Maniodepresivní psychóza, je vyléčitelná?
má člověk šanci to nějak vyléčit nebo aspoň normálně žít? Jaká je léčba??
Odpovědi
Diskuze
duševní choroba charakteristická nadměrnou vzrušivostí až zuřivostí, zvýšenou aktivitou, vášní
maniodepresivní
onemocnění charakteristické střídáním mánické a depresivní fáze
http://knihovna.orgfree.com/kafka/64.html Tady se pokus něco vyčíst.
1.Farmakoterapie = základ léčby BAP
- léčba akutní manické či depresivní epizody
- udržovací terapie
- nejčastěji užívané typy psychofarmak:
a) stabilizátory nálad = thymoprofylaktika: základem farmakologické léčby BAP je dlouhodobé podávání stabilizátorů nálad, které snižují výkyvy nálady do deprese či mánie.
b) antipsychotika: léky, které tlumí bezúčelnou aktivitu, často zmírňují napětí i úzkost a upravují poruchy myšlení a vnímání (podávají se především při manických epizodách)
c) antidepresiva: léky působící při střednědobém (týdny až měsíce) užívání úlevu od depresivních příznaků (podávají se při depresivních epizodách)
d) hypnotika: léky pomáhající navodit fyziologický spánek (mohou se podávat při manických i depresivních epizodách - pokud jsou provázeny nespavostí)
2. Elektrokonvulzivní léčba
3. Psychoterapie
- léčba psychologickými postupy (rozhovor, nácvik sociálních dovedností, neverbální techniky: arteterapie, muzikoterapie, taneční terapie, animoterapie apod.).
- individuální, skupinová, práce s rodinou
4. Psychoedukace
- předání informací o nemoci nemocným i jejich blízkým
Zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bipol%C3%A1rn%C3%AD_afektivn%C3%AD_porucha
http://www.plhb.cz/bipolarni_afektivni_porucha.html
http://www.zdravcentra.sk/cps/rde/xbcr/zc/6PSY2006_03_07.pdf
http://www.stopstigmapsychiatrie.cz/maniodeprese/lecba.html
chorobu, měla jsem pocit, že popisuje někdo mého partnera.
Já jsem se s nikým takto nemocným nesetkala a nevím, jak mám postupovat...
Ale pokud se svéprávný člověk nechce léčit,je to problém. Když neohrožuje své okolí, většinou to končí až pokusem o sebevraždu, a teprve pak se ho mohou ujmout lékaři. A nemocní to umí velmi dobře maskovat.Setkala jsem se tím. Zde bych měla radu jen pro vás. Zajděte si vy za psychologem popř.psychiatrem a prokonzultujte to s nimi. S partnerem asi nic nedokážete sama udělat. Přeji hodně síly a trpělivosti. Budete ji potřebovat.
Odkud jsi?
je možné,že ty hlasy vědí dříve něco než já to udělám či na to pomyslím.nemohu pořád uvěřit tomu,že mě mikdo nesleduje a nenahrává mé myšlenky,nebo že mě někdo neustále diriguje a říká co mám dělat.může mi někdo poradit či předat své zkušenosti.
vidíš, já jsem ti to říkala. Víš, co se mi ale zdá na těchto chorobách nejhorší? Že ti to lidé bud nevěří, neberou tě vážně nebo tě berou vážně a jsi u nich za blázna. A přitom to jsou nemoci jako jiné - prostě porucha metabolismu v mozku. Ale přetrvává ten pojem duševní nemoc = blázen. A to mne štve. Neinformovanost lidí. Že máš játra z chlastu úplně zničená, tak to s tebou každý cítí, ale zkus říci, že máš nějaké psychiatrické potíže.
