Které země patří do západního světa?
Odpovědi
Diskuze
Co je vlastně západ?
Následnické státy říše Východofranské, nebo Západofrnské? Potomci říše Západořímské, nebo Východořímské? (všichni se cítili být Římany)
Například v carském Rusku žily dva národy. Jeden mluvil francouzsky, oblékal se západně a trávil drahnou část roku v Italii či Francii. Ten druhý mluvil rusky, chodil v rubašce, neuměl číst a žil rozplizlý po guberniích, a na tamty pracoval (dva národy v jedné zemi - východ, nebo západ?).
Je těžko pochopitelnou ctižádostí patřit k Západu. Západ nám vsugeroval, že jeho kultura a zvyklosti jsou nadřazeny ostatnímu světu. Pozorujeme-li však, co vyznává, pak vidíme, že se nemá zas až tak čím chlubit. Vyznává peníze, stejně jako jiné kultury. vyznává sobectví, často více, než jiné kultury. Neváhá loupit ve slabších zemích, stejně, jako jiné národy a kultury. Mládež hyne na drogy a nezaměstnanost devastuje populaci. To se to západu žije, když vykradl celý svět. Ale pomalu mu to končí.
Samozřejmě, že do západu patří celá EU a USA, a dokonce i těch 6 milionů muslimských Arabů a nevím kolik Turků ve Francii a v Německu. Takže, hrajme si na Západ a strkejme hlavu do písku.
Já znám západ slunce nad Tanvaldským špičákem. K takovému západu chci patřit.
Já jsem za socializmu pod nadvládou SSSR sice nezažil ten obdivuhodný hospodářský zázrak, který si mohly vychutnat západoevropské země, ale nahlíženo očima Indonésana nebo Číňana jsem měl vše, co západoevropané. Naši přátelé emigranti, když sem po roce 1989 mohli zase jezdit, říkali, že jsme se zbláznili, jestli si myslíme, že když budeme mít místo čtyř salámů osm, že budeme šťastnější. Že tady máme zemědělskou velkovýrobu, která je na západě snem, a vracíme se k rodinným farmám, které se bez dotací neuživí. Že prodáváme vodárny, přírodní zdroje, domy cizincům, ale oni nám to pak zdraží. Že až prodáme fabriky, oni si obsadí trhy a stroje vypnou. Já jsem jim chvíli nevěřil, protože jsem myslel, že v demokratickém státě se to nemůže stát. Cítil jsem se trapně, když jsem viděl, že jsme se tou více méně kolonií opravdu stali. Demokracii jsem neshledal jako veliký přínos. Pravda je, že už nám nevládnout takoví idioti, ale ti idioti tolik nekradli a snažili se přece jenom o udržení jakési průměrné životní úrovně. Že jsem si ve volbách nemohl zvolit svého poslance, jsem shledával jako velikou křivdu. Teď si ho však vlastně stejně zase nemohu zvolit. A on si stejně dělá co chce jeho kmotr. Pravda, je tu čínské zboží, které tu dřív nebývalo. Ale i mraky bezdomovců, a přes všechen pokrok, který nastal, není lékařská péče viditelně lepší. Dřív jsme na sebe se západem mířili raketama, teď tam můžeme jet a říkat: "Byl jsem v Paříži." "Cos tam viděl?" "No, ulice, klošáry, Louvre, Seinu, vlastně nic. Ale mohl jsem tam jet." Takže největším přínosem je ten pocit svobody, že mohu někam jet, že můžu říkat něco, co stejně nikoho nezajímá, a že mě okřikují podobně, jako tenkrát, kdy jsem to mohl říkat také, ale neměl jsem pak dobrý posudek. S odstupem času mohu říci, že se cítím úplně stejným západoevropanem jako vždycky, akorát pořád nevím, co je typickým spojovacím prvkem Západu.
Podubyqu, máš pravdu, jsem protivnej. Ale mně nevadí jiné názory. Hledám podstatu. Pouze mě dráždí ideologie, prázdná slova, devotnost, sebeuctívání, nic mi není svaté, rád zdůrazňuji opomíjené aspekty, a za kritiku nešvarů jsem byl vždy popotahován. Je-li král nahý, je nahý.
Nejde přece o to, aby se lidé názorově shodli, něco uctívali, ale aby se zamýšleli, a pokud právě toto není trvalou hodnotou západu, pak možná ani žádnou hodnotu nemá.