Cítění negativních pocitů

[Aktualizace: Jeden z uživatelů Ontoly s právem editace otázek upravil a přeformátoval níže uvedený původní dotaz a připojil ho na konec]

Týká se to psychického zdraví a já nevím,co je normální. Jsem úzkostnější a cítím se špatně, když jsem pořád doma a chodím do školy, když mám patřičný věk. Jenže mám omezené možnosti, a tak to úplně nelze, ale říkám si, že cítit se úplně stísněně asi není normální. Od rodičů se cítím docela odcizeně a připadají mi někdy jak marťané z vesmíru, tak se cítím často otupeně a říkám si, jaký je smysl celkového mého života. Všechno mi připadá nové a už mě nic nebaví, došla mi šťáva a věčné omílaní mě deprimuje a připadám si hrozně. Říkám si, k čemu to všechno, chtěl bych roztáhnout křídla, jenže si všechno vyčítám a pozoruji se, co jsem řekl nebo neřekl, co jsem promeškal nebo nepromeškal, říkám si, je to normální? Někdy mám nucený úsměv pŕi opakování stereotypních frází například u televize,otce, který na mě působí přiopile a vidí všechno černobíle, a říkám si, je tahleta krize normální? Všechno probírám, ale připadám si cize, snažím se všechno probírat a štvou mě zavedené jednoduché fráze, ten je zbohatlý, ty mají samé problémy, černí mají samé dávky, parazitují, ti mají zase to nebo ono, dnešní doba je zvrácená, dneska je samé jiné pohlaví, ten zase utekl, to je ta doba, co, každý chlap utíká, chlapi chtějí milování a herci mají samé těžkosti, když jsou celebrity a musí hrát kdejakou roli... a pak hlášky, že je se třeba bránit, že doba je nebezpečná a nikomu nelze věřit, a pak poslouchat různé rozbory matky, kterým stejně moc nerozumím kvůli nedostatku zkušeností, a pitvání pracovních záležitostí, i když jde z mého pohledu o pitomost a mám pocit, že se nikdo nedovede povznést. Je to normální cítit? včetně toho, že mám pocit, že ne vždy mám pocit respektují mé soukromí a chce si se mnou například matka povídat a já chci dělat něco jiného, ale když odmítnu, případne mi, jako bych se musel doprošovat a já se nechci dotknout. Vždycky říká, potřebuji přece sociální kontakt, ale když jen tak sedne do mého pokoje a mlčí, nevím co říkat a připadá mi to zvláštní, a když hovoří a téma nějak ukončíme nebo zrovna se mi nechce, protože mi přijde, že spolu mluvíme dost, nevím jak reagovat a připadá mi to zvláštní. Na jednu stranu, opravdu nemám žádné kamarády, ale na stranu další mám pocit, že mě příliš pozoruje, například když poslechnu nějakou specifickou hudbu, ale možná to zas příliš vnímám, má poznámky, když si občas něco řeknu pro sebe, i když si třeba rovnám věci a mně to nepřijde tak divný a nechce se mi všechno vysvětlovat, takže nevím jestli je problém ve mně nebo ne. Přijde mi tak nějak všechno divný a občas mi rodiče připadají mimo, ale nevím jestli nevnímám moc intenzivně a nejsem si jistý, jestli tohle analyzování není přes čáru? Navíc se cítím vyhořele, protože jeden jistý obor mám a studuji další, všechno mi přijde jak v mlze a cítím se už otupěle a občas sklíčeně. Cítím, že jsem všechno zažil a nemám už co pořádně zažívat a cítit a nač se těšit. 3 roky střední s maturitou mám, jako pouze vizo a deník praxe, maturitu žádnou nemám, a jeden výuční list na odborném učilišti. A nejsem si jistý, jestli mé cítění v dané situaci je běžné, nebo může probíhat něco závažnějšího, kde je problém ve mně a vnímám extrémně, pokud je možné mou situaci zhodnotit podle všeho popsaného.

