Kdy vznikl samostatný český stát?
Odpovědi
Diskuze
28. října je připomínán snad úplně nejdůležitější den spojený se samotnou existencí České republiky. V roce 1918 došlo po několik desetiletí dlouhé snaze Čechů a Slováků o uznání svých národních práv a ukončení první světové války ke vzniku samostatného Československa . Jednoho z nástupnických států Rakouska-Uherska složeného z Čech, Moravy, části Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Prezident republiky a významní státní činitelé v tento den pokládají kytici na hrob prvního prezidenta a lídra zahraničního odboje za 1. světové války Tomáše G. Masaryka na zámku v Lánech a také u památníku na Vítkově. Večer vyznamenává prezident republiky významné osobnosti kulturního a společenského života.
http://www.czech.cz/cz/kultura/vyznamne-dny/statni-svatky-a-dny-pracovniho-klidu/
Den obnovy samostatného českého státu
Připadá každoročně na 1. leden a slaví se současně s Novým rokem. V tento den je připomínán vznik samostatné České republiky po rozdělení Československa na přelomu let 1992 a 1993.
Kolem 830 byl vysvěcen v dnešní Nitře první křesťanský chrám, jehož vznik je spojen se jménem knížete Pribiny. K 845 pak čteme v análech fuldských zprávu, že 14 čes. knížat se objevilo na dvoře Ludvíka Němce, aby tu přijalo křest. To byly první hlubší stopy křesťanství mezi slovanským obyvatelstvem Čech, Moravy a Slovenska. Živlem, který zprostředkoval přijetí nového náboženství, byli v obou případech Němci.
Proto také význam obou událostí bývá oceňován především jako jejich úspěch, neboť jak Pribina, tak zmíněných 14 kmenových knížat českých byli - ať už vědomě či bezděky - oporou jejich politiky a křesťanství v tomto případě vytvářelo jen pevnější pouta mezi nimi a jejich ovladateli - Němci. Současně však s postupem v právě zmíněných drobnějších kmenových územích pronikalo křesťanství i do politicky významnějšího a neodvislejšího okrajového území říše velkomoravské. I zde byli prvními jeho věrozvěsty nepochybně Němci. Ale už nástupce Mojmírův, Rastislav, vystihl nebezpečí, které sebou přinášeli němečtí průkopníci nového náboženství, obrátil se o jeho učitele k neněmeckým národům, nejprve do Říma, a když mu odtud z neznámých důvodů nebylo vyhověno, do Cařihradu.
Michal III. vyslal skutečně na Moravu bratry Konstantina a Metoděje, kteří se svými žáky přivedli, jak se zdá, valnou část obyvatelstva v území Rastislavově i v územích jeho spojenců - v tom i čes. knížete Bořivoje - na víru křesťanskou. Křesťanství, které vstupovalo s oběma bratry na půdu říše velkomoravské a zemí s ní spojených, bylo ještě křesťanství jednotné. Oba bratří, jakkoliv sami původu řeckého, uznávali svrchovanost papežovu a neváhali r. 867 vyhovět předvolání Mikuláše I. aby se dostavili do Říma. Z rukou Honoria III. se jim dostalo také uznání liturgické oprávněnosti jazyka slovanského, hodnosti biskupské a konečně (Metodějovi) i titulu arcibiskupa pannonského. Ale rozkol, který se právě v letech sedmdesátých 9. stol. vyhnout jejich dílu. Metoděj se r. 880 znovu musil odebrati do Říma, aby tu hájil svou pravověrnost. Zvítězil ovšem, neboť ohledy na jeho autoritu v Byzanci vázaly do jisté míry Jana VIII., který v něm hledal prostředníka mezi kurií a říší východořímskou. Ale definitivní vyhlášení rozkolu r. 881 jej zbavilo jeho výhodného postavení a vystoupení papeže Štěpána V. r. 885 znamenalo ve skutečnosti konec jeho díla na Moravě, neboť rušilo neodvolatelně jeho hlavní předpoklad: Honoriem III. schválenou, Janem VIII. zakázanou a opět povolenou slovanskou liturgii. Svatopluk, který r. 870 vystřídal Rastislava, hleděl, bez možnosti se opříti o slábnoucí říši východořímskou, najít oporu proti nárokům králů německých spíše v jejich vlastní říši a v činitelích, které jejích osudů zasahovaly, v tom především v papeži, který nabyl v této době vlivem polit. konstelace velmi značného vlivu na německé události.