To je ten problém, že mnoho lidí psychiatrovi nic neřekne, aby nevypadali trapně a on jim pak nemůže pomoci. U té paranoi si taky myslím, že jakmile se léky přestanou brát,potíže se vrátí. Člověk to musí brát tak,jak to je. Někdo má cukrovku, někdo je invalida, někdo má dětskou obrnu. Hlavní je, naučit se s tím žít, přijmout to. Jsem ráda, že jsi lepší. Škoda,že bydlíš tak daleko, já jsem z Brna.
mail mám skarlettka@seznam.cz
díky
Proto by se měl přítel léčit s plným vědomím toho, co dělá a dobrovolně.
U těchto chorob bývá také zkreslený a subjektivní náhled na vlastní duševní stav.
A má tu poruchu opravdu diagnostikovanou? Pokud ano, ví to a neléčí se, tvá snaha bude asi marná.
Měla bych na vás poněkud odvážný dotaz. Studuji gymnázium, avšak po maturitě bych se chtěla zabývat psychologií. Letos jsem si jako seminární práci vybrala právě BAP, vlastně ani přesně nevím, z jakého důvodu. Ale čím více se o ní dozvídám, tím více začínám chápat, jak těžké musí být naučit se s maniodepresemi žít (ať už jako sám nemocný nebo jako jeho blízký). Velmi na mě zapůsobila i vámi zmíněná kniha Jak jsme se zbláznili, která je právě o panu Pavlovi a jeho synu a také knihu od Sylvie Plathové (i když ta trpěla klinickými depresemi). Avšak já sama nemám ve své blízkosti nikoho takto postiženého (nebo o nikom takovém nevím a samozřejmě doufám,že to nevyzní jako lítost) a proto by mi moc pomohlo, kdybych si mohla s kýmkoliv z vás třeba promluvit (klidně jenom přes maily nebo icq atd..) Chápu, že pro každého musí být těžké o tom mluvit a proč byste taky měli s někým cizím, ale věřte mi,že když naučíte jednoho člověka, jak se chovat k těmto lidem a jak jim dokazovaním lásky dodávat sílu, můžu to i já učit dál a může dojít k lepšímu porozumění. Ovšem vaše odmítnutí samozřejmě pochopím. I nadále si budu pročítat diskuze, protože i tak se mohu mnoho dozvědět. Pokud byste tedy měli zájem a byli ochotní se se mnou o své zkušenosti podělit, napište mi prosím na email alyssa.jitka@seznam.cz
Budu se těšit na vaše odpovědi a přeji vám jen ty lepší okamžiky a sílu bojovat a úspěšně se léčit.
Myslím si, že i ta anorexie, tedy to, proč vznikla, má příčinu v její osobnosti. Ale jak jsem už psala, ona musí chtít se léčit. Jinak psychiatr nic nesvede. Měla by k němu jít, z dopisu vyplývá, že se nikde neléčí.
píši,protože si nevím rady,jsem neustále unavená a chce se mi spát,vydržím spát i 20 hod.denně,jsen psychicky vyčerpaná...Zažila jsem v životě dost věcí.....,ale žádné drogy.Chci se zeptat,myslíte,že trpím maniodepresí?
Ale je možné, že tě jen vydírá kvůli rozchodu, to by možné nebylo? Jak moc byla pořezaná?
Sebepoškozování může naznačovat bud osobnost hysterickou, která na sebe chce upoutat pozornost a citově vydírat (tomu by mohlo napovídat i její vyprávění o chorobě, kterým chce být zajímavá, chce abys ji litoval) nebo je to následkem problémů v její původní rodině. Její jednání se mi nezdá zas tak důmyslné, jde spíše o chování, které se vyskytuje relativně často.
Ale nejsem lékař ani klinický psycholog, tak to ber jen jako informaci.
