salome, to je kočka
plnoštíhlá, modrá očka,
Ina to je múza múz
Feličita je taky kus.
Zvládáš s bravůrou rýmovačky,
v létě provaz v zimě mačky,
zvládneš hravě i šnerovačky,
jsou to vlastně jenom háčky
Adidas kvalita značky.
celkem slušně září!
Proporce však těla tvého
chybí mi v mém snáři..
Copak kus to můžeš být
a intelektu taky dost.
Zdá se na K2 vyrazit
si troufneš jen tak pro radost?
Taky čekám na odezvu
Salome tu modrookou děvu..
Věru nevím,jestli v pase
plnoštíhlé podobá se :-)))
Být v té výšce,
na zemské šířce,
obejmout horu pohledem,
dělit se o ní jen s ledem,
je nesplněný dávný sen,
prožívaný v knihách jen.
Karabiny, mačky, cepín
ve snu spolu slepím.
Přidám k tomu pokoru
až polezu na horu.
Tak já za stíhačku tu byla?
To se milé dámy pletete!
A proto přidám tohle repete.
Sokol jasný si zde může rýmovat,
já mu přece nesmím za to lát,
já nežárlím naň Ino milá,
vždyť je to jen kamarád!
Felisita,Ina,kolso i já
můžem si tu přece všichni veršovat!
a hned se tady kmitnu.
Není nad přátelství rýmované,
je to v první řadě uvítané.
Stačí jen nějaké téma nahodit,
a společně rým může se narodit.
Ať začne Kolso, salome, Felicita nebo Ina
to už bude věc jiná.
Nejlépe, když přidají se všichni.
Prosím,trochu poezie sem vdechni!
leč jsem po noční,
a nic mne nenapadá!
Snad jen-
venku už je tma,
podzim se k nám vtírá
vlaštovky mi chybí-stala se tu chyba?
postel sis ustlala.
Podzim si to žádá,
jenže i procházka se vkrádá.
Barevný děj celý den,
nebuď líná a jdi ven!
Každý líst i lístek malý,
tolik krásy se na tě valí.
Tak běž, běž už ven,
verše psát pak budeš jen.
Stačí stíhačkou trochu "zapíchat",
a Salome už klávesnici rdousí
dokonce s Inou do parku as jdou si:-)
podívat se před soumrakem
jak se barví před náma
ustlané listí zrovna padlé,
co čechráme je botama.
Ustlané listí slova tiší
na procházce mezi jilmy.
A na lavičce zkřehle píší
poetici svoje rými :-)
Podzim barevný jásá!
Kdo další se přidá?
Barva slov s listy ať se střídá.
Vzniká barevná krása,
pro oko lačné toť spása!
vašemu tempu nestačím.
Napsání básničky mi i týden trvá.
Vy zvládáte několik denně jich.
Tak si vaše veršíky
dál budu jenom číst .... Leda
nepomáhá ani z listí šál.
Tak se tisknem jako mladí,
ze dvou jeden se stal.
Pošeptáš zas a znova mi
slůvka tajemná
tady na zemi,
než bude tma?
altánek poskytne nám azyl.
Na střeše budou spívat kosy
budem mít blízko sebe nosy
budem se láskou hřát,
tak bude to napořád.
Jen šeptej mi slůvka něžná,
tak jak se v básnich píše,
ty budeš král a já kněžna
nevadí, že stojíš víš
a já o stupínek níže.
i do velké plískanice.
S tvým veršem vybaven,
bych navlékl si rukavice.
Jenom altán není tu
v našem parku velikém
a najít zde Felicitu
to je značným oříškem...
vidí altán, rdí se.
Na krásného muže čeká,
podzimu tu smeká.
Plískanice nevadí,
tvář její lechce pohladí.
Krokem rychlým přichází muž,
ona na tváři jasnou růž.
Úsměv si vymění,
i když má zpoždění.
Teď už jen ten podzim vidí,
jak v obětí oba sedí.
Barevná je jejich láska,
on zralý muž, ona kráska.
když stříhal růžičku;
spíš poupátko to bylo
žíhané rudou i bílou.
Pozor, dotýkej se opatrně,
když ji vkládám do tvé dlaně.
Na krásu rychlost věru není,
vyčkání se více cení...
růží od něj potěšilo.
Tolik lásky růže řekla,
teď aby vteřina se vlekla.
tobě se asi hledat nechce.
Vezmi si brýle po dědovi :-)
a hledej altán zcela nový,
tam najdeš holek více,
některé ploché,
některé mají větší plíce
a nesluší brát si rukavice.
Dotek se cení teplou dlaní
co pohladí a neporaní.
mnoha svůdných těl?
Ne, to mě nebaví -
já jich už několik měl...
Nyní už kotva jistí
můj koráb v přístavišti,
skoro s lanem necukám
a přesto necítím se sám.
ale hrůza z leknutí!
Svůdná těla v altánku,
sen? A to ještě ve spánku.
Probuď se hochu
a přemýšlej trochu,
o té jedné neposedné,
která příjde za poledne.
Uvaří, uklidí, dítě laská,
to je ta tvoje věrná láska!
té jedné "takydámě",
která by mě chtěla
do víru rozkoše
snadno nalákat.
Já to říkám pořád snad,
kam se slepě hnát?
Copak žhavá těla
přemýšlí nad košem,
jak prádlo vymáchat?:-)
taková tvá žena by být měla.
Ona zastane i více,
práci, chytrost i svůdná líce.
Jen ji věřit musíš,
když tu sílu zkusíš.
Ona je ta pravá,
co jen po tobě je dravá.
Tak ani ránu
do altánu.
Snad dám ještě dohromady
několik malých vět
než půjdu "vyhovět";-)...
To bylo jistě tím,
že jsem se mazlil s nádobím
a jako bonus dostanu
asi sladkou "smetanu".
když tvůj koráb už kotví v přístavu,
chtěla jsem být jen chvíli kněžna
a ač to neni věc vůbec běžná
věřte mi, nemám v tom žádnou průpravu.
Mám v duši splín.
Strach...
Na tváři stín.
... děsí mne v snách.
Cítím smutek.
Trápení...
Kampak jsi utek.
... soužení.
Bojím se.
Uvnitř to zebe...
Ale ne o sebe.
... myslím na tebe. Leda
Už je pryč to období.
Smějí se mi očka,
za mě myje myčka.
Zařiď si to také tak,
ať ti jinde neujede vlak.
A pro naší Ledu
mám malou radu:
smutný píše jen vesele,
aby neplakali jeho přítelé.
(Ledo,ale ta básnička je krásná.)
to je duše draní..
Nemohu zatím dodat více,
musím řídit pracovnice :-(.
(ale krásné "draní")
tak ho žena napomíná:
"nezapomeň tohle a tohleto,
ty můj velký popleto!"
Muž si potom řekne,
to není od ní pěkné!
Vždyť jsem chlap,
připomínání nemám rád.
Teď, když sednu k písíčku
mám napsané na tričku:
"přihlaš se chlapečku!"
opravdu to bývá někdy k vzteku,
to, když musím dva krát do krámu
pro kousek špeku
nebo salámu.
Kdyby se ti to Kolso ještě stalo,
přihlaš se prostě na trvalo. :-)
na odvolání dám -
k tomu, co jste psaly
a do mě se trefovaly.
Jinak...tak vzpomenout si..:-)
aha!...budete slzy trousit
až přestanu klapy, klap
na Ontolu přispívat
ještě je teplý, voňavý.
Že se ti vstávat z něho chtělo,
víš to ty i já to vím.
Však venku už chladem vane
natáhni si ten svůj šál,
ať mi tu nezůstane
jinak bych s ním zase spal...
o tom co máš i nemáš rád,
bylo by nám tu smutno věru
to musím vykřičet do éteru.
Noopouštěj nás v tenhle čas
řeč o tvé paměti už vzal ďas.
Tak zase piš své veršíky
máš talent a to veliký.
kde zasekls své drápky.
Přestaň už se zlobit,
není důvod způsobit,
aby psát verše si přestal.
Tím svoji múzu trestal.
Verše tvé stránku obohatí,
jen, když nebudež trucovati.
jako kdybych se zbláznila.
Š na ž se změnilo,
tak promiňte: Hynku, Viléme, Jarmilo!
(opr.nebudeš)
nakrátko, i ty copatá
nemůžu bez vás být
slovíčko prohodit...
procházkou mám dnes vše přečtené.
Zpěv lesa, krásy hub a barvy spadaného listí,
jsou na moji strunu laděné.
Až hřích je šlapat po té kráse
po barvách podzimu.
Ať něco z toho zachová se,
Martin to přikryje bílú peřinu.
krásný je jaždý krok,
až je nám trochu líto,
že ta malebnost netrvá rok.
Slunce tu krásu podtrhlo,
ještě teplými paprsky.
Člověk je omámen,
jak sladkými pamlsky.
Schovej se ke mě do klubíčka
schovej se do mého objetí..
Když hladím tvoje líčka,
šeptnu jen:"Lásko, jak je ti?"
Schovej se ke mě do klubíčka
tam věru dobře bývá ti.
Přivíráš oči do sluníčka,
jeho svit tě ozlatí.
Schovej se ke mě do klubíčka,
budu tě pevně svírati,
až ucítíme u srdíčka,
jak jsme citem bohatí.
? to jako OK? nebo :-(. musím se podívat do slovníku :-)
to značí moc pěkná, moc se mi líbí. Posílám :-)
že bude sladká jako med.
Zavři ty sliby do šuplíka,
vstoupil bys na tenký led.
Sliby se lehce říkají,
přec lásce klidu nedají
a sliby to jsou chyby,
jak se říká.
Zavři ty sliby do šuplíka.
A na moc velké "líbení" se dá použít "alt" a 3 na numerice...:-)
každá sladká není,
jenom srdce poraníš,
je jen pro trápení:-(
než ta sladká.
Kdo má o tom pochybení?
Podívej se do zrcátka,
zapátrej si v paměti,
vzpomeň na svou milou,
na svou růži v poupěti.
jak jsi včera se mnou spala.
Můžu já projít jenom tak,
bez toho abych si sáh´?
Však ty to dobře znáš,
a situaci ovládáš,
nemůžu ti dávat vinu,
že znovu klesám pod peřinu..
Hmmmm ♫♫♫.
Až tak?
Je nás tu tak málo.
Žeby se nás lekli,
a proto utekli...
já jsem svého těla znalá,
hajcuješ, jak piliňák,
nelžu,
je to přesně tak.:-)
ty moje krasavice,
že když vstupujíce
do tvých nocí,rán,
budu vřele uvítán.
Však byl to mžik a ne více,
k zjištění, že tlačenice
u tvé duše "větrnice"
je prostý fakt
a je to tak...
P.S. Felicie, to opravdu není "na tebe", OK?
podzimní větry servaly ho?
Přec barevná paleta na pohled
je jak z obrazu stoletého.
Stromy se klátí, sténají
holými pažemi větvoví,
nastláno na zimu již mají,
každá bělka to ví..
Závidíš mládí jeho krásu.
Na tváří už máš stopy času
co rok to vráska na čele.
Už ztěží vstáváš z postele-
čekáš,
kdo pomůže ti
a kdo ustele.
Co na tom záleží,
že hodiny bijí na věži
a ty se motáš po kuchyni.
Hledáš pantofle,
které jsou v síni.
Obejdeš v domě svojí trasu,
pak ulehneš do kanafasu
odpovíš pár slov svému hlasu
jak závidíš mládí jeho krásu.
tak tedy vlastně jak?
Doufám, že nechceš naznačit,
že jsem orgán pro psí čich!!!
pochopili se,
nejsme malí.
Nehřeješ,
jak piliňák.
Ty chceš vědět vlastně jak?
Jako kamna, kamínka
dvacet čísel malinká
mám napsané na tričku:
"přihlaš se chlapečku!"
A na dívčí tričko
napiš si holčičko:
"přihlaš se kočičko!"
vždyť máme ho i na duši.
S notovou osnovou na čele,
že neseženeš přátele?
Není stár,kdo hledá cíl,
aby ho šťastně "pokořil".
Starým se stáváš v okamžení,
kdy zde už žádný pro tě není…
P.S. Ino, díky - perlíš!
teď červenám se celá.
Počkalas, až budík zazvoní
a teď je Kolso na koni. :-(
Kdyby se mi to ještě stalo,
přihlásím se natrvalo.
abys na kompu jménem byla.
Nebylo to v úmyslu zlém,
stane se to někdy všem.
Vem to s humorem felicito,
jinak mi to bude líto.
-inu
dávám rozumu za příčinu.
Už mě nějak zlobí dosti
k mé veliké nelibosti
uvádí mě k červenání,
když potřebuji neni k mání,
už si dělá co chce sám,
už jej hůře ovládám.
To abych všem vysvětlila,
proč jsem se nepřihlásila
položil jsem věneček.
Neměl jméno, zašlý byl
jenom křížek, bez mohyl.
Určitě však bytost v něm
procházela životem
možná lehce, možná tíž
dnes už se to nedovíš.
Dnes na jeden hrobeček
položil jsem věneček,
že mu přeji lehký sen
za rok se vrátím sem.
na toho, co už tady není.
Je to však komerční jen.
Já vzpomínám na rodiče každý den.
Jako by táta vedle mne stál
a tiše se mnou rozmlouval.
A máma ta moudrou radou přispěje.
