Potřebuju lékařskou pomoc?
Ahoj, mám docela divný dotaz, ale ráda bych znala váš názor. Vždycky, když se koukám na televizi, a to je poměrně často, a dávají něco, co jsem viděla naposledy třeba v první, druhé nebo prostě třeba na prvním stupni, mě chytne strašná nostalgie (stesk po něčem vzdáleném). Vzpomenu si na ty doby, kdy jsem byla malá, utíkala rychle ze školy, abych ten pořad stihla. A teď, když se na to podívám znovu, tak je mi strašně do breku, nechci s nikým mluvit, jenom vzpomínám a vzpomínám a nepřeju si nic jinýho, aby se ten čas vrátil.Myslíte si, že je to normální? Taky jsem dost závislá na televizi.:) Moc díky. Jenom pro zajímavost, jsem na střední škole, takže nejsem moc stará :)
Odpovědi
Diskuze
:(((
Jak jsi spokojená se současným životem a se svou vizáží? Co rodina, škola, kamarádky, co kluci, citový a sexuální život, co nějaké problémy s penězi, návykovými látkami nebo jinými věcmi? Jsi spíš romantická, nebo praktická? Jsou to moc intimní otázky pro řešení na fóru...
Ale myslím, že v jednom nemáš pravdu. Není mnoho lidí, co si opravdu vystačí sami. Rozdíl je spíš v tom, že někdo má rád blízké, intimní vztahy a jiný zase větší kolektiv.
Když jsem pak vešel do ordinace, seděla tam po celém dni trochu unavená, sympatická žena středních let. Posadili jsme se proti sobě, vyzvala mě, abych jí řekl, co mě trápí, a když jsem se rozpovídal, tu a tam mi položila nějakou upřesňující nebo kontrolní otázku, většinou ale jen poslouchala. Přestože skoro pořád mlčela, vnímal jsem, že se už zorientovala a chápe, co jí chci říci, a navíc jsem z ní cítil něco jako profesionální odhad, že je vlastně všechno už v pořádku, že už já sám vím, jak se s tím vyrovnat. Což jsem vůbec nechápal, jak na to přišla :-). Ty otázky nebyly samy o sobě nějaké hlubokomyslné, ani rady, které utrousila na závěr nebyly moc účinné (i ona si toho byla zjevně dobře vědoma), ale když jsem odcházel, poděkoval jsem a cítil jsem, že už ji znovu nebudu potřebovat vyhledat. To co mi předala, bych mi tu chvíli dělalo problém pojmenovat, potřebovalo to ještě ve mě dozrát. Dnes už vím, že to bylo vědomí, že nadešel čas přestat bojovat prohranou bitvu. A ty závěrečné (ne moc účinné) rady do toho také zapadaly. Jakoby říkala, ještě naposled zkuste to a to, víc už se dělat nedá. Pak uzavřete se svým osudem příměří. Bojoval jste už dlouho, a nad vším se prostě nedá zvítězit.
Moc rád na to hodinové povídání vzpomínám a jsem jí vděčný, že jsem se díky ní naučil nevést sebezničující bitvy a umím se beze studu nebo pocitu selhání nebo ukřivdění vyrovnat s věcmi, které se mi možná nelíbí, ale neumím je změnit.