Bulla „Industriae tuae” (některým badatelům ovšem podezřelá) nasvědčuje, že hledal protiváhu proti svým závazkům k Němcům v lenním poměru, který jej měl vázat přímo k papeži. Vedle toho spolupůsobila u něho snad i obava, aby kraje, jež dotud svým křesťanstvím byly vázány k sousedním německým církevním provinciím, nebyly odcizeny jeho říši v případě jeho vazby na Byzanc. A tak se rozhodl plně pro církev západní což mělo zásadní význam pro přičlenění dnešních zemí Česka i Slovenka k římskokatolické obedienci.
Užší připojení k církevní organisaci římskokatolické bylo ovšem teprve dílem dalšího vývoje. Jak známo, vzala říše velkomoravská na rozlomu 9. a 10. stol. za své a místo na Moravě začíná se v 10. stol. vytvářeti centrum STÁTNÍHO ŽIVOTA ČESKÉHO v Čechách. Kmen Čechů s knížecím rodem Přemyslovců se domohl v tomto procesu vůdčí role. Přemyslovci přijali křest Bořivojem I. Ale převedení celého území ke křesťanství nebylo provedeno pouhým přestupem tohoto knížete. Pronikání nového učení splétá se tu většinou opět s vnitřními politickými poměry, neboť křesťanství stálo v bezděčném odporu proti partikularisujícím snahám jednotlivých kmenových náčelníků, kteří jen z donucení podrobovali se ústřednímu knížeti kmene českého a hledali příležitost, aby unikli z jeho područí nebo aspoň ulehčili svým závazkům proti němu. Křesťanství znamenalo jednotnou organisaci - a to jak vnitřně, kde stálo v příkrém odporu proti jednotlivým kmenovým kultům pohanským, které velmi přispívaly k uvědomování kmenové individuality a tím i k posílení odstředivých kmenových snah - tak vnějškově, kde jeho kněží, třebaže z daleka ještě nebyli tak pevně vázáni ve svých hierarchických vztazích jako pozdější kněží vlastního českého středověku, tvořili přece jen jednotný svazek, opírající se do značné míry právě o moc ústředního knížete (v pozdější době knížecí mají někteří jeho příslušníci dokonce místo v správním systému země). Proto také odpor proti němu se splétal různě s tlumeným a opět hlasitěji se ozývajícím odporem proti snaze pražských knížat o upevnění svazků mezi jednotlivými dosud jen vágně spolu spojovanými územními jednotkami jejich říše. Nejvýrazněji se to projevilo za knížete Václava (svatého), jehož vláda přispěla velmi vydatně k zmohutnění křesťanství v zemi - a to jak jako činitele náboženského v užším slova smyslu, tak jako kulturního faktoru: i když připustíme, že za převratem, jemuž padl r. 929 v oběť život knížete Václava, nestály pohanské živly v té síle, jak o tom hovoří pozdější legendy, nelze jistě popírati, že k záměrům politickám, se pojily určité reflexy náboženského odporu - tím spíše, že důslednější uplatňování nového náboženství, o něž usiloval svatý Václav, dráždilo také osobně nemálo v barbarské nevázanosti dotud žijící zemanské kruhy.
