Ontola > Ostatní > diskuze
| Nahlásit

Jak se přenést přes to, že uz spolu nejsme?

Ahoj, doufám, že nebude vadit trochu delší text. Je mi 20 a před 4 roky, když jsem nastoupil na střední školu, tak jsem se začal hodně bavit s jednou novou spolužačkou. Asi po roce jsme spolu začali chodit a vydrželo nám to půl roku. Rozchod přišel z její strany, prý že to není to, co hledala a že se spolu nerozumíme a není schopna mi důvěřovat. Měl bych dodat, že za celou dobu jsem ji nepodvedl ani nic takového. Tak jsme se dohodli, že se nebudeme chvíli bavit a pak uvidíme. Za dva týdny mi napsala, že se omlouvá, že se chovala jako **** a že se chce se mnou zas bavit, ale jako kamarádi. Tak jsme se bavili další rok jako kamarádi, jezdili jsme na výlety, trávili čas u ní i u mně doma. Několikrát mi řekla, že jsme nejlepší kamarádi a říkali jsme si první poslední, mohli jsme mluvit o čemkoliv. Když jsme někde byli, pořád se mě dotýkala, když jsme spolu mluvili, koukala mi na pusu a tak, což mi přišlo trochu zvláštní. Poslední půl rok byl ale divný, už jsme se nebavili tolik - ve škole prakticky vůbec, přestali jsme si říkal první poslední a tak.. Problém je v tom, že já celou dobu doufal, že i ona ke mně cítí něco víc, jako jsem celou tu dobu cítil já.. a pořád cítím. Jenomže jak jsme se teď už tolik nebavili, tak jsem po ní začal toužit víc než kdy předtím. Jednoho dne jsem jí řekl, co k ní opět cítím a že nevím, co s tím mám dělat, ale že bych chtěl, aby to věděla. Její reakce byla taková, že nevěděla, co na to říct, ale že ona o vztah se mnou už nestojí a začala mě ignorovat a začala se nejvíc bavit s někým, o kom vždy tvrdila, že ho nemá ráda, že ji přijde uchylný atd.. pořád lituju toho, že jsem ji to, že ji pořád miluju, neřekl v té době po rozchodu, když jsme byli kamarády. Nejhorší je, že teď jsem ji nejspíš definitivně ztratil i jako kamarádu, kamarádku, která mi pomohla se dostat z toho nejhoršího a donutila mi vyhledat odbornou pomoc v psychiatrické ordinaci. Mám strach, že jsem navždy ztratil někoho, koho si ohromně vážím. Na druhou stranu si říkám, že pokud má být štastná a spokojená a klíčem k tomu je, že nebudeme již ani přáteli, tak přesně to chci. Ale pak si začnu vyčítat, že za všechno můžu já a nejsem schopný myslet na nic jiného a nic mě netěší.. hrozně mě deptá, když vidím, jak se baví s kýmkoliv jiným a směje se a je s ním šťastná, k tomu jak se vidíme každý den, tak na ni a na to všechno, co jsme spolu prožili, musím pořád myslet. Pořád si v hlavě přemítám, že zrovna ona je člověkem, se kterým bych chtěl i přes jeho chyby strávit zbytek života Považuji jimza jednoho z nejchytřejší a nejkrásnějších lidí, které znám.. přijde mi, že jsem se na ni stal závislým, přemýšlím nad ni neustále, sleduju ji, co dělá a s kým se baví a tak.. hrozně mě to vyčerpává a ji nejspíš taky, a to nechci..

2 reakce

| Nahlásit
To je život a vy ho máte ve 20 letech před sebou. Netlačte na pilu, nechte to plavat - je to jako houpačka - možná si to časem zase zopakujete, tzn. budete kamarádi, ale na to musí být dva. Doporučuji na to moc nemyslet, najít si jiné zájmy, které vám vyplní čas. Neuzavírejte se do sebe, buťe mezi lidmi a časem přijdou nová přátelství i láska. Problém mužů je, že mají "vlastnické sklony" (to je věkem) a u všech lidí platí, že jsou věčně nespokojení a často neví co chtějí. Nechtějí být sami, ale ani se vázat, užívat si život, neboť jsou ještě mladí. Odstupem času se na tuto situaci budete dívat jinak.
Hlavu vzhůru, život nekončí :)
| Nahlásit
Problém mužů není, že mají vlastnické sklony. To mají všichni, kteří někoho milují. Rodiče k dětem, ženy k mužům. Jen se vždy trošku jinak projevují. Láska je závislost, láska je touha být součástí toho druhého a potřeba, aby i on byl součástí mne. Je to radost, vidět svět jeho očima a štěstí, pokud mohu obohatit její pohled na svět i já. Je to vlastnictví i oddanost zároveň. Je to spoutání dvou bytostí k sobě.

Neštěstími a hroby lásky jsou třeba snahy budovat vztah na nadvládě, na genderové stejnosti, na rozumu, na svobodě a nezávislosti, emancipaci, intelektu, filmových vzorech a podobně.

Pokud tě nemilovala, neplač nad svou nenaplněnou láskou. Je to dětinské. Schovej si své city pro někoho, kdo o ně bude stát a v kom se budou odrážet a zesilovat. Tvá sebelítost v ní lásku nevzbudí - lásku si nejde vyprosit ani zasloužit, vynutit ani koupit. Pro ženu, která jej nemiluje se trápí jen nezkušený kluk, muž už ví, že to nejcennější bohatství ženy ukrývají mnohem hlouběji, a je nepředstavitelně krásnější než to, co jsi u své kamarádky zatím našel ty. A než to, co si vůbec umíš představit.
 Anonym
Odpovídat lze i bez registrace. Dodržujte pravidla Ontoly
Vložit: Obrázek