Deprese a jak ji zvládat
V posledních asi dvou třech letech mě stále častěji přepadají deprese - jsem bez nálady, nic mě nebaví, nemůžu se na nic soustředit, mám pocity marnosti a zbytečnosti. Přitom si uvědomuju, že mnoho lidí je na tom hůř než já, mně vlastně skoro nic nechybí - mám zaměstnání, mám kde bydlet, jsem celkem zdravý... Říkám si, co by za tohle třeba jiní dali... Ale nijak mi tohle vědomí, že jiní jsou na tom hůř, nepomáhá, zrovna teď se v tom plácám až po uši. Co s tím? Na hledání nějakého životního cíle si už připadám starý, život mi připadá jen jako čekání na smrt...
Odpovědi
Diskuze
Atypická deprese
Bipolární deprese
Sezonní deprese
Ale netrapte se. Depresí trpí velké množství lidí, jen o ní nemluví, protože je to nemoc společensky vyloučená. Možná byste se divil, kolik lidí potkáváte, kteří s těmito problémy bojují. Nejste v tom sám.
Co se týká životního cíle - na ten možná už věk nemáte (ale co je to vlastně životní cíl -svatba, děti a co pak?), ale můžete mít kratší cíle. Ty životní se vám tak lehce nevyplní jako ty krátkodobější.
Dejte si nějaký kratší cíl - něco opravit, naplánovat dovolenou, znovu zařídit byt, chodit třeba na delší turistické trasy - dát si závazek, že zvládnete přejít nějakou oblast apod.
Možná máte děti nebo vnoučata - co tak si dát závazek, že se jim budete více věnovat, něco je učit, chodit s nimi na ty túry...
Jste zdravý a to je hlavní.
Z dětí se přeorientovaly na vnuky, ruční práce, domácnost a své koníčky.
U mužů je to asi horší.
Ale pozor, nemůžeme srovnávat životní styl někoho, kdo je v plném rozkvětu a sebe, který(á) to má už za sebou. To je prostě nutné příjmout, že na to nemáme. A ohlížet se zpátky nemá smysl. Co bylo, bylo a nic se nedá opravit. Ale lze si z toho vzít poučení do další životní fáze.
Rozdíl 27 let je rozdíl jedné generace a nikdy se to nedá vyrovnat. To prostě nejde. A že toho slečna zažila víc než ty? Co tím myslíš? Více mužů, lásek, ..? Erekcí na ni stačit asi nebudeš ani když budeš užívat Viagru atd a jen si poškodíš zdraví. To taky prostě nejde. Ale zkusila bych sexuologa. Na těchto problémech se často u mužů podílí skrytý problém. A nemyslím tím jen psychiku.
Člověk stárne. Ubývá všeho. Ale s partnerem si přece můžeme vždycky něco říci, pokud ovšem neřešíte rozchod. Cestování, kultura atd. My si s manželem užíváme porodičovské volnosti a cestujeme každý rok po celé Evropě pod stanem. A tu dovolenou si chystáme alespon půl roku předem - itinerář atd. A já ještě sestavuji rodinný rodokmen pomocí matrik na IT. To by ses divil, co to sežere času a co se člověk doví o minulých dobách..:))
Ano a venku je opravdu hezky, i když tedy u nás v Brně je trochu zima.
Ale je fakt, že já taky sedím doma u počítače a čumím do těch matrik. A měla bych jít ven. No občas jdu s miminy vnoučaty, ale moc se mi nechce.
Nádraží nám ujíždí, to je fakt, ale jsou přece i zastávky s krásným malým nádražíčkem a s květinami, daleko hezčí než začouzené hlavňáky s haldou lidí. Na ta malá také jezdí vlaky a navíc se kolem nás nehoufují bezdomovci a opilci. Ti jsou právě jen na těch velkých. Takže malým nádražím a vláčkům zdar. Všechno si na nich m,ůžeme vychutnat a už nemusíme všechno stíhat za každou cenu. Však osobáček počká, až budeme moci zase dál.