Spíše mi připadá, že mu začíná některá z forem schizofrenie.
http://mladazena.maminka.cz/scripts/detail.php?id=296311
Zamysli se nad sebou, tvůj partner to nemůže vydržet do nekonečna. A děti vše odnášejí, neumějí se bránit a musí velmi při těchto záchvatech trpět. Především mysli na ně. Na rovinu - mohla by jsi o ně časem přijít ne jenom rozvodem, ale nebudou chtít za takovou maminkou ani chodit na návštěvu. Ze strachu.
chorobou trpím již spoustu let, kdy jsem si to však před tím neuvědomoval. Třetím rokem se léčím a pravidelně užívím léky a je to pro mě vysvobození. Jsem ve stavu dlouhodobé remise a bez výkyvů. Být ve stálém kontaktu s psychiatrem se vyplatí. Pokud budete pod kontrolou lékaře, nikdo to na vás ani nepozná a navíc, nebudete trápit své okolí a hlavně i sebe.
vcera jsem se uplnou nahodou dostal na stranky související s touto nemocí a prijde mi ze veskere príznaky na me sedí.snad nejvíce me ubíjí ten rychly tok myslenek kdy skace myslenka do myslenky a ja pak nejsem schopny sformulovat rozumnou vetu aniz bych kazde slovo dopodrobna nerozebíral tak ze celek je ve finale prakticky pro ostatní nepochopitelny...vzdy jsem byval normalní kluk se spoustou kamaradu ktery nesmel chybet na zadne seslosti, a nouze o slecny taky nikdy nebyla...jenze posledních par let je vsechno jaksi uplne naopak...veskery znamí se mnou prestali komunikovat a ted mi zbývají jenom rodice a chaty...vzdy sem to prisuzoval drogam(jo nejsem rozhodne svatej) ale i pres dlouhodobou abstinenci potíze pretrvavají ba sou spíse daleko horsí...vsechno co se da pokazit pokazim...z bytu vychazím jen zrídka a jedine v brylích...klopím hlavu snad pred vsema lidma ktery treba jen jdou okolo me a tim se v kolektivu casto stavam tercem ruznych narazek ktere radci prehlízím nebot bych nekomu nerad ublízil...paranoia je ume na denim poradku a nikomu uz neverim ani slovo(ani sobe)...v praci komunikuju jen ze zacatku a pak uz jenom mlcim...zduraznuji, proste pravy opak me nez sem byval, a tim je to pro me horsí...hrozne rad bych se s toho dostal ale bojim se ze zacnu uzívat leky,budu chodit na terapie, hodim se do normalu ale po urcity dobe neco nedodrzim a zase spadnu tam kde sem ted....to uz by byla asi posledni kapka jestli mi rozumíte...no neni mi ztoho vseho nejak dobre radci jindy at nemam skazenej celej den kdyz uz je dnes aspon hezky a pak ma zase bejt hnusne...stejne kdybych mel napsat vsechno tak bych moch rovnou vydat knihu:)preji vsem hodne zdaru a hlavne uspechu s lecbou...ps: vím ze velice dobre pomaha maryhuana ale musí se uzívat aspon 2krat dene aby to melo smysl,clovek sice je na tom porad stejne ale cejtí se o moc lepe...jenze kdyz vysadí tak pak je to na urcitou dobu zase jeste horsí...proste lek pro ty ktery chtej celej zivot jenom promrhat ve svym svete u televize...