Oba se usmívají, a to mě zahřeje.
Denní motlitba patří jim
žádnému Bohu.
Oni mne stvořili a dali úlohu:
tvořit dál tento svět.
Pokládám k podobence s láskou květ.
že v duši rodiče stále máš.
Já s nimi na živo povídat si
mohu - to je ten rozdíl náš...
Opatruj si každou chvíli,
kdy s rodiči si ruku podáš.
Vděčný jim budeš,
až zjistíš, že je nemáš.
tak to je nebývalá věc
Často se já víc červenám,
než kterákoli z mladých dam.
Když totiž slyším v autobuse
slovník v nejedné sličné puse
červeň mě celého oblévá -
ta slova patří tak do chléva...
Proč odešlas mi tichounce maminko,
přec vědělas, že jsem ještě dítě.
Proč nepočkalas chvilinku malinkou,
já tolik přála u sebe ještě mít tě.
Ty odešlas, já zůstala tu sama.
Sama, ach sama se svými patnácti lety,
proč jsi mi odešla
ty moje zlatá máma,
já nedala ti nic,
jenom na hrob květy.
odejde chleba,
když odejde máma,
holčička je tu sama.
Samotné je děcko,
když odejde máma,
odejde všecko.
to co vy tři - Ina, felicita, ale také kolso, dovedete,
jen člověk žasne, jaký to poetický um ve vašich srdcích pobývá.
Ten dušičkový duch v tom trochu zahrál roli,
když přečtu si vás - až to trochu bolí,
ale kdybych to chtěl zkusit jak kolso,
byl by z toho trapas - jen ubohé torzo.
Na Inu, tak na tu taky nemám, to je tady další hvězda,
jak ona skládá k sobě slova, o tom se mi jen zdá,
a felicita ? To jen opakoval bych se znova.
A tak závěrem snad mohu říci - co chlupatá pazoura ?
Nebyl(a) zde skoro měsíc, ať sem znovu zacourá !
jestli to je medem včelím,
ale mám takový pocit sladký,
když čtu tvoje milé řádky.
Všechno tohle tady psaní
je sice pouhé slovní hraní,
ale člověku dobře je,
když si někdy pohraje.
tolik krásných větiček
může jenom potěšit
a působí i jako lék!
Pavlovi tablety navečer
pomáhají louskat rým.
Slova najdu - ber kde ber,
jen ať to holkám nekazím!
už mám mokré dva kapesníky
od slziček radosti.
Taky máš pěkné veršování,
tak nechápu co ti brání,
přijít si s námi povídat,
se slovíčky si s námi hrát.
Tady na věku nezáleží
jenom píšeš,
jestli venku slunce hřeje
nebo mrzne, nebo sněží,
zda jsi na moři, či na pobřeží,
hoď své myšlenky na na Ontolu.
To je přání, bez úkolů.
přidej se Pavle k vlákenku,
které tady předeme,
chyť se toho vřetene!
Na něm zlatá bude nit,
nenech mě tu žadonit.
V jednom zámku
na mou věru,
měli moc zlobivou dceru.
Zlobila všechny,
pána krále,
královnu,
i dvorní dámy.
Ty si raději hrály samy.
Jíst nechtěla, spát nechtěla,
celé noci probrečela.
Na kytičky šlapala, zvířátkům vody nedala,
každého jen kárala a všem se posmívala.
Zapomněli jsme jen říci,
že zámek stál za vesnici.
Ve vesnici spousta dětí,
zrovna pouštěli draka.
Zkoušeli, zda poletí vysoko až nad oblaka.
Princezna se koukla z hradu
a na louce uviděla ,jak si děti hrají.
Zvolala na ně z okna, zdalipak ji znají.
Děti na ni zavolali „ Pojď si s námi hrát“!
Princeznička pochopila co je kamarád,
že to nejsou jen rodiče, kdo ji může míti rád.
A děti ji naučili lidem naslouchat.
s kamarády nebojí se obra.
Kdyby obr zaburácel,
na princeznu hnal se do paláce,
děti jí klidně pomůžou
s tou nestvůrou nemožnou.
chybí mladík ozbrojen.
Za kloboukem pštrosí péro
a meč na dračí desatero.
Už ho vidím, jak si cválá
pro zlobivou princezničku,
určitě je to ta pravá
pro kamej na prsteníčku.
Však ta její duše čistá
omámí ho dozajista,
z kamaráda v jednu chvíli
bude přítel a moc milý...
První hvězda zablikala
Já tu s tebou ještě jsem
Další sladkou jsi mi dala
Jsem zas tebou omámen
Druhé hvězdy vidím jas
Tys mi právě špitla přání
Kdože bude lepší z nás
Na tichounké zazpívání
Na třetí zář nečekám
a jenom do ouška tvýho
Potichoučku zpívám sám:
„měla jsem holoubka...
v truhle zavřenýho..
Byl jednou jeden král a ten tři dcery měl.
Navečer je k sobě zavolal a toto jim pověděl.
Dcerušky, mám vás rád,
však musíte pravdu znát,
ráno mně navštívil z daleké země had
a jednu z vás, mu za ženu musím dát.
Dvě starší se ulekly a z komnaty utekly.
Jen nejmladší zůstala, králi ruku podala
a tím se zavázala,
že za hada se vdá.
Večer jak se setmělo, někdo tluče na vrata.
Je to ten had, křičí chůva a šupiny má ze zlata.
Majdalenka všem sbohem dala, na sestřičky zamávala,
sukénku si pozvedla a do kočáru nasedla.
Brzo ráno se zeptal had.
„ Majdaléno, nebojíš se? Budeš si se mnou povídat?“
Majdalenka zvedla hlavu a zůstala v úžasu.
Vedle ní stál princ jak jedle, meč se mu houpal u pasu.
"Já jsem mněl zlou macechu, neměla mně ráda,
od té doby, každý večer, až do rána se proměňují v hada.
Majdalenko, řekni mi, budeš mně mít ráda"?
Přes den si spolu povídali, navečer si sbohem dali
a těšili se na nový den.
Jednou takhle v tmavou noc, bále se o hada moc,
byla bouřka, blesky, hromy,
řekla si, že kletbu zlomí.
Vyběhla ven mezi stromy a prosila měsíc zlatý,
ať ta kletba už neplatí,
ať už nikdy není had, kdo ji má tak hodně rád.
Měsíček se zasmál jen,
řekl "už to není sen,
podívej se vedle sebe Majdalenko, je tam ten , co rád má tebe".
Na zámku se vaří, peče,
a víno tam proudem teče.
Chystá se svatba veliká.
Ta pohádka byla o tom,
jak Majdalenka vysvobodila
a pak za muže si vzala, krásného prince Lojzíka.
možná jěště něco napsat chtěla
ale hlucho, němo, bez písmen
trvá to už přes týden!
Copak stalo se na Ontole?
Vždyť nás srdce bude bolet,
když si "stopku" veršů nedáme
copak další verše neznáme?
Nebo třeba je jednoho s praporem,
co by zved´ho slovem tady v plén
a nakopnul mdlou mašinku
usínajíc v podzimku?
No tak holky, páni, nýmci,
zima je až po měsíci,
abyste už v noře dleli
a na verše zapoměli!
jen rýmy mám zavřené v šuplíku.
Práce mnoho celý den,
na Ontole jsem chvilkami jen.
Rýmovačky mě však baví,
tak ať jsme zase hraví!
♥♥♥
víčka už dávno přivřelas´,
ústa v kroužku rdí se.
Není úniku už z nich
vždyť co čeká nás,
jen u milenců ví se.
co s tím? Kdo to zvládne?
Já zůstanu u podzimu,
tvář na slunci spočinu.
Poslední paprsky co zahřejí
provází mě pohádkovou álejí.
Až podzim skončí a bude zima
s Ontolou budu do maxima.
a psáti budu v kompromisu,
mezi rájem na zemi
a v duši jak je mi...
trochu delší by se mi líbila.
Tak já taky napíšu
milostnou, třeba pro Ríšu...
Večerní stmívání
Když se stmívá
člověk mívá
trochu smutno na duši.
Sklenky vína, svíčky, čekání...
Srdce se hned rozbuší.
Myšlenky rychle dohání
tu hlavní, která předhání
všechny ty blažené,
na něž si jen vzpomene.
Mění se pak to stmívání
v toužebné hledání.
Kožešina před krbem pohozená
hladí dvě těla k sobě přitulená.
moje milá holčičko.
Tobě bije také tak
rychleji než nastokrát.
To jsme k sobě něžní byli
se svou touhou závodili,
komu se to zdaří líp
vrchol lásky doladit.
Dneska to šlo vcelku líp,
musím Inu pochválit,
nebýt její kožešinky
místo lásky..myji sklínky:-)
omluvu mou za ten žert,
jenom mě hodně zlákala
ta kůže velikosti šakala.
A krb už vůbec u nás není,
zato jsme dobře zateplení...
Den se krátí
objala ho noc,
když se zešeří má velikou moc
a měsíc,
ten strážce milenců
děvčata přeje mládencům.
Adresu napsal na kus papíru.
Pár něžných slov tam na stráni.
Prstýnek s očkem safíru,
položila mu do dlaní.
Sliby ty pohltila noc.
Laciné víno opojilo lásku.
Ta černá paní
co velikou má moc
s rozbřeskem uzavřela sázku
o prstýnek s očkem safíru.
Na mezi zůstal s kouskem papíru
se slovy miluji Tě lásko.
ráda pokouším i čerty.
Kolso i krb já mám,
jen prach na něm utírám.
A zašlá už je kožešina.
Není to však moje vina.
Romantika jen v rýmech a srdci zůstala,
taková jsem já, už odmala.
copak již chybí romantici,
kterým by stačil kůže cár,
aby se krásně miloval?
Jestliže už tak to je,
půjdem spolu do boje
a krásným slovem ve verších
vytvoříme spoustu jich.
Duši se jistě uleví,
srdéčko radostí výskne si,
když podaří se se slovy
zvládnout poezie finesy.
kam, to zase sklouzlo.
Chtěla jsem říci,
že nejsou k mání romantici.
Málo jich je však, to vím,
pár pro verš jich ulovím.
Doba je hektická
a pro lásku moc praktická.
Obraz romantikou vyjádřen,
ten maluji ráda jen,
kdy jak krb je rozpálen
pár mladý, milováním uhasen.
Ten obraz jistě oživne,
když ona neřekne ne
a on ji něžně přivivne.
Tak jemné by to mělo být,
aby obraz mohl rozeznít
krásnou píseň labutí,
kdy amor vykoná šípem protnutí.
milování klidu nedáte,
tá kožešina z medvědice,
přivine k sobě rozpálené líce
a hnedle je po romantice :-)
Však je to krásné toužení,
někdy
stačí i slovíčkem pohlazení.
Začínám už mít na vás zlost:))
Není už vhodné změnit téma?
Možná, že nebyla by marná změna.
Nechci vás nijak kritizovat,
však už se začínáte opakovat.
Není to ve zlém , je to přání...
zkuste zas jiné povídání.
dozvím se a bliknu:
no, teda?
Přeje si to Leda?
Změnit téma není problém,
tak příště! Nic ve zlém!
Blíží se vánoce- dáme pečení...
Mouka, máslo, pdp a rumu trošku,
nasypem mouku na podložku,
válíme, krájíme a šup do trouby.
Na plotně doutná purpura,
vůně se line až dolu do dvora
a děti lepí na větvičky,
papírové andělíčky.
Za chvlku, věřte, je to tady
ty dny
děvčata
co máme rády.
to je lepší, než ležení.
Muž to, ale ocení,
až na stole je to vaše snažení.
Cukroví, salát, rybu,
to fakt nemá chybu.
Rozsvícený stromeček,
pro každého dáreček.
Už se těším, věřte mi!
Na ten den se svými milými.
Tady žádný anonym se neutají!
Ta moje zlost však tak velká nebyla,
když dva smajlíky jsem vám tam vložila.
Ale pokud téma o lásce vás k inspiraci pobídlo,
pak kašlete na Ledu, je to zlobidlo:))))
/Anonymním pláštěm jsem se chtěla co pseudonymem krýt
chápu že můj verš vytříbený mne musel prozradit:)))))))))))))/
Pro příště ne anonym, jenom z práce Leda!
stačilo klik na anonym,
není to těžká práce
zjistit, kdo v tom má palce.
O zlobení se, řeč není,
tak ruka má na usmíření....♥♥♥
že verš můj neprozradil.
/ Už má hruď se dmula,
tak je to teda v háji,
mé veršotepectví je nula?/
A zlobení ?
žádné soužení, navždy smíření...
je to přece legrace,
vše řečeno v nadsázce,... Leda
kde stvořila se chyba?
Budu asi muset ustlat lože,
a připravit si ostré nože
na vánočního kapříka,
klepnout vejce do mlíka,
strouhat jabka,louskat ořechy,
potřít tukem i plechy,
aby koncert v troubě hraný
nebyl zase jednostranný;
ať jsou rohlíčky i tlapky
jak nám radí všechny matky -
voňavoučké, lehké do pusy
a pobízet se nemusí!!
nech ho být.
Péct už teďka?
Ach, ích, ouvej
to byl by hřích.
Do Vánoc je spousta času
cukroví by ztvrdlo.
Píše se z nebo s
já jsem teda trdlo!:)))
Tak že se tu hezky mějte
krásně si tu povídejte.
