Je to reportáž?
Měl by někdo chviličku k pročtení toho, co jsem napsala, poradil mi, zda se to dá považovat za reportáž a případně kdyby si všiml nějakých pravopisných či stylistických chyb, tak mi je sdělil? Předem děkuji.
Odpovědi
Diskuze
Vstupní portál, kterým lidé vcházejí do prostorů stadionu, jakoby je po desítkách polykal. Všichni se přišli podívat na koncert americké metalové legendy – skupiny Metallica. Tato trash – metalová čtveřice se dala dohromady paradoxně náhodou, prostřednictvím inzerátu, který podal v roce 1981 bubeník Lars Ulrich. Toto šťastné spojení čtyř mužů z Kalifornie se stalo nejslavnější metalovou skupinou na světě. K velkému úžasu fanoušků dorazilo toto božské kvarteto v rámci své letošní koncertní šňůry i do Prahy.
Atmosféra houstne. Uvolňuje se, až když s malým zpožděním lehce po 19.hodině na pódium přichází francouzská předkapela Gorija. 35 000 lidí včetně mně napjatě sleduje pódium, píská a křičí, s očekáváním hledí na pětici mladíků, kteří mají za úkol nás příjemně rockově naladit a rozjásat. Velice se jim to daří, již po prvních pár desítkách taktů zvedám ruce a náruživě s nimi mávám ve vzduchu, tak jako ostatní. Po sedmé písni energická, perspektivní kapela opouští s aplausem pódium. Nastává několik minut napětí a relativního ticha, sem tam se jen ozývají jednotlivá hlasitá hvízdnutí. S časem přibývá na hluku a čím déle čekáme, tím více roztleskáváme a skandujeme, všichni natěšeni na to, kvůli čemu jsme tady. Nikdo si nechce nechat nic ujít, a tak si skupina mužů stojících vedle mně bez pohoršení vyprázdní svůj močový měchýř přímo tam, kde se zrovna nacházejí. Ale tak už to prostě na velkých koncertech chodí. Netrpělivě si poklepávám nohou, zatímco na velkoplošném plátně běží fotografie z koncertního turné roku 2010. A konečně jsou tu!
Všichni čtyři členové se spouštějí s vysokozdvižnou plošinou blíž a blíž k nám. Vítají nás dokonce česky, a tak na oplátku i celý stadion křičí: ,, Ahoj! ‘‘ Za pár desítek vteřin už vjíždí frontmen James Hetfield svými prsty mezi struny kytary a libé tóny se naprosto dokonale prolínají se skřípějícím zvukem baskytary Roba Trujilla. Nejsmělejší fanoušci hned pod pódiem tvoří kotel a začínají skákat. Všichni včetně mně se přidávají, křičí a zpívají, užívají si nezapomenutelné okamžiky svého hudebního života.
Postupně nám zahráli 13 písní, ale my stále nemáme dost. Ačkoliv se uřícení lidé na sebe lepí, vrážejí do sebe, chytají se kolem ramen, já si v této atmosféře připadám skvěle. Nepřestáváme křičet, dostáváme přídavek, který tvoří dva legendární songy. Dav šílí při hitovce Enter Sandman a po hodinovém vystoupení se s námi Metallica loučí baladou Nothing Else Matters. Po téměř pětiminutovém potlesku se reflektory rozsvěcují a východy otevírají. Byť se mi odtud nechce a přála bych si, aby se mé emoce při poslední písni zachovaly natrvalo, také se protlačuji k východu, vzdaluji se obřím reproduktorům, které mi zaručily pískání v uších na minimálně budoucích 24 hodin. Ti, kteří plánovali být svědky této nevídané show a nakonec si to rozmysleli, by měli litovat že nedorazili a mohou jedině doufat, že se k nám Metallica vrátí dříve než zase po čtyřech letech.
Podle mého pohledu by referát měl být věcnější a právě emoce, které z něj dělají fejeton jsou na to to nejlepší a nejpřitažlivější. Zkus to tak uplatnit a uvidíš ......
Děkuji za gratulaci :)