jmenuji se Hanka, je mi 34 a mám bipolární poruchu, jsem z Brna, takže pokud chceš, ráda si s Tebou o tom popovídám. Jak jsem zjistila, tak mám zřejmě ještě slabší formu, tedy nevyvádím nějaké kousky, jako je přehnané utrácení, neberu drogy, léčím se, nestřídám partnery. Na jedněch stránkách o bipolárce jsem četla příspěvky a všichni tam byly dost v háji. Já mám bipolárku rok, předtím jsem měla deprese a to se mi přesmyklo do bipolárky. Zjistila jsem si to sama a psychiatrička mi to potvrdila. Naštěstí jsem to zjistila hned, takže se to včas podchytilo. U mě to začalo tak, že jsem byla v nemocnici s depresí a když mi odlehlo, tak jsem ještě v nemocnici dělala různé věci na jeden jarmark. V tom jsem pokračovala i dál i když jsem chodila do práce, naopak jsem ještě zrychlila. Pak jsem měla zrychlené myšlení, myšlenkový trysk. Spoustu nápadů, které jsem chtěla uskutečnit. Menší potřeba spánku. Potom se začal svět vzdalovat, začala jsem se zpomalovat a to už jsem věděla, že je zle, že budu marod. Pak už jsem nezvládala nic, byla jsem zpomalená a na neschopence. Taky jsem skončila na krizáku, v noci jsem se totiž probudila s tím, že jsem se cítila jako bych byla zfetovaná, nebo předávkovaná léky, a bála jsem se že když usnu, už se neprobudím. Protože to bylo o víkendu, tak jsem nemohla jít za doktorkou a tak jsem jela na krizák. Tam mi nepomohli, přežila jsem tam víkend, otřesný přístup k pacientům. Pak jsem se na týden odstěhovala k rodičům, protože bydlím sama a neměla jsem ani sílu si pověsit prádlo, uvařit.... Byla jsem nemocná měsíc. Potom bylo období klidu a v srpnu se mi udělalo špatně z toho vedra a od psychiky. Bylo mi blbě každý den. No a naposled jsem byla nemocná vloni na podzim. V práci toho bylo moc. Naštěstí jsem už zjistila své spouštěče, tak se to snažím hlídat. Nesmím po 20 hodině dělat náročnější činnosti, jinak neusnu, ani po prášcích na spaní. Nesmím mít kolem sebe víc předmětů, takže jsem trochu vyklízela byt.(na podzim jsem měla problém s barvami, všechny kromě bílé mi vadili, působily na mě agresivně, tak jsem si musela zakrýt skříně) Nesmím číst reklamní letáky, nesmím si číst žádné vyvěšené plakáty, nesmím mít víc než 1-2 návštěvy týdně kamarádů, známých, nesmím mít moc emočních zážitků, ať už kladných, nebo záporných. Nesmím pít když jsem nemocná některé čaje. Tak třeba tyto vyjmenované spouštěče někomu pomůžou zmírnit mánii.
Trpím maniodepresivní psychozou už víc než 10 let. Ale teprve asi před rokem jsem se dozvěděl,že to je tato nemoc.Ještě před 3 lety jsem se léčil prášky.Nejdříve Psychofarmaky a později neuroleptiky na něco jiného.Protože moje doktorka to nesprávně diagnostikovala. Tyto ¨léky¨ mi podle mě jen uškodily. Proto aktuálně nic neužívám.Můj život je každodenní deprese,pocity prázdnoty,neschopnost prožívat radost,strach,splácení dluhů dosahujících 300 tisíc korun které jsem si nadrobil v manické fázi před 2 roky za jediný týden a beznaděj.Nejhorší na téhle nemoci je podle mě bezmoc. To že ať se člověk snaží sebe víc,vypadá to,že nemůže svůj život ovlivnit,změnit k lepšímu.Jsem v začarovaném kruhu.Za tu dobu co mám tuto nemoc trpím výhradně depresí.Mánie mě potkala pouze 1 x a trvala asi týden.Myslel jsem si že jsem se uzdravil,protože mi bylo moc dobře a byl jsem štastný.jenže pak přišlo kruté vystřízlivění-opět Deprese.Tuto nemoc má také můj otec,ale dodnes neví že ji má.Získal jsem k ní tedy vlohy.Jako dítě jsem si prožil hodně neustálého stresu a strachu,což podle mě tuto nemoc spustilo.Nikdy jsem nebral drogy a neměl myšlenky na sebevraždu.Jsem ale každý den tak nadně,že jsou pro mě velmi těžké i takové samozřejmosti,jako je:připravit si snídani,umýt nádobí,nebo vynést koš.Za to že ještě stále přežívám,vděčím rodině která mi moc pomáhá.Kdybych je neměl,jsem už dávno mrtvý.Nedokážu se o sebe sám postarat,tak abych si zajistil bydlení,jídlo,a nějaký stabilní dostačující finanční příjem.vydělám tak 9 tisíc měsíčně(většina jde na splátky dluhů) ale vždy cca po půl roce přijdu o práci,a musím hledat jinou.(nemám dost energie,jsem pomalý) Teď je to trošku lepší. Snažím se si pomoct pravidelným uspořádáním dne,relaxací,a poslední 3 měsíce mi dost pomáhá Autogenní trénink.A taky to že už s tím nebojuji,smířil jsem se stím že jsem prohrál,že se z toho nikdy nedostanu.Lidem v mém okolí narovinu říkám že mám maniodepresi a co mi to dělá. A musím říct že se ke mě chovají lépe. Protože už vědí že nejsem nezodpovědný,nespolehlivý,málomluvný či neschopný chlapík.Ale že jsem nemocný.Postupně zjištuju,že ikdyž jsem nemocný,můžu mít pozitivní přístup k životu.
