Mám: /ne/obyčejný zážitek s /ne/obyčejným člověkem.
Někdy se stane, že potkáme někoho koho jsme doposud neznali, /či dostatečně neznali/, a ten člověk nás osloví něčím, co si pamatujeme celý život.
Nechcete se s námi se všemi o něj podělit ....
Nechcete se s námi se všemi o něj podělit ....
Odpovědi
Diskuze
Myslela jsem třeba s nějakým člověkem, co vám zachránil život, pomohl v nouzi, poskytl přístřeší, otevřel oči, nabídl přátelství, lásku.... a to může klidně být ta verze setkání obyčejnoho člověka s obyčejným,...a to, co vám řekl či poskytl vám bude vzpomínkou na celý život, a o tom přece život je. Ty to tak necítíš?
Jde mi o příběhy. Určitě se najdou. I tobě se třeba takový vybaví, jen si teď nemůžeš vzpomenout.
Můj táta pracoval po návratu z Vietnamu v roce 1959 v nemocnici na Žlutém kopci v Brně, na onkologii. Jako dermatolog tam ošetřoval rakovinu kůže.
A někdy po roce 1960 se tam léčil na rakovinu krku (možná si to někteří pamatují) Jan Werich. A jednou pan Werich přijal tátovo pozvání a přišel k nám na večeři.
Mě bylo kolem dvaceti, byl jsem v podstatě "jehně", všecky hry V+W jsem měl přečtené, celé pasáže jsem uměl nazpaměť, tyhlety dva pány jsem prostě ctil a miloval.
A teď byl pan Werich u nás. On byl najednou ve dveřích, ohromná postava, přimhouřená očička.....dost dlouho mi trvalo, než jsem se opovážit něco říct... ale i přes Werichovu laskavost, pohotovou lehkost a moudrou vstřícnost jsem cítil, že hovořím s gigantem, na kterého nikdo nemá. Přes volnost a bezprostřednost rozpravy zůstával pan Werich stále klaun, okolo něj to pořád jiskřilo a bylo náročné jej myšlenkově sledovat... ale on to věděl a občas lehce "přibrzdil" a pak pokračoval dál. Připadlo mi to, jako když se dostanete do míst, která mají svého "genia loci" a vy ten pocit intensivně vnímáte, tak působila Werichova aura na jeho okolí. Myslím, že říct, že to byl neobyčejný zážitek s neobyčejným člověkem je snad trochu i málo.........
Já si spíše pamatuji ty záporné postavy, ale to sem nepatří.
Můj příběh je mnohem prozaičtější . Před mnoha lety se nám s přítelem, kdesi v oblasti Votic, porouchalo auto, byl to takový menší náklaďák. Seděli jsme tam u něj, a vůbec nevěděli, co dělat. Našel nás tam jeden pán, co jel kolem s traktorem . Zastavil, zjistil závadu, odtáhl nás k němu na dvůr, svolal kamarády z družstva a začali opravovat. Oprava trvala skoro celou noc. Nás dva poslali spát, se zdůvodněním, že přítel má před sebou dlouhou cestu /jeli jsme na severní Moravu/ a já měla druhý den dělat zkoušku. Ráno nás nakrmili a poslali se slovy šťastnou cestu domů. Odmítli jakékoliv peníze, my děkovali seč nám síly stačily a oni to vzali jako něco, že lidi se přece musí pomáhat. Jejich pomoc byla zcela nezištná.
Bylo to setkání s neobyčejnými lidmi, kteří nám pomohli v nouzi. Jejich neobyčejnost byla v neskonalé ochotě, laskavost, dobrotě, ... Dodnes mne ten příběh dojímá.