| Nahlásit

Deprese a jak ji zvládat

V posledních asi dvou třech letech mě stále častěji přepadají deprese - jsem bez nálady, nic mě nebaví, nemůžu se na nic soustředit, mám pocity marnosti a zbytečnosti. Přitom si uvědomuju, že mnoho lidí je na tom hůř než já, mně vlastně skoro nic nechybí - mám zaměstnání, mám kde bydlet, jsem celkem zdravý... Říkám si, co by za tohle třeba jiní dali... Ale nijak mi tohle vědomí, že jiní jsou na tom hůř, nepomáhá, zrovna teď se v tom plácám až po uši. Co s tím? Na hledání nějakého životního cíle si už připadám starý, život mi připadá jen jako čekání na smrt...
Témata: klub Ontola

58 reakcí

| Nahlásit
Možná by to chtělo promluvit si s psychologem. Všechny typy depresí, nejsou stejné. Mezi nejčastější typy patří klinická deprese a chronická deprese. Existují však i jiné typy s unikátními příznaky a rozdílnou léčbou.
Atypická deprese
Bipolární deprese
Sezonní deprese

Ale netrapte se. Depresí trpí velké množství lidí, jen o ní nemluví, protože je to nemoc společensky vyloučená. Možná byste se divil, kolik lidí potkáváte, kteří s těmito problémy bojují. Nejste v tom sám.
Co se týká životního cíle - na ten možná už věk nemáte (ale co je to vlastně životní cíl -svatba, děti a co pak?), ale můžete mít kratší cíle. Ty životní se vám tak lehce nevyplní jako ty krátkodobější.
Dejte si nějaký kratší cíl - něco opravit, naplánovat dovolenou, znovu zařídit byt, chodit třeba na delší turistické trasy - dát si závazek, že zvládnete přejít nějakou oblast apod.
Možná máte děti nebo vnoučata - co tak si dát závazek, že se jim budete více věnovat, něco je učit, chodit s nimi na ty túry...
Jste zdravý a to je hlavní.
| Nahlásit
A co se zapojit do nějakého kolektivu, oddílu, spolku a mít tam přátele a společnost ostatních lidí. Pak by možná nebyl čas na takové myšlenky. Ono záleží na tom, jestli jsi úplně sám a nemáš tudíž děti, vnuky, manželku, sourozence atd. Pokud je máš, vymýšlej činnosti jim. Pokud jsi sám, buď tu s námi v Ontole, přečítej si, co jiní napsali, spočítali...a čas poletí jako splašený! Zapopjuj se! Život, pokud jsi zdravý a máš práci, přeci je hezký!!
| Nahlásit
To je fakt, tady může radit a diskutovat. Určitě by to pomohlo, protože i to může být cíl do budoucna - pomáhat lidem. Určitě máš nějaké znalosti, které tu chybí. A můžeš i skládat básně...
| Nahlásit
No vidíš, co jsme Ti vymysleli! A nebuď anonym, zvol si nějaké jméno, je to lepší, když o sobě víme. Ale nenutím. Budeme se těšit. :-))))
| Nahlásit
Tak jsem dal na tebe, Sluni, a z An179056 je Vojtěch - protože je dneska Vojtěcha. Díky za rady tobě i skarlettce. Tyhle mé stavy souvisí asi především s věkem - je mi 54 a to je čas, kdy se spousta lidí ohlíží zpět a bilancuje. Já bohužel musím konstatovat, že jsem svůj život víceméně promarnil a tohle vědomí na mě leží jako deka a tíží mě to pořád víc a víc. Omlouvám se, že sem zatahuju i tohle, vím, že na Ontole se o sexu moc nemluví, ale začínám mít i problémy s erekcí, což nesu těžce, protože jsem v tomhle ohledu zatím žil celkem aktivním životem. Nedávno jsem se seznámil s jednou krásnou slečnou, jejíž životní styl mi ještě víc ukázal, jak marně žiju. Jí je 27 a už toho za svůj život stihla víc, než já bych dokázal zažít za sto let. Možná, že si beru špatné měřítko, mladí mají dneska jiné možnosti a hezké holky (ona je opravdu krásná) měly víc možností odjakživa, ale i bez ní si uvědomuju svou prázdnotu. Chodím do práce, přijdu domů, vyspím se, sedím u počítače, jdu do práce a pořád dokola... kvůli čemu? Na co ještě čekám? Mám dva dospělé syny, manželku, se kterou už jsme si všechno řekli a nevím, co dál. Radit na Ontole? Já trávím u počítače hodně času, řekl bych, že až moc. Venku je hezky, svítí sluníčko, spíš bych měl jít ven, mezi lidi, ale tam jenom vidím, jak jsem sám a zbytečný.
| Nahlásit
Zdá se mi, že je to známý jev, které mu se říká syndrom zavíraných dveří. A trpí jím více muži než ženy. Protože ty se nějak lépe dokáží přeřadit do starších řad a nemívají potíže s ubývající ženskostí a orgasmy, mladé chlapy lovit nemohou - na rozdíl od mužů, taky kdo by je chtěl,že?
Z dětí se přeorientovaly na vnuky, ruční práce, domácnost a své koníčky.
U mužů je to asi horší.
Ale pozor, nemůžeme srovnávat životní styl někoho, kdo je v plném rozkvětu a sebe, který(á) to má už za sebou. To je prostě nutné příjmout, že na to nemáme. A ohlížet se zpátky nemá smysl. Co bylo, bylo a nic se nedá opravit. Ale lze si z toho vzít poučení do další životní fáze.
Rozdíl 27 let je rozdíl jedné generace a nikdy se to nedá vyrovnat. To prostě nejde. A že toho slečna zažila víc než ty? Co tím myslíš? Více mužů, lásek, ..? Erekcí na ni stačit asi nebudeš ani když budeš užívat Viagru atd a jen si poškodíš zdraví. To taky prostě nejde. Ale zkusila bych sexuologa. Na těchto problémech se často u mužů podílí skrytý problém. A nemyslím tím jen psychiku.
Člověk stárne. Ubývá všeho. Ale s partnerem si přece můžeme vždycky něco říci, pokud ovšem neřešíte rozchod. Cestování, kultura atd. My si s manželem užíváme porodičovské volnosti a cestujeme každý rok po celé Evropě pod stanem. A tu dovolenou si chystáme alespon půl roku předem - itinerář atd. A já ještě sestavuji rodinný rodokmen pomocí matrik na IT. To by ses divil, co to sežere času a co se člověk doví o minulých dobách..:))
Ano a venku je opravdu hezky, i když tedy u nás v Brně je trochu zima.
