| Nahlásit

Co přijde po smrti?

Témata: Nezařazené
Diskuze
| Nahlásit
V nejvýznamější knize bráhmanů v Bhagavad Gitě se píše: „Tak, jako se člověk zbavuje starých obnošených šatů a obléká si nové, stejně tak duše uvězněná v těle se zbavuje starých těl a vstupuje do nových. Neboť smrt čeká každého, kdo se narodí a narození každého, kdo zemřel.“
Jestliže jsme však již kdysi na zemi žili, proč si to nepamatujeme? Zdá se, že řada z nás si na své předchozí životy matně vzpomíná. Kdo po spatření neznámého města nezažil pocit, že zde již kdysi byl? Nebo po setkání s neznámým člověkem neměl pocit, že ho odjakživa zná? Mohly by tyto pocity mít původ v minulých životech? A jak si na to vše vzpomenout?

Někdo si scény z minulých životů může vybavit během meditace, ve snu, nebo jen tak. Většina však volí hypnotickou regresi - návrat zpět do minulých životů. Popsat tento fenomén je pro osoby těžké, nicméně shodují se v těchto bodech - pocit klidu a míru, hluk, tmavý tunel, opuštění těla, setkání s jinými bytostmi, Světelná bytost, zpětný pohled, rekapitulace, nepřekročitelná hranice a návrat. Díla od MUDr. Raymonda Moodyho netřeba představovat. V knize najdete i postup, jak takovou regresi provést (třeba nahráním vlastního slova na kazetu).
Jak si vzpomenout na minulé životy?
Zkušenosti terapeutů poukazují na to, že k tomu, aby člověk přišel do kontaktu se svými minulými životy, je, mimo jiné zapotřebí mimořádně silné motivace, trpělivost, vytrvalost a nenechat se odradit neúspěchem. Také by si měl vybrat svou cestu a metodu. Pokud se nechceme uvést do regrese nějakým terapeutem, můžeme začít sami. Opakujme si každý večer před usnutím toto:
„Nyní usínám a ve svém snu budu prožívat své předcházející vtělení a po probuzení si budu naprosto vše pamatovat.“
Další metodou je soustředěné hledění na lesklou plochu, např. křišťálovou kouli, vodní hladinu, do zrcadla apod.

Vzorec úplného prožitku.
Člověk umírá a v okamžiku, kdy dosahuje nejvyšší tělesné tísně, slyší, jak jeho lékař prohlašuje, že zemřel. Slyší nepříjemný zvuk, hlasité zvonění nebo bzučení a současně cítí, že se velmi rychle pohybuje nějakým dlouhým temným tunelem. Pak se ocitá náhle mimo své fyzické tělo, ale stále ještě v jeho bezprostřední blízkosti, a vidí své tělo zpovzdálí jako divák. Po chvíli se vzpamatuje a poněkud přizpůsobí svému zvláštnímu stavu. Poznává, že má stále ještě nějaké tělo, i když značně odlišné a nadané jinými schopnostmi. Přicházejí jiní, aby jej přivítali a pomohli mu. Vidí duše zemřelých příbuzných a přátel a objevuje se před ním jakýsi milující a laskavý duch - něco, co dosud nepoznal - jakási bytost ze světla. Položí mu otázku, která ho přiměje k ohodnocení vlastního života a pomůže mu při tom paranormatickou projekcí důležitých událostí jeho života. V určité chvíli má zemřelý pocit, že se přibližuje k nějaké bariéře nebo hranici, dělící zřejmě život pozemský od života budoucího. Shledává ale, že se musí vrátit zpět, že jeho čas dosud nenadešel. Váhá, protože je už tak zaujat svými novými zážitky, že se vrátit nechce. Je přemožen intenzivními pocity radosti, lásky a míru. Ale pak se přece jen nějak sjednotí se svým fyzickým tělem a žije dál.

Tibetská kniha mrtvých.
Dle Tibetské knihy mrtvých se nejprve odloučí duch nebo duše umírajícího člověka od těla. Zanedlouho potom padne jeho duše do mdloby a ocitne se v jakési rokli, avšak nejen v jakési rokli, avšak nejen v jakémsi hmotném údolí, nýbrž v jakési úžině, která přesně odpovídá jeho osobnímu ohraničení, v němž jeho vědomí stále existuje. Vnímá hrůzné a děsivé zvuky, jako kvílení větru, šumění a pískání a vidí sebe a své okolí v šedavém mlhavém osvětlení. Diví se, že se nachází mimo své tělo. Vidí a slyší, jak jeho přátelé naříkají kolem jeho mrtvoly a připravují pohřeb. Ale když se pokouší je oslovit, nemohou ho vidět ani slyšet.
Není důležité, zda v reinkarnaci věříme. Pokud zákony karmy a boží milosti skutečně existují, budou působit nezávisle na našich postojích. Je však nutné, abychom se chovali tak, abychom další karmické dluhy nedělali. Skeptik se může zeptat: „A co když žádná karma či reinkarnace nebo věčný život neexistují?“
A co když ano?!

Příprava na pokračování života.
Senzibilové často zdůrazňují, abychom se prostřednictvím denních meditací připravili na pokračování života po smrti, abychom se vyhnuli šoku, jenž by mohl po opuštění těla následovat. Chceme-li předejít tomu, abychom se znovu rychle reinkarnovali, musíme se snažit překonat své zlozvyky a tělesné touhy. Bytost, jež není schopna např. potlačit touhu po alkoholu, si je nese do astrální oblasti. Pokud je tam není schopna uspokojit, táhne ji to zpět na zem, aniž by se před tím na další reinkarnaci řádně připravila. Snažme se proto být takovým typem člověka, kterým bychom chtěli být v následující reinkarnaci.