Ovšem ani nástupce Václavův, Boleslav I. se nikterak nemínil vzdáti křesťanství a výhod, které přinášelo MLADÉMU STÁTU po stránce náboženské, kulturní a politické. Naopak za jeho panování pokračuje výstavba křesťanství velmi znatelně kupředu. Boleslav zejména dobře, jak se zdá, vystihl význam organisace církevní pro NOVĚ SE TVOŘÍCÍ STÁT. Za něho dochází - někdy v letech 965-67 - k prvním jednáním o založení samostatného biskupství pražského. Tento projekt byl realisován někdy v prvých letech vlády jeho syna a nástupce Boleslava II. Na nově založeném biskupství neměl ovšem zájem jen pražský kníže, pro něhož zřízení samostatné diecése v jeho říši mělo význam neobyčejný, pomáhajíc mu na venek v jeho úsilí o neodvislost, vnitřně pak v jeho snahách o pevnější organisaci NOVĚ SE TVOŘÍCÍHO STÁTU, ale i říše německá, jmenovitě pak církevní politika Otty I., s jehož jménem jsou počátky pražského biskupství úzce spjaty a který v něm viděl nepochybně jeden z pilířů jak k rozšíření křesťanství, tak k udržení říšské hegemonie na východě. Z této povahy nové diecése si vysvětlíme i její první dějiny, neboť jak její první biskup, Sas Dětmar, tak jeho nástupce, sv. Vojtěch, který jinak hluboce se zasloužil o zintensivnění a prohloubení mladého křesťanství českého, byl jako příslušník knížecího rodu Slavníkovců, soupeřícího stále ještě s pražskými knížaty, přímo protivahou jejich autoritě, což také jistě nemálo přispívalo k znesnadnění jeho i jinak obtížné posice v zemi. Ale konečné sjednocení Čech, k němuž došlo po známé katastrofě libické r. 996, zjednodušilo do značné míry po této stránce nebezpečnou situaci a další vybavení nové církevní organisace na čes. půdě z dosahu moci říšské přivodil pak sám vývoj věcí v 11. a 12. stol.:
počínaje šestým biskupem pražským Šebířem dostává se obsazování biskupského stolce pražského do rukou čes. knížat, a to tak, že císaři sice formálně zůstala investitura, ale investováni byli vždy ti, kdo byli posláni knížetem.
Pokus Fridricha Barbarossy o vyvázání biskupů pražských jako samostatných říšských knížat z moci panovníků českých, k němuž došlo r. 1187 a který byl posledním pokusem o podřízení české církevní organisace Říši, byl zmařen po smrti Jindřicha Břetislava energickým postupem knížete Vladislava a vedl naopak spíše k utužení závislosti biskupovy na čes. panovníkovi, který se zmocnil i práva investitury, dotud vyhrazeného císaři.
Vybavení církevní organisace české z okruhu moci říšské šlo ruku v ruce s upevněním politické nezávislosti MLADÉHO ČESKÉHO STÁTU vzhledem k říši německé. I zde napomáhalo české STÁTNÍ organisaci do značné míry společenství, které ji poutalo vždy těsněji, i co se ideového života týče, k církvi katolické.
Myšlenka clunyjské reformy, usilující o vymanění moci duchovní z područí moci světské resp. o supremát oné, která se zrodila na západě v 10. stol. a jejímž prvním představitelem v našich zemích byl sv. Vojtěch, vedla ve svých důsledcích k oslabení moci něm. panovníků jako císařů římských a lenních pánů čes. knížete.
Nejen že nad mocí císařskou vznikla v její teorii moc nová, rozhodující „non solum in spiritualibus, sed etiam in temporalibus” ale úvahy jí probuzené vedly obecně k uvolnění svazků, jimiž byly jednotlivé části říše německé k sobě poutány a tedy také K UVOLNĚNÍ LENNÍHO POMĚRU ČECH, KTERÉ UŽ SVOU POLITICKOU VAHOU UKAZOVALY ZNAČNÉ ODSTŘEDIVÉ TENDENCE. Česká knížata sice v zápasech, které se rozvinuly o uplatnění principů, obsažených v požadavcích clunyjských, stála povětšině na straně císařské, ale i zde kořistila vlastně nepřímo z podpory moci církevní, tísnící císaře. V závěrečné fázi bojů pak, počínaje prvním desítiletím 13. století, se staví i Čechy na stranu vítězné kurie, z jejíchž rukou přijal Přemysl Otakar I. r. 1203 definitivně titul královský, udělovaný a opět upíraný před tím čes. panovníkům císaři římsko-německými.
Z uvedeného je patrné, že pokud neprohlásíme za rozhodující pro vznik SAMOSTATNÉHO ČESKÉHO STÁTU rok 1203, kdy padla všechna léna oklešťující samostatnost a Přemysl Otakar I získal definitivně dědičný královský titul, pak musíme přijmout tezi, že samostatný český stát v době přemyslovské nevznikl, ale postupně vznikal, takže nelze pak přijmout žádné konkretní datum této události.