Cestování, o kterém se zmiňuješ, mě kdysi taky bavívalo. V tom, co popisuješ, se mi zdá podstatné, že cestujete s manželem - tedy s někým, kdo má stejné zájmy. Já jsem byl v Německu, v Rakousku, ve Francii, v Itálii - vždycky sám, manželku tohle nebavilo, ta se chtěla položit na čtrnáct dní na jedno místo do písku u moře, takže jsme dovolené trávili odděleně. Já viděl spoustu zajímavých míst, ale sám - a to není ono, když se nemáš s kým podělit o své bezprostřední pocity. Z těchhle důvodů mě už cestování netáhne.
Ten syndrom zavíraných dveří - to je hrozný název, hrozně pravdivý, zrovna tak jako Gandalfova koncová světla posledního rychlíku... Ta definitiva slova "naposled" mě děsí. V jiném vlákně na Ontole se tady kdysi probíraly citáty a někdo tam dal myšlenku Roberta Fulghuma: "O život můžeme přijít různými způsoby. Smrt je jen jedním z nich." To mě dostalo, to na mě sedí jak ušité... Sluni hraje volejbal, divadlo, chodí na túry - to všechno jsou činnosti kolektivní a tohle všechno jí právě pro tu kolektivnost závidím. Mně se ani v mládí nikdy nepodařilo se do nějaké takovéhle party zapojit, přitom je mi jasné, že právě v takovýchhle partách se zažije nejvíc legrace. Já nejezdil na hory, protože jsem nikdy nestál na lyžích, v létě jsem se nechodil koupat, takže jsem až dodnes neplavec. Jezdil jsem na tzv. taneční čaje, ale než jsem se odhodlal jít pro holku tancovat, bylo po čajích, a tak to bylo se vším... Teď jsem zřejmě případ pro psychiatra, ale možná jsem ho měl vyhledat už před 30 lety. Každopádně děkuju všem za slova podpory! Denně potkávám spousty lidí, se kterými bych si už od pohledu svůj život vyměnit nechtěl...
Existuje jeden židovský aforizmus .... "Do hrobu si vezmeš sebou jenom to, cos rozdal". Když tu myšlenku extrapoluju, tak dojdu ke zjištění (omlouvám se, že přeskakuju úvahové "mezikroky"), že život si naplním pouze rozdáváním radosti, potěšení, a v pozdějších letech moudrosti. Život naplní pouze moudré rozdávání .......
Honba za adrenalinem je náhražka, která život nenaplní, naopak, vytvoří jakousi závislost na adrenalinu a normální život pak takovému člověku připadá šedý a beztvarý.
Jinak 54 tak to teda zvláště pro muže není žádný věk. To můžeš ještě opravdu prožít spoustu krásných věcí.
Možná že u tebe nastalo takové to období vyhoření domácího krbu. Máš pocit, že už si s ženou nemáte co říct. Asi jo, asi to zažil každý, kdo je dlouhodobě ve svazku manželském. Nejhorší to pak bývá, když odejdou oba manželé do důchodu a jsou třeba na činžáku zavření ve dvou pokojích, to prý je strašné, ale nemám tu zkušenost, jen z vyprávění. Asi to opravdu chce si najít něco, co by tě bavilo a neplakat nad rozlitým mlíkem. Ono ty opravdové pocity smutku příjdou až budeš nemocen a pak opravdu budeš strádat nedostatkem komunikace, taky bolest ti nedovolí všeliké aktivity a nebudeš chtít nikoho se svými problémy obtěžovat. Třeba se začneš hůře pohybovat, budou se ti třást ruce,... víš to tě nechci strašit, spíše naopak , chci tě vyburcovat k životu, protože to hůř, to teprve bude. A tak se musíš sebrat a něco se sebou začít dělat, pokud si uvědomuješ, že tak jak to teď je se ti to nelíbí. A když si teď najdeš někoho s kým by ti bylo faj, najdeš si nějakou činnost, co tě bude aspoň trochu bavit tak i to co příjde pak bude taky lépe zvládat, budeš mít někde venku kamaráda za kterým zajdeš či on za tebou. Já třeba vidím 2 muže jak denně chodí svůj okruh procházkovým tempem a u toho si povídají nebo začni fandit nějakému sportovnímu družstvu, byť to byli třeba jen školáci, co hrají okresní přebor a choď se na ně dívat, jak se jim kterému daří, nebo se dej do filmového klubu pro seniory ... těžko radit, když nevím, co by tě aspoň trochu bavilo. A nikde není napsáno, že ty aktivity musíš dělat se svou ženou, ona má třeba zájmy jiné a nebo je ráda že pasívně odpočívá. Víš, já být na tvém místě asi bych si řekla. Jsem muž v nejlepších letech, jsem relativně zdravý, ty zdravotní problémy jsou úměrné mému věku a pokud nechci ve stáří, tom co teprve příjde naříkat, jak jsem život opravdu promarnil, tak prostě musím, začít něco dělat. A něco vymysli a zkus to. Nemusíš hrát fotbal, můžeš na něj chodit, tam se seznámíš s lidmi, nemusíš divadlo hrát, můžeš do divadla jezdit a tam taky budeš lidi potkávat, rozumíš mi co chci říct, je potřeba u tebe najít aktivitu kterou by jsi se dostal mezi lidi a seznámil se s někým s kým ti bude fajn.
