Jak se přenést přes to, že uz spolu nejsme?

Ahoj, doufám, že nebude vadit trochu delší text. Je mi 20 a před 4 roky, když jsem nastoupil na střední školu, tak jsem se začal hodně bavit s jednou novou spolužačkou. Asi po roce jsme spolu začali chodit a vydrželo nám to půl roku. Rozchod přišel z její strany, prý že to není to, co hledala a že se spolu nerozumíme a není schopna mi důvěřovat. Měl bych dodat, že za celou dobu jsem ji nepodvedl ani nic takového. Tak jsme se dohodli, že se nebudeme chvíli bavit a pak uvidíme. Za dva týdny mi napsala, že se omlouvá, že se chovala jako **** a že se chce se mnou zas bavit, ale jako kamarádi. Tak jsme se bavili další rok jako kamarádi, jezdili jsme na výlety, trávili čas u ní i u mně doma. Několikrát mi řekla, že jsme nejlepší kamarádi a říkali jsme si první poslední, mohli jsme mluvit o čemkoliv. Když jsme někde byli, pořád se mě dotýkala, když jsme spolu mluvili, koukala mi na pusu a tak, což mi přišlo trochu zvláštní. Poslední půl rok byl ale divný, už jsme se nebavili tolik - ve škole prakticky vůbec, přestali jsme si říkal první poslední a tak.. Problém je v tom, že já celou dobu doufal, že i ona ke mně cítí něco víc, jako jsem celou tu dobu cítil já.. a pořád cítím. Jenomže jak jsme se teď už tolik nebavili, tak jsem po ní začal toužit víc než kdy předtím. Jednoho dne jsem jí řekl, co k ní opět cítím a že nevím, co s tím mám dělat, ale že bych chtěl, aby to věděla. Její reakce byla taková, že nevěděla, co na to říct, ale že ona o vztah se mnou už nestojí a začala mě ignorovat a začala se nejvíc bavit s někým, o kom vždy tvrdila, že ho nemá ráda, že ji přijde uchylný atd.. pořád lituju toho, že jsem ji to, že ji pořád miluju, neřekl v té době po rozchodu, když jsme byli kamarády. Nejhorší je, že teď jsem ji nejspíš definitivně ztratil i jako kamarádu, kamarádku, která mi pomohla se dostat z toho nejhoršího a donutila mi vyhledat odbornou pomoc v psychiatrické ordinaci. Mám strach, že jsem navždy ztratil někoho, koho si ohromně vážím. Na druhou stranu si říkám, že pokud má být štastná a spokojená a klíčem k tomu je, že nebudeme již ani přáteli, tak přesně to chci. Ale pak si začnu vyčítat, že za všechno můžu já a nejsem schopný myslet na nic jiného a nic mě netěší.. hrozně mě deptá, když vidím, jak se baví s kýmkoliv jiným a směje se a je s ním šťastná, k tomu jak se vidíme každý den, tak na ni a na to všechno, co jsme spolu prožili, musím pořád myslet. Pořád si v hlavě přemítám, že zrovna ona je člověkem, se kterým bych chtěl i přes jeho chyby strávit zbytek života Považuji jimza jednoho z nejchytřejší a nejkrásnějších lidí, které znám.. přijde mi, že jsem se na ni stal závislým, přemýšlím nad ni neustále, sleduju ji, co dělá a s kým se baví a tak.. hrozně mě to vyčerpává a ji nejspíš taky, a to nechci..