Ontola > diskuze
| Nahlásit

Potřebuju lékařskou pomoc?

Ahoj, mám docela divný dotaz, ale ráda bych znala váš názor. Vždycky, když se koukám na televizi, a to je poměrně často, a dávají něco, co jsem viděla naposledy třeba v první, druhé nebo prostě třeba na prvním stupni, mě chytne strašná nostalgie (stesk po něčem vzdáleném). Vzpomenu si na ty doby, kdy jsem byla malá, utíkala rychle ze školy, abych ten pořad stihla. A teď, když se na to podívám znovu, tak je mi strašně do breku, nechci s nikým mluvit, jenom vzpomínám a vzpomínám a nepřeju si nic jinýho, aby se ten čas vrátil.Myslíte si, že je to normální? Taky jsem dost závislá na televizi.:) Moc díky. Jenom pro zajímavost, jsem na střední škole, takže nejsem moc stará :)
Témata: Nezařazené

17 reakcí

| Nahlásit
Ne nutně, ale asi jo. Ja mám skoro totéž. Každej to asi má trochu, ale v takový míře to je blbý. Vypadá to jako nespokojenost se současným životem.
| Nahlásit
Doporučila bych nekoukat v takové míře na televizi,vzít si knížku,přemýšlet o životě v přírodě,sportovat.Každý z nás má určité momenty a pocity Dejavú.Já třeba v horké vaně. Vyplň svůj čas novými a svými příběhy a ne těmi,co ti podsouvají v televizi.
| Nahlásit
Sorry, ale to je rada úplně mimo. Tady nejde ani o déjà vu ani o závislot na televizi (nebo ne jen o ni). Jde o stesk po "starých časek" a to neni jednoduše zvládnutelná věc.
| Nahlásit
Moc dík za ty rady, ale bohužel můj problém je, že jsem taková samostatná a že bych si vzala knížku do ruky dobrovolně to asi ne. Ale i když si tu knížku vezmu, tak za pár dní, měsíců nebo let, až si ji vezmu znovu, budu zase vzpomínat, jak jsem ji četla, když jsem byla ,,mladší". Já nevím, ale já opravdu skoro ve všem vidím nostalgii.
:(((
| Nahlásit
Nemyslím, že je to zrovna nenormální, je to projev citlivosti duše, možná i projev určité nenaplněnosti, nebo nespokojenosti s dnešním stavem. Jsi středoškolačka, tedy dospívající dívka, ve které se možná probouzí její sexualita, nebo ji tíží nárůst zodpovědnosti, nenaplnění citových potřeb, nebo bůhví co ještě. A to se, většinou dočasně, promítá do lidské osobnosti.
Jak jsi spokojená se současným životem a se svou vizáží? Co rodina, škola, kamarádky, co kluci, citový a sexuální život, co nějaké problémy s penězi, návykovými látkami nebo jinými věcmi? Jsi spíš romantická, nebo praktická? Jsou to moc intimní otázky pro řešení na fóru...
| Nahlásit
Podle mně potřebuješ jediné - najít na ovladači ten úžasný čudlík, co se s ním vypíná televize.... ;-)
| Nahlásit
Jak radí Markéta vypni televizi a věnuj se realitě.... na sentiment máš opravdu času dost. Leda
| Nahlásit
Já vím, vím, ono se to napíše snadno. Vypni televizi! Ale prostě jsem taková nesvá, když ji prostě nemám zapnutou. Musím jí mít při všem: při učení, při jídle.... Ale i tak díky. A co se týče Anonyma 122426 jsem spíš uzavřenější typ, vystačím si se vším sama, prostě samotářka. Já a jen moje televize. :()
| Nahlásit
Děláš chybu, že se uzavíráš pro sebe.... měla bys jít trochu mezi lidi, budeš to potřebovat i ve svém budoucím povolání,... všude se budeš s lidmi setkávat. Pokud máš z lidí strach, pak je to problém pro psychiatra. Leda
| Nahlásit
Sice jsme se z nostalgie dostali trochu jinam, ale myslím Ledo, že máš pravdu. Můj problém je, že se bojím zeptat kamarádky, jestli někam třeba půjde, protože bych se cítila trapně, kdyby mě odmítla. A když už někam jdu, tak mi přijde, že se všichni na mě koukají a něco si o mně šeptaj a podobně. Nebo když na někoho čekám a ti lidi mě tak míjejí, tak mi přijde, jako by si říkali:,,Podívej se, ta je chudák tady sama." Když jsem třeba na prázdninách u babičky a chodím tam s tamější mladeží na diskotéku, cítím se strašně blbě, třeba když mám tancovat. Asi fakt ten psychiatr no!:(