Chyba se tu nestala
to Leda všecko zpackala.
Ale Ina už to ví
a na mne se nezlobí...
dobrý přítel je mé krédo.
Je to jenom hezké hraní,
vůbec žádné hloupé štvaní.
A verše tvé? Trochu tě prozradily,
pak už jen číslovky potvrdily.
A pro Kolso mám hezkou radu,
až doma budeš hotov, přijeď na brigádu.
Dostaneš veselou zástěrku
vařečku a čistou utěrku.
A na závěr kožešina u krbu
zaplatí tu brigádu.:D
Vám stačí náznak malinký
A už jsem práce zdrojem
Připravený u linky…
Jelikož jsem činný v práci
Jenom slůvkem pro legraci
Můžu zatím jenom psát :-(
Večer zkusím navázat…
To se neboj,že bych hned
chtěl se vrhnout do práce!
To já jen bral za výhled
jaké budou Vánoce.
A už vůbec chyba není,
že se pouštíš do básnění
- prosím zůstaň nyní
třeba s námi u pečení..
Budem spolu s "holkama"
bojovati s vdolkama:-)
Co se týče mojí "práce",
hlavní část je dekustace.
Musím přece prověřit
zda-li dále budem žít
bez bolestí u bříška
do příštího Ježíška..:-)
upřímně mne vítáš mezi poety .
Krátce vysvětlit ti zkusím ,
že vítat tě JÁ vlastně musím.
Věru, je to strašně pátků,
však já tu byla na začátku...
V září, roku 2006, podívej se hned
tehdy jsme tu začali tuto báseň vytvářet.
Tehdy číslo 1334/třinácttřicetčtyři/? Teda:
To je prostě před dvěma roky Leda.
A to druhé číslo 2441?/dvacetčtyřičtyřicetjedna/
to je tady na básničky ta největší "bedna".
Tak tohle číslo, a určitě se nepletu,
Chlupaté pazouře patří, a TEN je králem poetů.....
Tehdy jsme tu začali tohle veršování...
že to skončí takto, my neměli jsme zdání...
Tak tě tu tím pádem JÁ hezky vítám ...
Mám takové tušení, že v tom zase lítám...:)))
Nastal ten čas
květinu opouští jas.
Krása její chřadne,
když zima zase vládne.
Velké je teď její přání,
ať ji něhou někdo chrání.
Nad jejím smutným květem
drží ruku, kdo vládne světem.
Touhu má ta květina,
kdy na teplo léta vzpomíná.
Ruka nechala ji, ať roste!
Zima krutě zničila! Jak prosté.
jak se kaju převelice.
Jenom slůvko chybělo mi
abych Ledu "naťuk" více...
Správně jsem chtěl vyjádřit,
že - zase - s námi chceš tu být..
Takže jako elév poetů,
příště (doufám) už se nespletu...
doufám, že se nezlobíš.
Kdo by celou báseň čet....
chtěla jsem tě uvítati. Víš?
Já jsem totiž dříve všechny
na básníčkách vítala
ale tebe s felicte,
no, prostě jsem vás "zaspala".
Sice elév, jaks sám řek,
ale velmi plodný...
píšeš s velkou lehkostí
/hravostí a určitě i s radostí.../
tak tě brzo označíme
za poetu hojnosti:)))
Piš, prosím, dál a víc,
a vtipnými obraty
nešetři nás nic:)))
Jinak ti chci povědět,
že z každé básničky se raduju
tuhle nejhezčí sekci Ontoly
fakt pečlivě sleduju... Leda
jak jsem se k vám přidala,
ani flašku zápisného,
jsem vám vlastně nedala.
Tak se to dělo,v každé práci
tady je však práce hrací,
chtěla bych dál s vámi hrát,
s písmenky se radovat.
Pár vás tu už znám a zkřivit vlásek vám nedám.
Sedím schoulená na pohovce,
hlava sehnutá jen lehce.
V ruce držím knihu rozevřenou.
Chmurné myšlenky ty zaženou
písmenka krásně v řádcích řazená.
Další kapitola přečtená...
Oči děj úprkem hltají,
dech nad příběhem se až tají.
Kniha, ta přítelkyně nejvěrnější
pobaví, poučí a také ukonejší.
Poslední kapitolu končím,
s knihou milou nerada se loučím.
Asi jsem četla rychle moc,
teď volám písmenka zpět na pomoc!
Zavřu ji a s něhou k ostatním uložím.
Né, bez knihy? To né! Rychle další vynořím.
chtěla jsem mít osmistý příspěvek.:D
na Ontole nová tvář?
Ledo, prosím jsi ta,
co hlídá inventář?
S radostí si ruce mneš,
že poezie proudí dál
a než se ohlédneš,
bude nás už plný sál! :-)
To je - myslím - dobrá zpráva
pro ten dnešní rychlý svět
poezie je ta pravá,
co umí duši citem dobíjet...
už máma mi říkala "knihu si opatruj"
a táta přidal natotata,
"knížka je víc, než kus zlata".
Proto já Ino s tebou souhlasím,
co pro tebe i pro mne kniha znamená.
Jen jediné na dnešní knize nesnáším,
když pomlouvá a má velká ramena.
Musím se přiznat a to hned
milenku mám mnoho let.
Mnoho mi dává pro radost
zatím nemám toho dost…
Stačí ji prsty pohladit
a můžu se hned mít
jako v ráji bez hranic,
kde nevadí mi vůbec nic.
To naše milování
je takové hraní,
moje ruce umí s ní
jít až do běsnění…
Radost sdílí i ten splín
u ní jistě odladím.
Je to skvělá milovnice
u piána klávesnice…
...to kdyby jen tušila Tvoje nezkažená!
nevím,nevím,zda pochopí,že to je jen klávesnice!
Jak vysvětlíš - nám všem dokola,
že přelétavý můžeš být tak lehce?
Budem muset - dámy milé,
pozor dát si na Sokola,
hlídat si tu jeho verše libé
a nenechat si hlavu motat,od Ontola!
co se na ontole zase děje.
Jaký lidi se tu vzali,
že si asi neví rady,
jak s volným časem nařídit,
musí se tak poezii podřídit.
přihlásit jsem zapomněla,
a proto vám ještě říkám,
že anonym 134 budu zase nejspíš já.
Už se zase objevila
stíhačková víla…
Slinu z mandlí uplivne si,
potom čeká na co asi?
Kdo nezvládá emoci,
tomu není pomoci.
Snaha tvá je vcelku nanic
moje věrnost k hudbě nemá hranic,
kupodivu je jí věrná
i ta moje „nezkažená" :-).
Ráda poslechne si chviličku
moji vlastní skladbičku.
že jsi věrný nám je jisto.
Však už jsme to řekli nekolikrát,
chceme si jen tady hrát.
Kdo to stále nechápe,
ať si sám klidně tápe,
jak to vlastně je,
když si rýmem člověk pohraje.
Jestli veršíky píše ona nebo on,
není nikdo ničí šampion.
já však vím si rady!
Už si píši na tričko,
"Přihlaš se holčičko!"
Tak 89632 není jiná,
jen já Ina
Nic!
Básníci nám vymřeli.
Ten ta i oni přemýšlí,
snad se nad tím zamyslí.
Přidaj nám sem příspěvek,
at se trochu zasmějem.
Dobrý den pane,tak co vám chybí? Zdalipak už jíte ryby.
Ryby ať si plavou v moři, srdce mně bolí, celé hoří.V břiše, tam mám křeče, už týden se to vleče. Nohy nechtějí choditi, bolí mně už od řiti. Ruce se kroutí dozadu, už jsou jen na parádu. Plíce nechtějí dýchati, taky trpím závrati. Ještě k tomu nemůžu stát, musím jen polehávat. Pane doktor, co to je, že mi nic nefunguje. Když se mi ještě něco přidá, jsem hotový invalida.
Samá voda, samá voda, pane Vondra.Vy jste chytil hypochondra. Potřebujete malý dvůr a velký bič a do půl roku je to pryč. A jak se to polyká, ujma při tom nevzniká? Přece jenom spolknout bič, abych nebyl ještě více churavý? Myslíte, že mně to napraví?
To je jisté, to si pište. Na to svoji hlavu dám. Už nepřijdete dlouho k nám.
Pane doktor, chci se ptát, když nemůžu pracovat, můžu se aspoň milovat? Řeknu vám, že to já můžu, každý večer těším Růžu.
Dělejte si co jen chcete, jenom odtud vypadněte.:-)
smíchem jeden pookřeje.
Přidám něco babunko,
ale počkej malinko.
Času stále málo, práce moc.
Volám! Ferdu mravence o pomoc!
Až čas bude, jasně
přidám nějaké ty básně.
oko mé si toho žádá.
Těžké to opravdu není,
slůvka v rýmu pro zpestření.
Také trochu pro radost
toho není nikdy dost.
Neváhej! Rýmy to je ono.
Přidej se a veršuj, momo!
Chtěl bych ochutnat chuť její růže
Chtěl bych si ji jako slepec jen dlaněmi propátrat
Chtěl bych slyšet to,že můžu a že nesmím přestávat
Chtěl bych její boky,bože,ve svých rukách sevřít
Chtěl bych divoce jí lásku předat a pak třeba nežít
Chtěl bych vidět ty její oči rozšířený touhou
Chtěl bych cítit jak vibruje jenom věčnost pouhou
Chtěl bych ji mít přichycenou pevně na svým těle
Chtěl bych ji ve svý náruči uvěznit jak v cele
Chtěl bych laskat její vlasy,klín i ňadra něžně
Chtěl bych se jí potom klanět jako svojí kněžně
Chtěl bych aby to,co já chci,chtěla taky tak
Chtěl bych ji říct že nám možná ujíždí poslední vlak
Chtěl bych nebýt zbabělec a povědět jí víc
Chtěl bych,jenže jsem zbabělec,neřeknu ji nic
To všechno bych tak strašně chtěl a dělám,jako bych nevěděl
že přáníčka se za okýnko Ježíškovi dávají
a že jenom malý děti na Ježíška čekají.
Mám ho přesto napsat a za okno dát?
I kdyby nakrásně ho našel,musel by se pohoršit či smát.
Tak raději nechám si vše jenom v duchu zdát.
Je-li jen přeludem a vysněnou iluzí básníka,
pak je vše jak má být ... a nic se neříká...
však je-li reálnou, pak měla by to znát,
člověk nikdy netuší, kdy pojede ten poslední vlak... Leda
neb odhalené tajemství by jiným mohlo ublížit…
My žijem život podle scénáře
/…teď dáma a přijde zprava…/
probůh, jen nedívat se pravdě do tváře,
a nenaříkat, že není to ta pravá.
Však bojíme se vytrhnout z něj list,
a příběh přetvořit,
aby se mohl žít, a ne jen číst.
Na jiné svést můžeme,
že příběh vymysleli.
V knize jsou role určené
jak potom můžem dělat to,
co bychom chtěli?
/nebo měli?/
Že odvaha nám chybí?
To na konvence se svedeme.
No a tak žijeme … žijeme... žijeme….
/nebo ne?/
Mít koho ráda v novém roce,
mít práce plné ruce,
mít pro druhé na dlani srdce,
mít přátel na tisíce,
mít v hlavě všechny učebnice,
mít temperament tanečnice,
mít pevný úder do pranice,
mít sílu bojovnice,
mít plné pokladnice,
mít zdraví mladé lvice,
mít skromná přání převelice
mít chtěla bych a nic více.
chtěl bych tě za ruku vzít
miláčku prosím tě pojď za mnou
chtěl bych tě u sebe mít
miláčku prosím tě pojď za mnou
já neblahý tušení mám
že ráno moudřejší
večera nebude
a s tebou ho neuhlídám
miláčku prosím tě řekni mi
co mi na oči zavřený dáš
miláčku prosím tě řekni mi
že o všechno se postaráš
miláčku prosím tě řekni mi
že oči mý pak zatlačíš
a dva penízky na
víčka položíš
v hrníčku je uvidíš
miláčku prosím tě pojď za mnou
tak nějak slunce přestalo hřát
miláčku prosím tě pojď za mnou
tak nějak divně chce se mi spát
miláčku prosím tě pojď za mnou
mně zima je a nechce tát
a duše má se
někam stěhuje
za chvíli nebude znát
Hospůdko, hospodo ty jsi má záchrana ženy mi nevěří, děti nemám.
Hospůdko, hospodo ty jsi má ochrana tobě já peníze rád odevzdám.
Sednu si ke stolu,
pohladím sklenici,
zazpívám písničku a je mi fajn.
Vzpomenu na ženu
kterou mi pán bůh vzal,
s kterou jsem se pár krát pomiloval.
Hospůdko, dám ti slib
ty jediná mi věříš
za tebou přijdu večer zas na osm piv.
Prodal jsem chalupu, je ze mně trosečník,
nemám už nikoho, nemám už nic.
Ty jsi má jediná, já jsem tvůj zpovědník,
mám tě rád hospůdko, čím dál tím víc.
Už jsem ti všechno da,l
všechno obětoval pro tebe, která jsi vždy veselá.
Rád bych se hospůdko k tobě nastěhoval,
ty nevíš hospůdko co je nevěra.
Bylo mu čtyřicet, už nemněl čím platit milence, která ho oklamala.
Křičel a nadával,
že chce všechno vrátit
zdraví i chalupu co mu vzala.
