Nevím, že bych měl nějaké předchozí životy. Ani nemyslím, že člověk je ostrov sám pro sebe. Myslím, že se na jiné lidi více nebo méně napojujeme, někdy chtěně, jindy nechtěně. Panika se šíří i potmě, často si dva nemohou vzpomenout třeba jméno a pak jim to současně naskočí, přenáší se na nás atmosféra třeba v divadle, vnímáme co se děje v druhém třeba při milování, pohledu do očí atd. Možná to sdílení myšlenek nemusí být ani současné, třeba v místě, kde došlo k nějaké velké tragédii můžeme pociťovat stísněnost i po letech.
