A věděl by někdo prosím původ nebo vznik jména Maštalíř?
Odpovědi
Diskuze
Marstall = stáj, chlév, konírna.
Maštal = konírna, ustájení koní.
Maštalíř je pacholek od koní.
Před výnosem Josefa II, který uzákonil povinnost mít příjmení, kdo ho neměl bylo mu přiděleno úředně, bylo příjmí a před tím přílepek. Někteří lidé ho měnili i několikrát za život. Tak třeba děd byl Pavel, jeho synovi říkali Pavlík a vnuk byl Pavlíček. Pěkně odstupňovaně, aby si je lidi nepletli.
A třeba havíři při vstupu do cechu dostávali nové příjmí. Po otci se zpravidla jmenoval jen nejmladší syn. Taková byla pravidla cechu.
Ještě v první polovině 20 století díky chybám úřeníku mohli mít příjmení členové rodiny psané různě. Země koruny české byli trojjazyčně mluvící zemí. Česky, německy a latinsky. Tak úřeníci psali jak slyšeli. Taky někdy pokaždé jinak.
Jedno slovo lze napsat mnoha způsoby. Až do poloviny 19. století se používal Bratrský pravopis (dle Bible Kralické), ale ne důsleně. Taky se nepsalo často latinkou, pokud to nebyla latina, ale kurentem (švabach je jeho tištěná forma).
Kuret zakázal až Hitler ze dne na den. Dnešní matrikáři neumí kurent ani číst, když za nemalý peníz budete chtít opis rodného listu prarodičů, tak vám ho udělají, ale může se stát, že polovina kolonek bude vyplněna "nečitelné". A púrotože matrikáři dělají chyby pořád, tak dnes uř do rodných listů nevypisují prarodiče, ale jen rodiče. Atd, atd.
Hledáte předka např. Vlka a on se odstěhoval z české vsi do německého města a tam ho německý úředník překřtil na Wolfa.
Takže je k tomu hned několik závislostí, které berete v úvahu. Naši předkové většinou hovořili až do 2. světové plynně oběma jazyky. Děti se dávali k příbuzným na "jazykový pobyt". A to jak z českých do německých rodin, tak i obráceně.
Národnostní uvědomění, to jak české tak německé a tím i třenice je otázka 19. století. Před tím tady nic takového nebylo. Ne že by se nic takového nedělo, ale bylo to spíše v osobní rovině než politika.
Česká či německá obec byla určena tím, jaké právo v ní platilo, zda německé nebo české. To je od toho, že panpvníci při osidlování pohraničí potřebovali lidi a pouze první vlna osidlenců ze Otakara II byla z čech. Ostatní vlny z německa. A německým přistěhovalcům bylo mimo jiných věcí zaručeno v založené obci i jejich právo. Magdeburské právo, Norimberské právo. Vlastníkovi panství to bylo jedno, potřeboval poddané, jedno jaké národnosti.
Atd, atd. Při pohledu do minulosti se to nabaluje jak sněhová koule. Konkrétní rodina nežila izolovaně, ale byla poplatná celému souboru závislostí. Dnes to není jinak.
To jsem odbočil. Příjmení vznikala stejným způsobem jako i dnes přezdívky. A třeba i po "chalupě", tedy podle předchozího vlastníka gruntu.
Onomastik Vladimír Mates někde napsal, a netrvám na přesné citaci:
"Člověk by neměl nosit své příjmení jako pes známku, měl by o něm něco vědět."
Tady je s ním rozhovor:
https://www.novinky.cz/zena/styl/clanek/jak-vznikla-nase-prijmeni-a-co-znamenaji-81522
A pokud se týká genealogie, tak to asi výstižně podal Jan Werich. Dovolím si volnou intepretaci, neb přesnou si nepamatuji. :-)
Jsou lidé, kteří se chlubí tím, že jejich pes je von a jeho máma byla von. Vyjmenují vám rodokmen svého psa deset generecí zpátky. Když se jich ovšem zeptáte: "Jak se jmenovala vaše babička za svobodna?" Tak to nevědí.
Víte to Vy? :-)
Tohle byla má motivace pro pátrání po předcích. Díky tomu jsem si udělal pořádek v příbuzných.
Oni mí předkové byli plodní, 8 až 13 dětí nebylo výjimkou, ale spíše pravidlem.
Když zemřela moje prabába v požehnaném věku 93 let, tak tetky udělali na pohřbu "inventůru" a spočítali, že měla 64 pravnoučat. Kdo se s tom má bez rodového rozrodu vyznat. :-D
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rozrod
Tak asi tak. :-D