| Nahlásit
ONo to není žádná ostuda, nejsi sama, co tímto problémem trpí, já myslím, že návštěva psychologa nebo psychiatra by ti pomohla jak se se situací vyrovnávat. Není to žádná ostuda. V USA má každý svého psychologa, na každé škole by měl být psycholog... jen u nás na to nejsou prachy... ale já bych to řešila. Můžeš se do poradny objednat sama, a pokud jsi dítko školou povinné, tak tě objednají rodiče a tam ti opravdu poradí. Měla jsem teď mladinkou kolegyni, měla taky problémy, posílala jsem ji tam, pořád se tomu bránila.... a nakonec šla a je moc ráda, už ví jak na to. Leda
| Nahlásit
Jestli chceš, můžu ti popsat, jaké to bylo, když jsem se sám objednal k psycholožce. Bylo to moc fajn, rád na to vzpomínám a to rozhodně nejsem Američan :-).
Ale myslím, že v jednom nemáš pravdu. Není mnoho lidí, co si opravdu vystačí sami. Rozdíl je spíš v tom, že někdo má rád blízké, intimní vztahy a jiný zase větší kolektiv.
| Nahlásit
Kdybys chtěl klidně mi to můžeš vylíčit. Budu moc ráda. Teda jestli tě neobírám o čas.:)
| Nahlásit
Ale ne, bylo to před léty, v době, kdy se mi začala odcizovat moje žena, kterou jsem hluboce miloval. Cítil jsem, jak se den za dnem víc a víc vzdaluje a snažil se ji získat zpět. Nadělal jsem přitom pochopitelně i plno hloupostí... A kudy jsem chodil, tudy jsem na to musel myslet :-(.
Když jsem pak vešel do ordinace, seděla tam po celém dni trochu unavená, sympatická žena středních let. Posadili jsme se proti sobě, vyzvala mě, abych jí řekl, co mě trápí, a když jsem se rozpovídal, tu a tam mi položila nějakou upřesňující nebo kontrolní otázku, většinou ale jen poslouchala. Přestože skoro pořád mlčela, vnímal jsem, že se už zorientovala a chápe, co jí chci říci, a navíc jsem z ní cítil něco jako profesionální odhad, že je vlastně všechno už v pořádku, že už já sám vím, jak se s tím vyrovnat. Což jsem vůbec nechápal, jak na to přišla :-). Ty otázky nebyly samy o sobě nějaké hlubokomyslné, ani rady, které utrousila na závěr nebyly moc účinné (i ona si toho byla zjevně dobře vědoma), ale když jsem odcházel, poděkoval jsem a cítil jsem, že už ji znovu nebudu potřebovat vyhledat. To co mi předala, bych mi tu chvíli dělalo problém pojmenovat, potřebovalo to ještě ve mě dozrát. Dnes už vím, že to bylo vědomí, že nadešel čas přestat bojovat prohranou bitvu. A ty závěrečné (ne moc účinné) rady do toho také zapadaly. Jakoby říkala, ještě naposled zkuste to a to, víc už se dělat nedá. Pak uzavřete se svým osudem příměří. Bojoval jste už dlouho, a nad vším se prostě nedá zvítězit.
Moc rád na to hodinové povídání vzpomínám a jsem jí vděčný, že jsem se díky ní naučil nevést sebezničující bitvy a umím se beze studu nebo pocitu selhání nebo ukřivdění vyrovnat s věcmi, které se mi možná nelíbí, ale neumím je změnit.
| Nahlásit
Anonym122426 : Napsal jsi to strašně moc hezky, potvrzuje to to, co jsem řekla, není se zač stydět, ..... To vyslechnutí a to vypovídání se, to je právě ono. Leda
| Nahlásit
Leda má pravdu. Napsal jsi to pěkně. Myslím, že jsi mi pomohl a taky že se hned zítra si půjdu domluvit schůzku. Je dobře, že na Ontole jsou lidi, kteří dokáží pochopit neštěsí těch druhých. A Ledo, tobě taky patří můj dík.
| Nahlásit
Netřeba děkovat, ráda pomohu. Jen aby i tobě to pomohlo. A hlavně se neboj otevřít se. Doktor je profesionál, potřebuje vědět a nikomu to nepoví. :)) Přeju hodně štěstí . Leda
 Anonym
Odpovídat lze i bez registrace. Dodržujte pravidla Ontoly
Vložit: Obrázek