Jak měřit úspěch vzdělávání?
Pořád se mluví o zlepšování školství, ale jak vlastně v oblasti vzdělávání určovat, co je lepší a co horší výsledek vzdělávání?
Odpovědi
Záleží na tom, co od vzdělávání očekáváme a podle toho se pak měří úspěšnost vzdělávání.
Klasický přístup je měření podle stantandarizovaných testů jako je PISA nebo u nás třeba výsledek u maturity.
Jiné měřítko může být počet absolventů VŠ.
Nebo teď letí takové ty soft skills jako kritické myšlení, řešení problémů, komunikace, spolupráce, ale nevím, jestli na to jsou nějaké testy.
Nebo měřítkem může být uplatnění v praxi, respektive naopak míra nezaměstnanosti.
A nebo třeba míra moudrosti, ale ta se těžko měří.
Klasický přístup je měření podle stantandarizovaných testů jako je PISA nebo u nás třeba výsledek u maturity.
Jiné měřítko může být počet absolventů VŠ.
Nebo teď letí takové ty soft skills jako kritické myšlení, řešení problémů, komunikace, spolupráce, ale nevím, jestli na to jsou nějaké testy.
Nebo měřítkem může být uplatnění v praxi, respektive naopak míra nezaměstnanosti.
A nebo třeba míra moudrosti, ale ta se těžko měří.
Počet absolventů VŠ odpovídá spíš tomu, jak vysoko postavíte laťku a jaké měkké obory vypíšete. Když čtu některé diplomové práce, mám pocit, že o vzdělanosti bychom už měli mluvit v minulém čase.
Standardizované testy mají jednu velkou výhodu a zároveň ještě větší nevýhodu - jsou pro všechny žáky i školy stejné. To, že jsme tak ochotně přešly na testy a opustili ústní zkoušky vidím jako jeden z atributů úpadku vzdělanosti.
Ohledně měkkých dovedností, nikdy jsem neslyšel, že by se tam řadilo kritické myšlení v klasickém významu. Pokud ale máte na mysli ty poučky, co je správný názor a co dezinformace, pak ano, jenže to nevím, jestli vůbec řadit ke vzdělání. Podobně rady, jak se nebát dělat chyby, být nerozbitný, hospodařit s časem, jak vyjednávat atd. To vše řadím spíš do kategorie sociálního inženýrství.
Já bych se dokázal částečně přiklonit k definici, že vzdělání je to zůstane, když se hodně naučte a zase zapomenete...
...jsme tak ochotně přešli...
...vzdělání je to co zůstane...
A aby byl nějaký parametr uspořádaný, nemusí být nutně kvantifikovaný.
To jen tak pro pořádek :-).
Samotná věc není jenom o výsledcích, ale i průběhu. Nende jenom o výsledky např. na vysvědčení či jinačím papíru, ale aji o to zda se děcko či student do té škole těší, zda ho to tam baví, v čem ho podporuje škola v mimovýukových aktivitách, a není to to jenom o kroužkách. Jde také o tvorbu sociálních vazeb.
Podle mě by mohly byt nejenom kroužky více samostnatné, nezávislé na učitelích, aby se omezila jednostranost přílivu informací od učitelů, např. tím aby se mladší děti mohli učit od starších.
Podle mě by mohly byt nejenom kroužky více samostnatné, nezávislé na učitelích, aby se omezila jednostranost přílivu informací od učitelů, např. tím aby se mladší děti mohli učit od starších.
Jinak kroužky jsou určidě skvělá věc a je jistě dost kroužků, které jsou na škole zcela nezávislé.
Některé kroužky jsou jednostranné, třeba učení se na hudební nástroje, tam o sociální vazby ani moc nejde; ale třeba takový sport nebo výtvarné kroužky nejsou tak o naučení se něčeho, ale o socializaci, tedy o znalosti v takových případech nende, tím pádem učitel nemusí tolik řídit průběh aktivit a jeho pozice by mohla se přesunou do role neaktivního dozoru. Je dobré, aby si děcka sami domluvili co budou dělat anebo si zvoli vedoucí role, protože takové schopnosti se mohou později nepřímo hodit v dospělosti, v zaměstnání.
Podle mě bychom měli následovat příklad z USA a zcela rozpustit ministerstvo školství. Každý kraj by si měl sám určovat, co je pro vzdělání dětí důležité, ne diktát ministerstva z Prahy. A taky by do toho měli mít právo zasahovat rodičové. Jsou to jejich děti, tak oni by měli rozhodnout, jestli chtějí krmit své děti nějakou zvrácenou globalistickou woke propagandou v hodinách rodinné výchovy, nebo naopak vést své děti k tradici a lásce k národu a vlasti.
Přidat komentář ▾