Vím, že Tasmánci již vymřeli, přesto by mne zajímal osud posledních z nich, jakého věku se dožili a kdy zemřeli.
Odpovědi
Diskuze
Na začátku 19. století jich bylo asi 4000 osob, do roku 1876 zcela vybiti (dnes žije několik desítek míšenců). Byli kočovní lovci a sběrači, náboženství bylo patrně animistické. Jazyková klasifikace je nejistá.
Etnografové a archeologové se domnívají, že prvými lidmi, kteří se v této oblasti objevili, byli primitivní Tasmánci negroidního typu, kočovníci, kteří překonali hory Nové Guineje, pouště Austrálie (ačkoliv tehdy to nemusela být taková poušť); jak však vysvětlit, že překonali Bassův průliv, oddělující jižní Austrálii od Tasmánie, ovšem široký téměř 250 km? Jak vůbec věděli, že za takovým průlivem je nějaká země? Ba je tu ještě něco závažnějšího: odkud přišli? Původ Tasmánců je absolutně nejasný, neboť sami žili v naprosté izolaci Tasmánie při nejmenším 10 000 roků. Nejasný je původ jejich jednoduché, ba až primitivní kultury, jazyk a všechno ostatní v jejich životě, což však asi již nikdy neobjasníme, protože byli všichni nemilosrdně vyhubeni bílými přistěhovalci v průběhu 19. století, tak důkladně, že z nich - až na několik míšenců - nezbyl vůbec nikdo.
Když navštívíte Hagenbeckovu zoologickou zahradu v Hamburku a zhlédnete obsáhlou výstavu historických fotografií z minulých dob jejího fungování (původní stavby byly za války téměř všechny rozbombardovány), vyvstane přede vámi zcela jiný svět. Carl Hagenbeck, druhý v řadě populárních obchodníků se zvířaty a vlastně i zakladatelů novodobého zoologického zahradnictví, koupil okolo přelomu 19.a 20.století velikou volnou plochu na okraji města, kam přestěhoval zvěřinec a obchodní firmu, která do té doby sídlila v samém centru města. Z obchodu s herinky a jinými rybami jeho otce Gottfrieda Hagenbecka, který v roce 1848 dostal několik tuleňů a živé je před svým krámem vystavil, se firma za více než půl století povznesla k světové slávě a v atmosféře „fin de siecle“ se pustila do obrovské investice. Carl Hagenbeck platí podnes za vynálezce nového typu expozic divokých zvířat – jako první odstranil mříže dělící diváky od exotických objektů a nahradil je příkopy či svislými stěnami a významně zvětšil velikost vnitřních prostor. S trochou fantazie se diváci mohli cítit účastni života třeba v africké savaně, nejen spatřit např. lva v kleci. Tato inovace, která se záhy rozšířila po celém světě, byla zajisté na prospěch i zvířatům, ale zcela zásadně pomohla lidem – přestali vnímat zoologickou zahradu jako vězení a umožnila cestu od starodávných menažerií k zahradám nového typu. Je otázka, zda původní verze bezmřížových výběhů byla pro své osazenstvo zrovna rájem – v Hagenbeckových expozicích se tam probíhala na značně malém prostoru pestrá směs druhů, napodobující třeba africké pláně. Dnes bývá zvykem chovat druh jen jeden, nanejvýš dva. Když byla nová zahrada v roce 1907 slavnostně otevřena, objevilo se před diváky něco, co nebylo nikdy dříve na světě vídáno – kromě divé zvěře se vystavovaly také „divoké“ mimoevropské národy. Na zažloutlých fotografiích lze vidět několik párů indiánů, celou sinhálskou vesnici se „spontánně“ si hrajícími dětmi, Eskymačku s dětmi, dvě skupiny Somálců na sebe zuřivě útočící a pak vyjednávající o mír, hrající a tančící Javánce a spoustu dalších podobných atrakcí. V dobách, kdy film teprve čerstvě začínal, to byla pro většinu Němců jediná možnost, jak vůbec mimoevropská etnika uvidět jinak než na rytinách dobových cestopisů. Celý podnik měl do značné míry charakter show – mnoho zvířat se prezentovalo při drezúrách, lidé se předváděli „v akci“ při rozmanitých oslavách i každodenním životě, někdy i v kombinaci se zvířaty své domoviny, třeba při jejich fingovaném lovu. Protože i v tak velkém městě by se natolik nákladná podívaná neuživila, vyrážela její část pod vedením Hagenbeckova bratra Lorenze v podobě cirkusu po celé Evropě. Stálá expozice byla doplněna i replikami dálněvýchodních zahrad a betonovými modely dinosaurů v poměru 1:1 podle dobových paleontologických představ (toto dinosaurárium přežilo všechny hrůzy bombardování a straší na svém místě dodnes). Návštěvník náhle pochopí, že Hagenbeckův podnik ležel v jakémsi uzlovém bodě, z něhož se rozešly cestičky jednak k rozmanitým Disneylandům, jím nepochybně inspirovaným, jednak k zoologickým zahradám dnešního typu, kde se předvádí zvířata bez drezúr a pochopitelně už ne lidé (budiž poznamenáno, že lidé, zejména různí mrzáci, byli vystavováni i v Montezumově zoo v Tenochtitlanu a poslední Tasmánka dožila v Britském muzeu jako živý exponát – seděla ovšem spořádaně na židli – tance či otloukání pěstních klínů by takováto vážná instituce nestrpěla. Dnes by Carl Hagenbeck narazil ve svých počinech na celou houšť paragrafů a prudkou změnu veřejného vkusu. Ve své době nebyl ale sám – čteme-li jinak půvabnou historii přivezení Fričova indiána Čerwuiše do Prahy v roce 1908, kde autor bezelstně líčí několik případů nutnosti přivést svůj suvenýr k poslušnosti těžkým zmlácením, vyneslo by to dnes zřejmě obvinění ze zavlečení, omezování osobní svobody a týrání svěřené osoby. Rovněž Hagenbeck ve svém počínání nepochybně neviděl nic zavrženíhodného – vždyť s „divochy“ nepochybně dobře zacházel, stejně jako s prodávanými zvířaty. Jen dobře ošetřovaný Pygmej ochotně pobíhá v trávové sukýnce, stejně jako výhodně prodáme jen správně krmenou a ustájenou žirafu. Co se asi bude jednou soudit o zavlékání zvířat? Není mi blíže známo, zda, za jak dlouho a jak Hagenbeck své lidské exempláře vracel do původního biotopu – z Hamburku ostatně plulo dost lodí do všech stran. Jak známo, Fričův Čerwuiš, svými evropskými zážitky zcela uchvácený, dožil vyobcován z kmene Čamakoko pro nestydaté lhaní a přehánění. Hagenbeckův podnik byl nepochybně institucí zcela krotkou a chvalitebnou. Válek se však Carl Hagenbeck, zemřelý 1913, už nedožil a neviděl své dílo válkou a krizí upadat. Jeho dědicové pořádali ještě další odchytové výpravy, tentokrát už jen na zvířata, do všech koutů světa, tu definitivně poslední v roce 1954.
Je v tomto komentáři jen drobná noticka o tasmánské ženě v Londýně, ale ta pasáž o Hagenbeckovi a jeho práci mi připadá tak zajímavá, že jsem si ji neodpustil ponechat.
Za shromáždění informací upřímně děkuju 1334, která v současné době žení syna a má myšlenky úplně někde jinde. Popřejme jí spolu hodně síly a štěstí. Ontola je naše opora a radost.......
Ale o Tasmáncích se uvádí, že přišli do Tasmánie asi před 35.000 lety.