Jinak co se manželství týká, věř, že až budeš starý budeš rád, že nejsi doma sám, že je tam někdo s tebou až ti bude opravdu ouvej.
Já píšu možná věci, které vy chlapi máte trochu jinak, tak se nezlob, ony ženské to prožívame taky, a pokud si myslíš že ne, tak jo. Ale je fakt, že my se dovedeme spíše zabavit vařením, šitím, zahrádkou, vnoučaty .... ale smutno nám je pokud jsem samy taky a možná i těm co samy nejsou. Je to takový ten pocit osamění. Kolem tebe jou lidi a přesto jsi sám. Je tak? Aspoň teda mě je, kolikrát si říkám, jak to všechno uběhlo a ... no nic. Ale by taky mohla psát.
Ale hlavní je - neplakat nad rozlitým mlékem, neotáčet se dozadu. Zpětně nelze nic řešit. Vždyt jsme to vždy dělali v dobré vůli, nechtěli jsme to dělat špatně. A že se nám to ted špatné zdá? To už na věci nemůže nic změnit.
Spíše jsem chtěla Vojtěcha jaksi povzbudit, aby si uvědomil, že pokud to tak je jak píše, že musí mezi lidi a ty jde najít všelijak. Pokud teda člověk o to usiluje.
Přeju všem hezký den.
Co se týká náplně, existují dobrovolníci, kteří chodí do nemocnic dělat společnost svou přítomností nemocným. Pokud jsi duševně silný, možná by ti vyhovovaly i návštěvy v hospicu. Také to někteří mí známí - i mladí - dělají.
Jinak mi dost připomínáš mne. Nikdy jsem nebyla vedená ke sportu, neumím ani jezdit na kole ( naši neměli peníze), na vodě udělám tak 50m a pak se topím. Ne lyžích běžkuji jen po rovině, ani už lyže nemám. V rodině jsem byla považována za nemehlo, což mne dost poznamenalo, protože když ti někdo pořád naznačuje že jsi neohrabanec, tak jím zůstaneš až do smrti.Party jsem taky neužila - byla jsem moc hlídaná, a pak už bylo pozdě. Navíc mne to jaksi přestalo bavit. Dřív jsem chtěla a nemohla, ted bych mohla a nebaví mne to.Tancovat jsem chodila hodně, ale ted mi umřelo koleno, tak už taky nic. Ale našla jsem si, co mne baví a zvykla jsem si být sama. Ale někdy to taky není ono.