Smrt je obecně vnímána jako zásadní předěl, přerod, ukončení a bývá zde kalkulováno s jakousi automatickou transcendencí. Myslím si a vnímám to jako žitý fakt, že to, čemu říkáme smrt, není nic natolik zásadního, co by nás jaksi samo dostalo někam mimo tyto zákony. Tendence mysli mají svou velkou sílu a nejsou závislé na žádném těle a tak si v toku času, ke kterému tak přilnuly, najdou opět cestu do projevu. To co se děje při míchání nového guláše, zda je to on, co byl, či zda je to někdo jiný, může člověk ochutnat například tím, že si vzpomene na to, čím a kým byl, když mu byly třeba čtyři roky. Ačkoliv nemá s tím čtyřletým človíčkem vůbec nic společného, jedinou buňku v těle, myšlenkové pochody, osobnost, dovednosti – to vše je úplně jiné než nyní -, přesto v klidu prohlásí; to jsem já, to jsou mé vzpomínky. Pátráme-li opravdově v tomto zpětněběžném časoproudu, zjistíme, že jsme za tu dobu stihli mockrát reinkarnovat a neměli jsme s tím žádný problém. To co drží tu neuchopitelnou identitu po hromadě a hraje si na já, je velké tajemství. Ale rozhodně to není naše osobnost natož tělo, to vše se totiž také radikálně mění i během toho, čemu říkáme jeden život. Ještě radikálnější ukázkou může být snění. V něm se můžeme proměnit v někoho nebo dokonce něco, úplně odlišného od toho, čím se zdáme nyní a opět v klidu prohlašujeme, že jsme to byli my. Jak dlouho trvala a jak záhadná byla ona reinkarnace? Jeden nádech, svět zmizí a naše já na sebe bere podobu bájného rytíře, čaroděje, zvířete.

A proto si myslím, že dokud nedokážeme transcendovat naše žití v tomto projevu, v tomto okamžiku, žádná smrt to za nás nevyřeší a stále bude to mechanistické, ušmudlané a kauzalistické plynutí cyklů. Toto plynutí je totiž součástí té transcendence, je tím, co je samo sebou hledáno, je svou vlastní transcendencí. Jedině tímto poznáním může bytost prožít něco svátečnějšího než onu ušmudlanou kauzalitu. Věřím, že lidský duch je schopen zákony tíže transcendovat a vymanit sebe sama z jejich působení, i když „z venku“ se jaksi nic nemění. Svět se svou gravitací a mechanistickou utahaností nikam nezmizí, jen se kamsi ztratí ten, jenž byl spoután uvnitř. Do doby, dokud tak neučiní, nevidím na tom, čemu se říká reinkarnace nic podivného – je to stejné plynutí okamžiku, jaké zažíváme nyní. Jsou listy na stromech, které každé jaro vyráží z hlubin stromu, jinými listy než ty loňské? Spousta těch spadlých listů zetlela přímo u jeho kořenů a stávají se znovu stromem, znova jarními listy. Další se stanou součástí jiných stromů, nebo je vítr odfoukne dál a dřív nebo později se stanou součástí jiného těla. Je to cyklus, ve kterém se nic tak velkého jako Smrt, neděje. Nic samo netranscenduje tou změnou a vše projeveného je jí podřízeno. Za tu dobu stvoření jsme dokonce doslova vším tím kolem, protože vše se spolu už tolikrát promíchalo, pospojovalo, a přesto tvrdíme – to jsem já a toto jsi ty. Proto je daleko zajímavější pátrání po tom, kdo tu kam inkarnuje, než po způsobu a možnosti reinkarnace samotné. Inkarnuje ten samý, kdo tu teď vnímá, píše a tvrdí, že se narodil, rostl, vyvíjel a že jde od někud někam, protože nikdo jiný to být nemůže. Je snad hloubka a kvalita mého vnímání pocitu já jiná než to samé pociťování kohokoliv jiného? Zde je cesta ke skutečné transformaci a transcendenci.

Takže budu-li chtít tvrdit, že zde není nikdo, kdo by mohl jakkoliv inkarnovat, protože lidská duše je jen jiskrou boží, musím si také přiznat, že zde není ani nikdo, kdo by mohl psát tyto řádky. A jestli tu není ten, tak tu nemůže být ani ten, co je čte. Půjdeme-li totiž po stopách onoho neviditelného hráče, zjišťujeme na konec v úžasu, že nikdo takový, kdo by mohl opravdu říci – to jsem já - není k nalezení. Nikdo ho ještě nikdy nenašel, a přesto ho všichni prožíváme.
| Nahlásit
Je to trochu složité, že?
| Nahlásit
Nemohla jsem se odtrhnout,Čaroději!Děkuji.
| Nahlásit
Tento příspěvek.... par excelans! Není co dodat Gandalfe!
| Nahlásit
Čaroději Gandalfe,nádherné a výstižné...až mrazí...!
| Nahlásit
co že je to za knihu bible nebo pán prstenů
 Anonym
Odpovídat lze i bez registrace. Dodržujte pravidla Ontoly
Vložit: Obrázek