| Nahlásit

Jak je to v písni myšleno?

Lásko voníš deštěm
Marie Rottrová

Jde déšť a já jdu s ním
Jdu městem jenž znám
A hledám stopy včerejší, včerejší
Jdu stejným směrem jak dřív
A vzpomínám
A všechno zdá se krásnější

Ach, Lásko, voníš deštěm
Tady si řek'
Myslím že vítr tehdy vál, vítr vál
Jsou to už stovky let
Kabát si svlék'
A byl mi velký ale hřál
Krásná Lásko ..

Jak dlouho dlouho ještě
Půjdu ti vstříc
Člověk je velmi krátce živ krátce živ
Má Lásko voníš deštěm
Jsi z plískanic
Však hřeješ stejně jako dřív

I déšť jak dřív je stejný
I já já jsem táž
Jen cosi skříplo v orlojích orlojích
Byls tu a stále jsi jenom se ukrýváš
Jdu deštěm ve tvých šlépějích
Óóó má Lásko ...

A dotaz je takový. Setkala jsem se dvojím názorem, že se:
a/ rozešli viz text "Jen cosi skříplo v orlojích, orlojích", že se jejich láska - srdce rozešla, ptoto to množné číslo.

B/ že muž zemřel na srdeční zástavu a ona vzpomíná s láskou. Viz text "Člověk je velmi krátce živ krátce živ" a "skříplo v orlojích"

Jak to vnímáte vy?
Témata: hudba

6 reakcí

| Nahlásit
Přikláním se k B/, mluví pro to i verš "Jak dlouho dlouho ještě Půjdu ti vstříc". Ale neformulovala bych tak jednoznačně a lékařsky - "na srdeční zástavu".
| Nahlásit
Já ten text vnímám jako stesk po ztracené lásce a nezdá se mi přitom důležité přesně určit důvody té ztráty. Dokonce bych řekl, že by takové přesné určení bylo na škodu. Ta neurčitost umožňuje, aby se s textem ztotožnilo víc lidí. Osudy každého z nás se ubírají těmi nejroztodivnějšími zátočinami a proplétají se s osudy druhých. Snad každý si vzpomene ve svém životě na někoho, koho ztratil a vůbec to nemusí být ta ztráta největší, prostě ho nebo ji život odvál někam jinam...
Pokud bych přistoupil na pitvání textu, tak obrat "člověk je velmi krátce živ" se nevztahuje k muži, ale k té ženě ("jak dlouho ještě půjdu ti vstříc"). A je to vzpomínání na dávnou lásku - "i já, já jsem táž, jen cosi skříplo v orlojích" - žena vzpomíná v místech, kde něco krásného zažila, ale už to bylo dávno. Proto je všechno stejné, jen ten čas nikdo nezastaví. Běžte se projít po místech svého dětství, dospívání a prvních lásek a budete mít stejný pocit. Takhle to chápu já...
| Nahlásit
Véno, napsal jsi jak to cítím já, ale měla jsem problém to vyjádřit tak pěkně :-)
| Nahlásit
Myslím, že od ní odešel, ale ona ho stále miluje.
Sice jen ve vzpomínkách, ale aktivně, hledá ho na stejných bývalých společných místech, za stejného počasí, kráčí stejným směrem, stejnou cestou
a doufá každou vteřinou v synchronicitu času, v poskočení zaseklé časomíry Osudu. Doufá, že ho najde, ale tuší, že už jí moc času nezbývá, ale asi ho chce hledat až do konce života. Kde se jí ukrývá? To právě netuší.
Život je tak krátký, ale její láska je stálá, i když tak vzdálená, že proběhla pocitově ve středověku.

Jasný příklad idealizace vzpomínek. Ale co my víme?

Protože v dešti se stejně nikdy žadné stopy nenajdou,
také bych upřednostnila vzít řádky textu jako obraz a nepitvat ho.
| Nahlásit
NyNy, díky za pochvalu. Ta písnička je nádherná, a to díky jak hudbě Black Sabbath, tak krásnému Nohavicově textu (a to píšu, přestože Nohavicu z ryze osobních důvodů silně nemám rád - ale musím uznat, že kdo umí, umí...)
| Nahlásit
Véno, není nad Ozzyho :-)) Ale Rottrová ji také bravurně zvládla... S Nohavicou jsme na tom tak nějak stejně.
 Anonym
Odpovídat lze i bez registrace. Dodržujte pravidla Ontoly
Vložit: Obrázek