Chodil po bufetech,
dojídal talíře,
toulal se po městě,,
pod mostem spal.
Zakrátko za krádež dostal se za mříže a tím si svůj život celý prohrál.
znáš jinou dívku,
tak nádhernou a skvělou?
Znáš jinou, která podobá se?
Znáš takovou co vyrovná se její kráse?
Ta,
kterou miluji je jako jitro svěží.
Když jsem ji na blízku na ničem nezáleží.
Vzdálená, přece blízká mne láskou omamuje
a naději mi dává,
že lásku naplňuje.
Jsem sám a svět v mých očích je šedivý jak popel.
Já Tebe v srdci mám vrytou, jak otisk pečeti.
Pro Tebe chci přinést největší lásky oběti, jako důkaz vyznání.
Přiznám se v zápětí, navždy v něm si.
Mé srdce neni hotel.
Takovou poznal jsem a navždy Tě chci znát.
Jsi krutá, pyšná, ráda mne ponižuješ.
Když nechceš nic dávat, jenom brát a neprojevíš lásku.
Já počkám, dočkám se.
Všechno má svůj řád.
Čas lékař je a osud náš se spojí zas,
potom, až budem spolu žít
odhodit můžeš masku.
Miláčku, já tolik chci Ti říct,
čím pro mne jsi, co pro mne znamenáš.
Čím já jsem pro Tebe?
Jak každý milující, já ani nedoufám, že odpověď mi dáš.
Vím dobře, že mluvit mněl bych já
a svojí lásku Tobě mněl bych vyznat.
Pochop mne miláčku
já nemohu se přiznat,
pochop mne proboha, no copak se to dá.
Blázen jsem určitě, když né, tak brzy budu.
Jsem láskou šílený a Tebou opilý.
Mám plakat, proklínat, životem zklamán být
a to vše pro to snad, že zaháníš jen nudu?
Vždy , když se zamračíš,
tak ztemní celý svět.
Jsi pro mne
slunce,
mraky,
ba i nebe.
To na Tvém úsměvu vyrůstá lásky květ.
To pro Tvůj krásný smích já miluji jen Tebe.
Znamení lásky dej mi prosím,
ať láska moje znovu vyklíčí.
Ta nejistota ta mne ničí,
nad prosebníkem se slituj prosím.
Můj život byť všední,dobrý se mi zdál.
Potom objevil jsem Tebe a najednou se mi život změnil v ráj.
Né v ráj, to neni přesné, přesnější by bylo v nebe.
O tohle už málokdo by stál,
vždyť k neby přece patří peklo.
Miluji, miluji Tě.
Těch několik písmenek je moje prokletí.
Jaká utrpení mne ještě čekají,
když neopětuješ můj cit v zápětí?
Trýzni lásky srdce puká.
Já nevím o čem sníš, však závazek si dám,
že splním každé Tvoje přání.
Že je to z lásky víš, jsem tím už přece znám,
však je to těžké milování.
Ty proklínat mně smíš,
snad se Ti špatný zdám a najevo mi dáváš,
že pro mne nejsi k mání.
Co srdce ukrývá, prozradí oči.
Ty moje za Tebou pořád se točí.
Stačí jen chvilinka, okamžik zapomění
a nic jiného než
Ty
okolo mne neni.
Kdo poznal Tě, ten na Tebe myslí stále.
Tak i já dopad jsem, o Tobě jenom sním
a šťasten jsem, když jenom zahlédnout Tě smím.
Proč se mi vyhýbáš, nic Tě to nestojí
mne štěstí můžeš dát, být se mnou v jednom pokoji
mým představám se vzdát.
To srdce zahojí.
Nevěřím tomu, že mne nemáš ráda,
to nemůže být pravda, to je lež.
Divoká žárlivost se do srdce vkrádá
mne bolest srdce rve, kdykoli někam jdeš.
Představy hrozné mi mozek zatemňují
žárlivost zlá, jak nádor ve mne bují.
Co mne to tíží uvnitř hrudi?
Z čeho mé srdce hoří, hned studí?
A co mne v noci ze spaní budí?
Na koho myslím?
Kdo je tá kráska?
Ty, jenom Ty jsi má láska.
V srdci zármutek a v hlavě zmatek.
Však nadějí se hlupák kojím,
že zas vysvitne slunce bude svátek,
ač vím,
ve
zkoušce znovu neobstojím.
Kdo mele z posledního, nemůže si vybírat.
Odsouzenci patří poslední přání,
ale k čemu to.
To co bych chtěl si nemůžu přát
a budoucnost je k uzoufání.
Tak, jako diamant se od skla pozná,
zkouší se láska trápením a je to zkouška hrozná.
Pochybovat, má či nemá mne ráda?
Ano,ne.
Za lásku nemusí se nikdo stydět.
Veškerý omyl bere na sebe.
Zvíře může mít oči něžné
a miluje-li kráska je to běžné,
však moje láska, ať mám vztek,
patří do říše pohádek.
svět se vážně nezboří
když si tě vůbec
nevšímá
dejme tomu
láska v srdci ti táboří
koho to vlastně
zajímá
že když ji potkáš
v ulicích
jak lán pole
tě přehlíží
že cítíš žár
spalující
když se k tobě
přiblíží
vyjdeš z domu
její vůni ucítíš
musela tudy
právě jít
rachot hromu
někde v dálce uslyšíš
za chvíli asi
začne lít
a snad ti hlavu
ochladí
ten déšť co z hůry
padá sem
já jsem ten co ti
poradí
vrátí tě zase
zpět na zem
já ti povím jak to je
život nejsou galeje
žěnský jsou jak tramvaje
dříve nebo pozděj
ale vžycky zase
jiná přijede
doplň chtivou otázku,
žádost tvá se nerozplyne,
teď však visí na vlásku.
s temperamentem jak mina,
síly má jak slivovice,
a příspěvků DVATISÍCE !!!!!!
Gratuluju !!!!!
já stále jen učím se,
čaroděj a všichni spolu
dávají mi dobrou školu.
za příspěvky děkuju.
Často se z nich poučím,
zas se něco přiučím...
Nemáš prosím na drátě
/lidičky co říkáte?/
Bylo by to strašně príma.....
ozve-li se:
Halóóó, halóóó....
zde poradna značka :Ina
/popř. zde poradna Inuščina/:)))))) Leda
jste jen prostě úchvatní!
Otázky vaše, které vložíte
jsou pro mne výzva, není to složité.
Stále se tím nové věci dovídám,
krásná práce, povím vám!
♥♥♥
čo pre iných býva drina,
pre těba je rozprávka.
Jak vo futbali prihrávka,
vedomostí plná skriňa,
(jednoducho)
naša Ina.
abych něco stvořil ještě…
Vždyť můžu ukroutit si krk,
za kvalitním veršem.
a na šťastný den naladí,
ale slávu tu neberu!
Změní člověka v příšeru,
a že nechci strašit světem,
budu pilně radit dětem.
Ina ju naozaj miluje,
a tak bola rada,
že "Ch.p." aj v slovenčine skladá.
"Je mi tak líto mého mládí,
kdy frajeřil jsem dováděl.
Sám Bůh ví, kam ta léta pádí
a já zadržeti bych je chtěl.
Můj mladý čas! Kam odešel?
Či odklusal? Kdo může říct?
Najednou někam odletěl
a nenechal mi vůbec nic." (Francois Villon)
Nad mládím mizícím
netřeba plakat, jak nad ledem tajícím.
Pln lásky a vášně může být i kmet,
když oko mu jiskří a není slep.
Mladost, té je v srdci více,
než v těle rovném, jak chrámová svíce.
Z lásky a vášně té,
vše, co bylo v mladosti nabyté
čerpat musí onen kmet,
aby naplno prožil celý láskyplný svět.
anebo snad hloupý,plytký?
Anomyme 117tisícsedumsetpadesátosmičko
rozepiš se více,stačí maličko
Ať můžeme posudit
jaké je to chytrý být.
ač pozdě,
že něha někdy zabíjí.
Já totiž pohladila
něžně,
křídla, co byla motýlí.
Bylo a je mi hrozně.
Věřte mi.
Křídly jen marně zatřepal
a pak se snesl,
bez života,
na zemi.
Na světě jsou i další věci
křehké jak křídla motýlí.
Prosím, dotýkej se jich jen srdcem.
Musíš přemýšlet.
Neboť i něžný dotyk rukou,
může zabíjet.
Co?
No nic…
Vše je a není vám jedno…
Už chápete víc?
Chce to se svěřit.
Však komu a s čím?
Samota přišla
a s ní mne smutek navštívil.
Jen oni dva tady byli.
A neřekli vlastně nic.
Smutek a samota …
Co vlastně jsou?
Nic.
Obě jsou smutné.
A obě bolí.
Však samota bolí víc.
Máš z toho aspoň tu správnou radost? Nebo to bereš jako že je to samozřejmé? Ale ne, já tu nejsem moc dlouho, ale asi jsi pro Ontolu dost udělal. Tak tedy vítej!
Jo,jo. :o)
http://www.youtube.com/watch?v=GzuBZdemAVU&feature=PlayList&p=95CD1D536BEB1363&index=9
http://www.youtube.com/watch?v=ueujxVce7GU&feature=related
.... ahoj Pavle! :-)
LOVE
Už dávno nejsem kotě,
snad leda lev, co pelichá,
co zuby vypadly mu
a nasadil si kulicha.
A mžourá na svět kolem
snad občas zamručí
po lvicích stýská se mu,
po jejich náručí.
nic nebude jak dříve
však klíčem k jeho osudu
je hledat půvab dneška.
A nedělat si ostudu.
A Ráce díky za písničku, "Za starých časů" já hodně můžu. I celé Krausberry.....
http://www.youtube.com/watch?v=Yhh7Vx6Xfc4
Jako píseň dobrý, jako báseň nerozumím ničemu, tak to hohnotím jako slabý. Báseň musím chápat, muzika mi stačí i bez slov.
Ony se verše vrátí neboj se. Voltaire jednou řekl: "Z duše nesouhlasím s vaším názorem, ale do posledního dechu se budu bít za vaše právo svůj názor mít".
Takže nehodnoť, přijímej co tě zaujme a toleruj to, co není tvůj šálek čaje (i když jsou věci netolerovatelné, ale to by byla jiná básnička....) :-)))))))))))))))))))
udělat zásobu Tamiflu(h).....
Snad dvě tři krabičky tu na to stačí
aby mě spasily od chřipky ptačí.
Přesto však blednu a třesu se strachy,
slyšel jsem zprávu za všecky prachy:
"Zahoď ty prášky, mastí se netři,
chřipku teď roznáší mexičtí vepři!"
Bubník přihrál na Pantůčka
a Pantůček na Guta,
Gut to strelil do kúta.
Z kúta sa to odrazilo,
Guta nám to prerazilo.
Gut teď leží v nemocnici,
hokejku má v nohavici.
Přesto křičí : "Hurá, hurá,
vyhráli jsme osm nula!"
(Tož jak, říkají Vám ještě něco ta jména?)
Život mne bolí
tiká jak chůze s holí...
Tělo i srdce.
hlídá žití krajíček
když srdíčko vypne
elektrošok zapne.
vzpírají se mé touze
splývat si v klidu.......
tak si do ní nelehneš.
Ale když uplyne jistá doba,
do strouhy ti naprší.
Strach skočit do neznáma...
Ač krokem pravdy... Leda
něco neznámého začíná.
I když zarosí se oči
nezabloudíš v nových končinách.
neuvidíš končiny,
ani nové ani staré,
uhlídáš jen mokřiny.
přes slzy Ti cestu ukázat
Skarletka Ti naději vzít zkusí
když Ti toužím správné brýle dát ......
odporuje mé touze,
ale ležet na kameni,
kde moře hladí po rameni
a všude nekonečné modro,
tak to by zase mé touze bodlo.
dávno ví, co život je,
probudí tě rychle ze sna,
než tě sen tvůj zabije.
spíše o realitu zlou.
Jakékoliv povzbuzení
je pro mne velkou útěchou.
Děkuji ti Gandalfe,
za teplá slova člověčí.
Skarlettčina realita
je upřímná, leč netěší. Leda
přítelkyně labutí,
u písčiny šplouchá moře ,
odplavuje Ledě hoře,
do své velké náruče.
vítr v dáli zazpíval...
copak to tam v dáli slyšet,
z hlubin zvon se ozývál.
Vypráví, jak kdysi dávno,
Leda byla dítětem,
chodívala vždycky ráno
na pobřeží s tatínkem.
Je to sen a nebo pravda,
neptejme se nikoho..
vlny nesou odpovědi
do hlubiny za zvonem.
všechno to proběhne jak v televizi klip,
po všech Tvých bolestech Ti zase bude hej,
už zítra navečer Ti jistě bude líp.......:-*
houf veselých andílků,
kteří křídly svými nesou
štěstí plnou nadílku.
Zakrouží ti kolem hlavy,
vlasy tvoje rozčešou,
utrpení tebe zbaví,
všechny strasti utečou.
přichystal života kolotoč
Doufám že na tom kolotoči
Ledě se hlava nezatočí
Ať sedíš na koni anebo v autíčku
Keneu posílá naděje jiskřičku
Ať hudba ampliónu křičí nebo hladí
máme Tě Lidunko tady moc rádi
váš verš čtu s rozechvěním,
moji tvář slza skrápí,
a vlastní tíhou padá k zemi...