Všem kteří trpí touto nemocí nebo těm kteří mají někoho nemocného ve svém okolí přeju hodně štěstí,duševní pohody a klidu.A pamatujme si že sice neumíme věštit budoucnost,ale i tak ji máme více či méně možnost měnit.
Jan
máme v rodině babičku s maniodepresivní psychozou. Pokud se dostane do mánie má o sobě vysoké mínění, všechno ví nejlíp a ostatní jsou nuly. Chodí po známých a vypráví, jak děláme vše špatně a pomlouvá nás. Pak se dostane do depresí a omlouvá se, je na dně, podceňuje se a myslí i na sebevraždu. To se opakovalo několikrát a je to pro nás opravdu náročné, ale ona musí v depresích prožívat peklo. Poslední záchvat nemoci měla před třemi lety, v depresích se začala léčit u jiného psychiatra a řekla bych, že dobře. Je potřeba, aby užívala stabilizátory nálady a zároveň antidepresiva podle potřeby. Někdy se nám zdá, že začíná být moc aktivní a "chytrá", takže jí připomeneme, co jí bude čekat, pokud nebude brát správně léky (musí se upravit léčba - buď přidat stabilizátory a ubrat antidepresiva nebo naopak). Je to těžké, chce to odchytit hned v začátku a je určitě třeba, aby měl nemocný někoho blízkého, kdo ho bude hlídat a motivovat k léčbě. V mánii jim je moc dobře a nechtějí se léčit. Přeju všem hodně sil a pevné nervy. Jana
Po 12 ti letem manzelstvi se rozvadim. Manzel s nejvetsi pravdepodobnosti trpi maniodepresivni psychozou. Prosli sme si velkou manzelskou krizi. Ktera vyvrcholila v listopadu kdy manzel odjel pres vikend 450 km daleko za svou laskou kterou znal 2 dny. Jeste byl tak hodny ze mne to predem oznamil telefonem ze je nekde s nekym na hotelu. Po navratu rekl ze ji miluje a ze odchazi nepomohlo absolutne vubec nic
proste nas bezhlave ze dne na den opustil. Zpetne sem prisla na to ze to byl asi vrchoů jeho manie s nevratnymi zivotnimi dusledky pro celou rodinu. jeho problemy se zacaly projevovat asi 4 roky zpatky byl bud strasne aktivni treba v praci dokazal byt i 16 hodin denne nekolik dni po sobe pritom spal treba 3 hodiny s tim ze vic proste nemusi. Anebo sedel a vubec s nim nebyla rec odpovidal jen ze nevi na cokoli kolikrat sem mu davala otazky jen aby mohl odovedet ano nebo ne nedockala sem se niceho. Postupem casu byly jeho stavy cim dal horsi az to vyustilo v klasicke domaci nasili a psychicky teror neustale vyhledaval konflikty kvuli absolutnim malickostem ve vsem mel pravdu kdyz sem mu v necem odporovala byl naprosto nepricetny. Kolikrat byl strasne sprosty pak kdyz sem mu treba rekla proc je na mne takovy s klidem mne rekl ze on o nicem nevi ze se ta hadka vubec nestala, byl paranoidni neustale mne sledoval a obvinoval ze mu neco beru nebo kradu. Porad sem si rikala zatnu zuby a vydrzim to tak sem se snim snazila mluvit v klidu a vyhybat se cemukoli v cem by videl zaminku ke konfliktu. Ale nakonec to skoncilo mym totalnim psychickym vycerpynim a zhroucenim doted se z toho davam dohromady. Manzela jeho laska opustila ted bydli u rodicu ti sou z nej n zoufali protoze zije nevazanym zivotem. Proste podle slov me tchyne on nikoho neposlechne vubec nikoho. Snazili jsme se mu navrhnout at jde k doktorovi pokazde nas odbyl s tim ze mu nic neni a to vubec netusi se byl mel jit k psychiatrovi coz by byl pro nej vrchol. On je prece zdravy D.
