i maminkám by se mělo naslouchat...pro mě je babička a maminka moc důležitou součástí mého života a vždy jim budu naslouchat...moc toho obě prožili a je důležité aby s nima sdílel nejen jejich život který vedou s náma, ale i ten který vedli ještě před tím....
Moje tehdy dvouapůlletá dcera mi jednou v autě,když jsem jí napomínal,že celou cestu pořád mluví,mluví,mluví a že už to "patlá" řekla zcela nekompromisně: DRŽ HUBU!
Můj pětiletý syn mě zase řekl,že se budu mít až on bude velkej,já se ptám proč?že prý budu mít doma tři tatínky....jeho ,mého druhého syna a přeci našeho tatku ...to se tedy budu mít co :o))
Můj syn, tehdy tak 4 -5 letý, velice obdivoval vysoké muže. Jenou v autobuse tam jeden takový byl, syn se na něj tak dlouze a zalíbeně díval až se ho muž zeptal, zda něco chce. A on mu zcela vážně a s obdivným povzdechem povídá: Tebe bych chtěl za tatínka.
My dospělí jsme se tomu zasmáli, pán mu odpověděl, že to záleží na mamince a já poděkovala, že už jednoho, i když menšího, tatínka máme a ten stačí. Ovšem syn byl velice zklamaný. Konečně si něco sám vybral a já mu to zase nedovolila.
Těch perliček se synem byla řada tak ještě jednu. Kdysi jsem ho ze školky přivedla do práce. Večer měl slíbené, že půjdem na lampionový průvod, těšil se, proto spěchal a říkal: Tak pojďme už nebo doma zase dostaneš. Můj kolega se jej ptal: Jindro, a to tatínek maminku často bije? A on, jak měl asi v hlavě už tu jedinou vidinu rozzářeného lampionu, jen tak poznamenal: Často ne, jen když je lampionový průvod. Od té doby když jsem v práci řekla, že už fakt spěchám, mi kolegové říkali. Proč spěcháš, dnes ti přece doma nic nehrozí, dnes lampionový průvod není.
Dík, dnes po tom, co se tu děje a z čehož jsem úplně moc a moc zmatená a smutná, mi každé milé slovo připadá jako by mne někdo pohladil po duši. Děkuju.