Vaše slova jsou krásná,
cítím z nich povzbuzení,
říkám:tak teď jsem šťastná,
a v srdci cítím chvění...
Ta hořká slza smutku
co v oku mne pálila,
se ve velkou kapku naděje
díky vám proměnila… Leda
a věřím, že se nepletu,
že na jiném konci sítě
někdo usedá, a náležitě
poslouchá ...
Škoda, že jaksi skončily ty časy,
kdy jiné s mými se tu rýmovaly hlasy.
Teď jste tu dosti na verš skoupí,
nedoufám, že do mých vln někdo vstoupí,
však nezoufám …
Až zase budou létat za námi,
slova jenž rýmem budou svázány,
či věty, veršem nespoutané
přeji si, ať se z nich zase stane
rybolovná řeka….
Tok bystré, průzračné a zpívající vody,
zdroj síly v chvílích nepohody,
proud nejčistější člověčiny,
co nesoudí nás za naše činy,
ale promíjí….
(a za mým oknem)
snad nenechá v ontolích vlnách seky
Snad se nezcvoknem
Až naše řeka bude zas klidnou
a stříbrná těla vodou se mihnou
tak v hlavách těch co k básnění tíhnou
další verše se tu vylíhnou
když to po čem tak toužím .... no .... chtěl bych cestovat.
Chtěl bys si zajet k moři a vidět ledovce ...
chtěl bych si do hor zajet a šplhat do kopce.
Do veliké dálky koukat, a potom v lese spát,
a cítit, že v tom světě zas má mě někdo rád .....
na naše hlavy padá sníh.
Louku stále zelenou
viděla jsem ve spánku
květin třpyt i květů zmar
dá životu nový tvar.
abych moh´všecko zvládnout,
bych ke každému dílu
dodal co má tam padnout .....
Dát všechno akorát,
jak puzzle tady srovná,
jednou i nastokrát
jen práce usilovná.
Jen třeba pozor dát
kdy svaly jednou umdlí,
a myšlenky jdou spát
do hnízda z čínských nudlí.
Pak vzbudíš lichý dojem,
žes nesplnil cos slíbil.
žes nadějí byl zdrojem
a zklamal nakonec jak debil ......
Proč přikrývat se představou, která v noci studí?
Já zklamal vás, to věc je zlá
Však pouze v nočních představách.
Co kdo čekal, to teď má
Ve svých vlastních kulisách.
Proč snažiti se dosáhnout výšin ideálu,
Proč trápiti se myšlenkou, že víc už neutáhnu,
Kdo zklamal? ty, či jiný snad,
Ve svých mylných představách?
A debilem buď tedy zván
Jen ten, kdo chce být oklamán.
pokud ještě jednou pokusíš označit se debilem
budu se musit neprodleně spojit s Adminem
a jako dobytek nahlásit tu
tvou nehoráznou vulgaritu! Leda
:)))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
Radši už dělám smajlíků tisíce,
aby si někdo nemyslel,
že jsem taková slepice!
Ach, jaká by to výhoda mohla být
kdyby Ontola se dala ozvučit!
A můj i váš smích tu mohl znít! Leda - Lidunka
jenom s myšlenkou mou pohrát si tu,
že víc nežli ten, kdo slib svůj nesplnil
je vinen ten, kdo očekávání nenaplnil ......
není celý, jenom kousek,
bez počátku,jenž je alfa,
on sina něm ostří brousek.
to bych se věru styděl
znalce by to mohlo bolet
když mou patlaninu viděl.
Sonet přece musí šlapat
v trojnásobném čtyřverší
a to už chce pěkný nápad
aby srdce potěšil.
Nakonec pak ve dvouverší
vyskytne se myšlenka
která celé téma řeší
jak naháči halenka.
Protože ten, komu rým kulhá staře,
ať jej jen nebrousí a odveze jej na káře.
vytvořme si sonettino,
s pravidly, jež známe jen my.
Naše srdce není vinno,
že pan Vilík skládal rýmy,
jako Řeci na Olympu.
Skarletka vytvořila básničkový příspěvek č.900!
Připouštím, že i netrpělivé.
Hrne se k práci, k boji, do písní .....
nezkrotné, akční, nekompromisní.
Konzervativním starcům řekne: "Dík.
Odpočívejte. Hrajte ...... kulečník!"
Připouštím,že i pomalé.
Šourá se k práci,k boji,do písní...
krotké,komorní,kompromisní.
Divokým mladcům řekne:"Dík
počínejte.Já hraji...kulečník!"
[ale ne vždy :o) ]
kulečník je přece hra
pevných rukou,bystrých očí,
mládí jej moc nehrává.
Zapomenout přihlášku
stává se i mladším věkem,
ale přiznat porážku
podaří se lépe s kmetem.
dovedu mraky proměnit na šlehačku
změnit se v kousek chleba
a nadrobit se ptáčkům
mám plno energie
pohnu i zeměkoulí
objevím neznámé ostrovy
jsou-li
nic není problém
všechno jde samo
prostě
senzace …
.
.
Bohužel s probuzením
končí
legrace
už zase jde vše ztuha
nastává každodenní
frustrace ... Leda
skryla se v modré mlze podvědomí
čtyři, tři, dva, jedna, nula
a jsem zas tam kde nikdo mě nezlomí.
Potkám sněžného králíka,
ukáže mi cestičku k medvědovi,
záře polární zatiká ...
a budu hodně šťastná, nebo.... kdoví?
Nechci se brzo probudit
chci se tu ve sněhu toulat navždycky.
Snem se nemohu prostudit,
i když se někomu zdá to komický ......
paprsek sluníčka
zašimrá na líčka
a vedle sebe mám tebe
za ruku držím tě pevně
jsem ještě malinká
jsi moje maminka
o závod s větrem točí se země
kotníky máchám si v teploučkém moři
natřu ti ramínka
jsem tvoje maminka
ohníčky štěstí v očích mi hoří
vykouzlím kolotoč uprostřed pustiny
kocoura osedlám
dva sudy zlata mám
na koho ukážu ten bude nevinný
někam znažím se uprchnout
zubatým obludám
kamenné nožky mám
z místa se nejde hnout
posadím se a nic kolem neslyším
je ještě noc
nevolám o pomoc
obejmu kolena...přemýšlím
Leda
napsala krátkou báseń - básničku
a před polednem mne odvezli do bílé tmy,
tam co se léčí bolest.
Bolest těla, bolest duše a bolest z rozkoše.
Bílé stěny, skříň, obrázek a troje postele.
Kdo trochu může, ten si ustele a kdo nemůže ten čeká.
Dočká se.
Felčeři uberou pár vrásek na kráse a kosti svážou ocelovou nití.
Kdo sílu má, ten ještě zdraví chytí,
kdo pomalý je, už jen zakopává a čeká na zázrak.
Některý vyletí do oblak, však strmhlav padá z výšky.
Snažím se žít, však zdraví utíká a já už stěží držím krok.
Už je to pomalu rok, a já ještě žiju.......děkuji i vám ♥
být mezi lidmi a při tom sám...
přešlapuju tiše
a na svou hlavu si klobouk dám.
Pohled zvednu výše,
a že si rozumíme, je jen klam.
každý jen své píše
jak slova Babylonu letí k nám...
Asi je to v pýše,
co tady postavila mocný rám.
A vytvořila klišé,
že mezi lidmi chodím sám.
a ke krematoriu jsem blíž.
Mám touhy moc
a ty .... zas jen ty mě neslyšíš.
Těch let, co mám .....
a tvoje končí v krásném .. -cet,
a tak jsem sám.
Život se nedá obracet.
Jdi si kam chceš.
Snad neuschnu tu steskem.
Snům, neujdeš.
Neprchneš před potleskem.
Až na to, že
se musí dlouho tápat,
než co je podstatné
se pak .... naučím chápat.
Chmůry a splín?
Smutek... já vím!
Odkryj však závěs tmavý,
vpusť slunko hravý,
a tak jako ty máš rád,
toho, kdo nechce tě,
tak věř, že bys měl znát,
je na světě ten,
kdo pro tebe žije rád.
já vím,že ne nastálo.
Připlíží se potichu
a ptá se: vzpomínáš?
Na letní toulky mezi stromy,
na procházky u řeky,
na bouřky,blesky,déšť a hromy,
na sbírání bylinek.
Nevracej se nikdy zpátky,
nevracej se v myšlenkách.
Nevracej se do pohádky,
která nikdy nebyla.
Víš,co je to nostalgie?
Touha chtít se vrátit zpátky,
tam kdes nikdy nebyla.
co pytláci si pro něj přijdou zítra.
Tak ležím. Času máme dost.
Co myslíš .... chladná jsou tu jitra?
Sníh tu chrupe pod tlapami vlků
co potmě krvelačně slídí.
A neslyšíš tu hrdliččino "vrkůůů".
mé oči jenom hustou mlhu vidí.
Jsem mrtev. Ale co to znamená?
Být potravou těch nenasytných vlků?
Už nikdy nenarovnat ramena
a v trysku srdce mít až v krku?
Mráz sílí. Až mé tělo obejme
ve shodě s tou, co bere každou šanci,
co naději mi všechnu odejme.......
Malý ostrov ve velkém oceánu bytí
Plamínek svíčky co do tmy svítí
Zrníčko písku co zalétlo až na vrcholek duny
Paprsek sluníčka odražený od mořské vlny …
Vím, že i když to nenajdu, svět neztratí svůj chod
A přece toužím, na čas co mi zbývá najít pevný bod …
Už vím, že nejde změnit to, co mi osud chystá
Že těžko je opustit známá místa
Chápu už, že třeba je se dívat vpřed
A smířit se s tím, co přijde za pár let ... Leda
mám rád vodu, co na květiny kane ....
Chtít však obojí to iluse je pouhá
když vodu s ohněm spojím,
jen vodu s popelem mám .....ouha!
Vyzvánějí zvony zrána,
bim bam, bim bam,
že už není Krista Pána,
bim bam, bim bam,
že pro svoje potěšení,
bim bam, bim bam,
není žádné omezení.
Neschová se žádný
před svou černou kávou,
kdo má srdce prázdný,
duši rezavou ......
Takže už to bude jisté,
bim bam, bim bam,
že si všichni hédonisté.
bim bam, bim bam,
mohou pro své rozjaření,
bim bam, bim bam,
zničit i co jejich není.
Neschová se žádný
před svou černou kávou,
kdo má srdce prázdný,
duši rezavou ......
Už k nám vtrhla entropie,
bim bam, bim bam,
nenažraná kumpanie.
bim bam, bim bam,
už se nebojíme hříchu,
bim bam, bim bam,
jen když je to trochu k smíchu.
Neschová se žádný
před svou černou kávou,
kdo má srdce prázdný,
duši rezavou ......
komu lkají na poplach?
těm, kdo mají v duši rány,
těm, co mají z dobra strach....
všem, co dál už nemohou
jen jim zvony zvoní
jen jim zvony pomohou...
bojím, bojím se přece,
přestaňte zvonit, zvony prokleté,
chci přece jen trochu naděje....
nechte mi mé sny
přestaňte zvonit, prosím, ne
kazíte mé šťastné dny
přestaňte zvonit, dál už dost
cožpak chci mnoho ? chci - radost...
máme ve svém srdci mít.
Ničeho se nesmí báti,
ten, kdo stín chce překročit.
obě stejně krásná jsou
srdce naše jsou však hezčí
srdce zvonů milovat nemohou
radujme se přátelé.
Brzy začne krásný máj,
v srdcích bude zase ráj.
modré květy zavoní.
Srdce v zvonek rozkvete,
v naší duši dítěte.
jak dovádivé dětičky,
budou skákat vesele,
až vstaneme z postele.
Není.
Je sice zlá, však plno věcí je,
co vedou k potěšení.
Příroda třeba
neřekne počkej,
dnes nemám čas
co třeba zítra,
za měsíc,
či víc.
Samota sice zlá,
však horší zůstat sám.
Když nikdo na tě nečeká.
Neobjímá tě,
nehladí,
neřekne miluji tě,
nepoví jsem šťastný,
že jsi tady.
Samota se dá snadno ukojit.
Co zvládnout nejde je sám být.
na dopis krátký
Vzít tak zpátky
slovo dané před věky
Prázdno vklouzlo
zadními vrátky
Jsem už starý na pohádky
Život jsem propás bezděky
vrátit se zpět do pohádky,
kde jsme nikdy nebyli,
kde se žití lépe daří,
zkušeností roků mých.
Co jsem byla, dávno nejsem,
zkušeností přibylo.
Košík s květy prázdný je,
zbývá mi však naděje,
že z těch květů, třeba zvadlých,
nové poupě vykvete.
Borůvka
Modrá je borůvka
kulička lesní,
červnová malůvka,
spí, ale nesní...
Zelené stromoví
sluníčku cloní
a já vám nepovím
kdo kousne do ní.
Modravě zapláče
sladkými slzami
a my pak koláče
dostanem od mámy.
... tož jen tak pro odlehčení :-)
Báseň není polemika
báseň je stav duše.
Tady nikdo nevytýká,
že verše zní hluše.
Když do boje kupředu - li
vystrčím své kopí,
duši na hrot uvážu si
ať si co chce tropí.
Potom v lítém útočení
protnu ňákou můru,
duše křídly zamává mi
a odlétne vzhůru ...............
nepřidal tu nikdo verš?
