Ontola > diskuze
| Nahlásit

Partnerské vztahy.

Ontola asi nejsou stránky určené k řešení partnerských vztahů. Ale po té době, co sem chodím jako anonym , jsem zjistila, že je tu dost velmi rozumných lidí a že bych tu na některé své otázky mohla dostat odpovědi nebo aspoň nějaké rady.
Jedná se o mne o mé tři děti. Nevím si s tím sama rady a jestli to, jak do toho zasahuji, jestli to tak je či není dobře. Budu mluvit o každém problému zvlášť i když jsme jedna rodina a asi to spolu souvisí.
A/Moje mladší dcera si našla prvního chlapce a zamilovala se do něj natolik, že si jej chce po půlroční známosti vzít. Já jí to vymlouvám, že není dobré vzít si hned toho prvního, ale ona si nedá říct. Nic bych proti němu neměla, ale ona je jen vyučená obyčejná dívka a on má titul inženýra, navíc je velice mladá je jí teprve 19 let! A jemu je už 34, je rozvedený a má z prvního manželství holčičku, která žije s maminkou. Jde tedy nejen o rozdíl ve vzdělání, ale i ve věku, navíc je tam dítě i když jeho žena je už taky znovu vdaná.
B/Můj syn studuje a seznámil se s děvčetem z Kuvajtu, má po studiích s ní vážný úmysl odejít k nim, prý se tam lepe žije a je tam více a lepších pracovních příležitostí. Problém podle mne je to ještě větší než u dcery a to v náboženské bariéře/ale to prý se dá zvládnout/, ale také v kulturním prostředí do kterého chce odejít.
C/Moje starší dcera je vdaná, má dvě děti a myslela jsem, že docela spokojené manželství. Než jsem se dozvěděla že má milence. Když jsem s ní hovořila, proč to dělá, poukazovala na to, že já jsem taky rozvedená a taky mám přítele a proč by to mělo vadit jejímu manželství, když nevěra prý manželství utužuje a ona se rozvádět nehodlá. Prý je jim jen spolu fajn teď a až je to přestane bavit, tak se rozejdou. Já to tak jednoduše nevidím a jsem z toho dost nešťastná i když musím říct, že o vnoučata se stará příkladně a její manžel to neví a asi se to těžko dozví.
D/ Já sama jsem rozvedená a můj přítel také, ale protože on pracuje tak, že jezdí po celé republice a po světě vídáme se opravdu velmi málo a i když si myslím, že si rozumíme nevím, zda je takový vztah životaschopný. Je pořád pryč a někdy spolu nemluvíme celé týdny. Trochu nás dělí asi i děti, on děti nemá a já tři, někdy mi naznačuje, že se o ně starám víc než je třeba, i když to není to tak, že bych jej zanedbávala, to neříká . Ale s tím, aby mi poradil co s nimi dělat, do toho se prý plést nehodlá.
Celé je to zamotané, já nemám takové sourozence se kterými bych to probrala a spolupracovnicím a kamarádkám je někdy těžké takové věci říkat. Jedna mne poslala do manželské poradny, tam mi velmi mladý pan doktor vyprávěl a vyprávěl co a jak by on, ale on ten život je přece jen jiný než to, co oni mají naučené z knížek a myslím, že dobrá rada podložená životní zkušeností je cennější než rada lékaře.
Pokud mi aspoň k některé otázce budete moct říci svůj názor nebo se podělit o zkušenost, budu Vám moc vděčná. Krista
Témata: Nezařazené

19 reakcí

| Nahlásit
Ten příspěvek jsem napsala já, Krista, asi se mi to špatně přihlásilo. Vnučka tu pořád cosi dělá.
| Nahlásit
Jen proto, že jsme rodiče, nemáme právo mluvit do života našim dospělým dětem.
| Nahlásit
můj názor:
A) udělala jste, co jste mohla, nemůžete dceři nic nařizovat, přijměte její rozhodnutí, buďte vstřícná k jejímu příteli ........
v případě, že vztah nevyjde, podpořte ji, nabídněte pomocnou ruku, řekněte jí, že ať se stane cokoliv, máte ji ráda a může za vámi přijít ..........
prostě stůjte při ní .......... musíte si uvědomit, že životní zkušenosti jsou bohužel nepřenosné, dcera si na vše musí přijít sama
to samé B) i C)
D) nevadí, že se spolu nevidíte každý den, důležité je, jestli se na něj těšíte a jestli máte věci, které spolu můžete sdílet - zážitky, dům, zvíře- psa .... :)
pokud se vám po něm stýská, když je pryč, určitě ten vztah má smysl ........