Jinak jeste napisu ze okoli ktere s nim nezije ho vidi jako skveleho cloveka pracanta a chlapa ktery je strasne spolecensky.
Nakonec muzu byt rada ze uz s nim neziju protoze pokud se nebude lecit tak se jeho stavy budou jen zhorsovat a sve blizke privede do blazince.
Proto vsem preju opravdu strasne silne nervy protoze bap je katastrofa jak pro nemocneho tak pro jeho rodinu.
chova se ke mne strasne i ted co uz spolu nejsme jako kdybych byla jeho uhlavni nepritel vsude chodi a pomlouva mne ze sem spatna matka ktera se nestara o decka, ze sem mu nikdy ani neuvarila neoprala a v byte jsem meli neustale neporadek deti sem nevedla k hygiene atd to same mne uvadi u soudu vypada to jako kdybych byla zrala na odebrani deti byla sem strasne rozlobena ze tohle vubec rekne ted uz mne to jen boli a rikam si ze za to ani asi nemuze ze je proste nemocny nedokazu se snim uz ani setkat kdyz si prijde pro deti. Prijde mne to ze si proste umanul ze po mne pojede furt ze sem proste ta ktera za vse muze. Ja sem na prasky a on se tvari jako mistr sveta. Snad se z toho postupem casu dostanu a potkam snad nekoho normalniho D.
Ale nevím nevím... odpouštět nelze donekonečna a láska vše nezvládne. Ve svém mladinkém věku to opravdu nemáš zapotřebí, vždyť spolu zatím jen chodíte. Promiň...
Můj recept na tuto "zákeřnou nemoc" je tedy tento:
plně si uvědomit,že jste nemocný!
abstinence,nekouřit,nebrat drogy!
brat léky ovšem vždy o něco méně než Vám předepíšou !
věnovat se pouze věcem které Vás opravdu těší - rodina,koníčky!
a to nejdůležitější vše co píší o této nemoci je pravda !!! pokud se pod to dokážeš podepsat tak máš vyhráno ...
potom jenom umět s touto "duševní rakovinou" umět žít a uvědomit si,že jsou mezi námy občané kteří jsou slepí,retardovaní apd. nám nemocným MDP ve skutečnosti nic není:) pokud jseš slabá osobnost tak asi bohužel ....
jestli chce někdo pokecat,nebo poradit- dudlig@centrum.cz
Já taktéž trpím touto nemocí, je mi 24 a první epizodu jsem měla ve 22 a druhou hned ten další rok, teď si připadám naprosto stabilizovaná a vcelku i spokojená (až na nárůst váhy, kterou mě způsobily léky). Kdyby si chtěl někdo pokecat, tak se může ozvat na mirka.si@centrum.cz, budu ráda..
Nejhorší u těchhle nemocných je, že se staví do role neporazitelných a velmi suverénních a přitom jsou to velmi křehké bytosti. Ale ani tenhle fakt vám po určité době nestačí k vydýchávaní těch situací a občas máte pocit, že kandidát na blázinec jste vlastně vy.
Zajímalo by mne, jací jsou tito lidé rodiče. Múžete se někdo vyjádřit? Děkuji a přeji všem hodně sil.
