Někdy se stane, že potkáme někoho koho jsme doposud neznali, /či dostatečně neznali/, a ten člověk nás osloví něčím, co si pamatujeme celý život.
Nechcete se s námi se všemi o něj podělit ....
17 reakcí
Nic takového se mi při náhodném potkání se nikdy nestalo.Já musím člověka nejprve dobře poznat,abych od něj mohl nějaké to moudro načerpat.Jsem v tomto směru velmi nedůvěřivý...no nevěřící Tomáš.:-))
Napsala jsi to hezky,diplomaticky,aby jsi slovy" obyčejný člověk" někoho neiritovala,Ledo!
Nevím, co tím myslíš, já sama se považuji za člověka až mimořádně obyčejného i když setkání se mnou by asi nemohlo být ničím neobyčejné, ale třeba se tu někdo /ne/obyčejný s někým /ne/obyčejným setkal a něco mimořádného mu v hlavě utvělo, uvidíme. Zásadně nikoho neirituji. A čím a proč taky.
Myslela jsem třeba s nějakým člověkem, co vám zachránil život, pomohl v nouzi, poskytl přístřeší, otevřel oči, nabídl přátelství, lásku.... a to může klidně být ta verze setkání obyčejnoho člověka s obyčejným,...a to, co vám řekl či poskytl vám bude vzpomínkou na celý život, a o tom přece život je. Ty to tak necítíš?
Nic ve zlém,Ledo.Když si přečteš začátek tématu "Všední život kolem nás",budeš v obraze.
Májo, na Ontole čtu úplně všechno. A velmi pozorně.
Jde mi o příběhy. Určitě se najdou. I tobě se třeba takový vybaví, jen si teď nemůžeš vzpomenout.
Jestli dovolíte, tak mě fascinují vždycky machři, co rozumí svému řemeslu a jsou při tom neuvěřitelně skromní, ať to byl třeba tesař, pan Tlustoš z Křižánek na Vysočině, který pouze tesařskou sekerou dokázal postavit celý roubený dům, nebo hoch, kterého mi poslala v Moskvě děžurná v Gostinice Altaj, když jsem ohlásil, že televizia v mojej komnatě nerabotajet. Ten hoch zaťukal, bez řeči sedl k televizoru, vytáhl kapesní nožík a bez jakýchkoli jiných nástrojů byl za chvíli ponořený v bedně a za další chvilku bedna jela. A pak jsem se dozvěděl, že to byl také host ubytovaný v témže hotelu, odněkud z Uzbekistánu. A odmítl si vzít jakoukoliv odměnu...prostě že ho těší, že mohl pomoct a že to funguje. Někdy se setkáte s lidmi, kteří svou obyčejností jsou vlastně neobyčejní.
Zážitek s neobyčejným člověkem? Popřemýšlím,popřemýšlím....Prozatím bych se jen přimlouvala za to,abychom si zuby nehty chránili své zážitky,ač se nám mnohdy nezdají třeba v té určité době neobyčejné,zvláště nezapomínejme na zážitky rozkošné...,protože s věkem se tak nějak mohou vytrácet...
a neobyčejný zážitek s neobyčejným člověkem......možná že by tomu mohlo odpovídat tohle:
Můj táta pracoval po návratu z Vietnamu v roce 1959 v nemocnici na Žlutém kopci v Brně, na onkologii. Jako dermatolog tam ošetřoval rakovinu kůže.
A někdy po roce 1960 se tam léčil na rakovinu krku (možná si to někteří pamatují) Jan Werich. A jednou pan Werich přijal tátovo pozvání a přišel k nám na večeři.
Mě bylo kolem dvaceti, byl jsem v podstatě "jehně", všecky hry V+W jsem měl přečtené, celé pasáže jsem uměl nazpaměť, tyhlety dva pány jsem prostě ctil a miloval.
A teď byl pan Werich u nás. On byl najednou ve dveřích, ohromná postava, přimhouřená očička.....dost dlouho mi trvalo, než jsem se opovážit něco říct... ale i přes Werichovu laskavost, pohotovou lehkost a moudrou vstřícnost jsem cítil, že hovořím s gigantem, na kterého nikdo nemá. Přes volnost a bezprostřednost rozpravy zůstával pan Werich stále klaun, okolo něj to pořád jiskřilo a bylo náročné jej myšlenkově sledovat... ale on to věděl a občas lehce "přibrzdil" a pak pokračoval dál. Připadlo mi to, jako když se dostanete do míst, která mají svého "genia loci" a vy ten pocit intensivně vnímáte, tak působila Werichova aura na jeho okolí. Myslím, že říct, že to byl neobyčejný zážitek s neobyčejným člověkem je snad trochu i málo.........
Nemohu si nějak vzpomenout, mne ovlivňovali lidé které jsem aspoň trochu znala, jednotlivec ne....já nikdy vzory nějak neměla...
Já si spíše pamatuji ty záporné postavy, ale to sem nepatří.
Tak Gandalfovo setkání s Janem Werichem, to mu docela závidím. A on mi třeba bude závidět ten můj.
Můj příběh je mnohem prozaičtější . Před mnoha lety se nám s přítelem, kdesi v oblasti Votic, porouchalo auto, byl to takový menší náklaďák. Seděli jsme tam u něj, a vůbec nevěděli, co dělat. Našel nás tam jeden pán, co jel kolem s traktorem . Zastavil, zjistil závadu, odtáhl nás k němu na dvůr, svolal kamarády z družstva a začali opravovat. Oprava trvala skoro celou noc. Nás dva poslali spát, se zdůvodněním, že přítel má před sebou dlouhou cestu /jeli jsme na severní Moravu/ a já měla druhý den dělat zkoušku. Ráno nás nakrmili a poslali se slovy šťastnou cestu domů. Odmítli jakékoliv peníze, my děkovali seč nám síly stačily a oni to vzali jako něco, že lidi se přece musí pomáhat. Jejich pomoc byla zcela nezištná.
Bylo to setkání s neobyčejnými lidmi, kteří nám pomohli v nouzi. Jejich neobyčejnost byla v neskonalé ochotě, laskavost, dobrotě, ... Dodnes mne ten příběh dojímá.
Ledo, stalo se mi to samé. Do písmenka to samé. A to v Dolní Lipové roku 2001. V mém případě příkop, 11 v noci, traktor. Pak lety během svých dalších dovolených v okolí Ramzové, Jeseníku, Hanušovic a okolí pochopila, že je taková neobyčejnost v tomto kraji vlastně standard:-)
Ledo, stalo se mi to samé. Do písmenka to samé. A to v Dolní Lipové roku 2001. V mém případě příkop, 11 v noci, traktor. Pak lety během svých dalších dovolených v okolí Ramzové, Jeseníku, Hanušovic a okolí pochopila, že je taková neobyčejnost v tomto kraji vlastně standard:-)
Ledo, stalo se mi to samé. Do písmenka to samé. A to v Dolní Lipové roku 2001. V mém případě příkop, 11 v noci, traktor. Pak lety během svých dalších dovolených v okolí Ramzové, Jeseníku, Hanušovic a okolí pochopila, že je taková neobyčejnost v tomto kraji vlastně standard:-)
na 3x jsem to opravdu napsat nechtěla. VÍME?! :-)
To je kraj,kde jsem prožila dlouhá léta.Život tam není jednoduchý a proto si lidi pomáhají.
Život tam je pro mne krásný !
