| Nahlásit

Rodiče a děti

Já nevím, třeba je to jen pocit, ale čím to je, že rodič má na své, byť podotýkám již dospělé děti, vždycky čas, i když momentálně neví, kam by dříve skočil, když to velké dítě požádá o pomoc, zavolá, jasně, jen přijeďte./ Kam spěcháš? Letím do obchodu, musím něco nachystat, přijedou mladí!/... Rodič jde a pomáhá, ač už třeba i je to nad jeho síly. Myslím síly jako všeobecně... fyzické, finanční, psychické..., ale mlčí a snaží se. Prostě děti potřebují pomoct, tak se musí vymyslet jak a nějak to udělat.
Děti mají podle mne ale práce mnohem víc a čas, tak ten nemají skoro vůbec. Pokud jim voláte, tak jen zřídka ve vhodnou dobu, pokud je voláte aby přijeli mají toho tolik na práci, že jim nabídnete i pomoc, ale ne, to je dobrý, to zvládneme... A cos vlastně chtěla? Jen si povyprávět? No jo, já se někdy stavím.... Člověk se s tím naučí žít, ale někdy je mu to až líto. A to dost hodně.
Nevím, nemohu si stěžovat, pokud jde dotuha, nenechají mne na holičkách, to ne, to bych lhala. Ale čím to je, že ztrácí potřebu komunikace ve smyslu jen tak si popovídat. Nechci jim zasahovat jim do života. Ale jen tak si posedět, udělat společný výlet, projít se, co třeba četli, co hezkého viděli, zažili, koupili si,... dříve, když byly dětmi to taky bylo jen povídání si jen tak a dodnes na to vzpomínáme oni a já... Dnes je to mami prosíííím, rychle, stručně, no jasně a nezlob se , však někdy.
No nic. Jen tak přemýšlím, kdy se to změnilo. A proč. Bylo to moc hezké.
Nemluvím teď jen o sobě, ale i o tom, co vypráví mé kamarádky. Nejsou to vetché důchodkyně! Do toho věku jsme ještě nedozrály, ale je nám jasné, že pak to bude ještě markantnější.
Neberte to moje povídání jako stěžování si. Já jen přemýšlela, kdy a proč mizí mezi rodiči a potomky ten krásný komunikační most.
Témata: Nezařazené

13 reakcí

| Nahlásit
Ledo, já bych řekl, že sis vlastně odpověděla sama: Rodič má vždycky čas na dítě, obráceně už to tak nefunguje - asi jsme biologicky naprogramovaní na péči o potomstvo, ne o rodičovstvo. Nechci ti sahat do svědomí, ale ty jsi na své rodiče měla vždycky čas? Nechala jsi všeho, když si chtěli jen povídat? Ty třeba ano, ale obecně to tak zřejmě nefunguje. Jsme jako tašky na střeše - taška nad námi (rodiče) kryje nás, tašku pod námi (děti) kryjeme my. Nevím, jestli v přírodě existuje nějaký živočišný druh, kde by se potomstvo staralo o rodiče, žádný takový příklad mě teď nenapadá. Pokud tohle člověk alespoň v některých případech dělá, je to uvědomělá činnost a je to jeden ze znaků, který odlišuje lidi od ostatní fauny.
| Nahlásit
Děti mají své vlastní komunikační mosty, ale s jinými lidmi. Také se tomu říká generační problém. Oni si raději povídají s lidmi, kteří jim připadají komunikačně bližší, se kterými mají stejné zájmy a věk.
Kdyby tomu tak nebylo, tak by nebyl žádný vývoj vpřed. Prostě my se menšíme a mizíme a naši potomci zatím rostou. Ale i oni se budou později zmenšovat......
Říká se,že děti nám nepatří,že jsou jako šípy,které vystřelujeme do života. a asi tomu tak opravdu je.
| Nahlásit
Já je za sebe: mám potřebu denně s mamkou mluvit,už jen z pocitu,že je v pořádku (žije sama),ale také se denně potýkám s výčitkami svědomí,že jsem ji nechalal samotnou ve městě a odstěhovala se.Když je marod-stačí jen chřipka je to ještě horší.Snažím se a zatím mi to vychází, minimálně jednou za měsíc za ní zajet, sednout na zahrádku, poplkat,pogrilovat, protože tu nebudem věčně a každý okamžik nebýt s osobou, kterou mám ráda je vzácný.