je zbytečné klást si otázky ohledně "životaschopnosti" vztahů nebo o tom, jak život dětí změnit podle toho, co byste si přála - nikdy nevíte, co vám zítřek přinese, snažte si užít to, co máte, řekněte svým dětem, že je máte ráda, že je nechcete ztratit a že pokud budou potřebovat pomoc, kdykoliv se na vás mohou obrátit
svůj vztah přestaňte řešit a užijte si dny, kdy se s přítelem vidíte a potom dny "samoty" - ta je někdy taky důležitá

držím vám i vašim dětem palce
| Nahlásit
Otázka je velmi složitá a odpovědět na ni by snad i na knihu vydalo. Jenže zase nese sebou velký náboj důvěry a tu není dobře zklamat. Naopak, cítím to jako velké uznání pro Ontolu. Proto pár řádků:

Mám za sebou hodně let a snad ještě nějaké mě čekají. Mám tři děti, dvě jsou už ve svazku manželském (a rodičovském), nejmladší dcera slaví dneska narozeniny čtvrt století a má .... jak se to říkávalo, známost. Tolik pro posouzení kompetence.

Mohu-li srovnat poměry ve vztazích, které panovvaly za doby mých prarodičů a rodičů a extrapolovat do dneška, nemůžu než konstatovat, že se svět nesmírně měnil. Polovina dětí se rodí mimo manželský stav, polovina manželství se rozvádí, společnost se globalizuje ....migrace způsobuje infiltraci kulturních prvků do společnosti, která tento proces ještě nestačila ztrávit, dvacetiletá svoboda pohybu umožňuje poznávat a navazovat kontakty, které by ještě před čtvrt stoletím, kdy se mi narodila nejmladší dcera, nebyly myslitelné. A co je to 25 let?

Mám pocit, že pokud přijmu axiom, že "zkušenost je nesdělitelná", vzhledem k tomu že se tvořila ve zcela jiným podmínkách, tak dnes to platí dvojnásob. Již před lety jsem si přikázal nehovořit dětem do života. Manželka jim mluví do kde čeho, ale já to nepovažuji za užitečné. Samozřejmě, když se dostaví malér, dětem vždy pomohu, pokud mi síly stačí a nenatřásám se opakováním, že "já jsem to říkal".
Děti jsou vychované a teď jsou plnoleté. Jsou oprávněny si samy o sobě rozhodovat a nadto, jsou oprávněny dělat chyby. Pokud budu požádán, poskytnu pomoc. Ale často si sám musím opakovat, že oni tento svět znají nějak lépe a moje doporučení je jenom matou.

Chápu, že se Ti to, Kristo, jako milující matce asi špatně čte, ale já bych doporučil to co říkával můj kamarád (nyní už nebožtík) : "Lidi se mají nechat". A platí to i o vlastních dětech (i když to někdy bolí).