Ta "samota" o které píšeš je, podle mého jenom nedostatek toho, že Tě okolí neocení. A aby Tě ocenilo, musíš na tom nějak zamakat. Předčítání, fajn ..... a co třeba pomáhat při organizování Pražského maratonu? Potřebujou každou nohu a ruku a seznámíš se s fajn lidmi. A pak třeba pomůžeš při Velké Kundratické...... V Praze je spousta nevýdělečných organizací, které uvítají pomoc. A pozor na zdraví. Když mi bylo 54, tak jsem pořád myslel, že jsem z nerezu a absolutně nezničitelnej. Omyl. Chovat se člověk musí přiměřeně. Dneska, když je mi 68, a mám po třech operacích a jednu ještě před sebou, hledám si takové aktivity, na které fyzicky i psychicky stačím. Ono i na Ontole, když se do Tebe přezevšecku dobrou vůli naveze někdo, kdo v životě nikomu s ničím nepomohl, tak se Ti i to "psychično" někdy hne ... :-)))))))
Nepotápěj se do vlastního nitra. Nemusel bys vyplavat :-)))))
Dokud Ti funguje pohybová soustava, vidíš na oči, slyšíš, když na Tebe troubí auto, tak běž tam, kde se něco děje. Co srazy spolužáků? Kdo to u Vás organizuje? Nejenom, že se potkáš se známými, ale dostaví se třeba i inspirace. Jedna moje spolužačka ze základky se na srazu dala dohromady s jedním naším spolužákem, a nemůže si současnou situaci vynachválit. Všecko je možný, když tomu půjdeš naproti.
A jinak jsem téhož názoru jako skarlettka a Gandalf , že člověku je dána jaksi sama od sebe jeho přirozená aktivita. Jsou lidi, kteří mají přirozený pocit že se musí hýbat tak vysoký, že je neudrží a neodradí od toho pohyb provozovat nic. Jiní jsou méně aktivní, ale také jaksi od přírody. Někteří třeba i sportují, ale ne proto /na rozdíl od té první skupiny/, že by jim to činilo radost, ale proto, že vědí, že přiměřený pohyb je žádaný pro uržení se v jakési kondici. No a třetí skupina je něco mezi tím. A zlomit to, udělat z člověka nesportovce v 54 letech / i když jak říkám, to není žádný vysoký věk/ sportovně aktivního závodníka je holý nesmysl, to cítíme asi všichni. Ale něco jiného je třeba být tím sportovcem pasívním, ale ne ve smyslu sledovat sport DOMA z kanape, ale jít se na něj podívat někam VEN, třeba i do hospůdky, kde se dnes sport sleduje běžně . Prostý důvod ... vyjít mezi lidi a hledat ty spřízněné duše. Ale já myslím, že život nabízí i jiné aktivity než sport, třeba kulturní.
Jinak to cítím, že ten skok chce Vojtěch udělat, aby si něco dokázal, třeba to, že ještě na to má.... Za rozumné to nepovažuji. Nechala bych, ať podobné adrenalíny provozují lidi typu Sluni, co je jak čtu hodně akční, až mne z toho dost mrazí i když netuším, kolik má let. Ale ony i ženy někdy mívají takto sportovního ducha. Zrovna o víkendu jsem byla se svou 60-ti letou švagrovou, která svými sportovními aktivitami už udolala manžela, děti i vnučky. Ještě že má sportovně nadané vnuky, ti jediní se ještě dají na její sportovní aktivity nalákat. Takže i to je možné, ale to byla holka co sport má v krvi od dětských let, sportovala celý život a to nejen rektreačně.
Někdy je u nás méně akčních trochu problém překonat jakýsi ostych, někam se vydat.... pocit co když mne nepříjmou, budu tam jak kůl v plotě, nikoho tam neznám... jo, jo, to znám. Ale pokud mne samota netěší/ s podivem i takoví lidi jsou mezi námi/, tak to chce opravdu prolomit a vyrazit, protože čím je člověk staší, tím méně se mu pak "chce" a bohužel tím méně už i může.
Vojtěchu, držím pěsti a dej vědět jak se ti zadařilo a co sis vybral. Pak nám tu zase budeš radit ty, je tak?
skarlettko, ten hospic by asi pro mě nebyl. Duševně silný moc nejsem, to je myslím patrné i z téhle debaty, a prostředí tohoto typu na mě přímo padá (viz má zmínka o eldéence 26.4. 10:00). Mně stačí přijít za někým na návštěvu do obyčejné nemocnice... Tvé životní osudy mají s mými skutečně dost společného, ale ty narozdíl ode mě máš něco v hlavě. Radíš tady ve spoustě oborů, ale jistě by tady nikdo nenašel erudovanější odbornici na chemii než jsi ty. Nepatřím mezi ty, kteří by při vyslovení slov "matematika", "fyzika" nebo "chemie" hned poděšeně začali volat "tomu nerozumím, to není nic pro mě", ale málo platné, ze střední školy jsem vylezl už pěkně dávno a čas většinu vědomostí zavál... Já už jsem nanejvýš schopen poradit značky prvků do křížovky.