| Nahlásit
An76203: To tě šlechtí, ale všichni to tak nedělají. Já strašně nerad chodím za někým na návštěvu do nemocnice - ti převážně staří nemocní opuštění lidé na sousedních postelích, čas, který se zoufale vleče, bzučící moucha uvězněná mezi okenními tabulemi - to je extrahovaná beznaděj, koncentrovaná bezútěšnost... Takovéhle stáří je určitě strašné, každá návštěva dětí nebo vnuků musí být jako doušek živé vody...
| Nahlásit
To je strašně starý problém .... však se říká : "Jedna matka uživí dest dětí, ale deset dětí neuživí jednu mámu...", ale taky se v příslovích objevilo: "Tři peníze vydělám .... jeden vracím (otci), jeden půjčuji (synovi) a z jednoho žiju...".
Mohu se přirozeně mýlit, ale řídil jsem se podle "Malého prince" ... nejdůležitější je pravidelnost, aby nastartovala proces "těšení". Každé úterý jsem navštěvoval rodiče a pak už jenom mámu. Důvod? Jak to píše 76203 v posledním řádku. A mám pocit, že to dělá hodně lidí, akorát o tom nemluví ... proč taky, že? Hovoří se o tom tehdy, když je "důvod ke stížnostem", jak je psáno ve Werichově "Fimfárum" v jedné z povídek. Na mne děcka ovšem také mají málo času, ale ani jim to nezazlívám, svůj příklad jsem jim dal a brát jim to nejcennější co mají, totiž čas, jakože na popovídání, to si rád popovídám třeba s Ledou :-))))) A když si budou chtít popovídat oni .... však si čas najdou, však ke mě trefí .....
A s tou nemocnicí, Jardo, ona je nemocnice a nemocnice .... když je tam člověk tzv. na zákrok, tak to netoužím po tom, aby mě dítka viděla "v nedbalkách", mám teď dost čerstvou zkušenost. Jenže v LDNkách, kde je to na strašně dlouho, to si už dovedu představit tu opuštěnost a neštěstí, jenže - co se tak dá čekat, když dítka přijdou .... a teď na sebe koukáme, no co, jak vám jde život .... jo jo, já vám už teda asi nepomůžu .... a pak, už musíme, tak se měj ..... to je přece děsný, to mít radši nachystanejch dvacet tablet Diazepamu než takovéhle finále .......
| Nahlásit
Gandalfe, máš pravdu - ty eldéenky, hospicy apod., to je beznaděj na druhou...
| Nahlásit
Včera o tom byla v televizi debata že ve Švýcarsku je klinika, kde se člověk může svobodně rozhodnout. Ale chtěli posudek, že už není pomoci....a taky to bylo hodně drahé.... to bych mohla udělat i doma pokud bych chtěla. Ale to zatím nechci a ani nikdo z vás to tu nesmí chtít. Tady se všichni potřebujeme a jak tu někdo není už nám tu chybí.... že jo? Mě jo a vám taky, já to vím, ...
Spíš jsem myslela na tu komunikaci, myslím přímý kontakt i s objetím nebo s podáním ruky, jak se to kde dělá.../ říkám tomu teplá komunikace, nemá to nic společného s jinou orientací, jen že toho člověka se mohu nějak dotknout... třeba /, já teda s babičkou mluvím denně a peru jí a chodíme jí uklízet,... já vím, má už hodně let. Ale vidím, že na ten telefon čeká. Jeden problém to u takhle starých lidí už je. Ona má už svůj svět ve kterém si žije a řídí si ho sama a to povídání s ní, i když mne to moc mrzí je každý den stejné... spoustu věcí si nevzpomíná, neví, ale když byla mladší byly jsme spolu i s dětmi pořád pospolu. Asi to tak právě cítím proto, že jsme byli taková děsně pospolitá rodina. Jezdili jsme na dovolené a babička / byla už vdovou / jezdila s náma . I do stanu i do zahraničí. A nikomu to nevadilo ani jí a ni dětem, naopak když nejela, tak nám tam chyběla. Ne , že bych s mladými chtěla jezdit na dovolené...proboha to NEEEEE!!!... mě jde o to povídání a to nemyslím denně, mě by to stačilo občas ,a klidně mi stačí hodinka, ale ne, že mám pocit tak už jsme tady, ale už brzo musíme jet,kafé nevař, už jsme měli, spěcháme protože, ... tak to mne mrzí ještě víc.
