Jak předcházet sporům,hádkám
Odpovědi
Diskuze
1.Při každém setkání se snažím najít na nich najít něco,co bych mohla nahlas pochválit( i když se mi barva vlasů až tak "nepozdává",oblečení je příliš avantgardní,potomek je pohubublý,anebo naopak...)
2.Nechám je vypovídat,nepřerušuju je,pozorně naslouchám (ačkoliv se často opakují..a já skoro nemůžu vydržet,abych ty jejich "řeči" a názory nějak nekomentovala...)Těžké!!!
3.Nekomentuju,vydržím to-až na vyzvání-ono však přijde...pak přesto velmi obezřetně.. -Pozor-to je kritická situace!
4.Mám stále na mysli,že potomci obvykle očekávají ode mne souhlas se svým názorem a postojem,proto svůj oprávněný opačný názor jim podávám po kapkách a jen jako možný pohled z druhé strany(děti si ho později pravděpodobně velmi rychle přisvojí za svůj vlastní-to je pak moje výhra,ale netřeba to dávat najevo!!!!)
5.I když od nich mohu slyšet často něco jako : "Neuč orla lítat" - jako reakci na nějakou dobře míněnou radu,nikdy pak zpětně nedodávám:"Vždyť jsem to říkala" (protože to oni si už nepamatují...)
6.Mám vždycky pro ně připraveno něco na zub a pití,třebaže tvrdí,že nemají hlad a žízeń( vždycky mají hlad i žízeň !)
7.Nemluvím s nimi o svém zdravotním stavu fyzickém a psychickém (pokud se náhodou zeptají,jak se nám -mně a manželovi-daří,odpovídám jejich oblíbeným O.K.-nechtějí totiž slyšet nic jiného. Jsou to však hodné děti a v případě krize by byly určitě "na místě"-o tom ani v nejmenším nepochybuju!
8.Nestěžuju si na život,práci,manžela-jejich otce- (ačkoliv bych mnohdy tak ráááda...)Spíše jim vykládám humorné příběhy z našeho denního života- spolužití.To mají teda ze všeno nejraději!!(naštěstí jich máme dost a dost....)
9.Nevyužiju jejich návštěvy k tomu,abych je k něčemu"zaúkolovávala"- to se musí velmi obezřetně!! A protože -jak jsem již dříve zmínila-jsou to hodné děti-zeptají se,co by bylo třeba..a pak je tu vhodný prostor....nesmí se to přehánět,ovšem...
10.Poděkuju za návštěvu,ale vyvaruju se vyčítání,že třeba o sobě nedali delší čas vědět (nezminím existenci mobilu,icq....)Ve skutečnosti mě to hrozně štve,že se neozývají několik dnů... Opětně se domluvíme,že jsme přece "pořád ve styku"-mobil,icq...
11.Poptám se,jak bych jim mohla být v následných dnech užitečná (někam zajít-něco vyřídit,přijet pohlídat vnoučata,očekávat,že vnoučta přivezou k nám...)Obvykle odpoví,že se ozvou-což znamená :buď stále připravena (no,já jsem...)
12.Mám volné středy,mám dva vnuky...nějak se to skloubí...je to O.K.
Samozřejmě,že se uvedené body nedají splnit beze zbytky.Víte to stejně dobře jako já...jen jsem si to tak nějak shrnula...
Mějme se rádi!
Nejsem hádavý typ, ale je fakt že dost oponuji - to ale nepovažuji za hádku. V práci také musím občas (opravdu málokdy a nerada)"sprdávat" aby mi podřízení nelezli po hlavě. Joooo, když to nejde po dobrém....
Co si myslím v podstatě říkám, ale podle mne vždy záleží na podání. Výtka či nesouhlas se dá říci i slušně (to je to předcházení hádkám).
A také je veliká pravda v tom, že když se určitý začínající problém vyřeší hned na začátku a nenechá se dorůst do obludných rozměrů kdy všichni "bouchnou", tak se předejde strašlivým emociálním výstupům, když už to nelze odkládat, ale spoustu vyřčených vět nelze už vzít zpět, které jsou řečeny s úmyslem ublížit, za každou cenu vyhrát.
Je ale pravda, že s některými lidmi to nejde, protože když se někdo chce pohádat, tak vždy dokáže vytočit. Naštěstí takových lidí znám ve svém okolí strašné minimum.
Ale je fakt, když se nad tím zamyslím, moc lidí se mnou hádky nevyvolává, snaží se vše řešit stejným stylem jaký jim nabízím já a téměř vždy se dohodneme.
Tady na Ontole vnímám ty "líné" lidičky spíše jako "nevědoucí lidičky". Neznají to zde a ani nemohou vědět, že otázka jimi kladená je již níže zodpovězená, když je posunutá doleji kde není vidět.
Lajdák a sprosťák si podrážděnou odpověď zaslouží.
A chybovat je lidské.... Nejsme přece roboti (zatím).... :o))
A jak komunikujeme? Moje nejstarší dcera žije v Británii,přijíždí třikrát až čtyřikrát do roka-to je velmi náročné,protože těch 10-12 dní,co bydlí s námi,bych jí toho chtěla tolik říct a poradit,upozornit... ona toho také chce říct tolik...,druhá dcera a syn žijí se svými partnery v Česku,takže se vídáme častěji.., rádi přicházejí tzv. "na skok"(syn třeba přiveze 15 kg pytel granulí pro psa),předá pytel,potěší se s bulteriérem a říká,že děsně spěchá,ale vyvine se z toho i hodinka...(syn je vášnivý motorkář,takže máme novinky z motorkářských srazů..),dcera přijede "jen tak,aby prej zkontrolovala"-jak to u nás probíhá...,dozvíme se nějaké historky z hasičárny(její manžel je dobrovolný hasič-takže dramatické noční výjezdy)...já jezdím na střídačku ve svou volnou středu jednou za vnukem syna,jednou za vnukem dcery.U nás se vždycky všechny události "ventilovaly"-je pravda,že se pak ten či onem tzv.ocitne "na tapetě",a ne že by se mu to vždycky zamlouvalo,ale zase na druhé straně všichni všechno vědí a mohou i do toho "kecat"...,dávat užitečné,anebo tzv. "hraběcí" rady,prostě už je to takový zvyk.Není to vždycky "splavné",to je jasné!!!Ale víme o sobě,jak nám "jde život".