Věřím , že pokud to takhle zvládneš, budou ti děti za Tvou velkorysost vděčné.
| Nahlásit
Naprosto nesouhlasím s Rácou a Gandalfem.
Kde je zdůvodnění těch pravidel, že "nemáme právo mluvit do života našim dospělým dětem" nebo že "Lidi se mají nechat"? Když se dá váš dospělý syn na heroin a během dvou let umře jako troska, není lepší se mu do toho plést?
Uvedená pravidla vycházejí z předpokladu, že pro každého je nejlepší konat to, co si sám usmyslí. Ten předpoklad je ale mylný. Lidi dělaji často velké pitominy a správné nasměrování jim může velmi pomoci.
Aby mi bylo rozuměno - je třeba rozlišit, kdy moje míchání se do života jiných je motivováno tím, že jejich život se neshoduje s mými osobními preferencemi (pak je to pochopitelně špané) a nebo tím, že to, co dělají, je pro ně sebezničující. Samozřejmě může být obtížné jednoznačně zhodnotit, který ze obou případů nastává, ale není obecně pravda, že když naše blízké necháme jejich osudu, tak pro ně děláme to nejlepší.
| Nahlásit
Pro Kristu:dovedu si představit,co prožíváš.Mám taky už dávno dospělé děti.A mám taky spoustu životních zkušeností.Myslím si že se tvým dětem neděje nic zlého.Žijou si prostě svůj život,řekla bych dokonce,že si ho užívají.Opravdu bych je nechala,ať si vyberou svou cestu.Každá cesta někam vede a všechno zlé je k něčemu dobré.Já si v 19 letech taky vybrala toho nepravého,ale mám z tohoto vztahu báječného syna,který je pro mne velkým štěstím( a taky pro svou manželku a pro všechny blízké).
Vůbec ce netrap a více si opatruj svůj vztah a taky si užívej života.Jakou by tě tvé děti chtěly mít,co myslíš?Ustaranou,ztrápenou,vyčítající,naříkající nebo usmátou, spokojenou,naslouchající a hlavně šťastnou.Máš tři děti,no to je báječné.Někdo nemá ani jedno.To bude vnoučátek!:o)))
| Nahlásit
to Dr.House: Spatřuji zde jedno zásadní nedorozumění. Moje analyza vycházela z předpokladů. které tazatelka formulovala. Nebyly tam žádné krajní excesy, jako drogy, nebo jiné sebezničující aktivity (Tam je přirozeně nutno přijmout jiný postoj). Vycházel jsem i z toho, že nasměrovávat dospělého člověka, byť je to moje dítě, většinou nepřináší valných úspěchů. Nicméně mám za to že Dr.House má právo na svůj názor, pro to naše doporučení budou pestřejší a rozmanitější.
| Nahlásit
A/ Kristo, mně tyto problémy nepřipadají jako nějak velké problémy. Já se vdávala po 3 měsících známosti ve 21 letech (nemusela) a byla vdaná 15 let než jsem tento vztah ukončila, ale to je jiná kapitola.
S tím rozdílným věkem - moje babička byla o 14 let mladší, měla opravdu pěkný vztah s manželem. Jako perličku ti řeknu, sousedka naproti má o 15 let mladšího manžela.
Nikdy nemůžeš vědět, zda takový vztah nemá naději. To se neví o jakémkoliv vztahu.
B/ Pokud tvůj syn chce odjet do Kuvajtu, nezapomeň, kam se odjíždíš odtamtud se také můžeš vrátit. Můj bratranec je poloviční Indonézan, žije již tady (i když vyrůstal po celou dobu v Indonezii), má rodinu, čekají druhé dítě. Vzal si křesťanku z celkem ortodoxní rodiny a přesto jim manželství klape.
C/ S tím milencem - myslím si, že každý, kdo si nějakého najde, má důvod. Třeba má svého manžela opravdu moc ráda, ale bohužel jí po jisté stránce nestačí a nechce fungující vztah řešit rozchodem.
D/ Nejvíce problémový vidím vztah s tvým přítelem. Píšeš... nemluvíte celé týdny... to si ani nazavoláte?
