Křeslo ’pohodlné sedadlo s opěradly pro záda a lokty’ (PSJČ), se sekundárním významem ’úřad, hodnost’. Jde o slovo již praslovanské; původně patrně znamenalo ’něco, na čem se sedí’; svědčí o tom významy, které se uchovaly v dialektech slovanských jazyků: ’zadní část kalhot’ (r., ukr.), ’čihadlo na ptáky’ (č.) ap. Ve staré češtině se slovo nedochovalo, uvádí je teprve Jungmann (cituje Lindeho Słownik języka polskiego; o polském původu slova však neuvažuje žádný z polských ani českých etymologických slovníků). Vyskytuje se v západoslovanských a východoslovanských jazycích, příbuzná jsou i baltská slova – stprus. creslan, lit. krěslas, lot. krēsls, vše ’židle, křeslo’. Nejčastěji je přijímán výklad, podle něhož je křeslo spolu s ablautovým slovanským krosno ’tkalcovský stav’ pokračováním ie. *kred- ’trámoví ap.’[18]. Jiný výklad uvádí Machek (s. 300), který spojuje křeslo s polským krzepica ’podpěra’ (< krepъkъ ’křepký’) a rekonstruuje *krěp-tlo za předpokladu původního významu *’podpěradlo, zařízení zpevňující sedění’. V tom případě by šlo o převzetí názvu části nábytku s opěrnou funkcí podobně jako u jiného českého názvu pro křeslo, u lenošky. http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?lang=en&art=7201