A co se týká historek? Ty si vypravujeme moc rádi-obvykle takové,ve kterých dotyčný přehání svou roli v nějaké situaci,anebo si prostě ze sebe dělá legraci.. děti mi vyprávějí ty historky zřejmě proto,protože jejich partneři je už asi dříve slyšeli,takže jsme na řadě my,rodiče,abychom poslouchali,obdivovali,divili se,smáli se......a také sourozenci..prostě potřebují publikum.
Asi záleží na povaze. Nemám hádky rád. Z principu. Dávám přednost positivním emocím. A mým heslem bývá : "říct se může všechno, musíš vědět jak".
Když "vyletím" a začnu se hádat, pak se domnívám, že tomu druhému ubližuji a to cítím jako špatnost. I o trpkých věcech se dá v klidu pohovořit a vzájemně si sdělit stanoviska. Když odmítám hádky, tak přece zároveň nemusím nutně snižovat důvěru a omezovat komunikaci.
A k dobré vůli, jež je zcela nepochybně pro vlídnou komunikaci nezbytná, bych doporučil ještě ohromnou toleranci a prioritně přiznat právo na odlišný názor protější straně.
Cituji Leda: U nás se vůbec málo mluví o problémech, každý si své řešíme jaksi sami, asi to není moc správné, ale ptát se mi připadá jako vyzvídat, a to nechci...
Tak s tím nesouhlasím. Připadá mi to smutné.
U Mollet to není úplné nesdělování názoru, spíše přespřílišná opatrnost, aby se náhodou potomci nenaštvali, nebo nahlas nesouhlasili se svou mámou.
Až uvidím o víkendu mamču, musím s ní probrat, jestli mě taky takhle nešetří. Protože to bych nerada! Ale myslím, že ne :)
Předcházení hádek by nemělo být na úkor důvěrné komunikace, kam patří i kritika atd. Tak jsem to myslela.
Nebo lidé přehnaně úzkostliví......mé mámě je devadesát pryč, ale pokud na mě leze třeba i pitomá viróza, tak se hlídám abych ani nenaznačil.....to už nesouvisí s hádkou, ale spíš se snahou nerozrušit člověka, jemuž stáří bere síly......
Asi se nedá říct "nesouhlasím", spíš opravdu politovat... i Leda to nevnímá jako ideál, ale nechce se vtírat, to chápu. Jak říkám, to už nesouvisí s hádkami, spíš s nějakou nemocí vztahu...
A Mollet rozumím, mámu zajímá co děcka, vnoučata, tam je spousta vzruchu a aktivity, tak se jaksi podvědomě "upozaďuje"....
Můj táta, dokud žil se na dotaz po zdraví vždycky usmál a pravil: Přiměřeně věku.........A já mám tendenci to svým dětem říkat také, možná je to chyba, ale nedělám to proto, že se chci vyhnout nějakým hádanicím. Už mě syn napomenul....říkal, táto, vadilo Ti, že tě děda nenaučil na svém příkladu stárnout, tak to nedělej po něm.. :-))))))))))))))
Asi je pravda, že zkušenosti jsou nepřenosné. Myslela jsem, že si umím představit jaké to je být máma a mít dospělé děti a jak bych s nimi komunikovala. Ale vím to? Třeba jednou budu Ledě závidět... :)
Samozřejmě doufám, že to bude ideální, tak jak si to představuju ve své hlavě a i si myslím, že je to z velké části o přístupu k mým (budoucím) dětem a o výchově. Ale zajímalo by mě- existuje na světě člověk, který by řekl o svých rodičích, že ho vychovávali dobře? Že je bezvýhrady uznává a nevidí v jejich chování chyby i z dětských let? Takového já neznám. Každý má na výchovu jiný názor a s generacemi se trend mění, tím ten nesouhlas asi je dán.
Když mi tatínek v 59 letech umřel, moc to bolelo a dodnes mi chybí, kolik rad mi ještě mohl i v dospělosti dát, když jsem někdy byla bezradná... byl to velmi moudrý člověk a děti by v něm měli milujícího dědečka. Co nestihl dokončit ve svém životě, to převzala na svá bedra moje maminka, ta mi byla i v dospělosti strašně moc nápomocná, neznala slovo to nejde, nemám čas, nějak si to zařiď,... Mým rodičům děkuju za to, jak nás s bráchou vychovali a co pro nás, mnohdy na úkor sebe, udělali, aniž by v sebemenším náznaku čekali na projevy vděku. Ale já jim za to vděčná jsem. Moje dětství bylo moc krásné.
Mamince se to teď v jejím vysokém věku snažím vrátit a být zase oporou já pro ni, ale nevím, jestli to vždycky dokážu tak, jak to dokázala ona...
Tak 325222 teď už takového člověka znáš, jsem to já.
P.S. Ano, je to na slzu, však mi u toho i nejedna stekla po tváři. Jsi hodný, za tu krásnou a upřímnou reakci.