=================================================================================================

[Přeformátovaný dotaz]

Týká se to psychického zdraví a já nevím, co je normální.

Jsem úzkostnější a cítím se špatně, když jsem pořád doma a chodím do školy, když mám patřičný věk. Jenže mám omezené možnosti, a tak to úplně nelze, ale říkám si, že cítit se úplně stísněně asi není normální. Všechno mi připadá nové a už mě nic nebaví, došla mi šťáva a věčné omílaní mě deprimuje a připadám si hrozně. Říkám si, k čemu to všechno, chtěl bych roztáhnout křídla, jenže si všechno vyčítám a pozoruji se, co jsem řekl nebo neřekl, co jsem promeškal nebo nepromeškal, říkám si, je to normální?

Od rodičů se cítím docela odcizeně a připadají mi někdy jak marťané z vesmíru, tak se cítím často otupeně a říkám si, jaký je smysl celkového mého života. Někdy -- například u televize -- mám nucený úsměv pŕi opakování stereotypních frází otce, který na mě působí přiopile a vidí všechno černobíle, a říkám si, je tahleta krize normální? Všechno probírám, ale připadám si cize, snažím se všechno probírat a štvou mě zavedené jednoduché fráze, ten je zbohatlý, ty mají samé problémy, černí mají samé dávky, parazitují, ti mají zase to nebo ono, dnešní doba je zvrácená, dneska je samé jiné pohlaví, ten zase utekl, to je ta doba, co, každý chlap utíká, chlapi chtějí milování a herci mají samé těžkosti, když jsou celebrity a musí hrát kdejakou roli ... a pak hlášky, že je se třeba bránit, že doba je nebezpečná a nikomu nelze věřit, a pak poslouchat různé rozbory matky, kterým stejně moc nerozumím kvůli nedostatku zkušeností, a pitvání pracovních záležitostí, i když jde z mého pohledu o pitomost a mám pocit, že se nikdo nedovede povznést.

Je to normální cítit? včetně toho, že mám pocit, že ne vždy mám pocit respektují mé soukromí a chce si se mnou například matka povídat a já chci dělat něco jiného, ale když odmítnu, případne mi, jako bych se musel doprošovat a já se nechci dotknout. Vždycky říká, potřebuji přece sociální kontakt, ale když jen tak sedne do mého pokoje a mlčí, nevím co říkat a připadá mi to zvláštní, a když hovoří a téma nějak ukončíme nebo zrovna se mi nechce, protože mi přijde, že spolu mluvíme dost, nevím jak reagovat a připadá mi to zvláštní. Na jednu stranu, opravdu nemám žádné kamarády, ale na stranu další mám pocit, že mě příliš pozoruje, například když poslechnu nějakou specifickou hudbu, ale možná to zas příliš vnímám, má poznámky, když si občas něco řeknu pro sebe, i když si třeba rovnám věci a mně to nepřijde tak divný a nechce se mi všechno vysvětlovat, takže nevím jestli je problém ve mně nebo ne.

Přijde mi tak nějak všechno divný a občas mi rodiče připadají mimo, ale nevím jestli nevnímám moc intenzivně a nejsem si jistý, jestli tohle analyzování není přes čáru? Navíc se cítím vyhořele, protože jeden jistý obor mám a studuji další, všechno mi přijde jak v mlze a cítím se už otupěle a občas sklíčeně. Cítím, že jsem všechno zažil a nemám už co pořádně zažívat a cítit a nač se těšit. 3 roky střední s maturitou mám, jako pouze vizo a deník praxe, maturitu žádnou nemám, a jeden výuční list na odborném učilišti.

Nejsem si jistý, jestli mé cítění v dané situaci je běžné, nebo může probíhat něco závažnějšího, kde je problém ve mně a vnímám extrémně, pokud je možné mou situaci zhodnotit podle všeho popsaného.