Gandalfe, překvapil mě tvůj dovětek po tipu na vyhlídkový let balónem ("Ale na co vlastně?"). Vždyť ty tím vlastně jen opakuješ má slova, jak se mi zdá všechno marné a zbytečné. Jestli jsem rozuměl správně, rád by ses ještě podíval někam do Egypta i jinam, ale zdravotní stav ti to už nedovolí - ale na co vlastně bys tam chtěl jet? Co bys z takové cesty měl? Není cestování jednou z těch činností, jimiž život nenaplníš? A je vůbec ten pocit naplněného života důležitější než příjemné pocity při těch činnostech během života? Ten, kdo si celý život užíval požitků a lákadel, aniž byl svému okolí nějak prospěšný, zřejmě pocit naplněného života mít nebude, ale aspoň si na konci může říct - užil jsem si to. Já taky nemám pocit naplněného života, a ještě jsem si to neužil...
Ledo, máš pravdu, chci skočit z toho Žďákovského mostu, abych něco dokázal především sobě. Právě z tohoto důvodu od toho asi neustoupím, přestože mě prakticky všichni od toho zrazují. Jsem si jist, že až budu stát za tím zábradlím, budu podělaný až za ušima, ale představa, jak bych se cítil, kdybych couvnul, bude snad silnější, než strach skočit.
A vidíš, Ledo - radíš mi, abych takovéhle aktivity nechal na mladších jako je Sluni, a ona je to skoro moje vrstevnice. :-)
Opět děkuji všem, kteří přispěli svými podnětnými názory.
Přiznávám, že já už dnes uvažuji jinak. Ne že bych dříve nesportovala i když jen rekreačně. Dnes mám jediné přání, abych pokud budu živá /nebo co nejdýl to půjde/ byla v takové fyzické kondici , abych mohla zajistit všechno co k životu potřebuji si sama a nebyla odkázána na pomoc jiných. Tedy pohyb ano, ale rozumný a hlavně žádné riskování, které by ohrozilo mé zdraví. Třeba skokem z mostu říkáš, že mi praskne céva a děti mne budou dosmrti vodit nebo vozit po mozkové příhodě? To bych radši dobrovolně šla do nějakého domu pro seniory, protože představa, že budu někde doma v koutku čekat, až na mne budou mít čas, tak to mne děsí. Pochopitelně přeháním, ono se to asi nestane, ale je to jistý způsob rizika. Je spousta věcí, která by, mne bavila, ale pokud na to nemám tak, že to zvládnu sama, tak to nedělám. Pořád je ještě spousta aktivit, kde to riziko je minimální a taky přináší radost a kontakt s lidmi. A o ten kontakt přece jde.
Jinak Sluni, znám spoustu padesátnic, ale že by některá z nich skočila BJ, tak to jedině ta moje švagrová co jsem tu o ní psala. A že by fitka byla plná padesátnic, tak tak to není. Možná na menším městě se tam scházíte, ale ve městech to opravdu v tomto věku je jich tam jak šafránu. Ale klobouk dolů. Před tebou. Což o to. Ať ti ta fyzička co nejdýl vydrží.
Já jsem hnán třeba touhou po Údolí králů proto, že je to součást našeho kulturního zázemí, z egyptsko-chaldejské kultury jsme vyrostli, doplním si tím určité penzum znalostí, nejde jen o prostý zážitek, jde svým způsobem o vzdělávání a tím o potenciál užitečnosti.
Víš, můžeš si skočit třeba do Niagary, ale to začne nějak společensky fungovat v okamžiku, kdy to máš s kým sdílet. A řekneš jednomu, druhému a co to může vyvolat kromě určité formy obdivu a závisti. To asi nebude to pravé ořechové. Víš, když se dělá inventura, tak nakonec vždycky zjistíš, že těch zážitků, kterés nasbíral je méně, (a o hodně méně), než těch, které Tě minuly. A pravděpodobně se budeš cítit poloprázdný ..... třeba ještě na Bali jsem nebyl ...... ono pídit se po zážitcích nebo po vědomostech nebývá jedno a totéž. Získávat se musí proto, aby se mohlo rozdávat. Žďákovský most Ti přeju, ale vzpomeň si pak, že jsem Ti tu psal, že to nic nevyřeší, nic si nedokážeš, podstoupíš vcelku nesmyslné riziko. Taky jsem si po padesátém roce věku myslel, že proces stárnutí zastavím, když si skočím tandem z letadla. Blbost ...... ještě, že jsem si to včas rozmyslel. Nic bych tím nezískal a nic bych tím nikomu nedal.