Ale je fakt, že já taky sedím doma u počítače a čumím do těch matrik. A měla bych jít ven. No občas jdu s miminy vnoučaty, ale moc se mi nechce.
| Nahlásit
Máš pravdu Skarlettko, člověk si říká ... budu v důchodu a budu cestovat, jako děcka dneska, takové možnosti jsme my neměli. A pak příjde chirurgie, uříznou kousek tohohle a támhletoho a je po cestování. A jak to píše Vojtěch, to opravdu asi nebude mít s depresí /diagnoza/ nic společného. To je ten uhrančivý pohled do dvou červených světel na koncovém vagóně posledního rychlíku, kterej ti odjíždí i s nádražím ......
| Nahlásit
Ahoooj Vojtěchu, buď vítán! Ta promarněnost pronásleduje hodně lidí, ale s tím teď už nic neuděláš. Tak to nepitvej, soustřeď se na budoucnost a nepropadej věku! Něco Ti teď povím. Mému strýci bylo 85 let a slavil narozeniny. Byl ještě čiperný, vyprávěl..a také, že ho občas ráno bolí ruka, ale rozhýbá to...Všichni mu říkali "To víš, to už není jako zamlada" a on odpověděl:"Jóóó, kdyby mi bylo tak 75!" Řekl to tak úžasně a zasněně, že jsem si řekla: a hele do 75 to bude nádherný, ..a potom...to se uvidí, hlavně nemyslet černě! Fakt se tím řídím, úžasně to funguje! Mám dvě malinké super vnučky, 1x týdně volejbal a pak super v hospůdce, hrajeme divadlo, jezdíme na kole, občas bazén, turistika, zahrádka s chatičkou,.... Takže Vojto, máš ještě nejméně 20 let úžasného života! Máš výhodu, že jako chlap si můžeš vyjet i sám, sama žena by to měla horší(jistě chápeš). S erekcí si dělají starosti chlapi, když mají moc mladé partnerky, ale vrstevnice vše pochopí a jsou i jiné možnosti, však to určitě víš, co myslím. Teď se probouzí příroda, probuď se i Ty a plánuj!! Bude to určitě dobrý a jsem moc ráda, že se takto můžeme bavit. Nechci Tě přitahovat k PC, ale občas se ozvi. Já sama to tu nestíhám, ale jsem ráda, že alespoň něco a to mi docela stačí. Tak dobrou náladu a pryč s depkami! :-)))))))))
| Nahlásit
Gsndalfe, tobě by snad museli uříznout nejmíň nohu, abys nemohl cestovat. A co ty tvoje rakouské výlety? Tak tady nešid kolegu. On má taky určitě ještě všechny čtyři končetiny :-)))
Nádraží nám ujíždí, to je fakt, ale jsou přece i zastávky s krásným malým nádražíčkem a s květinami, daleko hezčí než začouzené hlavňáky s haldou lidí. Na ta malá také jezdí vlaky a navíc se kolem nás nehoufují bezdomovci a opilci. Ti jsou právě jen na těch velkých. Takže malým nádražím a vláčkům zdar. Všechno si na nich m,ůžeme vychutnat a už nemusíme všechno stíhat za každou cenu. Však osobáček počká, až budeme moci zase dál.
| Nahlásit
No jo, ale odtud je na chirurgii poměrně blízko, ale taková Kappadocie, nebo Hurhada a Údolí králů ...... to už mě odbornictvo na cesty nepustí .....
| Nahlásit
Já bych tam taky nelezla, protože tě navíc ještě můžou zastřelit kajdisti.
| Nahlásit
:-)))
| Nahlásit
skarlettko (23.4. 10:50), tvé úvahy jsou asi vesměs správné, já si třeba ten rozdíl mezi 27letou slečnou a 54letým chlapem taky racionálně uvědomuju. Ona navíc není k mání, ani pro mě, ani pro nikoho jiného, má přítele. Já jsem si jenom porovnal, co už zažila ona a co jsem měl v 27 zažito já. Uznávám ale, že ona skutečně není standardní měřítko. I když odhlédnu od možností daných dobou (mně bylo 27 v roce 1983), ani dnes není úplně běžné, aby si někdo vyrazil na tříměsíční putování Aljaškou nebo skákal bungee jumping do Viktoriiných vodopádů jako ona. Dost ale o ní, setkání s ní byl jen takový spouštěcí mechanismus a úvahy o prázdnotě mého života by bez tohoto setkání odstartovalo něco jiného.
Cestování, o kterém se zmiňuješ, mě kdysi taky bavívalo. V tom, co popisuješ, se mi zdá podstatné, že cestujete s manželem - tedy s někým, kdo má stejné zájmy. Já jsem byl v Německu, v Rakousku, ve Francii, v Itálii - vždycky sám, manželku tohle nebavilo, ta se chtěla položit na čtrnáct dní na jedno místo do písku u moře, takže jsme dovolené trávili odděleně. Já viděl spoustu zajímavých míst, ale sám - a to není ono, když se nemáš s kým podělit o své bezprostřední pocity. Z těchhle důvodů mě už cestování netáhne.
Ten syndrom zavíraných dveří - to je hrozný název, hrozně pravdivý, zrovna tak jako Gandalfova koncová světla posledního rychlíku... Ta definitiva slova "naposled" mě děsí. V jiném vlákně na Ontole se tady kdysi probíraly citáty a někdo tam dal myšlenku Roberta Fulghuma: "O život můžeme přijít různými způsoby. Smrt je jen jedním z nich." To mě dostalo, to na mě sedí jak ušité... Sluni hraje volejbal, divadlo, chodí na túry - to všechno jsou činnosti kolektivní a tohle všechno jí právě pro tu kolektivnost závidím. Mně se ani v mládí nikdy nepodařilo se do nějaké takovéhle party zapojit, přitom je mi jasné, že právě v takovýchhle partách se zažije nejvíc legrace. Já nejezdil na hory, protože jsem nikdy nestál na lyžích, v létě jsem se nechodil koupat, takže jsem až dodnes neplavec. Jezdil jsem na tzv. taneční čaje, ale než jsem se odhodlal jít pro holku tancovat, bylo po čajích, a tak to bylo se vším... Teď jsem zřejmě případ pro psychiatra, ale možná jsem ho měl vyhledat už před 30 lety. Každopádně děkuju všem za slova podpory! Denně potkávám spousty lidí, se kterými bych si už od pohledu svůj život vyměnit nechtěl...
| Nahlásit
Zkusím přidat jednu myšlenku: Naplňování života zážitky je velmi příjemné (jde-li o milé zážitky), ale ve finále to život nenaplní.

Existuje jeden židovský aforizmus .... "Do hrobu si vezmeš sebou jenom to, cos rozdal". Když tu myšlenku extrapoluju, tak dojdu ke zjištění (omlouvám se, že přeskakuju úvahové "mezikroky"), že život si naplním pouze rozdáváním radosti, potěšení, a v pozdějších letech moudrosti. Život naplní pouze moudré rozdávání .......
| Nahlásit
Ještě mi napadljeden citát od Kunfucie: "Konej dobro, aby sis naplnil život".