Copak končí povídání
a nikoho zde nenajdeš?
dokud neshoda tu nepomine,
málo bude tady těch,
co drží na úrovni, stránky běh.
Bylo toho troch dost
Co si dopřát chvíli hory
Duši nechat vychladnout
Energii na to máme
Fantazie také dost
Google si pak otvíráme
Hledáme tam pro radost
CHceme lidem pomáhat
I těm našim lenochům
Jen se tu moc nehádat
Když jdeme vstříc příkladům
Léčby, daně, vlasy, bačkory,
Magnety, záhady, auta a nábytek,
Není nouze o mdloby, rádio i horory
Ontola tu poradí, je tu lidí dostatek
Povíme si někdy rádi
Quo vadis Ontola?
Rozdělí se pak i kamarádi
Stejně je to furt dokola
Teď už všichni tušíte
Už to bere konec
Veršovat a pídit se
Xakru to byl šrumec
Ypsilon je neznámá,
Ze srdce všem zamává
poslouchám ten hlas
v rozhlasovém koncertu
hrají Hlaváčová, Preiss.
jak je to smutné
když se nepřidává...
Že by list poslední
na zem spad´
na zalití nikdo není?
Jak dlouho budu mít šanci,
rodnou zem zalévat slzami
v svatého Víta tanci.... ?
Dokud tu mohu potěšit
někoho ze svých bližních,
právo mám tady v klidu žít
a nebýt si jen pro smích .....
mávají z javorů.
Pro tebe, Podzime,
šplhám se nahoru.
Na Horu marných snů,
na Horu nadějí,
Bůh ví, kdy -
zdali přec -
tam jednou dospěji...
papíroví, barevní draci,
vidět vás skoro není,
umíte v okamžení
vysmát se mocné gravitaci ......
Tak už jsem prošel celým dvorem
a přece nevím stále ......
Vidíte přece dále ..
Povězte, .. co je za obzorem?
Tak tam se ztrácí
všichni ti, co mají práci
a zřídkakdy se vrací...
Jsou mezi vámi tací?
Až to praská
Každý máme svůj smutek
Kam zmizela láska?
Prostě si odešla,její vliv utek
Oči pro pláč nám zbyly
A srdce pro zármutek
skryla se za roh,
kdo ví, zda vrátí se
dříve než za rok?
Laskavá láska
skrývá se v šeru...
Temnoty podobu
teď na sebe beru.
Tak dlouho's mne učila,
hýčkala, hřála
a má nedůvěra
v ostatní tála...
Roky jsi živila
v mém srdci plamen,
hořel až doběla.
A teď? Je amen?
Chodíš si po světě
oklikou asi,
u jiných rozpouštíš své
jiskřící vlasy.
Vždyť dlouho Tě volali
i ostatní k sobě,
nemohli se dočkat už
po tak dlouhé době...
Žízniví, vyprahlí,
uschlí jak troud...
Škrtlas, hned plamen vzplál,
Tvůj oheň chce plout!
Sílo má k životu!
Bez Tebe...nevím
jak dál jít kupředu,
jen v propast hledím
můj život uvadá...
cesta se propadá,
fičí a mrzne.........
Vtom okno vrzne (?)
Pak v rouchu zářícím,
nebesky čistém,
postava zjeví se
s planoucím listem.
Prý Láska mi posílá
osobní psaní,
v mém světě
že Službu teď
mohu nést
za ni
Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň zuby drkotám.
Dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač kapsy prázdné ..... boháčem jsem zván.
Když ANO říkala mi, já NE jen slýchával jsem.
Když rty mi nabídla, jen zuby okusil.
A hrozně křičela svým tichým, milým hlasem.
Kde volně dýchala, já se snad udusil.
Stále ji miluji ač žiji v nenávisti,
vidím ji odcházet, když přišla na můj práh.
A v jarní zeleni mi šustí pod nohama listí
když moh bych začít jásat ....
Cháron po mně sáh ....
Lásky
a patou drtím své růžové brýle.
Svět se změnil.Je pryč vůně,je pryč něha,je pryč žár.Prostě je pryč.
Zkusím ještě jednou obejmout chladnoucí vroucné
Přání,
ale bořím ruce do rozkládající se
Minulosti
a ústa líbají beztvarou
Přítomnost.
Kolem dokola,až na hranice mého vesmíru se rozprostírá
Zoufalství.
Na zčernalém bitevním poli se válí
Úzkost
a z dálky sem doléhá smích pozorovatelů mého
Šílenství
když spřádám plány vítání návratu
Nenávratnosti.
Neslyším,protože neposlouchám a odcházím někam pro uznání
Světabolu
s úředně potvrzeným právem nemít
Budoucnost.
Znaven a vyčerpán beru za kliku a potkávám
Štěstí.
Zavřeno.
:o)
Na duši vrásky...
Do zadku vtlačené pásky
žeber??
To neber :-)
Co bylo, bylo,
Slunce se skrylo...
Život jde dál!
Tys chvilku stál,
poctu jsi Ztrátě
vzdal.
Teď o krok dál zas
vede Tě cesta,
by ve větru vlál šat
rytíře, gesta
smělá
by ta cesta od Tebe
chtěla,
už vlní se nedočkavou touhou,
chce zas cítit krok Tvůj,
udatný hrabě - ni chviličku pouhou
v chůzi už nepolevuj!
Kdo stojí moc dlouho,
sám mrtvolou jest.
Kdo s bolestí, přec
vyjde na Cestu,
Lásce i Životu
vzdát čest?
Skály se tyčí nad řekou
lidi jsou z toho naměkko ....
už brzy z rána
nekráká vrána,
i když je jaro daleko ......
Mi znovu připomíná
Že už jsem zase líná
A nechce se mi nic
Jen si tak chvilku sednout
A nebo radši lehnout
Na ničem prstem nehnout
A práci říct -tě pic!
V čas, kdy se budí Země,
Žel nenarůstá ve mně
Živého nadšení sémě
Nenarůstá už nic...
Vždyť jeho síly jsou tak prosté...
a tak si Viacento řekni:
"Já na co sáhnu, to vyroste..." :-)
každého těší.
Mě však ta zpráva
maličko děsí...
S prvními pyly
mladých bříz
oči se slily,
čich ztrácí říz.
Pak rychle opuchá
sliznice celá,
"trochu" jak ropucha
cítím se zcela...
V lékárně vylovím
Zyrtecu zbytky,
je JARO!!!
to dobře vím...
Mám z toho
mžitky :-(
:-)
... Tě tu moc rádi zas vidíme :-)))
jak vidíš, nejsem jen "nechutně optimistická"... :-)
políbení od bijce
Bivoje
ve stoje,
a nebo
v sedě?
No,
ulovil-li by jí
na cestě Libyjí
tučného sledě...
pak asi
vsedě!
Vhodné jsou k svážení básnických múz
Spolehlivější na Zemi přetěžko k sehnání
Provozní náklady jsou pouze k zasmání
Benzínu jim pravda netřeba ni litr
Ty vozy pohání jen sluneční vítr
A každý večer jsou vozidla k patření
Vidět je smí každý a závazné to není
Zvedněte zrak a k obloze vzhlédněte
Tam v plné své kráse uzřít je můžete
K doptání u mne já stále jsem doma
Zdarma Nebe volejte a chtějte Boha
kdybych začal brečet, bude plná vana .....
Nemám na nájemné, na jídlo a léky,
všecko stojí prachy, jen bych skučel vzteky.
Zadarmo mám jenom asi boží vzduch.
A tak dejchám dokud velká hejna much
nepřiletí na to, to tu ze mě zbylo.
teď určitě zhubnu ..... nejmíň dvacet kilo.
Kolem vidím jenom dlaně natažený ....
nenastřádám na nic .... víno zpěv či ženy,
jo - i zpěv se platí ať doma či venku,
někdo hodí zvonek ..... platíš rámusenku.
Nad mým účtem v bance už se fofrem smráká,
nakonec mi hrozí osud houmlesáka.
A tak promiňte mi toho textu kus,
já si jenom zpívám "Homelessácký blues".
nepřiláká obdiv děvy,
natož víno,jen ten zpěv
zůstane tu na posměch.
Vyskoč, uchop pistoličku,
radost v oku, úsměv v líčku,
jdi vyloupit kampeličku.
Uvidíš jak místo blues
budeš kousat masa kus
na Mírově.
to mužům činu nesvědčí,
to jen slabá ženská
nad vším se hned rozbrečí.
Jsi snad ňáký chlap
jak jsem na tě kouk
neříkej, že chytrou hlavu
máš jen na klobouk.
A co takhle ruce
v dílu pěkně přiložit
když to dvoje zkombinuješ
jistě budeš prachy mít.
Hlavně přestaň naříkat
kdopak to kdy viděl,
aby chlap a čaroděj
svět tak černě viděl:))
ne, že bych se toho zalek´,
ale moje skromná nadsázka,
není k živobytí neláska.
Občas je mi ale krušno
pak si myslím, že je slušno,
zkusit pár svých emocí
zahnat s veršů pomocí. :-)))
A když čtu tyto vaše verše cítím jemný vánek,
To můza vedle mě tu prolétla,
V tu chvíli ze mě všechny mé problémy vymetla
Už musim svému muzku odpočinout dát
tak uložím své tělo dnes už spát
za normálních okolností bych tvoje vůně zkoušel
za normálních okolností bych se na tebe smál
za normálních okolností bys řekla ať jdu dál
za normálních okolností bys chtěla horkou koupel
za normálních okolností bys byla můj nádherný anděl
za normálních okolností bych nesměl být tvůj manžel
:o)))
a vzduch je mrazivý...
Však odpoledne svítí Slunce
a maličko nás ještě hřeje*
Uvidíme, co bude dál...
A začínají vonět listy.
A vzduch je čistý...
Padá listí
Teplo se ztrácí
Síla se vrací
Ke kořenům
a spadlé listy vlhce voní
vzpomínky se hlavou honí
jak čísla v laciném kabaretu
a když pouliční lampy vzplanou
a chlad ruce polaská
je nabíledni otázka
o vhodnosti šálku kávy se smetanou
naslouchaje v krbu praskajícím polenům
ve svém bytě bokem centra
myslíš na to co řekla Viacenta
že síla se vrací ke kořenům
nemít hlavu plevelem zamořenu
zbourat domy
a hurá zpátky na stromy
:-)
A jde vám to moc dobře.
kývám si nohama
a z dálky vypadám
jak Barack Obama
optický je to klam
koukni se pozorně
tenhle ten mocný pán
dlí v oválné pracovně
na židli u stolu
lžičenku v kafíčku
a nezná Ontolu
ani chlupatou pracičku
atd atd
atdd
atd atd
atdd
ani:o)
pak budu před Tvým prahem
úžasně kvílet blahem,
až mě zas s láskou praštíš .....
Nechci už sám jen bloudit .....
chci se do očí dívat,
sem a tam tělem kývat,
a o pamlsek loudit ........
Zítra už nebude dnes .....
příjde snad i pozítří,
co samotu mou rozjitří,
moc se mi stýská,
Tvůj pes .........
co v mládí vzplála
den za dnem zrála
a všemi v domě ze srdce přána
veselá vítání a smích zněl vždycky už od rána
říkals ty moje jelito
jde ti jen o to koryto
a že naše písnička zdaleka ještě není dohrána
dnešek jiný bude já tón slavnostní slyším v tvém hlase
je tu rodina přátelé trochu moc povyku
na všechny směji se jak to mám ve zvyku
a stále dočkat se nemohu až budeme spolu jen my dva zase
tvé prase...
ale nekouše.
Dál štěká...
- že pokouše
mouše
duši
i
uši!!!
Tak
jak se na jeho plemeno
sluší.
tak pěkně máš již našlápnuto.
Však vezmi k srdci radu tuto,
že je v první řadě nutno, jazyk český zvládnout.
to je počin hezký,
potom pište básně
a bude to krásné.
Někomu se nelíbili, jasně.
(...i zřejmě reakce...)
Život se někomu asi nelíbil hmyzí,
byla to nebo nebyla báseň cizí??
on to moh taky být prostinký klam.
Neboť se o hmyzu rozhovor vedl,
na vlákně "limerick" - své vlákno předl
kdosi, kdo s pavouka očima osmi
měl pocit že vidí zákeřnost vosí .....
báseň jako báseň byla čtenářem vnímána.
To je tím, když někdo jinam vlezl,
jiná báseň tam byla očekávána.
s námi tak hraje,
nepozorováno
pak srdce nám taje...
Kdo a proč a kam to přišel,
toť osudu hříčka.
Koho tam pak skutečně našel
- toť vysoká příčka!
:-)))
Přijdeš přeci příteli přesně,
při předčasné při (mi) přineseš...
třešně.
(škoda, že je listopad...,
Maruška bude muset skočit
ke dvanácti měsíčkům pro bio... :-)))
hoří mi hlava, srdce mám zalité ledovou tuší.....
smog už si střádám desetiletí,
čekám a zafouká a pořád neodletí...
Teď asi nepotkám velikou lásku,
k dýchání nasadím plynovou masku ....
Kolik mi zbývá? Let pět, deset, dvacet?
Kam hledět dopředu? Nelze se vracet ....
Dívám se z balkonu, ta řada domů
pořád je stejná, přivykám tomu,
na lávce v parku už sýkorky krmím
suchými rohlíky anebo zrním .....