Tak jo Gandalfe, budem povídat, aspoň přes trpaslíky po písmenkách:))) Leda
| Nahlásit
Jardo, nejhorší na tom je, že člověk má pocit, že tam musí, že je tam někdo, kdo už třeba ani dlouho nebude ,... a tak tam s tím člověkem jsi a on ani neví, že tam s ním jsi, ale nejvíc to mrzí tebe, ale řekneš si, co kdyby náhodou měl dobrou chvilku, což.... jo je to strašné. Stáří je strašné, ale je to prý jediný způsob jak se dožít hodně let. Leda
| Nahlásit
Ještě mě tak napadá, že ta komunikace (ať teplá, nebo studená) je drobet jiná u žen a u mužů. Chlapi, ti když vedou řeč, tak něco řeší .... i když se to pak třeba nedotáhne do konce, musí se něco vymýšlet a hlavně z f o r m u l o v a t. Děvčata, ta zas verbalisují svoje vnitřní tenze. Prostě je to v nich a musí se z toho vypovídat. To jsem už viděl dvě ženský, obě mluvily naráz, každá o něčem jiném a ten největší zázrak byl v tom, že se vzájemně slyšely a že si to i pamatovaly. To je u chlapů zcela neuskutečnitelné "popovídání" .....
| Nahlásit
Ledo, dožít se hodně let je určitě príma, když je člověk duševně i tělesně aspoň relativně svěží. Pokud je někdo třeba odkázaný trvale na postel, např. po mrtvici, tak už to asi tak horké nebude... Moje babička z maminčiny strany, která bydlela několik let u nás a se kterou jsme byli na sebe navzájem dost fixováni, občas říkávala - už aby si mě pámbů vzal. Tehdy to pro mě bylo dost nepochopitelné, teď už začínám pomalu chápat... Vidíš, ani se nemusíme bavit o filmech, už začínám natahovat, radši končím...
| Nahlásit
Och,to jsem si našla povzbudivou debatu,celé odpoledne na mě číhá Depréze a neví kudy by a kam by.A ještě tohle.
Před lety mi zemřel tatínek a teď,když slyším od Pavla Bobka písníčku Rodný dům,tečou mi slzy jako hrachy a stále ho vidím před sebou,a hlavou se mi míhají vzpomínky.Když přijedu za maminkou,snažím se také co nejčastěji,srdce se mi sevře úzkostí a strachem,vidím jak má víc vrásek,ruce se jí občas zaklepou,začíná víc zapomínat,padne na mne takový strach,co budu dělat až tam jednou přijedu a nikdo nebude vítat....no,a už na klávesy také nevidím.Přijde mi to všechno takové příšerně smutné,já vím že to není nespravedlivé,že to je život,ale když jsem byla mladší,také jsem si moc nepovídala,skoro vůbec.To vše přišlo až časem,stach,že o mamku přijdu je čím dál silnější a ve mně sílí úzkost.Četla jsem,že když někdo odejde,tak litujeme především sebe sami,že nás ten druhý opustil.Vážím si každé chvíle s ní strávené,ale také nemám vždy čas s ní promluvit.Asi má každá generace vytýčené své místo,něco jako vrána k vráně.... Asi to každý pochopí až přijde do těch patřičných let,a pak bývá sice pozdě na nápravu,ale alespoň zmoudří a pak může radit těm mladším,kteří o to zatím ještě nestojí,ale za pár let......
Je to hodně citlivé téma,značně mě to zozhodilo,tím se omlouvám za případnou zmatenost a nesrozumitelnost.Tomu říkám tnout do živého.
| Nahlásit
No, já se přiznám, že k mé mamince nechodím a nevolám ji moc často jak bych asi měla. Když odcházím, vím že je zas na tom hůř, je jí už 76 a nebude to lepší.
Je to možná dané přírodou, že své děti a svou rodinu máme raději než rodiče, jinak bychom nedokázali opustit "rodné hnízdo".
S mojí dcerou jsme kupodivu hodně v kontaktu, voláme si denně (Vodafon zdarma), jezdíme společně s mými dětmi a jejich partnery na dovolenou.
Jsem spokojená i když mi dcera často nevolá, vím, že je tím pádem šťastná a nemá splíny. Řešíme možná pro někoho kraviny, ale mohu v podstatě říct, že mi je má dcera kamarádkou.
Syn má dvouletou známost, je spokojený, bydlí s mojí maminkou i s přítelkyní, takže tam není sama.
Svou maminku miluji, ani nechci pomyslet kdy to přijde....:-(
| Nahlásit
To jsem já NyNy, pardon....
 Anonym
Odpovídat lze i bez registrace. Dodržujte pravidla Ontoly
Vložit: Obrázek