Honba za adrenalinem je náhražka, která život nenaplní, naopak, vytvoří jakousi závislost na adrenalinu a normální život pak takovému člověku připadá šedý a beztvarý.
| Nahlásit
opr.: ....od Konfucia: ....
| Nahlásit
Máš pravdu, Gandalfe, můj život byl dost plochý... Ne teda úplně, abych se trochu pochválil, tak jsem třeba daroval 42x bezplatně krev, ale nic dalšího pozitivního mě teď zrovna nenapadá...
| Nahlásit
Já si myslím, že u tebe jde o takový ten pocit promarněného života. Pokud se srovnáváš s onou slečnou, pak asi máš takové pocity. Ale co kdyby ses srovnal třeba s někým , kdo prožil takový ten běžný život naplněný těmi běžnými starostmi jako jsi prožil ty. Třeba bys potom neměl pocity o nichž píšeš. Já stále myslím, že to není deprese, ta vypadá přece jen jinak to sedíš a hledíš ale proto, že NEMÁŠ SÍLU třeba jít na dvůr. Nejde to. Vstaneš a zase sedneš a musíš si dávat jen kratinké a velice malé úkoly a pokud se ti je podaří splnit, tak se za ně pochválit. Já pořád myslím, že v takovém stavu nejsi, myslím, že bys rozhodně neměl sílu tak formulovat své myšlenky a sednout v PC a napsat je tu.
Jinak 54 tak to teda zvláště pro muže není žádný věk. To můžeš ještě opravdu prožít spoustu krásných věcí.
Možná že u tebe nastalo takové to období vyhoření domácího krbu. Máš pocit, že už si s ženou nemáte co říct. Asi jo, asi to zažil každý, kdo je dlouhodobě ve svazku manželském. Nejhorší to pak bývá, když odejdou oba manželé do důchodu a jsou třeba na činžáku zavření ve dvou pokojích, to prý je strašné, ale nemám tu zkušenost, jen z vyprávění. Asi to opravdu chce si najít něco, co by tě bavilo a neplakat nad rozlitým mlíkem. Ono ty opravdové pocity smutku příjdou až budeš nemocen a pak opravdu budeš strádat nedostatkem komunikace, taky bolest ti nedovolí všeliké aktivity a nebudeš chtít nikoho se svými problémy obtěžovat. Třeba se začneš hůře pohybovat, budou se ti třást ruce,... víš to tě nechci strašit, spíše naopak , chci tě vyburcovat k životu, protože to hůř, to teprve bude. A tak se musíš sebrat a něco se sebou začít dělat, pokud si uvědomuješ, že tak jak to teď je se ti to nelíbí. A když si teď najdeš někoho s kým by ti bylo faj, najdeš si nějakou činnost, co tě bude aspoň trochu bavit tak i to co příjde pak bude taky lépe zvládat, budeš mít někde venku kamaráda za kterým zajdeš či on za tebou. Já třeba vidím 2 muže jak denně chodí svůj okruh procházkovým tempem a u toho si povídají nebo začni fandit nějakému sportovnímu družstvu, byť to byli třeba jen školáci, co hrají okresní přebor a choď se na ně dívat, jak se jim kterému daří, nebo se dej do filmového klubu pro seniory ... těžko radit, když nevím, co by tě aspoň trochu bavilo. A nikde není napsáno, že ty aktivity musíš dělat se svou ženou, ona má třeba zájmy jiné a nebo je ráda že pasívně odpočívá. Víš, já být na tvém místě asi bych si řekla. Jsem muž v nejlepších letech, jsem relativně zdravý, ty zdravotní problémy jsou úměrné mému věku a pokud nechci ve stáří, tom co teprve příjde naříkat, jak jsem život opravdu promarnil, tak prostě musím, začít něco dělat. A něco vymysli a zkus to. Nemusíš hrát fotbal, můžeš na něj chodit, tam se seznámíš s lidmi, nemusíš divadlo hrát, můžeš do divadla jezdit a tam taky budeš lidi potkávat, rozumíš mi co chci říct, je potřeba u tebe najít aktivitu kterou by jsi se dostal mezi lidi a seznámil se s někým s kým ti bude fajn.
Jinak co se manželství týká, věř, že až budeš starý budeš rád, že nejsi doma sám, že je tam někdo s tebou až ti bude opravdu ouvej.
Já píšu možná věci, které vy chlapi máte trochu jinak, tak se nezlob, ony ženské to prožívame taky, a pokud si myslíš že ne, tak jo. Ale je fakt, že my se dovedeme spíše zabavit vařením, šitím, zahrádkou, vnoučaty .... ale smutno nám je pokud jsem samy taky a možná i těm co samy nejsou. Je to takový ten pocit osamění. Kolem tebe jou lidi a přesto jsi sám. Je tak? Aspoň teda mě je, kolikrát si říkám, jak to všechno uběhlo a ... no nic. Ale by taky mohla psát.
| Nahlásit
Ledo, v mnohém máš pravdu, ale že by každý zažíval v důchodě ponorkovou nemoc popř. utrpení v bytě v činžáku - tak to si nemyslím. Stáří přece není taková hrůza. Ovšem záleží i na tom druhém. Ale musíme se na to nachystat. Pozvolna ubírat a nachystat si to, co nás bude na stáří udržovat v duševní a tělesné formě. A pocit osamění má každý občas, ale nemusí to být jen ve starším věku. Já ho mívám od mládí - občas. Je to asi normální. Ale jak píšeš, je dobré si uvědomit, že nejsi sám a netýká se to jen partnera, ale celé užší rodiny. Mít pocit, že ti někdo vždy podá pomocnou ruku.
Ale hlavní je - neplakat nad rozlitým mlékem, neotáčet se dozadu. Zpětně nelze nic řešit. Vždyt jsme to vždy dělali v dobré vůli, nechtěli jsme to dělat špatně. A že se nám to ted špatné zdá? To už na věci nemůže nic změnit.
| Nahlásit
skarlettko já, co se toho důchodového pobývání týká, ono záleží na těch lidech, ale prý to tak je dost často./ Tuto situaci Vojtěch asi zatím neřeší./ Já tu zkušenost nemám, protože partner jaksi chybí, ale vím, že spousta lidí, co spolu byli i hodně v pohodě a zdálo se jim, že jsou spolu děsně málo, když pak zůstali oba dva v důchodě doma najednou jim došlo, že jsou spolu až jaksi moc a museli se s tím nějak vypořádat. Jak jsem řekla, a napsala vím to jen z doslechu. Ale ono to může nastat i když jsou manželé dlouho spolu, že po určité době mají pocit, že už si jaksi všechno řekli, ale nemyslím si, že by to bylo něco mimořádného, že to zažívá spousta dvojic. A musí se vzít i to, že ne každé manželství musí být úplně harmonické a dokáže různé krize překonávat. Naopak, ono v tom věku, po odchodu dětí z domu, je mnohdy dost krize, protože děti už odešly, osamostatnily se, už spolu jaksi kvůli nim nemusíme být. V tu dobu se spousta déletrvajících manželství rozvádí, protože jaksi pominuly důvody proč spolu být. Neříkám, že je to dobře, jen to, co vím, že tak je. Ale to je jiná diskuse. Tahle je o depresi.