Každý vztah má směřovat ke společnému soužití, pokud tam chuť není, nemá význam v něm pokračovat a ztrácet jím čas.
Proč spolu nežijete?
| Nahlásit
A také, přítel by ti měl snažit poradit a ne že se nehodlá do toho plést. Je ale pravda, když nemá děti, nemá s dětmi zkušenosti.
Můj druhý manžel má 2 děti také, jako já (takže celkem máme 4), jsou již dospělé a nebydlí s námi (z legrace říkám, že se proto máme rádi). A do jejich problémů se klidně pleteme oba dva. Navíc ony názory vyžadují, mluvíme o jejich problémech s nimi jako rovný s rovným. Někdy "sprdnou" i nás :-) .Zvykly si za námi chodit. A tak by to mělo fungovat. Je to ovšem velmi citlivé, vlastní děti jsou vlastní děti. Ale kupodivu se mi to podařilo v sobě ukočírovat.
Opravdu, neztrácej čas. Cítím z tvého dopisu velkou nespokojenost. Chtělo by to "změnu" a uvidíš jak vykveteš a jak se ti "problémy" nebudou zdát tak složité....
| Nahlásit
Vážím si toho, že tolik Vás zareagovalo. Budu o tom, co jste napsali přemýšlet.
Jen na doplnění. Dětem do života nehodlám nijak násilně zasahovat, jen s nimi o problémech, které cítím pohovořit, ale konečné rozhodnutí stejně bude na nich, ať se mi to líbí nebo ne, neboť žádné radikální zásahy dělat nehodlám. Z toho co jste napsali, jsem vyčetla, že možná cítím ty problémy daleko intenzivněji a více než je cítí moje děti, neboť ony jsou v podstatě samy se svými životy (zatím) spokojeny. Ale jak jste mi napsali, až přijdou problémy, tak teprve potom je budou řešit a já jim budu pomáhat, pokud o to požádají.
Co se mne přímo ptá NyNy , tak jistě, že tím, že spolu nemluvíme jsem myslela týdny kdy nejsme spolu. Jistě, přijde pohled, mejl a občas i telefon, řekla bych, že něco z toho tak 1-2x týdně. On v cizině přístup k počítači vždy nemá a telefonování je tam dosti drahé. Dělá tam dělnickou profesi. Tady nebydlíme od sebe daleko, ale není to v jednom městě. Když spolu jsme jdeme na večeři, do divadla, je nám spolu prostě hezky, ale těchto okamžiků je opravdu málo. Oba pracujeme, tak to není tak jednoduché. Já jsem doma se svou neprovdanou dcerou , občas se tady ukáže syn se svou přítelkyní a já pracuji v blízké obci, jsou tedy důvody, proč musím být doma. Zdá se mi, že můj přítel o nějakém vztahu ve smyslu trvalého partnerství zatím neuvažuje. Možná proto, že má svůj byt a u nás je přece jen trochu těsněji, určitě také proto, že si tak trochu zvykl na jistý druh volnosti, rád si vyjde i s kamarády a také možná cítí, že nemá cenu se trvale vázat, když sám ví, jak málo je doma. Já nejsem nějak nespokojenáá, spíše jde o to, že mám strach z toho, že stejně za pár let budu úplně sama a toho se přiznávám dost bojím.
 Ina
| Nahlásit
Já si myslím, Kristo, že sama máš dost dobře jasno. Nepotřebuješ radit. Jen jsi si posteskla. Úplně to chápu. Každý člověk má problémy jiné, jinak je prožívá, jinak je řeší. A třeba sama nebudeš, život někdy umí pořádně překvapit. Samota je opravdu strašná. Někdy je člověk sám, i když je obklopen lidmi. A to je horší. Tak hlavu vzhůru!
| Nahlásit
Doktore,
bavíme se tu konkrétně = né o závislostech na heroinu, ale o vyplutí potomka za svým snem mimo domov. Tam daleko nasbírat pár poctivých zkušenosti, které jsou a budou V ŽIVOTĚ nenahraditelné. Maman touží mít vše pod kontrolou a možná i svou úžasnou asistencí zůstat NENAHRADITELNÁ. O tom láska rodičovská není. Bohudík.