Toužil jsem malovat, nevidím na to ...
chodívám po městě, jen prach či bláto
lepí se na boty a celkem vzato
jsou pořád stejné ty cesty pěší
a končí u sklenky, jen to mě těší,
že ve vinotéce potkávám lidi,
se stejným osudem ... vínem se šidí,
aby se s večerem snažili spát
a že jsou mladí zas dali si zdát ......
Vyvětrej zčerstva,
s těžkostí setřeseš
i temná zvěrstva.
Kolik žijeme? Ptal se mě synek dávno...
To nikdo netuší, jak komu bude dáno.
Proč vděčnost držet zavřenou,
za vše, co přišlo už,
vždyť mládí není řešení...
Tím přijetí je, těšění,
že nové ráno
s novou vůní
nově prozáří tu mlhu okolo,
tak, jak to dělá
každý den.
Těší se Slunce na nás tak,
jako my na něj?
Pořád lze hledět Ti
okolo sebe...
Pánbů dal vědět Ti
a modré nebe.
I kousek sebe :-)
Většinou když zblízka se do zrcadla dívám
a pak taky když počítám
těch porážek řadu.
Příště si to moc dobře pohlídám,
znělo po každém pádu.
Mám ženu, mám děti a občas strach,
co nutí mi myšlenky na možný krach.
Jak dlouho vydržím než zbude jen prach?
Zkrátka...někdy bojím se na chvilku.
Zatím neulehám na smrtelnou postýlku.
Zrovna dneska jsem na balkón krmítko postavil,
stojí si na štíhlé vysoké noze.
Už v létě jsem červenou barvou stříšku mu nabarvil.
Ptáci se cpou a nelítaj po obloze.
Nahlas jsem vzpomínal kam malířskej stojan jsem uklidil
a bylo mi řečeno poměrně stroze,
že vše svědčí tomu, že jsem ho nabeton už dávno vyhodil.
Ale štětce a barvy mám pořád v dóze.
Víno moc často nepiji sic vím, že víc starcům sluší.
Vím o pravdě v něm a... vím něco i o inversi v duši.
Nevím jak ty, ale já mám radost. Mám pocit, že to, co jsme před pěti lety společně s Polárkou = 272 začali nebylo marné. 5 let trvání básničky a 1 000 příspěvků! Spousta událostí proběhla na Ontole a básnička je prožila a přežila. Byly doby, kdy jsem se o NI BÁLA, PRAKTICKY SKORO NEBYLA A PŘESTO SE ZASE NAŠEL NĚKDO, KDO JI VYTÁHL A ZNOVU OŽIVIL. Dokonce si myslím, že právě na básničce se našla spousta místa pro všechny, kdo se chtěli z něčeho vyznat, vypovídat, svěřit, projevit starost, smutek a obavnost, ale taky projevit radost a předat povzbuzení a poslat sílu, prostě kdo chtěl potěšit sebe i ostatní.
A tak si myslím, že to byl, aniž bychom to asi tehdá tušili, smysluplný a dobrý počin to rozjet.
Nechci, aby to vyznělo pateticky nebo aby to někdo vzal jen jako nostalgickou vzpomínku na minulost, myslím to právě naopak, mám radost, že básnička žije celou dobu s námi a že bude žít i dál. A znovu, jestli dovolíš, použiji tvůj verš:
Jenže jsem založením, nechápu proč, optimista
(jako kdyby možnost jiná nebyla),
tak i kdyby mně ONTOLA zabila,
budu věřit na večernici i ve vás ostatní dozajista.
Přeji hezký den. Leda
to byly časy sporů a vád,
ony zas přijdou, projdem tím snad,
historie se opakuje,
co bylo dříve, zase tu je,
a pak to mizí abys dech nabral,
aby sis probral kde jsi co zbabral.
Z každého plamene je popel jednou,
báseň je Fénix, a šrámy zblednou.......
Mám radost, že básnička kterou jsme tehdy začali psát se zalíbila a udělala radost spoustě lidí. Nic víc a nic míň. A tím, kdo tu básničku vymyslel byl Chlupatá pazoura, proto jsem mu poděkovala. A to díky je za mne i za všechny ty, kteří se k ní připojili.
Rozhodně nechci vytahovat žádné spory. Ten verš je tam proto, že se mi líbí, že ač byly i doby těžké, tak tahle básníčka je všechny přežila.
Blíží se tisící příspěvek naší básničky a já bych rád velmi poděkoval VŠEM, kteří rozvibrovali svou duši a vzniklou kouzelnou energií stvořili proud poezie, poezie, která dokáže přimět člověka na chvilku zastavit, či naopak pobídnout, ale určitě alespoň zamyslet se trošku.
Když jsem tehdy "sedl k netu...", vůbec jsem netušil, co se stane a kolik chytrých lidí, kteří se věnuji matematice, fyzice, chemii, biologii, historii a mnoha dalším oborům lidské činnosti, umí také nabídnout nám všem svou obrovskou dávku fantazie a lidství.
Proto se chci VŠEM poklonit a ještě jednou móc poděkovat.
Ch.P.
rozhod se u PC, nadzvedl brvy,
a veden nápadem naťukal slova
a s rýmem přidával znova a znova.
Oslava příspěvkem s numerem "tisíc"
míří tu na Můzu, jenž nápad mísíc
v kadlubu hrdiny, co se dal do psaní
a co se nebál, že ego své poraní.
A tos byl jenom Ty, můj milý příteli,
my jenom za Tebou, my se jen přidali.
A tak se smiř s tím, že jsi teď chválen,
za to žes rozžehl veršíčků plamen...... :-)))))
těší mě žes byl to ty
je to jak mlsat dobroty
sledovat tu chválu na netu visící
však dosti bylo všelijakých ovací a bláznivých ohňostrojů
litr další klepe na vrata
nechť žijí slova květnatá
co vytáhnou nás z šedi všedni jak koně zapřažení do postrojů
není třeba biče dozajista stačí jemná pobídka
bez ohně vždyť není čmoud
tak dovolím si navrhnout
že snad mohla by se narodit veršovaná povídka
že začít může Leda
Stmívalo se a padal sníh.
Celý svět kolem rázem ztich.
V závěji vedle brány
jsou vidět zbytky slépějí,
brzy však budou zasypány
a nikdo se nic nedoví...
jeho okna jsou tmavá,
má kolem sebe zahradu
zachumelená je tráva.
Někdo tam šel, snad něco hledal
ty stopy vedou ke dveřím.
Jsou otevřené, za nimi tma,
s poletujícím pápěřím .....
už starý je a špatně slyší,
netuší vůbec, že tu není sám,
když šramot jakýs slyší,
jen rukou mávne, už jdu spát
ten dělávají hradní myši.
A klidně do postele lehne,
sám popřeje si dobrou noc
a aby mohl klidně spát
modlitbu přizve na pomoc....
zima mu je a něco ke klidu mu schází
tak vezme láhev,
jednou, dvakrát, třikrát řádně upije ... pa-rá-da
a pak už sladce ve snů ráj se propadá.
rukou bílou lehce sen jeho otvírá.
Oko starcovo klidnému spánku se brání,
spatřit tu krásu jest jeho přání,
však povadlé víčko pod tíhou stáří
oku na dívku pohlédnout zmaří.
Stařec modlitbu odloží,
není ten sen její odnoží....
Kmet stárnutí se brání,
láhev znovu zvedne, ať ho chrání!
Pod vlivem toho slastného moku
dostaví se spánek a klid oku.
však ten co chodbou kráčí
a spěchá co jen stačí,
to klam ni přelud není.
Před hradem už sněžit přestalo,
měsíc jak oko rybí
dodává svit co chybí
a do krypty foukalo ......
chodbou tmavou
kráčí, spěchá s touhou pravou.
Není kastelánem zmateným...
Pánem hradu je-
dívkou vysněným.
temno je až se tají dech.
Když najednou tu v povzdálí
jakési pochodně zaplály.
A chodec, co pánem hradu je
z doby, kterou prach pokryje,
na prahu krypty se zjevil .....
A jeho jméno? Evil.......
Tam v kryptě v rakvi nekryté,
rozteklým voskem polité,
spočívá děva spanilá,
co kastelána plašila ........
do víru dnů kdy všude kolem voněl svět
a o nikdo neměl tušení,
že někdy z temného sklepení
povstane to, co nemělo se vrátit zpět,
a po svém začne tenhle příběh vyprávět.
jak spěšný jezdec svého koně popohání
a než vzhůru letí most padací
na stráže bdělé se již obrací
a vpuštěn dovnitř je ihned přijat pánem hradním
jenž čte zprávu tu, co s večerem přilétla jarním.
zván je na křižáckou výpravu.
Spletli jsme časové odhady,
a to má fatální dopady:
píše se rok dvanáctset deset ......
pán hradu - ani si nesed,
už volá panoše by chystal zbroj,
musí se vydat na svatý boj.
já spletl si trojku s osmičkou)
:o)
nelze nevzpomenout na maličkosti poslední,
však již v plné zbroji stojí muž,
za hrudí z hedvábí šátek, na něm růž
a potom zanedlouho, když se s rozbřeskem rozední,
jej mladá jeho paní vyprovází a v kapli se zvony rozezní.
naříká bolně a žádá slib,
srdce jí jako pominuté skáče
a nedoufá, že bude líp.
Slib mi ó drahý, že se vrátíš,
i kdybys peklu duši upsat měl,
ne, že se v nekonečné dálce ztratíš,
v hromadách tlejících už mrtvých těl.
Pohlédl do slzících zraků,
pak hlesl: "Ano, slibuji",
oči zved k těžkým, šedým mrakům,
"přísahu tu ti daruji".......
mě Svatý otec o službu žádá a Bůh je ten, co nás ochrání".
To řekl ve skálopevném přesvědčení,
že žádné síly na světě není,
co zvrátila by rozhodnutí, bít se o Svatou zemi bez váhání,
a se svou paní oslavovat návrat z boje dní deset bez ustání.
nasaď si pás cudnosti,
ať tě ochrání ...
a to ti říkám, žádné mejdany...
A já ti zato přísahu dávám, že.....
a na paměti budu míti,
od pásu klíč neztratiti.
přes lesy, luhy, vesnice i města,
tam kde prochází vojsko zemí,
přichází nouze, jíst co není.
Až vojsko dojde k moři,
a na pobřeží ohně hoří,
čeká se na lodi, co v Svatou zemi zamíří.
čekají pěšáci, čekají rytíři ....
lodi statečných Frankům za námi.
aby nás vichřicemi provezli
do země Nejsvětější dovezli.
Tak vzpomíná si rytíř sklíčený,
jak krušno je mu .... sedí na zemi,
žízní a vedrem je tu trápen,
v klínu hor Hattinu, Saracény lapen.
A noc přichází, možná poslední,
cítí, jak blíží se už konec jeho dní.
Pak do nebe se zahledí a proklíná .....
Tak na přísahu svou si vzpomíná...
před rytířem se písek zvedá tiše.
Sloup z písku tyčí se tu jako trám,
mu oči rudě žhnou,
však je to Satan sám!
"Spasím tě, když mi svoji duši dáš,
za ženou svou se zase podíváš,
skryju tě do "nebytí", kde už žádné touhy není,
to - na osmset let ......
Však potom - střez se políbení!"
Rytíř se v bezvědomí kácí
Saracénům se kamsi v dálku ztrácí...
a začnou plynout staletí
na konci nichž se plní prokletí .......
je veta po zašlé parádě,
jen jeho kroků ozvěna
zní: "Jaká to proměna!"
Však proto míří ke kryptě,
zvolna, jak havíř po šichtě.
Až na prahu se zastavil,
aby svou ženu pozdravil.)
Ta, jakoby jen usnula,
sedla a oči promnula
i usmála se za chvíli ....
Dole ve vsi - psi zavyli......
vidíš, že jsme si stále souzeni,"
a u rakve si na klekátko klekl
pak její hlavu vzal si do dlaní.
Ona mu kolem krku paže ovinula,
z úst se jí vydral dlouhý, těžký vzdech,
"tak doba čekání už pro nás pominula."
a na rty vtiskla horký polibek.
A zem se otevřela s rachotem a řevem,
zatřásla zdmi a ty se zhroutily.
Vyšlehly plameny, nasytily se dřevem,
tam pole ssutin zbylo za chvíli.
hluboké ticho teď už vládne kolem.....
A na obzoru svítání je tušit v dáli,
hvězdy se třpytí nad kamenným polem.
ptáte se, kde je kastelán?
Uprostřed šutrů, v posteli leží,
spinká si pěkně zachumlán.
V levici koňak, v pravici bibli,
v nohách černého kocoura,
na něho krátká jsou pekel kouzla,
krátká je každá pazoura ...... :-)))
z alkoholu špatně je
dáš si ještě panáka
ať to všechno přejde zas
Příští den ty zas "nalíj"
alestrašný tichý vánek
z poddveří sem vaje
dáš si ještě sklenku, dvě
a skácíš se k zemi
doktoři tě oživují
ale z čeho bysi žil?
Z alkoholu to snad ne
ten smrt k tobě přivede
a ty zemřeš strašnou smrtí
ledviny ti selhají
a pak játra všechno špatný
proto já jsem abstinent!
a smrt si mě nevšímá
zatím mě jen obchází
světu opilci moc neschází...
Dnes to nebude básníčka, ale moje zamyšlení nad jakousi posloupností při vývoji vztahu.
