Chtěli byste žít věčně?
Pokud ano proč?Pokud ne proč?Neplatí odpověď," že to není možné" tak o tom neuvažuji, to je primitivní odpověď.Jedna z odpovědí může být: Že kdybych věděl, že život je věčný, nemusel bych se snažit cokoliv dělat, protože s tím mohu začít kdykoliv později.
Odpovědi
Diskuze
životem-mé chápání.
Moje osobní teorie (jak správně podotýká Cugidaz – nedoložitelná – ale to jí nikterak neubírá na kráse) je taková, že to 'věčně' nebude trvat nesnesitelně dlouho. Nebude totiž trvat vůbec. Nebude to nekonečně dlouho v čase, ale bude to MIMO čas, někde nad časem, v nějaké pro nás zatím nedostupné dimenzi, kde se čas bude jevit podobně, jako nám teď prostor: existuje celý najednou, kam se podívám, tam vidím, a nijak mě to neomezuje ani neunáší, jako teď. Žádná minulost, přítomnost nebo budoucnost. Prostě čisté bytí v Božím společenství.
No, uvidíme. Nebo neuvidíme. :-)
Všechno, co píšeš, vychází z představ založených na současném způsobu života. Způsobu, který je především vázaný na ten svazující a neovlivnitelný čas, ale je svázaný i s naším nedokonalým hmotným tělem a velmi omezenými duševními/duchovními schopnostmi. Prostě náš současný život extrapoluješ za hranice známého, a to není rozumné :-)
Jenomže: bude-li nějaký ten "věčný" život, půjde naprosto a úplně mimo tyhle pojmy a vazby, bude někde na úplně jiném levelu, o kterém tady odtud nemáme ani tušení. A tak si ani nepatrným náznakem nedovedeme představit, co to vlastně bude - bez času, bez hmotného těla, s duchovnem někde blízko úrovně samého Boha.
Takže takové ty stesky jak bude nesnesitelné být "povinně" šťastný jsou úplně mimo mísu. To jsou představy ryze současné, uboze lidské, 100% poplatné našemu současnému módu žití. Ale "tam" to bude nějak úplně jinak. Netvrdím, že vím jak. Ale jsem si jistý, že bude-li to, bude to tak absolutně jiné, že naše dnešní úvahy nám budou připadat směšné a sami na sebe budeme hledět s blahosklonným nadhledem - jak jsme byli pošetilí!
Ale stejně si tu můžeme mezi sebou říkat co chceme, "Pravdu" nemůže dokázat nikdo. Je to jen otázka víry.
Co se týče různých představ o posmrtném životě, převtělování atd. - tam je otázkou, v čem spočívá identita člověka, a jestli identita jedince je opravdu nějak zásadně nadřazena identitě rodiny či rodu, druhu, principu života, principu samotného bytí anebo hodnotám, pro které žiješ a na kterých svoji identitu stavíš. Proč bych vlastně měl cítit větší sounáležitost s nějakou hypotetickou duší, která by existovala v nějakým hypotetickém paralelním světě nebo která si hypoteticky osedlá nějaké další tělo, nežli s někým "cizím", kdo dnes žije někde vedle mě nebo tady bude žít za sto let? A i kdybych tady já fyzicky žil tisíc let, jak moc se to moje "já" za těch tisíc let bude lišit od toho mého dnešního? Bude mít vůbec s tím mým dnešním "já" nějaké společné zájmy? Nebude mít už úplně jiné starosti, úplně jiné zkušenosti a úplné jiné hodnoty než já? Jak moc se já dnes ztotožňuji s tím miminem, kterým jsem býval, když mi bylo půl roku? Chápu ho víc, než mimina, která znám dnes? Co když někde sto let roste podhoubí nějaké houby? Je to stále totéž podhoubí, když už tam není ani jedna buňka původní?
Hm, tak to jste asi žil v nějaké úplně jiné dimenzi, když jste neviděl, na jakých základech a za jakou cenu byla ta iluze ráje vytvářena. Jiní si zase mysleli, že větší marasmus a lež a prázdnota a pokrytectví už ani nemohou existovat, a socialistická vlast je vždy znovu překvapila.