Víš, mě ten horkovzdušný balon napadl podle "Vratných láhví", objednat let balonem pro člověka, kterého mám rád a se kterým bych chtěl tenhleten zážitek absolvovat a cítil bych, že nás tenhleten zážitek jaksi spolu ještě více propojí, to je něco jiného, to je věc intimní povahy a o tom se v hospodě nemluví. To je dar člověka člověku. A tudy vede cesta. Přes dary ..... daruj pomoc, daruj péči, daruj soucit, daruj radu, podporu, úsilí, solidaritu, daruj a měj lidi rád (vím, knížecí rada, člověk by to kolikrát i dofackoval "dokulata", ale cestu opravdu právě tudy lze najít.)
A ani ti nebudu říkat kolik mi je let. Abys to přežil.
Zaujala mne tvá poznámka - skočím,ale jestli od toho ustoupím, mému sebevědomí to rozhodně neprospěje. Je to asi ryze mužský postoj, protože jak píše Leda, tohle by žádná žena takto neřešila. Prostě by si řekla, nemám na to a basta. Jen se obávám, že ti to k vyššímu sebevědomí nepomůže. Určitě si zas najdeš nějaký důvod, proč to není ono atd. Budeš si celý život posilovat sebevědomí, ale nikdy se ti to nepodaří. Protože problém je ve tvém postoji, ne v sebevědomí. Snaž se přijmout se takový jaký jsi, se všemi chybami a slabostmi. Proč si chceš něco zvedat? Pro koho? A co z toho budeš mít? A ani to nebudeš dělat pro zábavu, ale v podstatě z donucení sebou samým. Vždyt jsi určitě prima chlap, to že máš pocit nenaplněného života je asi normální v tomto období. Už v 19.století se říkalo: žena, která neměla milence si v přechodu vyčítá, že si neužila a ta která je měla, si vyčítá, že promarnila život.
U tebe se nejedná o milenky, ale o něco jiného, a přitom jde o to samé.
Nic už nedohoníš. Udělej čáru a začni znovu a s něčím, co se ti bude líbit a zpátky se nevracej. Nemá to cenu.
Sluni - tchýně mého syna skočila v 55 padákem v tandemu. Má to nafilmováno.
Darovat někomu let horkovzdušným balónem musí být jistě hezké, jenomže já právě teď dost bojuju s problémem, že nemám komu, nemám s kým si projít Královskou cestu, nemám s kým podupávat v té kryokomoře...
skarlettko, tu čáru já asi udělat nedokážu, pořád se budu dívat dozadu, protože pohledu dopředu se bojím...
Gandalfe, věřím ti, že bys bral můj věk, ale moc mi to vědomí nepomáhá...
A k Tvému dotazu. Je to kryocentrum Imrychova 984/27, Praha 4, vedle OBI Modřany. Ta ulice je kolmá na Lhoteckou, čili proti Polic. ak. Dej vědět, jestli jsi to našel.
http://www.novinky.cz/ekonomika/198755-ctvrtina-mladych-chape-seniory-jako-pritez-ktera-jim-bere-penize.html
Vojtěchu, narodili jsme se nahatí a umřeme nahatí.Nevezmeme si sebou nic. Ani zážitky v kryokomoře nebo BJ. Jen to, co jsme udělali dobrého nebo zlého. Jen to po nás zůstane. A vzpomínky u jiných lidí. Pěkné nebo špatné. A až ty vzpomínky nebudou, tak už zanikneme dokonale i my. Je to tak. Musíme se s tím smířit.
A Vojto .... jak už jsem psal, do hrobu si sebou vezmeš jen to, cos rozdal .....