Název :
"Body zlomu" aneb
"Význam tří teček ve vývoji vztahu"
ne!, ne nesmíte, nesmíte, ne, . . . ne smíte, smíte, ano smíte, ano, ano!
Uvědomuju si, že největší dramatičnost tomu dávají právě ty tři nicotné tečky!
A mohou představovat vteřiny, minuty, hodiny, ale i roky.
NESMÍTE versus NE SMÍTE :-))
Jaro se knám blíží.
Už-je-tu.!!
Pomalu sem kráčí.
Pomalu sem kráčí
Už-je-tu.!!!
o který moc nemluvíš
na událostí souhru
zase tak moc nevěříš
jako já
to máš
potkáváš stejný lidi
v ulicích i na chodbách
a víš co se ti libí
a co nesmí přes tvůj práh
jako já
to máš
nemáš vůbec zdání
jestli jsi tím čím měl bys být
zasloužíš pohrdání
nebo hrdý měl bys jít
tak jako já
se ptáš
co tohle všechno znamená
kdy přijde doba vzdálená
co bude dál
a jestli někdo s pochodní
bude ti svítit mnoho dní
než najdeš grál
každý ráno navždy
zrcadlu válku vyhlásíš
to že by ses bál pravdy
po pravdě moc neřešíš
jako já
to máš
občas trochu piješ
občas se trochu přejídáš
potom nevíš jestli žiješ
nebo právě umíráš
jako já
to máš
když slyšíš krásnou píseň
všechno se v tobě usměje
vytěsníš těsnou tíseň
naděje tě zahřeje
pak jako já
se ptáš
co tohle všechno znamená
kdy přijde doba vzdálená
co bude dál
a jestli někdo s pochodní
bude ti svítit mnoho dní
než najdeš grál
a jestli touhu plamennou
uneseš na svých ramenou
až najdeš grál
Zahraj nám to... :-)))))
C,G,D,
Pěkné,ne. :-)
prstíky se při něm nepolámaj.
(K. Plíhal)
Ami taky ujde.:-D
Šeptám si do vrby
Šeptám si do ní
Komu se zalíbí,
teplo v mé dlani.
Šeptám jí z nitra
Bolesti, trápení.
Skoro jsem jistá,
Že se moc nezmění
Šeptám si do vrby
Už více dní stále
Copak jsem na baby
Pro pána krále!?
Až jednou ti pošeptám
Milý můj – já to vím…
Co klenotů v srdci mám!
Staneš se rázem
proutkem vrbovým
jen svítící brouci
tu ve tmě tmoucí
návštěvou poctí mě na chvilku pouhou
a ještě někdo už více dní stále
ke mě vždy přimkne se
lehounce chvěje se
a šeptá a šeptá a tak dále
tahle ta bytost teď smutná je docela
z trápení bolesti
z života bez štěstí
a že takhle dál by už být nechtěla
sedí tu vedle mně dlaní mě hladí
měkoučká teplá je
i kámen roztaje
tajemství srdce svého mi prozradí
kdybych vrbou nebyla co nad ní se kloní
nechci být prutem
chci býti klukem
protože letní noc (a ty) moc krásně voní
No ty máš krásné oči!
(říká mé malé vnučce prodavačka
těch dvou pomněnek neznalá)
Líbí se ti?
(odpoví ta malá víla
obchodních směn dbalá)
Ale jsou smutné.
Ráno jsem totiž do nich plakala.
Když mi dáš tuhle panenku,
co si o ní musím pořád jen zdát,
příjdu ti je, to slibuju,
veselé ukázat.
dělej tak abys ne na majetku seděl.
Jednou tu nebudeš, jen tvůj duch tu zůstal
a do hrobu vezmeš si jen to, cos rozdal .....
"Lilyin obraz"
Obraz ten působil
v duší psí klid.
Bestie změnil on
v andělský vid.
V beránky změnil on
každičkou šelmu.
Ptáčci však měli by
použít helmu.
Papoušek spatře ho
celý se změnil.
V kleci stres narůstal
celý se zpěnil.
Dvířka se rozlétly
papoušek vzletěl.
Ke stropu jak jestřáb
bezhlavě letěl.
Do letu připlet se
větrák to stropní.
Sílu měl - zapnutý
"pohlavku padni".
Papoušek není již fešáček takový
peříčka ze vzduchu na zem si sedají.
Ten nádherný cit, který za vše stojí,
ze který má cenu trpěti.
S upřením všech sil bojovati
a nic nezdati.
S tím nádherným pocitem v srdíčku,
se Vám zdá vše jednodušší.
I po každém bebíčku,
musíte tu druhou osobičku do nebes vynášeti
Já plamen v srdci při pohledu na ní mám.
a nic jiného už nehledám.
Hned do ouška jí něco krásného pošeptám,
ano, že tě lásko u sebe mám.
Ona se z toho začne červenati,
ale svojí lásku mi bude najevo dávati.
K sobě do náručí si jí přitisknu,
a nic jiného, než že tě miluju, říct nedovedu.
D.G.
Ty moje lásko nejdrazší,
jsem zamilován až po uši.
Ty moje hebká lásko,
jsi krásná jak luční kvítko.
Tvé krásné, sladké rtíky,
musím ti říct díky.
Tvůj něžný pohled očí,
kdo do nich pohlédne - rázem brečí.
Tvůj maličký nosánek,
hebký, lesklý jak bochánek.
Miluji tě stále víc a víc,
kromě tebe nechci už nic.
Jsi jediná, nejdrazší, nejsladší,
nenajde se dívka milovanější.
Spaluje mě žár lásky,
musím hladit hned tvé vlásky.
Už abych tě držel v náručí,
ty moje lásko nejdrazší.
Jsi jediná a milovaná,
tolik v mém srdci pěstovaná.
Chtěl bych jít s tebou ven na procházku,
smět ti vyznat svoji lásku.
Být s tebou na kraji lesa,
a tvé vlásky ti rukou jemně česat.
D.G.
Doporučuju vlákno zachovat. Ráda se sem vracím.
Zajímavé je, že dítě
/a myslím teď dítě hodně dospělé/,
tedy hodně větší,
má prioritu před partnerskou láskou
a to i tou největší.
a případ od případu mění se,
musím si více okolností všímat
když možností je povíce .....
Pravda je ovšem nesporná,
že partneři se pohříchu,
rozejdou častěji než rodiče se svými dětmi,
co v koutku pláčou potichu .....
násobí,
jsou i doteky letmé.
Však nezřídka se změní láska na vrhání
nádobí
a hrnce ve zbraně metné.
:o)
Krásné, veselé a šťastné Vánoce, milí všichni.
I já všem přejí šťastné a veselé a nechť příští rok je lepší předešlého! Hodně štěstí a nezapomínejte na udržování dobrého zdraví a taky na lásku!
probudím
a ve tmě hledám teplo tvý
pak jemnou vůni
ucítím
a dobře vím to nejsi ty
pod pokrývkou žena schoulená
srdce jí tluče
a já vím pro koho
a nahatý má ramena
bledý
občas se málem
prozradím
to když tvý jméno v očích mám
já si s tím ale
poradím
pevně je zavřu tam tě mám
pod víčky stojíš vzpřímená
srdce ti tluče
a já nevím pro koho
a svěšený mám ramena
šedý
neboj se já to
pochopím
nemůžu mít co bych si přál
jenom v duchu tě
pohladím
život je krátkej a jde dál
na rohu socha kamenná
ta srdce nemá
dívá se před sebe
ta neví co pro mě znamenáš
neví
když svět se rozpustí
zbude jen zdání klamavý
že snad
ještě ti odpustí
a že ti uvěří
jsou věci dávno ztracený
kam půjdeš dál
strach jednou tě dohoní
za krk se posadí
v kleci vlastního svědomí
jsi hrách
na stěnu vržený
a špatný znamení
jsou tvoje karty cinknutý
kam půjdeš dál
pod maskou tvář
marně hledáš
pod maskou máš
jen masku další
když přísaháš
jen se rouháš
nic nezískáš tou
falší další
chrám tyčí se k nebesům
z mramoru z kamene
nikdo ti tam
neřekne ne
když přijdeš sám tiše se posadíš
duši svou naladíš
nesmíš tam lhát Kriste pane
kam půjdeš dál
pod maskou tvář
marně hledá
pod maskou máš jen
jen masku další
když přísaháš
jen se rouháš
nic nezískáš tou
falší další
bojím se sám
že tu masku znám
dobře ji znám
jsem to já sám
a maska ke mě se teď sklání
já však už nejsem k mání
chci už jen čistou tvář
ty za maskou jak chceš se tvař
já chci už jen čistou tvář
To ony za to můžou, že trpím jako zvíře,
to ony za to můžou, že nespím, jsem churavý
To ony za to můžou, že krásné jsou jak růže,
to ony za to můžou, že voní, bodají.
Můžu já snad za to, že květiny rád mám,
můžu já snad za to, že rád je trhávám.
Můžu já snad za to, že každou chtěl bych mít,
můžu já snad za to, že nektar z nich chci pít.
To ony za to můžou, že oheň se mění v led,
to ony za to můžou, že zem se otáčí.
To ony za to můžou, že měsíc zlostí zbled,
to ony za všechno můžou, nebudou jinačí.
Jen tak se dívá, když ona to neví
jakmile vzhlédne, hned uhýbá.
Dobře si hlídá ať o tom neví
že bude přistižen se obává.
Jen tak se dívá jak hebké má oči
jsou šedomodré, či plete se snad?
Venku když jde, kde vítr se točí
nechá ho se svými vlasy si hrát.
Jen se tak dívá a je mu jasné
když rozum mu říká, tam nedosáhneš.
Zapomeň na ni, ty starý blázne
dřív než začne to bolet, cit neovládneš.
Za úsvitu už mělo být po válce,
štíty své odhodil i zbraně rezavé.
A úkryt opustil, on uvěřil v mír.
V poledním slunci teď znaveně kráčí a zpět se nedívá, co bylo je kdes.
Teď chléb i sůl a víno si co hrdlo dopřává,
na válku zapomněl, vždyť uvěřil v mír.
K večeru pocítil, že byla to lest.
Že žádný mír není, jen příměří.
A nepřítel chytře a dobře zbraně své přebrousil,
s příchodem noci zaútočil.
Boj to byl nerovný, vždyť on zbraně neměl,
ten druhý sekal a bodal a krutě se smál.
Pak bodl naposled a vítězem byl.
Ten co v mír věřil teď sražený tu leží na zemi,
hluboké rány už nezahojí.
Nikdo tu není, kdo fáč by přiložil,
bolest už necítí, je smířený.
Ještě však vzhlédl k obloze, kde hvězdy už bledly
a trpce si vzpomněl na slunce polední.
Tak jasné bylo a hřálo na tváři a voněla tráva i vzduch.
Pak oči hasnou, teď teprv je po válce.
Nitro mu zaplní velebný mír.
Trvalý mír.
ne uprostřed ale zkraje
stojí pohár zmrzliny
a pomaloučku taje
u stolečku v cukrárně
na židličce schoulená
sedí malá postavička
vypadá jak kamenná
na stolečku v cukrárně
zmrzlina smutně taje
postavička je malé dítko
co s mobilem si hraje
Nezbylo nic ... vlastně - zbylo.
No vidíš.
Zbylo něco, o čem bys nebýt této chvíle řekl, že je to chmurný zbytek - čehosi a kohosi a ... někde daleko.
Promiň, trochu se mi svírá hrdlo.
I mně by se mělo svírat.
Mělo?
Mělo.
Ale...?
Ale, nesvírá ... nebo možná nepatrně ... vlastně vůbec.
Bavíme se o chmurném zbytku?
Jo, bavíme se chmurném zbytku který je blízko a ... ve mně.
V tobě? Co je to, ten zbytek?
Pravda.
Pravda?
Zbyla pravda. Tvrdá. A krutá protože vím, co pro tebe znamenám. Vím to.
A...?
Víš... ten chmurný zbytek je právě ta pravda, že nezbylo nic.
Nezbylo ... nic?
Zbylo ... jenom to nic.
mít náladu skvělou,
skypovat si s tebou :)
Básnička na pokračování
------------------------
Dnes jsem sedl k netu
chtěl jsem vidět tě tu,
------------------------
Tak tohle jsem tehdy napsal netuše, že to setká s takovou odezvou. V průběhu let se tady objevilo nemálo talentovaných lidí a kdybych je měl všechny vyjmenovat, byl by to dlouhý seznam. A tak si dovolím předložit výzvu. Pojďte se tu znovu sejít a pokusit se (pochopitelně veršem) nastínit své osudy ať už jsou veselé, smutné nebo prostě úplně obyčejné. Buďte všichni vítáni.
že dřív jsem tu byl denně,
teď už tu jen občas dlím,
a to jako anonym.
jež střídá se s pády
času jdeme po krku
jo tak to mívá grády
může být hezké že zkoušíme
když i při smyslech jsme ještě
vypadat tak že si věříme
a bez deštníku lezeme do deště
ale proč už jsme v tunelu
my ten vlak poslední pošleme do pekla
včera byli jsme v bordelu
a na konci tunelu stále je dost světla
přece věk jsou jen číslíčka
to tvrdit můžeme
když si pak děláme selfíčka
tak to si sedneme
(a pak si lehneme a ...)
znásilní tě Cenobita.