Je pravda, že čím víc trpím a strádám v tomto životě, o to lépe se budu mít v posmrtném životě?
Odpovědi
Diskuze
Transcendentním rozumíme něco, co překračuje naše smyslové (detekční) schopnosti. Nejde to proto ani dokazovat, ani vyvracet. Můžete věřit tomu nebo onomu, je to jen a jen na vás.
Transcendencí nerozumíme gravitační pole, které sice nevidíme, ale pociťujeme, nejsou to ani neutrina, která přestože je necítíme, tak nám každým čtverečným centimetrem těla prolétá miliarda těchto mršek každou sekundu. Máme totiž metody, jak občas nějaké neutrino polapit. Trancendencí je třeba Bůh.
Vzpomínáte si v matematice na racionální, iracionální a transcendentní funkce? V životě je to podobné, máme racionální (např. vědecké, praktické), iracionální (třeba etické, milostné) a transcendentní (třeba náboženské) pohledy na svět. Ke každému je třeba přistupovat jinak, první můžeme vidět a rozumět, druhé cítit a třetím věřit nebo nevěřit.
Asi bude záležet i na tom (mimo jiné), jak to utrpení přijímáš, jaký mu dáš "smysl" a tak vůbec. Výsledek nemusí být v tom, že se ty budeš mít líp – můžeš se mít stejně "dobře", ale třeba to pomůže někomu jinému. Vůbec se o tom prospěchu nemusíš dozvědět…
Utrpení je velmi hluboká filosoficko-teologická otázka a onačejší mudrci než my tady se s tím pachtí stovky let. Není jednoduché odpovědi. Ale určitě má svou cenu o tom třeba jen přemýšlet, na Ontole se poptat, a tak… :-)
Pro národy, které srovnatelně hlubokou zkušenost utrpení nemají, to připadá sentimentální, naivní a divné a upřednostňují akční hollywoodský styl, kdy hrdina všechny darebáky postřílí a vyjde z toho nezraněn (trochu umazaný, odřený a potlučený vždycky je, aby se neřeklo). Možná je to z části i proto, že žijeme v prostředí, kdy nám nalévají do hlav, že nikomu nic nedlužíme, že my sami jsme jediní, kdo může hodnotit naše chování. Tak jaképak obětování života pro zemi? Moudrý člověk se tomu usměje, ale duté hlavy to přijmou jako zlaté pravidlo.