Jak se smířit se smrtí bližního a jak se svojí?

Anonym Qawagax23.06.2014 17:55 Nahlásit

Odpovědi

Přidat odpověď ▾

Diskuze

Cenobita.23.06.2014 17:58 Nahlásit
Problém smrti se řeší přirozeně věkem či nemocí: mládí na životě lpí, stáří méně a nemocné stáří už se na smrt těší.
Anonym Podubyq23.06.2014 18:42 Nahlásit
Tak to já jsem asi výjimka potvrzující Cenobitovo pravidlo: Čím jsem starší, tím víc se smrti bojím a tím hůř se s myšlenkami na ni vyrovnávám. Občas si sice říkám, že ten život stojí za ....., ale vím, že i v těch dnech bych se smrti bránil ze všech svých sil.
Cenobita.23.06.2014 19:59 Nahlásit
Na konci života dochází k takovému opotřebení organismu - nemoci, že smrt bývá vysvobozením.
Anonym Qawagax23.06.2014 20:20 Nahlásit
To je sice pravda ze stary clovek se na smrt nekdy tesi ale zaroven se ji myslim boji jako kazdej. Smrt je prirozena ale vyrovnat se s ni to je nadlidsky ukol. Me sice zivot nebavy ale jak bylo napsano taky bych bojoval kdyby zautocila. Kolikrat jsem cet nebo videl jak jsou s ni lidi smireny ale nak tomu neverim. Jo holka zubata to je velka neznama:-)
Anonym Podubyq23.06.2014 20:29 Nahlásit
Zdá se, že tohle opotřebení organismu je v pravdě dar boží. Dovedete si představit to utrpení muset ze světa odejít dokonale zdravý a ve skvělé kondici? Smrt skutečně pro mnoho lidí bývá vysvobozením a na tyhle lidi se v plné míře vztahuje ta Věc Makropulos, o níž píše Datezaq. Nejhorší je dlouhé umírání, nejmilosrdnější pak samozřejmě náhlá smrt ve spánku. Člověk, který odejde takhle, si přicházející konec nemá šanci uvědomit a skoná vlastně jen pro své okolí, on ze svého pohledu nezemřel nikdy. To je skutečně záviděníhodný konec.
Anonym Qawagax23.06.2014 20:34 Nahlásit
Tak to je smrt opravdu bozi. nahlou smrt ve spanku si snad preje kazdy kdo na ni pomysli. Jenze az zubata zautoci a otre se o me tak pri mi smule se budu dlouhodobe nekde trapit v ldn. Doufam ze pak uz nic neni a nenarodim se znova to uz by bylo do tyhle doby zatrest.
Anonym Niqivuf23.06.2014 21:44 Nahlásit
Qawagaxi, smrt samotná je neutrální. Není důvod se ji bát. Není důvod ji vyhledávat. Obavy může vzbuzovat jenom umírání. Umírání může být dlouhé a nehezké. A "zemřít" může dříve mysl než tělo.
Zkus se podívat do nějaké LDN. Zjistíš, že smrt může být i milosrdná.

V baroku byla smrt součástí živote. Jednak šlechta pořádala nebývalé orgie, ve stylu po nás potopa, ale také to byla doba pandemií moru, cholery, tyfu. Nikdo nevěděl jak dlouho bude žít. Nejde se jenom bát, je třeba žít, tak žili. Ženy rodily 8-16 dětí, dospělosti se jich dožila 4/1 - 1/2. Otcové dávali synům stejná jména, aby jejich jméno po nich někdo nesl.
Nebojím se své smrti, proč taky. Bojím se však, a čím jsem starší tím víc, o své blízké.

Podubyqu, nejen Věc Makropulos, ale například 90 už nemají žádné vrstevníky, zemřeli. Světo okolo už zpravidla nerozumí. Pokud mě něco děsí, tak to je třeba nesmrtelný Stalin, nebo jiný diktátor. Smrt umožňuje střídání generací a změnu.
Anonym Qawagax23.06.2014 21:55 Nahlásit
Mas pravdu je to vlasne umirani co cloveka desi. Ja si taky rikam ze z ni nemam strach ale az to prijde tak si nejsem jistej. Jen se obcas nad ni zamyslim a zajimalo me jak na ni lidi pohlizej. Smrt blizniho je urcite mnohem horsi to vim sam s tim plne souhlasim!
Qixeze(petr)26.06.2014 23:27 Nahlásit
Žádný návod není. Smrt blízké osoby mě děsí, zejména těch nejbližších. Člověk si to prostě musí vyžrat až do dna, a postupně hledat nějakou útěchu. Že onen člověk už nemá žádné trápení. Může být třeba vděčný osudu, že mu byla darována možnost prožít se zesnulým krásné chvíle. A že žal je vlastně sebelítost. Věřící se aspoň mohou těšit, že se zase setkají. To je krásná představa, škoda, že jsem si ji neosvojil.

Vlastní smrt je pro zdravé tělo nepřijatelná, ale když už člověk umírat začne, smrt si ho připravuje. Slábne, ztrácí zájem, nemá už energii k životu a začíná mu to být jedno. Blbé je, když se to komplikuje bolestmi.

Co na smrti vnímám jako tragické, je ta díra v mezilidských vztazích, která tady po člověku zůstane.
Anonym Qawagax27.06.2014 07:48 Nahlásit
Je to stejne divnej pocit presne jak pises Petre takova dira a otevrena rana co se nikdy uplne nezacely.porad na ty lidi narazim vzdy mi je neco pripomene. Vim ze na to neni lek a pripravit se na smrt svoji ci blizkych vlasne nejde jak pises. zajimaj me nazory vzdy si z nich neco clovek vezme co mu trosicku pomuze.
Anonym Podubyq27.06.2014 16:32 Nahlásit
Ještě smutnější, než ta díra v mezilidských vztazích, jsou případy, kdy zesnulý(á) nikomu neschází, nebo dokonce jeho (její) odchod je pro okolí úleva. Mám na mysli třeba ty případy, kdy lidi najdou svého příbuzného, který je už několik dní v rozkladu.
Přidat komentář do diskuze ▾