DNES JE MI LÉPE , PRÁŠKY UŽ ASI ZABÍRAJÍ :-)
Ja som za tie roky skoncila na lexaurine, mam problemy so spankom, uzkostami, vela som o tejto chorobe citala, snazila som sa mu vzdy pomahat, povzbudzovala ho...nic to nebolo platne, dnes som ta najhorsia...zivot s takym clovekom je neskutocne vycerpavajuci, tie zmeny nalad su take intenzivne, ze nechapete, kam sa podel ten clovek, ktoreho ste poznali, lebo teraz je pred vami uplne niekto iny - uplne cudzi clovek...ma ine nazory, ine slova, ine prejavy...a clovek sa z tych zmien moze zblaznit.
Momentalne sa spamatavam z tohto vztahu, aj ja by som asi potrebovala pomoc, viem, ze prejde este mnoho casu, kym sa dostanem do normalu...
Když ji má - třeba - muž, jak velkou nebo žádnou genetickou zátěž
to představuje pro jeho případné potomky?
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bipol%C3%A1rn%C3%AD_afektivn%C3%AD_porucha
trošku s odstupem času reaguji na toto téma. Všech kdo trpí tímto onemocněním je mi moc líto,ale zároveň je mi líto jejich rodin a dalšího okolí. Já jsem se s manželem seznámila před 24 lety, kdy právě onemocněl,jeho rodina mi o jeho nemoci nic neřekla ani o tom, že mají v rodině genetickou zátěž, když přišla první ataka ,nevěděla jsem co mám dělat, přestože jsem z lékařské rodiny a mám zdravotnické vzdělání. S manželem jsem celou tuto dobu vydržela, podporovala jsem ho.Fází, které se za tento náš vztah vystřídaly bylo mnoho,stovky,tisíce. Dnes jsem vyčerpaná a trpím silnými úzkostmi. Onemocnění pokud se podchytí včas a nastaví se správná léčba se dá relativně celkem dobře korigovat,avšak nikdy nevíte, kdy se ataka znovu objeví. Je to běh na celý život... Život s takovým člověkem není absolutně procházka růžovým sadem....Samozřejmě, že nemocní trpí,ale rodina trpí mnohem víc. Všem, kteří tímto onemocněním trpí, přeji mnoho sil a správnou léčbu. Všem, kteří mají někoho takového za partnera, přeji taktéž hodně sil a je pouze na Vás jestli to chcete zvládat nebo ne. S odstupem času bych sama za sebe napsala, že pokud bych si sama měla znovu zvolit jestli s manželem budu nebo, volila bych že ne.
chtěla bych vyjádřit podporu rodinám a blízkým nemocných s diagnozou BAP. Jsem ve stejné situaci a nejhorší je pocit bezmoci, když vidíte, jak je vašemu dospělému dítěti špatně, protože nedokáže dodržet medikaci, vzdává terapie a nemá motivaci a energii samo aktivně udělat nic pro přechod ke zdravému životnímu stylu, který je doporučovaný jako prevence atak BAP. Myslím, že by hodně pomohlo, kdyby existovala možnost navázat na hospitalizaci v PL pobytem v denním stacionáři nebo komunitě, kde by si pacient upevnil pravidelný režim a pozitivní přístup k léčbě BAP. Toto je bohužel reálně dostupné jen ve velkých městech, v regionech jsou rodiny odkázány na svépomoc, v ČR je psychiatrická péče poddimenzovaná a podfinancovaná, cílem PL je pacienta léčit znovu a znovu ,jen aplikování rutinních postupů bez osobního zaujetí a profesionálního nadšení, žádná kontinuální, promyšlená podpora rodin. Je to smutný obrázek- pojďme se sdružit, ať je dobře slyšet a vidět, že chceme změnu systému. Velmi uvítám kontakt na již existující sdružení a slibuji, že se aktivně zapojím...všem přeji hodně sil a hodně obyčejných, poklidných dnů