Teoreticky jakýmikoliv částicemi nesoucími náboj, které dokážeme uspořádaně rozpohybovat. Z těch malých jsou to třeba ještě pozitrony, a když je napsáno ionty, tak iont vodíku je samozřejmě i proton. Náboj mají také krátce žijící miony a tauony. Jde o to, co se dá nějak prakticky zrealizovat v pevné látce, kapalině, plynu, plazmatu nebo vakuu. Proto není velkým zjednodušením, jestli mluvíme jen o elektronech a iontech.
V zásadě můžeme vést proud i nabitými pingpongovými míčky, ale pokud se nad tím zamyslíme, pak ty nosiče náboje tam jsou stejně elektrony a protony.
Někdy se taky mezi nosiče zahrnují "elektronové díry" coby nosiče náboje, ale jsou to jen místa, kde chybí elektron. Jak elektrony díry postupně zaplňují, tak díra jakoby cestuje proti směru jejich pohybu. Ale nosičem náboje, jak už je psáno, jsou opět elektrony a protony.
K předchozí poznámce se dá ještě říct, že koncept děrové vodivosti se uplatňuje v příměsových polovodičích typu p. Typicky křemík se v monokrystalickém krystalu váže čtveřicí valenčních elektronů. V čistém Si jsou tedy všechny tyto valenční elektrony spárovány s elektrony sousedních atomů. Pokud do krystalové struktury propašujeme atomy jen se třemi valenčními elektrony, jeden ze sousedních elektronů Si se nemá s kým snoubit a má tendenci si někde chybějící elektron ukrást. Pokud se mu to podaří, tak se díra přesune o atom vedle atd. Z hlediska matematického popisu je docela pohodlné to popisovat jako pohyb pseudočástic, děr.