Spíše jsem chtěla Vojtěcha jaksi povzbudit, aby si uvědomil, že pokud to tak je jak píše, že musí mezi lidi a ty jde najít všelijak. Pokud teda člověk o to usiluje.
| Nahlásit
Vojto, já myslím, že Tvůj problém nejsou deprese, ale stydlivost a částečně introverze. Já kdybych chtěla, tak budu sedět doma a stýskat si, co jsem promarnila a promarňuji atd. Aktivity samy za Tebou nepřijdou, musíš si je vyhledávat! Opravdu někdy zajdi na fotbal, domluv se na něčem se syny, zajdi si do nějaké milé hopspůdky, kde se např. v pátek večer lidé scházejí, s dovolením si k partičce přisedni, poslouchej a už to začne. Dozvíš se zajímavá vyprávění...jaké akce podniknou a zeptej se, jestli se můžeš na akci přidat(určitě neodmítnou).Hospůdku nemyslím na opití!!! Najdeš kamarády a kamarádky....Ale nejlepší by to bylo s aktivní manželkou, ale bohužel to tak není, tak fakt máš ty dvě možnosti: buď sedět doma- Tv, internet, maily, časopisy, luštění..-a nebo si vyrazit, jak Ti tady radíme. P.S. Byla jsem v kryokomoře o teplotě - 160ˇC....je to suchý mráz, jsi tam dvě minuty...tak pokud chceš trochu adrenalinu?
| Nahlásit
.... ale hlavně si hledat cestu k tomu, být konkretně užitečný, pokud by Ti nesedělo zrovna pomáhat lidem na Ontole, tak si najít třeba něco na obci, v sociální sféře, co takhle kronikařina ? :-))))
| Nahlásit
Děkuju všem, kteří se od mého posledního příspěvku opět zapojili do diskuze. Moc mě zaujaly Lediny příspěvky, cítím, že Leda má občas našlápnuto mým směrem (pocity promarněného života) a to bych opravdu nerad, abych tady někoho ještě nakazil svou špatnou náladou. Je fakt, že se důchodu děsím, protože zaměstnání mi "vymýšlí" náplň alespoň pro část dne. Také ti, Ledo, věřím, že hůř teprve bude, ale o to víc mě deptá má neschopnost najít si nějakou smysluplnou činnost pro volný čas teď, dokud ještě nemám žádné problémy se zdravím, především s pohybem (ne, Gandalfe, kronikář ze mě nebude :-)) Průběh ponorkového soužití důchodců v panelákové kleci asi dost závisí na zdravotním stavu dotyčných, (ne)schopnost pohybu je asi alfou a omegou všeho. Další úděsné varianty (dožití někde v LDN) si radši ani nepředstavuju - pamatuju si jednu návštěvu v takovémhle zařízení, tam bych se teda zavřít nenechal, pokud by ovšem mé protesty ještě někdo bral na vědomí... Sluni, máš naprostou pravdu, jsem introvert, navíc introvert s minimálním sebevědomím, což mi právě vždy zabránilo přidat se k partám extrovertů, ač mě to k nim tak strašně táhlo. Zaujala mě ta kryokomora, zapátrám na netu. Na červen se chci objednat na bungee jumping (vliv té slečny se nezapře), ovšem "jen" ze Zvíkovského mostu. Sem to píšu proto, abych se z toho už kvůli ztátě tváře nemohl vyvléct. Gandalfe, jak vidíš, jdu stále jen po zážitcích, které ve finále život nenaplní, ale věř mi, že chápu, cos mi chtěl sdělit svými příspěvky 25.4. 11:48-11:54, chtěl bych být někomu nějak platný. Určitě by mě bavilo a taky naplňovalo předčítat třeba pacientům v nemocnici, třeba dětem, ale myslím, že existují i dospělí, kteří si kvůli své nemoci číst nemůžou. Zkusím se zeptat v Motolské nemocnici, tu mám nedaleko.
Přeju všem hezký den.
| Nahlásit
Jéééé, Ty jsi Pražák? Tak kryocentrum je naproti Policejní akademii. Nevím už adresu. Ty se máš, my tam jeli až ze západních Čech. Najdi si to na netu, máš tam o tom vše. Telefonicky si dohodni den a hodinu. Pak je cca 20 min. ve fitku. Mimochodem: těch extrovertů se tak nestraň, oni Tě rozhýbají, neboj!! Stačí jen chtít! Já jsem takto "rozhýbala" kamarádku a teď je z ní úplně jiná holka. Bylo nám cca 45let. Hlavně neříkej: "Jó, 45, mě už je ale.." To se zaktivizují i důchodci :univerzita 3. věku, zájezdy, divadelní představení pro ně...a kort, když jsi v Praze!! Ani nevíš, jak bych si to někdy vyměnila! No, tak už se usmívej :---))))) No vidíš, že to jde! :)) P.S. A ten b.jump. si objednej, já se také chystám někdy v létě na jihu Čech. Pa.
| Nahlásit
No tohle! Sluni mi píše, že já se mám! Není to paradox? :-) Sluni, co se proboha děje v tom fitku? Já neudělám ani jeden klik, neumím si představit, co bych dělal 20 minut ve fitnesscentru... Máš pravdu, v Praze je spousta možností, ale o to je to horší, když se ničeho z toho nemáš s kým zúčastnit - a sám, to je jako s tím cestováním, to je každý zážitek poloviční... Ten bungee jumping už jsem zjišťoval. Trochu mě znepokojuje, že v prohlášení, které jim každý musí před skokem podepsat, mj. podpisem stvrzuju, že nemám problémy s krevním tlakem, já kvůli vyššímu krevnímu tlaku beru prášky. Zeptám se na to svého doktora, ale stejně jsem odhodlán trochu při podpisu prohlášení zalhat... Díky za milá povzbudivá slova!
| Nahlásit
Sluni je trochu přesaktivní. Asi nemá žádné zdravotní problémy. Nevím, podle toho, cos tu psal, jestli by ti tohleto vyhovovalo. Jako introvert u toho dlouho nevydržíš. Hodnotím to podle sebe. I když mne někdo do něčeho nabalil, za nějakou dobu mi to přestalo vyhovovat. Ale vyzkoušet se má všechno. A skoky? Pokud máš vyšší krevní tlak, tak bych to moc nepokoušela. Nejde jen o ten tlak, ale v tvém věku už srdce a cévy nejsou to co byly a navíc jsou poškozeny vyš.tlakem.
Co se týká náplně, existují dobrovolníci, kteří chodí do nemocnic dělat společnost svou přítomností nemocným. Pokud jsi duševně silný, možná by ti vyhovovaly i návštěvy v hospicu. Také to někteří mí známí - i mladí - dělají.
