Prostředky k vytváření dojmu autenticty v textu

Vtom Žižka, dosud mlčky seděv, vstal. Náhle, prudce, že si toho každý povšiml.
Stál rovně, vzpřímeně, maje pěst zaťatu. Světlo svící na stole padalo na něj
zplna. V jejich záři bylo viděti, že proměnil barvu, že má obličej jako popelavý.
„Bratři!“ vzkřikl temným, jako dunícím hlasem. „Již jsem prve řekl! Nač toto
žvání a bouření! Slyšte!“
Znělo to jako rozkaz. Zemané ztichli naráz, Martinkovi kněží po nich, ale ne
najednou, a ne ochotně.
„Slyšeli jste,“ mluvil Žižka popuzený, „jak nás a bratří hubí uherský král, že páni
k němu utíkají, že Rožmberský se na nás chystá. A křižovníci se již hrnou ne po
stech, ale po tisících. A nyní Praha. Tať v královských kleštích. Běží o ni, o Prahu
a o nás. A vy zas o komžích a ornátech. A lajete, bratří bratřím. Či chcete
pomáhat uherskému králi? Jemu se poddati?“
„Ne! Ne!“
„Nechceme!“
Všichni tak volali, zemané, kněží, i Martinkovi i druhé strany.
„Teď se musíme bíti pro boží při!“ volal Žižka. (…)
otázka: Jakými jazykovými prostředky vytváří autor dojem autenticity?
Podtrhněte je v textu.