Závislost je spíše paní Kristy. Svým vyznáním dává tušit, že patrně závislá svým způsobem na svým potomcích bude ona sama. Kristo, hlavu vzhůru!

Dcera, která je "JEN" vyučená její vlastní máma dopředu nesmí schazovat odůvodněním, že nemá ná vysokoškolsky vzdělanýho? (né)
Dceru, která má známost mimo svůj manželský vztah tu nelze rozebírat. Je tolik důvodů, proč tomu tak nastalo.
Je to její věc = pokusit ji chápat.
Od toho je na světě jen ta MÁMA.
| Nahlásit
Jenže, Kristo, láska kvete v každém věku. Naštěstí :-)
Tím, že nejsi teď zvyklá sdílet s někým domov (myslím s partnerem, přítelem, manželem), postupem času si budeš čím dál více odvykat. Přiznám se ti, že po 10ti letém soužití s mými dvěma dětmi a mojí maminkou, jsem se to musela znovu učit, když jsme s mým nynějším manželem začali bydlet spolu v novém bytě - již bez našich dospělých dětí a mé mámy. Dá to práci a hodně je nutná tolerance. Najednou nerozhoduješ jen ty. Vzali jsme se až po 3 letech soužití - naše velké 4 "děti" si nechtěli říkat skorobrácho a skoroségro :-)))
Tím chci říci, že kdo nehledá nenajde. Nebýt mé dcery, která mi před lety řekla pro mne památnou větu: "Mami, a ty si myslíš že budeme s tebou pořád?" Tak jsem třeba byla sama doteď. Potvora :-) mi dala tajně inzerát a už to začalo...
Sama asi cítíš, že takhle si partnerský život nepředstavuješ. Vy spolu jenom chodíte...
Proč neprovdaná dcera (zřejmě již dospělá) nezůstane doma a ty se k přítelovi nenastěhuješ? Asi mu to takhle vyhovuje, ale to je špatně, pokud od života chceš jiný osud.
Pokud máš obavy, že zůstaneš na "stará kolena sama", tak pro to musíš něco udělat. To, že je stále pryč není na závadu, můj manžel je také často pryč a nevadí mi to. Mám spoustu koníčků, přátel a známých kterým se můžu potom zcela věnovat.
Budete na chvíli od sebe, ale přesto spolu. Jestli ale nechce sdílet domov s tebou, je buď sobec, pohodlný, nebo ta jeho láska k tobě není na 100% a jak má být. Promiň, Kristo, možná ti to píšu drsně, ale to je můj názor.
| Nahlásit
NyNy má pravdu,je to asi tím,že jsme přibližně ve stejném věku.
Naše pozornost se obrací spíše k tobě,jak si si určitě Kristo všimla.Opravdu bude lepší,když se začneš více věnovat svému životu a děti už "lítat" umí vlaštovičko.Tak už se více starej o své hnízdečko a taky ať v něm nejsi sama.Ono se na to dá zvyknout,když má člověk pár dobrých přátel.Ale dva je víc jak jeden.Být sám není ideální,o tom by ti tu mohli někteří vyprávět.Měj se moc hezky!Máme tu JARO!:o)))
| Nahlásit
Jsem vám vděčná, že se vás tolik pokusilo mi poradit. I když můj původní záměr byl opravdu poradit se o tom, co se svými dospívajícími či dospělými dětmi. Asi jste vycítili, že řeším i problém můj a mého přítele o němž jsem tu původně psát moc nechtěla, protože napsat že navíc mám ještě problémy sama se sebou, to už by mi přišlo dost moc problémů najednou. Ono je to trochu složitější, v podstatě se trochu bojím se zeptat přítele jak to vlastně je, a hlavně bude, protože se bojím té odpovědi. O tom, že partner o trvalejším svazku neuvažuje, to vím, ale zeptat se na víc, pak se mohu také dočkat toho, že řekne tak pokud se ti to takto nelíbí a co pak. Co se toho bydlení týká, má to taky háček. Je to jeho byt, ale oni si jej jaksi chlapi půjčují, aby nemuseli platit za drahé ubytování, když do Česka dojedou jenom na krátkou dobu a nejedou domů. Je pravda, že je tam pořádek a čistota nebydlí v našem pokoji, já tomu moc nerozumím, ale když pak zase jedou ven, tak oni pomáhají s ubytováním jemu. Aby ušetřili za hotely. Když přijede, vezmu si dva až tři dny dovolené. Vlastně to hodně připomíná to, co řekla NyNy, že to spíše je jako bychom spolu jenom chodili, o dětech se moc nebavíme, radit nechce, společný byt , zahrádku, nemáme, tak to taky neprobíráme. Poví mi co dělal celou tu dobu po světě a já co je nového tady nakoupíme, navaříme, napeču buchet co je má moc rád a chce si je vzít s sebou. Jdeme někam na večeři, nebo k někomu a sotva se nadám, už zase jede. Bydlet u něj bych třeba mohla, že by tam ty návštěvy nepřespávaly, to si myslím, že by i šlo, ale celé týdny bych byla sama v cizím prostředí, kde nemám žádné známé, měla bych to mnohem dál na dojíždění do práce. Dcera by se nastěhovala s