Jinak mi dost připomínáš mne. Nikdy jsem nebyla vedená ke sportu, neumím ani jezdit na kole ( naši neměli peníze), na vodě udělám tak 50m a pak se topím. Ne lyžích běžkuji jen po rovině, ani už lyže nemám. V rodině jsem byla považována za nemehlo, což mne dost poznamenalo, protože když ti někdo pořád naznačuje že jsi neohrabanec, tak jím zůstaneš až do smrti.Party jsem taky neužila - byla jsem moc hlídaná, a pak už bylo pozdě. Navíc mne to jaksi přestalo bavit. Dřív jsem chtěla a nemohla, ted bych mohla a nebaví mne to.Tancovat jsem chodila hodně, ale ted mi umřelo koleno, tak už taky nic. Ale našla jsem si, co mne baví a zvykla jsem si být sama. Ale někdy to taky není ono.
| Nahlásit
Dobře, Vojtěše, nekronikař. Ale na bun.jumping se vykašli. Doba pro hrdinství už minula. To bych si na Tvém místě spíš zaplatil let teplovzdušným balonem ..... ale na co vlastně? Abys mohl v hospodě (nebo jinde) po padesáté vykládat, jak to letělo?
Ta "samota" o které píšeš je, podle mého jenom nedostatek toho, že Tě okolí neocení. A aby Tě ocenilo, musíš na tom nějak zamakat. Předčítání, fajn ..... a co třeba pomáhat při organizování Pražského maratonu? Potřebujou každou nohu a ruku a seznámíš se s fajn lidmi. A pak třeba pomůžeš při Velké Kundratické...... V Praze je spousta nevýdělečných organizací, které uvítají pomoc. A pozor na zdraví. Když mi bylo 54, tak jsem pořád myslel, že jsem z nerezu a absolutně nezničitelnej. Omyl. Chovat se člověk musí přiměřeně. Dneska, když je mi 68, a mám po třech operacích a jednu ještě před sebou, hledám si takové aktivity, na které fyzicky i psychicky stačím. Ono i na Ontole, když se do Tebe přezevšecku dobrou vůli naveze někdo, kdo v životě nikomu s ničím nepomohl, tak se Ti i to "psychično" někdy hne ... :-)))))))
Nepotápěj se do vlastního nitra. Nemusel bys vyplavat :-)))))
Dokud Ti funguje pohybová soustava, vidíš na oči, slyšíš, když na Tebe troubí auto, tak běž tam, kde se něco děje. Co srazy spolužáků? Kdo to u Vás organizuje? Nejenom, že se potkáš se známými, ale dostaví se třeba i inspirace. Jedna moje spolužačka ze základky se na srazu dala dohromady s jedním naším spolužákem, a nemůže si současnou situaci vynachválit. Všecko je možný, když tomu půjdeš naproti.
| Nahlásit
A ještě detail ..... pusť z hlavy představy (já vím, že se to pořád vtírá, dobře to znám) těch postelí s vysokými pelestmi a s komunikováním přes mrkání očima. Na tohle je čas až to přijde. Třeba to i nepřijde a nač si s tím trápit duši už teď........
| Nahlásit
Gandalfe, nejsem Vojta, ale se vším souhlasím o-))
| Nahlásit
Já myslím, že důležité je, že Vojtěch nemá deprese, to by se tak nanejvíš ptal, jak vůbec najít pevnou vůli vyjít z domu. A to je důležité. Nemá zdravotní problémy ani fyzického rázu, to by o nějakém skákání taky neuvažoval. Toto je důležité pro něj. Tohle vědomí, že je OK. Teď mu jen zbývá něco začít dělat, co by jej bavilo a nedávalo mu pocit promarněného času. Tu činnost si asi vybere sám, podle toho k čemu tíhne.
A jinak jsem téhož názoru jako skarlettka a Gandalf , že člověku je dána jaksi sama od sebe jeho přirozená aktivita. Jsou lidi, kteří mají přirozený pocit že se musí hýbat tak vysoký, že je neudrží a neodradí od toho pohyb provozovat nic. Jiní jsou méně aktivní, ale také jaksi od přírody. Někteří třeba i sportují, ale ne proto /na rozdíl od té první skupiny/, že by jim to činilo radost, ale proto, že vědí, že přiměřený pohyb je žádaný pro uržení se v jakési kondici. No a třetí skupina je něco mezi tím. A zlomit to, udělat z člověka nesportovce v 54 letech / i když jak říkám, to není žádný vysoký věk/ sportovně aktivního závodníka je holý nesmysl, to cítíme asi všichni. Ale něco jiného je třeba být tím sportovcem pasívním, ale ne ve smyslu sledovat sport DOMA z kanape, ale jít se na něj podívat někam VEN, třeba i do hospůdky, kde se dnes sport sleduje běžně . Prostý důvod ... vyjít mezi lidi a hledat ty spřízněné duše. Ale já myslím, že život nabízí i jiné aktivity než sport, třeba kulturní.
Jinak to cítím, že ten skok chce Vojtěch udělat, aby si něco dokázal, třeba to, že ještě na to má.... Za rozumné to nepovažuji. Nechala bych, ať podobné adrenalíny provozují lidi typu Sluni, co je jak čtu hodně akční, až mne z toho dost mrazí i když netuším, kolik má let. Ale ony i ženy někdy mívají takto sportovního ducha. Zrovna o víkendu jsem byla se svou 60-ti letou švagrovou, která svými sportovními aktivitami už udolala manžela, děti i vnučky. Ještě že má sportovně nadané vnuky, ti jediní se ještě dají na její sportovní aktivity nalákat. Takže i to je možné, ale to byla holka co sport má v krvi od dětských let, sportovala celý život a to nejen rektreačně.
Někdy je u nás méně akčních trochu problém překonat jakýsi ostych, někam se vydat.... pocit co když mne nepříjmou, budu tam jak kůl v plotě, nikoho tam neznám... jo, jo, to znám. Ale pokud mne samota netěší/ s podivem i takoví lidi jsou mezi námi/, tak to chce opravdu prolomit a vyrazit, protože čím je člověk staší, tím méně se mu pak "chce" a bohužel tím méně už i může.
