Závislá-Co mám dělat? Už takhle nechci žít!
Je mi 14 let, chodím do 8. třídy ZŠ. Poslední dobou si uvědomuji, jak špatně vlastně žiji.
Zhruba před rokem a půl k nám na školu nastoupila nová paní učitelka matematiky. Už tenkrát o ní všichni říkali, že je přísná a nikdo ji neměl moc rád. Říkala jsem si, že bude asi opravdu hrozná. Ale přišla mi docela v pohodě. Uběhlo půl roku a já jí začínala mít opravdu ráda. Dokonce ráda více, než je běžné. Byli jsme potom na lyžáku a já si uvědomovala, že mi chybí. Byl to ,,jen" týden a mě to najednou připadalo nějak dlouhé. Potřebovala jsem jí vidět, mluvit s ní, o hodinách jsem se vždy předváděla a snažila, aby mě chválila..Vždy, když se na mě usmála, měla jsem druhé Vánoce. Nakonec jsem to už nevydržela a napsala jí e-mail, v kterém jsem ji prosila o radu. Povídali jsme si potom o tom na chodbě..a mě bylo tak krásně. Psala jsem jí pak ještě několik e-mailů a ona si o tom se mnou vždy ráda popovídala. Začala se na mě usmívat ještě víc, někdy dokonce, když mě viděla na chodbě, ke mě přišla a pohladila mě. Zkrátka se ke mě chovala úplně úžasně! A já měla potřebu s ní stále být. Psala jsem jí ještě několikrát. A pak jsem si řekla, že už je to možná trochu moc. Nechtěla jsem jí tolik otravovat-i ona má přeci své problémy, tak proč by neustále měla řešit ty moje. Pověděla jsem tedy o tom mé třídní učitelce a prosila o radu. Jenže ona to řekla rodičům, školní psycholožce a brala to, jako vážný problém. Řešili to i s tou ,,mou" učitelkou. Bylo pak tedy období, že se na mě už tolik neusmívala a kromě hodin jsme se nevídali.
Před Vánoci jsem jí byla dát dárek a ještě jí říct jednu věc. A jelikož nejsem upovídaná, pořád mlčím a čtu..Tak jsem najednou měla problém s ní mluvit. Měla jsem jí pořád tak ráda a nemohla jsem najednou z úst vypustit jediné slovo. Do podrobností si pamatuji těch několik minut. Stály jsme, koukaly na sebe, ona mě pořád uklidňovala, pak mě chytila za ruce a hladila, pořád se usmívala... Nakonec jsem jí to s její pomocí řekla. Ona už šla domů, tak jsme vyšly z kabinetu a na chodbě na mě čekala kamarádka. Měli jsme společnou cestu, tak jsme šly k šatnám společně. A ta učitelka byla úplně úžasná. Kamarádku i mě chytila za ruku, povídala nám něco, smála se.. A od té doby za ní chodím znovu. Řekla jsem jí, že ji mám ráda, že na ní odpoledne myslím a někdy si i představuji, že se objímáme. Řekla jsem jí také, že jedna má kamarádka to takhle má s paní učitelkou také. A ona nešla a nevolala rodičům, ona jediná mě pochopila. Udělala úplně opačnou věc, než všichni ostatní. Řekla mi totiž jen:,,Kašli na třídní a rodiče. Mě to nevadí a připadá mi to v pohodě."
Často si teď spolu povídáme, ona je děsně milá a pořád se na mě usmívá-prý abych měla lepší náladu. Našla jsem v ní někoho, komu se mohu svěřit.. Jenže si uvědomuji jeden problém. S rodiči nevycházím moc dobře ( možná proto také hledám tu mateřskou lásku jinde ), kamarádku mám jednu a poslední dobou mi přijde, že ji vlastně ani nemám tolik ráda a nechci s ní být, pořád jen čtu a přemýšlím. Já jsem člověk, který přemýšlí opravdu hodně. Neustále si v hlavě vytvářím momenty, které bych si přála, aby se staly a málo žiji přítomností a hledám na všem jen to špatné. Nemám s kým odpoledne jít ven ( jelikož s kamarádkou nechci! ), doma s rodiči nejsem moc ráda.. Stále jsem ponořená v myšlenkách a myslím na tu paní učitelku. Přeji si, aby teď byla u mě, usmívala se na mě, pohladila mě..
