Je vhodné trestat dvouleté dítě když neposlouchá?
nebo poraďte jak naučit dítě poslouchat,když je to potřeba (je mu přesně dva a půl roku)
Odpovědi
Diskuze
"naučit dítě poslouchat..." určitě existuje spousta babských rad které fungují a nezvratně zdevastují dětskou duši. Znám žensokou která měla sprej s vodou a stříkla na dítě pokaždé když se dítě chovalo jinak než ona chtěla. Funguje to. Ona měla klid...no že to dítě až vyroste zrovna dvakrát průbojné nebude je věc druhá.
Dítě nezlobí, jen volá po větší pozornosti.
to asi přeháníš, že děti reagují jen na tělesné podněty :( Ani opice nevedou (nevychovávají) svá mláďata jen doteky.
Dítě reaguje na vztah rodičů k němu, na bezpečí a lásku, které cítí, ne jen přímo v náručí, ale i pohledem, vycítí atmosféru vztahů a leccos jiného. Může se někdy zdát, že je neklidné nebo zlobivé, ale dává tím najevo něco jiného, třeba že potřebuje opravdovou pozornost rodičů, bezpodmínečné přijetí, lásku...
Jinak dítě dobře prospívá v činnostech, které se opakují, vnímá v nich jistotu a snáz se přizpůsobí/neprotestuje. Ale každé dítě má jiné projevy a povahu a někdy období vzdoru kolem 2-3 let dá rodičům pěkně zabrat.
Těžko budeme s takto malým dítětem vést nějaké diskuze nebo mu něco vysvětlovat, to ve svém věku ještě není schopno úplně pojmout. Ale bývají více otevřeny reagovat třeba na zpěv (než na hlas-řeč, mluvení, nervní opakování či ultimáta). Když každou činnost (která se mu často/někdy "nechce") doprovodíme písničkou (jednoduchou, zpívaná věta, co se opakuje...), můžeme být rychle překvapeni.
Malé děti nechápou náš svět ve smyslu "teď půjdeme tam a tam a potom ještě... a nakonec..., takže už opravdu musíme odejít, protože...). Nemají k tomu ještě představy (časové, prostorové...). Když jsou zabrány do toho, co dělají, jsou v činnosti úplně ponořené a nedokáží se třeba tak snadno od ní vzdálit. Často potřebují nějak nalákat na to, to s nimi chceme podniknout, nějak vzbudit zájem a přehodit pozornost, "natěšit je" na něco jiného.
Odpovídala jsem tazatelce, celkově, i na její poslední dodatek 20.12.2012 12:10.
O řevu na ulici nic nepsala.
Co jsem napsala, není žádná teorie, ale praxe. Jestli se nad tím usmíváte, pak se možná taky začnete mračit, když někdo malé dítě při první (pardon, při každé hned druhé) příležitosti bije.
Tak se nevychovává ani pes :(
Vychovala jsem též dvě děti, nejsem určitě zcela proti tělesným trestům, ale já i naši přátelé jsme byli za moudré rady a přístupy vděční.
Připomínal jste mnohokrát Desatero, mohl byste si tam přidat:
Neseřežeš dítěte svého ni cizího, pokud můžeš ještě udělat něco jiného!
Bití a křik pokládám za znamení bezradnosti a kapitulace.
(Ale taky jsem se tak někdy chovala...)
Zkuste se podívat na nějakou knihu Jiřiny Prekopové,
Malý tyran je např. dosti inspirativní,
nebo jednu z posledních Výchova láskou (Prekopová, Šturma).
Jsou dva základní stavy, respektive tři.
1/ Stav, kdy o nic nejde.
2/ Stav, kdy jsme v časové tísni.
3/ Stav, kdy jde o zdraví.
Na výchovu není recept. Je to umění možného.
Malé dítě do 2-3 let žije mimo realitu (některé po celý život).
Pokud o nic nejde, řeší se vše hrou (podle Viacenty).
Pokud je časová tíseň, musí se s problémy předem počítat a mít časovou rezervu. Je to jen občasné. Pokud je násilí nutné, tak je nutné, ale je potřeba nepřestávat dítěti dávat najevo, že je máme rádi.
Pokud jde o zdraví, či život, je nutné předvídat, upravit okolnosti, aby nebezpečí bylo minimalizováno. Pokud dítě překračuje hranice, musí ho to bolet. Bolest nás chrání, tedy i dítě.
Všimněme si, jak to dělají zvířata. Dítě je zvíře, a porozumí tomu. Zvířecí matka dítě bedlivě pozoruje, ale nechává je poznávat svět. Když uzná za potřebné, prostě dítětem fyzicky manipuluje. Někdy mu pomůže, někdy ho stáhne na místo, kde ho chce mít. Když přetéká míra trpělivosti, dostane dítě ťafku. Ihned. Když to nezabere, dostane další. Ale stále ho líže a opečovává. Vytváří PODMÍNĚNÝ REFLEX: Když vidíš, že opravdu nechci, tak to bolí. Jinak je ráj.
Výchova je tak složitou interakcí, že nikdo nemůže říci, že to už umí. Jsou ale rodiče, kteří nikdy nezvládnou základní doporučení (ať už z přílišné lásky, nebo naopak). Jsou děti, které vychovat nelze.
Nevychovaní lidé nemohou mít vychované děti.
Nejvíce vychováváme, když si myslíme, že právě vůbec nevychováváme.
Myslím, že ani otázka není správně položena. Dítě můžeme bolestivěji potrestat, pokud ho odmítáme nebo hodnotíme jako "nepovedené" než tím, že mu naplácáme na zadek. Sám jsem se při výchově potomků obešel bez fyzických trestů, a nelituji toho. Netuším ale, zda bych si poradil s jinými povahami. Univerzální návod asi nebude. Určitě ale platí, že nejvíce vychováváme dítě vlastním příkladem. Chceme-li stanovit jakákoliv pravidla, musí být jasná a srozumitelná, ale zároveň všemi důsledně dodržovaná. Pokud nejsme ochotni prosadit jejich dodržování, raději je ani nevytvářejme.