Vojtěchu, držím pěsti a dej vědět jak se ti zadařilo a co sis vybral. Pak nám tu zase budeš radit ty, je tak?
| Nahlásit
An.:122595 je " číslo" pro Autor: LEDA. :))))
| Nahlásit
Toho "budu tam jak kůl v plotě" bych se nebál. Mám být kůl v plotě doma, nebo někde venku, je to jedno, že? Akorád doma nemám možnosti, inspiraci, kontakt, venku ano. Ale fakt ..... hledal bych cíleně, v Praze je tolik možností (i když chápu syndrom velkého města, takové to "mezi lidmi, ale sám").
| Nahlásit
Vojto, na ten tlak se raději zeptej doktora.A před vstupem do kryokomory ho měří a také píšeš prohlášení. Ale asi by to nemělo být na překážku, je to tam super a neboj se, že zmrzneš! A prý tam byli i 70 letí! A k tomu fitku: můžeš šlapat na rotopedu, vyzkoušet různé posilovací zařízení, jsou tam žíněnky a instruktor radí. Je to vlastně o zahřátí. K té Praze: jsou tam různé možnosti o kterých se nám tady /městys 997 obyvatel/ může jen zdát!! A když se tam za něčím vypravíme, tak je to 45 km do Plzně a 100km do Prahy a pak skoro v noci zpět. Ale nestěžuji si, jen konstatuji. Hezký den :-))))
| Nahlásit
Jé, nedělejte ze mne nějakou superaktivní spotovkyni, vždyť jsou to normální činnosti, které dělám. Je fakt, že jsem v pohodě se zdravím a se vším a už jsem oslavila padesátku a věk už nechci počítat :-))))
| Nahlásit
No myslím že v tomoto věku už to tak běžné není - vzhledem k různým zdravotním problémům, které v tomto věku už lidé mívají. Ty jsi zcela zdravá, máš fond, tak to můžeš dělat, ale spousta lidí už ne.
| Nahlásit
Sluni, jestli mi budou měřit tlak po dvaceti minutách ve fitku, tak to mě do té kryokomory stprocentně nepustí... Ten tlak mě limituje i u toho BJ, zatím nikdo, komu jsem se se svým úmyslem svěřil, mi to neschválil, a všichni mají tytéž námitky: nějaká cévka poškozená věkem a vyšším tlakem by to nemusela vydržet. Nechám si to ještě projít hlavou, ale jestli od toho ustoupím, mému sebevědomí to rozhodně neprospěje, navzdory všem racionálním argumentům, které tady už zazněly.

skarlettko, ten hospic by asi pro mě nebyl. Duševně silný moc nejsem, to je myslím patrné i z téhle debaty, a prostředí tohoto typu na mě přímo padá (viz má zmínka o eldéence 26.4. 10:00). Mně stačí přijít za někým na návštěvu do obyčejné nemocnice... Tvé životní osudy mají s mými skutečně dost společného, ale ty narozdíl ode mě máš něco v hlavě. Radíš tady ve spoustě oborů, ale jistě by tady nikdo nenašel erudovanější odbornici na chemii než jsi ty. Nepatřím mezi ty, kteří by při vyslovení slov "matematika", "fyzika" nebo "chemie" hned poděšeně začali volat "tomu nerozumím, to není nic pro mě", ale málo platné, ze střední školy jsem vylezl už pěkně dávno a čas většinu vědomostí zavál... Já už jsem nanejvýš schopen poradit značky prvků do křížovky.

Gandalfe, překvapil mě tvůj dovětek po tipu na vyhlídkový let balónem ("Ale na co vlastně?"). Vždyť ty tím vlastně jen opakuješ má slova, jak se mi zdá všechno marné a zbytečné. Jestli jsem rozuměl správně, rád by ses ještě podíval někam do Egypta i jinam, ale zdravotní stav ti to už nedovolí - ale na co vlastně bys tam chtěl jet? Co bys z takové cesty měl? Není cestování jednou z těch činností, jimiž život nenaplníš? A je vůbec ten pocit naplněného života důležitější než příjemné pocity při těch činnostech během života? Ten, kdo si celý život užíval požitků a lákadel, aniž byl svému okolí nějak prospěšný, zřejmě pocit naplněného života mít nebude, ale aspoň si na konci může říct - užil jsem si to. Já taky nemám pocit naplněného života, a ještě jsem si to neužil...

Ledo, máš pravdu, chci skočit z toho Žďákovského mostu, abych něco dokázal především sobě. Právě z tohoto důvodu od toho asi neustoupím, přestože mě prakticky všichni od toho zrazují. Jsem si jist, že až budu stát za tím zábradlím, budu podělaný až za ušima, ale představa, jak bych se cítil, kdybych couvnul, bude snad silnější, než strach skočit.
A vidíš, Ledo - radíš mi, abych takovéhle aktivity nechal na mladších jako je Sluni, a ona je to skoro moje vrstevnice. :-)
Opět děkuji všem, kteří přispěli svými podnětnými názory.
| Nahlásit
Vojtěchu, jak říkám, jsi na tom dobře, co se týká tvého zdraví, ano, snad ti chybí kondice, ale jinak je to dobré. Asi bych ze všeho nejdřív, kdyby mi takto zdraví přálo, se dala na dlouhé a fyzicky více a více náročné procházky. Protože chůze je tou nejdůležitější aktivitou a čím déle ji člověk zvládá dělat, tím líp.
Přiznávám, že já už dnes uvažuji jinak. Ne že bych dříve nesportovala i když jen rekreačně. Dnes mám jediné přání, abych pokud budu živá /nebo co nejdýl to půjde/ byla v takové fyzické kondici , abych mohla zajistit všechno co k životu potřebuji si sama a nebyla odkázána na pomoc jiných. Tedy pohyb ano, ale rozumný a hlavně žádné riskování, které by ohrozilo mé zdraví. Třeba skokem z mostu říkáš, že mi praskne céva a děti mne budou dosmrti vodit nebo vozit po mozkové příhodě? To bych radši dobrovolně šla do nějakého domu pro seniory, protože představa, že budu někde doma v koutku čekat, až na mne budou mít čas, tak to mne děsí. Pochopitelně přeháním, ono se to asi nestane, ale je to jistý způsob rizika. Je spousta věcí, která by, mne bavila, ale pokud na to nemám tak, že to zvládnu sama, tak to nedělám. Pořád je ještě spousta aktivit, kde to riziko je minimální a taky přináší radost a kontakt s lidmi. A o ten kontakt přece jde.
Jinak Sluni, znám spoustu padesátnic, ale že by některá z nich skočila BJ, tak to jedině ta moje švagrová co jsem tu o ní psala. A že by fitka byla plná padesátnic, tak tak to není. Možná na menším městě se tam scházíte, ale ve městech to opravdu v tomto věku je jich tam jak šafránu. Ale klobouk dolů. Před tebou. Což o to. Ať ti ta fyzička co nejdýl vydrží.
| Nahlásit
Zajímavý postřeh, Vojtěchu, "na co vlastně"? Každý té větě dáváme jiný sémantický obsah.
Já jsem hnán třeba touhou po Údolí králů proto, že je to součást našeho kulturního zázemí, z egyptsko-chaldejské kultury jsme vyrostli, doplním si tím určité penzum znalostí, nejde jen o prostý zážitek, jde svým způsobem o vzdělávání a tím o potenciál užitečnosti.