A uvědomila jsem si, jak špatně žiji. Věčně sama, přemýšlím a představuji si, že ta učitelka je se mnou.. ( Někdy si i představuji, že rodiče umřou a ona si mne vezme k sobě.. ) A vlastně...ta učitelka je mé jediné štěstí. Jen ona mi dokáže zvednou náladu, jen s ní žiji opravdu přítomností, jen v její přítomnosti mi je úžasně. A když jí nevidím, tak na ní myslím. A dokážu na ní myslet i když něco říkám, učím se, čtu si...prostě pořád! ....Ještě ke všemu pořád někomu něco závidím. ta učitelka má vnuka. A když je spolu vidím, jak ona se na něj usmívá, drží ho za ruku, jdou spolu do auta..tak neuvěřitelně tomu klukovi závidím!!!! ..A začínám závidět i těm, kdo se s ní baví, na koho se usměje.. Takže můj život se skládá z toho, že buď na ní myslím, nebo někomu závidím, že s ní je, nebo si užívám, když jsem s ní.. Pořád čekám, že to, na co myslím ( že se objímáme, ona mě hladí atd..), že se to stane i doopravdy. Jenže mé sny a představy není realita. Jsou to jen sny, které se nemusí stát. Já bych měla být ráda, že po tom všem si na mě téměř vždy udělá čas, že je ke mě tak milá.. Ona totiž její přestávky nemusí trávit se mnou, ona se na mě nemusí usmívat..ale dělá to. A já si toho vůbec nevážím, protože chci víc, než to, co mám. Moje radost je jen ona, všechny ostatní věci jsou stranou... Neustále se trápím, když s ní nejsem, někdy dokonce i když se na mě neusměje.. Jsem na ní závislá více, než si myslím. Nesnáším prázdniny, víkendy, někdy dokonce i odpoledne bez ní. A za rok a půl odcházím ze školy. Nebudu už mít tu možnost za ní jít o každé přestávce. Asi bych se měla naučit žít bez ní. Protože žít ve snách a užívat si cca hodinu denně...to je život?... Dříve mi nevadilo, že na ní myslím. Ale uvědomuji si, že to je asi už trochu moc. Nevím, co s tím mám dělat. Nejde mi si říct:,,Dnes za ní nepůjdu, nebudu na ni myslet, to odpoledne si užiji i bez ní."...
Přemýšlela jsem, že bych jí to řekla. Ale bojím se její reakce. Občas jsem už o tom začala mluvit. Jenže někdy mi přijde, že vůbec netuší, jak má reagovat, jindy zase ano.. Nevyznám se v ní. Každopádně ten náš vztah nechci zničit. Je mé jediné štěstí..
Už to takhle trvá rok. A mě už to nebaví!! ..Co mám dělat?
Zhruba před rokem a půl k nám na školu nastoupila nová paní učitelka matematiky. Už tenkrát o ní všichni říkali, že je přísná a nikdo ji neměl moc rád. Říkala jsem si, že bude asi opravdu hrozná. Ale přišla mi docela v pohodě. Uběhlo půl roku a já jí začínala mít opravdu ráda. Dokonce ráda více, než je běžné. Byli jsme potom na lyžáku a já si uvědomovala, že mi chybí. Byl to ,,jen" týden a mě to najednou připadalo nějak dlouhé. Potřebovala jsem jí vidět, mluvit s ní, o hodinách jsem se vždy předváděla a snažila, aby mě chválila..Vždy, když se na mě usmála, měla jsem druhé Vánoce. Nakonec jsem to už nevydržela a napsala jí e-mail, v kterém jsem ji prosila o radu. Povídali jsme si potom o tom na chodbě..a mě bylo tak krásně. Psala jsem jí pak ještě několik e-mailů a ona si o tom se mnou vždy ráda popovídala. Začala se na mě usmívat ještě víc, někdy dokonce, když mě viděla na chodbě, ke mě přišla a pohladila mě. Zkrátka se ke mě chovala úplně úžasně! A já měla potřebu s ní stále být. Psala jsem jí ještě několikrát. A pak jsem si řekla, že už je to možná trochu moc. Nechtěla jsem jí tolik otravovat-i ona má přeci své problémy, tak proč by neustále měla řešit ty moje. Pověděla jsem tedy o tom mé třídní učitelce a prosila o radu. Jenže ona to řekla rodičům, školní psycholožce a brala to, jako vážný problém. Řešili to i s tou ,,mou" učitelkou. Bylo pak tedy období, že se na mě už tolik neusmívala a kromě hodin jsme se nevídali.