přítelem do mého bytu, to by se jí možná i líbilo, mě by to nevadilo , ale co když to s mým přítelem padne a kam já se budu vracet, to pak dceři řeknu tak já jdu zase domů . Mě se to takto jeví lepší opravdu být doma a za ním jet jen tehdy, když přijede. Přece ale jen se opravdu bojím, čas hrozně letí, a já se bojím co bude dál a bojím se i do něčeho zasahovat a něco usměrňovat, když vlastně ani nevím na co mám právo se ptát a co mám právo řešit. Tak už jsem to pověděla celé, i to, co jsem tu opravdu řešit nehodlala, ale asi se budu muset opravdu odhodlat a zeptat se na rovinu jak on to vidí dál. Ale spíš se bojím jeho odpovědi jestli to takto není nejlepší a proč dopředu rozhodovat, když zatím je to tak jak to je. Nezlobím se na to jak jsi to NyNy řekla, máš pravdu. Krista
| Nahlásit
Pořád mi vypadává to přihlášování. To předchozí jsem napsala já Krista
| Nahlásit
Kristo, cítím s tebou, děti i když jsou už dost velké jsou pro nás pořád děti. Ale někdy se mi zdá, že potřebujeme více my je než ony nás. Zvláště ve věku o kterém píšeš jim připadá, že jsou natolik dospělé, že vše si vyřeší samy bez naší pomoci. Nejen to, ony je ty naše rady někdy vyloženě obtěžují .... a tak radši od toho pryč. Člověk by tak chtěl, aby nedělaly chyby, které třeba udělal sám v životě , aby se jich ony vyvyrovaly, ale ono to asi nejde. Ale fakt, že s tím asi nic nenaděláš, tak se tím snaž co nejméně trápit.
Co se tvého vztahu týká, máš to taky složité, trochu mi to připadá, že se bojíš ho ztratit a proto se bojíš i zeptat jak to on vlastně myslí. V každém případě je podle mne hodně důležité, aby se vaše představy o budoucím soužití aspoň trochu shodovaly. Pokud nechcete oba spolu žít, jen udržovat takovýto volný vztah, pak je to asi takto jak to je tak, jak má být. Ale pokud ty bys třeba chtěla mít trvalého, stálého partnera, zatím, co tvůj přítel je právě nadšen tím, jak je to teď, pak by to už asi dobré nebylo. A já mám pocit, že ty bys chtěla spíše to druhé, ale nejsem si tím jista, mám takový dojem, že i ty se trochu bojíš se zeptat,protože si nedovedeš představit, co když... a co by bylo dál. Ale stejně si myslím, že ta základní představa by u vás obou měla být aspoň trochu stejná. Držím ti pěsti a ať už to dopadne jakkoliv, ať je to pro tebe i něho dobře.
| Nahlásit
Kristo, ve vztahu se musí trochu riskovat a nemyslet hned "že to nevyjde" a nebudeš se mít kam vracet. To se samozřejmě může stát každému. Kdybychom se s mým manželem rozešli, také bych se nastěhovala nazpátek k synovi kde žije s přítelkyní - ale ten byt je můj a já ho koupila. To je moje výhoda.
Ale kdyby jsi příteli řekla co cítíš a jak si představuješ vaší budoucnost - věděla by jsi hned, jestli ten váš vztah má budoucnost.
To se mi vše lehko říká, když to neřeším já :-)
Bojíš se, že třeba zůstaneš na "stará kolena" sama, ale s tímto přítelem se ti to může stát také a ztratíš léta času.
Být tebou, hledala bych partnera, který by vše cítil jako ty. Já vím že je to těžké, ale třeby tvému příteli dojde, že nemůže bez tebe být.
Držím palečky, ať jsi spokojená a určitě zase napiš :-).
| Nahlásit
Možná ,že Krista musí ještě nechat svůj vztah vyvíjet.Nevíme,jak jsou spolu dlouho.A ona jistě nechce tlačit na pilu.
To,co jsi Kristo psala,jak spolu s přítelem trávíte společné chvíle,mi připadá docela fajn.Nejdůležitější je,aby vám bylo spolu dobře a abyste se na sebe těšili.Oni ti jeho kamarádi,pokud jsou dobří,se sami taktně stáhnou,aby nerušili vaše štěstí.A samoty se nemusíš bát.My ženské to zvládáme v pohodě.To spíše muži(pánové prominou)se bojí opuštěnosti.Znám hodně takových osamělých případů a není to nic veselého.Pro tvého přítele je teď zřejmě prvořadá práce a vydělávání peněz.Zdraví mu asi slouží,tak jede na plný plyn.Zatím to jde a nemůžeš mu to mít za zlé.Nevíme,jak je to u vás s prací,kdyby zůstal doma s tebou.Možná bude lepší to zatím neřešit a pěstovat si svůj vztah,aby i on ve světě věděl,že tam doma se na něj někdo těší a má ho moc rád.Ale nezapomínej si vytvořit svůj okruh dobrých přátel nebo aspoň kamarádku a neupínat se na "děti".Ale to ty určitě všechno moc dobře víš,viď?Rádi tě tu na Ontole uvidíme.
 Anonym
Odpovídat lze i bez registrace. Dodržujte pravidla Ontoly
Vložit: Obrázek