Víš, můžeš si skočit třeba do Niagary, ale to začne nějak společensky fungovat v okamžiku, kdy to máš s kým sdílet. A řekneš jednomu, druhému a co to může vyvolat kromě určité formy obdivu a závisti. To asi nebude to pravé ořechové. Víš, když se dělá inventura, tak nakonec vždycky zjistíš, že těch zážitků, kterés nasbíral je méně, (a o hodně méně), než těch, které Tě minuly. A pravděpodobně se budeš cítit poloprázdný ..... třeba ještě na Bali jsem nebyl ...... ono pídit se po zážitcích nebo po vědomostech nebývá jedno a totéž. Získávat se musí proto, aby se mohlo rozdávat. Žďákovský most Ti přeju, ale vzpomeň si pak, že jsem Ti tu psal, že to nic nevyřeší, nic si nedokážeš, podstoupíš vcelku nesmyslné riziko. Taky jsem si po padesátém roce věku myslel, že proces stárnutí zastavím, když si skočím tandem z letadla. Blbost ...... ještě, že jsem si to včas rozmyslel. Nic bych tím nezískal a nic bych tím nikomu nedal.
Víš, mě ten horkovzdušný balon napadl podle "Vratných láhví", objednat let balonem pro člověka, kterého mám rád a se kterým bych chtěl tenhleten zážitek absolvovat a cítil bych, že nás tenhleten zážitek jaksi spolu ještě více propojí, to je něco jiného, to je věc intimní povahy a o tom se v hospodě nemluví. To je dar člověka člověku. A tudy vede cesta. Přes dary ..... daruj pomoc, daruj péči, daruj soucit, daruj radu, podporu, úsilí, solidaritu, daruj a měj lidi rád (vím, knížecí rada, člověk by to kolikrát i dofackoval "dokulata", ale cestu opravdu právě tudy lze najít.)
| Nahlásit
Vojtěchu, tak to se mýlíš. V tom, co umím. Matematika a fyzika ,tak to já volám, pryč s tím, za těch mnoho let, co mi je, jsem si ten blok v hlavě neodstranila a doted si myslím, že mám dyskalkulii. Ale je dobře, že to na Ontole není poznat. Já bych nezvládla ani přijímačky na střední školu a podle testů stud.předpokladů bych se na vysokou asi nedostala. Chemie a medicína je můj obor, tak to asi znám, bylo by špatné, kdybych to nezvládala, ale ty matematiku musíš znát, když pracuješ s počítačem, ne?
A ani ti nebudu říkat kolik mi je let. Abys to přežil.
Zaujala mne tvá poznámka - skočím,ale jestli od toho ustoupím, mému sebevědomí to rozhodně neprospěje. Je to asi ryze mužský postoj, protože jak píše Leda, tohle by žádná žena takto neřešila. Prostě by si řekla, nemám na to a basta. Jen se obávám, že ti to k vyššímu sebevědomí nepomůže. Určitě si zas najdeš nějaký důvod, proč to není ono atd. Budeš si celý život posilovat sebevědomí, ale nikdy se ti to nepodaří. Protože problém je ve tvém postoji, ne v sebevědomí. Snaž se přijmout se takový jaký jsi, se všemi chybami a slabostmi. Proč si chceš něco zvedat? Pro koho? A co z toho budeš mít? A ani to nebudeš dělat pro zábavu, ale v podstatě z donucení sebou samým. Vždyt jsi určitě prima chlap, to že máš pocit nenaplněného života je asi normální v tomto období. Už v 19.století se říkalo: žena, která neměla milence si v přechodu vyčítá, že si neužila a ta která je měla, si vyčítá, že promarnila život.
U tebe se nejedná o milenky, ale o něco jiného, a přitom jde o to samé.
Nic už nedohoníš. Udělej čáru a začni znovu a s něčím, co se ti bude líbit a zpátky se nevracej. Nemá to cenu.
Sluni - tchýně mého syna skočila v 55 padákem v tandemu. Má to nafilmováno.
| Nahlásit
Vojto, tlak měří před vstupem do "ledové komůrky". Dají Ti roušku /na ústa/, čelenku, rukavice a dřeváčky, kterými v komoře podupáváš a máš mít teplé ponožky. Jdeš jen v trenýrkách a ženy v kraťasech a nátělníku. Nejprve pro aklimatizaci je takové předkomoří = - 60ˇC a pak do komůrky, kam se vejdou 2 až 3 lidé, kde je těch -160ˇC a tam jsi 2 minuty. Na sebe skoro nevidíte, je tam jakoby suchá pára, podupáváte. Je to tam super, cítíš pop chvíli takové jako píchavé jehličky, ale příjemné. Dá se to krásně vydržet a je to i ozdravné. Jdi tam třeba s kámošem z práce a nebo klidně sám. O zážitky se podělíš s námi. Joo?
| Nahlásit
Gandalfe, píšeš, že pídit se po zážitcích a po vědomostech nebývá totéž. To jistě ne, ve výsledku to však vyjde nastejno, zážitek vyprchá a vědomost se zapomene. Vždycky jsem obdivoval, když někdo z hlavy věděl jméno prvního pražského arcibiskupa, věděl, kdo vládl v Čechách před Rudolfem II., znal jméno třetí manželky Karla IV. Já čtu pěkně důkladně Toulky českou minulostí, teď jsem u pátého dílu, a nejenže si nepamatuju prakticky nic z těch předchozích čtyř dílů, já si nepamatuju ani věci přečtené před týdnem... Je fakt, že to k ničemu nepotřebuju, jenom jsem nechtěl působit jako úplný ignorant, ale pídění se po vědomostech už u mě nemá cenu - tak se pídím aspoň po těch zážitcích.
Darovat někomu let horkovzdušným balónem musí být jistě hezké, jenomže já právě teď dost bojuju s problémem, že nemám komu, nemám s kým si projít Královskou cestu, nemám s kým podupávat v té kryokomoře...

skarlettko, tu čáru já asi udělat nedokážu, pořád se budu dívat dozadu, protože pohledu dopředu se bojím...