Před Vánoci jsem jí byla dát dárek a ještě jí říct jednu věc. A jelikož nejsem upovídaná, pořád mlčím a čtu..Tak jsem najednou měla problém s ní mluvit. Měla jsem jí pořád tak ráda a nemohla jsem najednou z úst vypustit jediné slovo. Do podrobností si pamatuji těch několik minut. Stály jsme, koukaly na sebe, ona mě pořád uklidňovala, pak mě chytila za ruce a hladila, pořád se usmívala... Nakonec jsem jí to s její pomocí řekla. Ona už šla domů, tak jsme vyšly z kabinetu a na chodbě na mě čekala kamarádka. Měli jsme společnou cestu, tak jsme šly k šatnám společně. A ta učitelka byla úplně úžasná. Kamarádku i mě chytila za ruku, povídala nám něco, smála se.. A od té doby za ní chodím znovu. Řekla jsem jí, že ji mám ráda, že na ní odpoledne myslím a někdy si i představuji, že se objímáme. Řekla jsem jí také, že jedna má kamarádka to takhle má s paní učitelkou také. A ona nešla a nevolala rodičům, ona jediná mě pochopila. Udělala úplně opačnou věc, než všichni ostatní. Řekla mi totiž jen:,,Kašli na třídní a rodiče. Mě to nevadí a připadá mi to v pohodě."
Často si teď spolu povídáme, ona je děsně milá a pořád se na mě usmívá-prý abych měla lepší náladu. Našla jsem v ní někoho, komu se mohu svěřit.. Jenže si uvědomuji jeden problém. S rodiči nevycházím moc dobře ( možná proto také hledám tu mateřskou lásku jinde ), kamarádku mám jednu a poslední dobou mi přijde, že ji vlastně ani nemám tolik ráda a nechci s ní být, pořád jen čtu a přemýšlím. Já jsem člověk, který přemýšlí opravdu hodně. Neustále si v hlavě vytvářím momenty, které bych si přála, aby se staly a málo žiji přítomností a hledám na všem jen to špatné. Nemám s kým odpoledne jít ven ( jelikož s kamarádkou nechci! ), doma s rodiči nejsem moc ráda.. Stále jsem ponořená v myšlenkách a myslím na tu paní učitelku. Přeji si, aby teď byla u mě, usmívala se na mě, pohladila mě..
A uvědomila jsem si, jak špatně žiji. Věčně sama, přemýšlím a představuji si, že ta učitelka je se mnou.. ( Někdy si i představuji, že rodiče umřou a ona si mne vezme k sobě.. ) A vlastně...ta učitelka je mé jediné štěstí. Jen ona mi dokáže zvednou náladu, jen s ní žiji opravdu přítomností, jen v její přítomnosti mi je úžasně. A když jí nevidím, tak na ní myslím. A dokážu na ní myslet i když něco říkám, učím se, čtu si...prostě pořád! ....Ještě ke všemu pořád někomu něco závidím. ta učitelka má vnuka. A když je spolu vidím, jak ona se na něj usmívá, drží ho za ruku, jdou spolu do auta..tak neuvěřitelně tomu klukovi závidím!!!! ..A začínám závidět i těm, kdo se s ní baví, na koho se usměje.. Takže můj život se skládá z toho, že buď na ní myslím, nebo někomu závidím, že s ní je, nebo si užívám, když jsem s ní.. Pořád čekám, že to, na co myslím ( že se objímáme, ona mě hladí atd..), že se to stane i doopravdy. Jenže mé sny a představy není realita. Jsou to jen sny, které se nemusí stát. Já bych měla být ráda, že po tom všem si na mě téměř vždy udělá čas, že je ke mě tak milá.. Ona totiž její přestávky nemusí trávit se mnou, ona se na mě nemusí usmívat..ale dělá to. A já si toho vůbec nevážím, protože chci víc, než to, co mám. Moje radost je jen ona, všechny ostatní věci jsou stranou... Neustále se trápím, když s ní nejsem, někdy dokonce i když se na mě neusměje.. Jsem na ní závislá více, než si myslím. Nesnáším prázdniny, víkendy, někdy dokonce i odpoledne bez ní. A za rok a půl odcházím ze školy. Nebudu už mít tu možnost za ní jít o každé přestávce. Asi bych se měla naučit žít bez ní. Protože žít ve snách a užívat si cca hodinu denně...to je život?... Dříve mi nevadilo, že na ní myslím. Ale uvědomuji si, že to je asi už trochu moc. Nevím, co s tím mám dělat. Nejde mi si říct:,,Dnes za ní nepůjdu, nebudu na ni myslet, to odpoledne si užiji i bez ní."...
Přemýšlela jsem, že bych jí to řekla. Ale bojím se její reakce. Občas jsem už o tom začala mluvit. Jenže někdy mi přijde, že vůbec netuší, jak má reagovat, jindy zase ano.. Nevyznám se v ní. Každopádně ten náš vztah nechci zničit. Je mé jediné štěstí..
Už to takhle trvá rok. A mě už to nebaví!! ..Co mám dělat?