Rodiče a děti

Já nevím, třeba je to jen pocit, ale čím to je, že rodič má na své, byť podotýkám již dospělé děti, vždycky čas, i když momentálně neví, kam by dříve skočil, když to velké dítě požádá o pomoc, zavolá, jasně, jen přijeďte./ Kam spěcháš? Letím do obchodu, musím něco nachystat, přijedou mladí!/... Rodič jde a pomáhá, ač už třeba i je to nad jeho síly. Myslím síly jako všeobecně... fyzické, finanční, psychické..., ale mlčí a snaží se. Prostě děti potřebují pomoct, tak se musí vymyslet jak a nějak to udělat.
Děti mají podle mne ale práce mnohem víc a čas, tak ten nemají skoro vůbec. Pokud jim voláte, tak jen zřídka ve vhodnou dobu, pokud je voláte aby přijeli mají toho tolik na práci, že jim nabídnete i pomoc, ale ne, to je dobrý, to zvládneme... A cos vlastně chtěla? Jen si povyprávět? No jo, já se někdy stavím.... Člověk se s tím naučí žít, ale někdy je mu to až líto. A to dost hodně.
Nevím, nemohu si stěžovat, pokud jde dotuha, nenechají mne na holičkách, to ne, to bych lhala. Ale čím to je, že ztrácí potřebu komunikace ve smyslu jen tak si popovídat. Nechci jim zasahovat jim do života. Ale jen tak si posedět, udělat společný výlet, projít se, co třeba četli, co hezkého viděli, zažili, koupili si,... dříve, když byly dětmi to taky bylo jen povídání si jen tak a dodnes na to vzpomínáme oni a já... Dnes je to mami prosíííím, rychle, stručně, no jasně a nezlob se , však někdy.
No nic. Jen tak přemýšlím, kdy se to změnilo. A proč. Bylo to moc hezké.
Nemluvím teď jen o sobě, ale i o tom, co vypráví mé kamarádky. Nejsou to vetché důchodkyně! Do toho věku jsme ještě nedozrály, ale je nám jasné, že pak to bude ještě markantnější.
Neberte to moje povídání jako stěžování si. Já jen přemýšlela, kdy a proč mizí mezi rodiči a potomky ten krásný komunikační most.