| Nahlásit
Vidíš .... a já se po vědomostech pídím a to mám o 14 let víc než Ty. Fakt je, že potřeba sdílení bývá problém. Třeba ten, kdo je Ti místně blíž není ochoten nic s Tebou sdílet, ten kdo by sdílel je třeba zase daleko. Tak si třeba říkej .... není překážek, jsou jen příležitosti k prokázání zdatnosti. Jsem si vědom, že se na to koukám svojí "optikou", ale neházej flintu do žita. Učí se i starší než já, trenovat paměť znamená bojovat proti Alzheimerovi. Co bych za to dal, kdyby mi bylo 54 :-)))))))))
| Nahlásit
Melancholický Vojtíku, to je také tou Tvou povahou. Dozadu se očas dívej, pokud řídíš. Jinak proč asi? To nezměníš a nevrátíš, jasný?? Sebevědomí Ti to nepřidá. Takže, pokud chceš , tak to napravuj, abys v sedmdesáti, až se ohlédneš, tak sis řekl, že ten život přeci jenom za to stál. Zajímavé zážitky se nezapominají, to je záležitost dlouhodobé paměti. A pouhým přečtením si nic nezapamatuješ, musíš si informaci několikrát zopakovat - jako když se herec učí roli. Tak se piď dál, pokus se něco naučita pak nás pouč. Já jsem se naučila v Turecku 8 slov a byla jsem ráda a občas si je musím v mysli zopakovat, abych je nezapomněla. Např. dobré ráno = gy najdn:-)))
| Nahlásit
Sluni, hledal jsem nějaký odkaz na tu kryomoru. Nejlepší asi bude ve wellnesscentru v Radlicích, protože na jejich stránkách mi vždycky zmrznul počítač, po čtvrtém pokusu jsem to vzdal. Další kryokomoru jsem našel až v horoucích peklech v Čakovicích, což je část Prahy prakticky středově souměrná s mým bydlištěm. Jejich stránky ale fungují, takže jsem si jednak přečetl, že u nich se cvičí PO pobytu v kryokomoře, a dále že kryokomora není vhodná pro lidi s vysokým krevním tlakem... :-( Tak nevím, jestli do ní půjdu. Ten BJ zkusím, protože už jsem to všude rozhlásil, ale tu kryokomoru neslibuju, abych pak nedopadl stejně... Ono je těch kryomor poměrně dost, ale využívají se k léčebným účelům. Nějakou jen tak, pro adrenalinové povyražení, jsem vlastně nenašel. Nemáš nějaký odkaz na tu vaši?

Gandalfe, věřím ti, že bys bral můj věk, ale moc mi to vědomí nepomáhá...
| Nahlásit
Sluni 21:29: Jo, já zas napočítám rumunsky do deseti - pozůstatek dovolené s rodiči v Rumunsku v roce 1973...
| Nahlásit
No ne??? Rumunsky?
A k Tvému dotazu. Je to kryocentrum Imrychova 984/27, Praha 4, vedle OBI Modřany. Ta ulice je kolmá na Lhoteckou, čili proti Polic. ak. Dej vědět, jestli jsi to našel.
| Nahlásit
Narazil jsem na zajímavý článek, myslím, že to souvisí s tím, co tu řešíme:
http://www.novinky.cz/ekonomika/198755-ctvrtina-mladych-chape-seniory-jako-pritez-ktera-jim-bere-penize.html
| Nahlásit
Přiznávám, Gandalfe, že tu souvislost s Vojtěchovým problémem jsem v tom článku nenašel, byť se jedná o článek zajímavý, možná i hodný nového vlákna.
| Nahlásit
Vidíš, Sluni, já jsem si nějak vsugeroval, že je to naproti Policejnímu muzeu na Karlově, ale tu policejní akademii na Lhotce taky znám, najít to by neměl být problém, zvlášť když člověk má přesnou adresu a internet. Mně už teď spíš jde o to zdravotní omezení, ten vysoký tlak je na překážku i tady...
| Nahlásit
Tak teď jsem čirou náhodou narazil v úplně jiném vlákně na příspěvek od Létavice ze září 2007. Mj. tam píše: "...Nedávno můj přítel umístil maminku do domu s pečovatelskou službou. Ze zdravotních důvodů ji bylo nebezpečné nechávat samotnou, teď vyklízí její byt a já jsem tam tak stála nad zbytky celého života někoho, koho znám, je tady, mezi námi, ale už se vzdaluje. A co zbývá? Pár kousků starého nábytku, nějaký porcelán, knihy, které kdysi někdo četl... nějaké oblečení. A já jsem si najednou uvědomila,jak si celý život zkrášluji své vlastní prostředí tu keramikou, tam knihou, stolem, prostě se obklopuji věcmi, se kterými si moji případní pozůstalí nějak poradí. Najednou mi došlo, jak je všechno hromadění věcí zbytečné, že je důležité to, že je člověku zachován rozum, paměť, zdraví. Tak málo a tak mnoho. Je mi z toho dost smutno a jsem ráda, že jsem se mohla s někým podělit." To mě dostalo, je vidět, že otázky, co tu po nás zbyde a co si odtud odneseme, se řeší pořád. Už zas jedu po té sinusoidě dolů...
| Nahlásit
Ale to je také asi normální úvaha. Když jsme vyklízeli byt po mé mamince, tak jsem si vzpomněla, jak ještě dva měsíce před smrtí si pochvalovala, že konečně má všechno uspořádáno. A za pár týdnů jsme to všechno vyhazovali nebo dávali Armádě spásy. A tak si s manželem říkáme, že už si nebudeme pořizovat nebo uschovávat (to asi častěji) různé věci, které jsou potřebné nebo milé jen nám, aby to naši pozůstalí nemuseli vyhazovat a neměli s tím práci.
Vojtěchu, narodili jsme se nahatí a umřeme nahatí.Nevezmeme si sebou nic. Ani zážitky v kryokomoře nebo BJ. Jen to, co jsme udělali dobrého nebo zlého. Jen to po nás zůstane. A vzpomínky u jiných lidí. Pěkné nebo špatné. A až ty vzpomínky nebudou, tak už zanikneme dokonale i my. Je to tak. Musíme se s tím smířit.
| Nahlásit
Souhlasím. Tím už se ale dostávám zase na začátek - s pocity promarněného života musí být to smíření se smrtí mnohem těžší.
| Nahlásit
Však ještě neumíráš, tak ještě můžeš všechno spravit. Jenom ti možná bude déle trvat, než příjdeš na to, co by to mělo být. Ale něco určitě objevíš. Aby po tobě něco zbylo. Žádnou paniku -
| Nahlásit
Tos trefila přesně - já už panikařím...
| Nahlásit
Vojtěchův problém jsem si Jardo zjednodušil do sloganu "umění stárnout". A v zařazení do vzorce společnosti vidím přímou souvislost ... :-)))
A Vojto .... jak už jsem psal, do hrobu si sebou vezmeš jen to, cos rozdal .....
| Nahlásit
V panice ještě nikdo nikdy nic nedokázal. Jen se ti to bude zhoršovat. Sedni si v klidu a vypiš si všechny záporné a kladné věci, které jsi v životě udělal a pak si napiš to, co bys chtěl nebo mohl ještě udělat. Napiš si všechny možnosti. I ty, které si myslíš, že bys nezvládl. A teprve pak si z nich vybírej. A uvidíš, že ti toho na konání dobra určitě něco vypadne. A nemusíš to udělat za jeden večer. Dej si na to čas. Držím palce. 8-)))
| Nahlásit
skarlettko, Sluni, Ledo, Gandalfe, díky za rady. Moc si vaší snahy mi pomoct a času, který tomu věnujete, vážím.
| Nahlásit
Vojtěchu, vidíš jakou jsi tady rozvinul debatu. A těch různých názorů! Všechny jsou zajímavé a k zamyšlení. Je dobře, že jsi tu a buď tu s námi! :-)
 Anonym
Odpovídat lze i bez registrace. Dodržujte pravidla Ontoly
Vložit: Obrázek