Jsem zamilovaný. Je to úžasné a neskutečne tíživé zároveň. Co mám dělat?

Už to trvá až moc dlouho a sám si nevím rady. Dlouho jsem se bránil radám na internetu, ale sám už si nedokážu poradit. Nejdříve jsem si tady jen četl příběhy jiných lidí a to co jim ostatní radili, ale to moc nepomáhá. Každý jsme úplně jiný. Udělám pro jednou vyjímku a využiju anonymitu, kterou my může poskytnout internet. Moc se mi nechce uvádět přesné podrobnosti, pokud to nebude nutné.
Abych začal úplně na začátku. Nikdy jsem nehledal žádný vztah, jen proto abych nějaký měl, jako to dělají všichni ostatní. Lidi co se přetvařují, hrají divadýlka a snaží se někoho ohromit, tím, že ze sebe dělají někoho "lepšího", jsem nikdy moc nechápal. Pár kamarádek jsem měl, ale k žádné mě nic netáhlo a ani je nic ke mně. Občas se mi stávalo, že jsem podlehl krátkodobému pomatení smyslů, ale vždy to trvalo jen pár hodin nanejvíš pár dnů a vždy jsem to dokázal nějak potlačit rozumem. A nemělo to žádné následky. Nikdy mě nic k takovým těm "růžovým holkám" co jsou neskutečně milé, jen když něco potřebují, netáhlo.
Pak jsem potkal jednu úžasnou slečnu. Potkávali jsme se pravidelně a jen jsme si povídali. Byl jsem vždycky trochu nervózní, ale moc jsem si to neuvědomoval. Asi po měsíci jsem si uvědomil, že tam chodím, už jen abych se s ní vyděl. A ta nervozita se začala mísit s tím přijemným pocitem když jsem byl s ní. Bylo to podobné jako všechna ta pomatení smyslů dříve, ale tentokrát to bylo něco jiného. Bylo to příjemné a nepříjemné zároveň. Když jsem si s ní povídal, tak jsem nemyslel na svět okolo. Když jsem nebyl s ní, tak jsem čekal, až se s ní zase potkám.
Pak jsme se nějakou dobu nevyděli, ale měli jsme se sejít na jedné, řekněme společenské události. Celou tu dobu jsem se těšil, až ji zase uvidím. A ten pocit byl čím dál silnější. Říkal jsem si, že až se uvidíme, tak musím udělat všechno proto, aby jsem s ní mohl někam jít znovu. Ta společenská událost měla být poslední příležitost, kdy jsem jí mohl vydět, v případě, že by jsme se sami nedohodli, na nějaké schůzce. Když už to čekání bylo nesnesitelné, tak napsala. Hltal jsem každé slovo, a četl jsem to stále znovu a znovu. Když už jsem se alespoň trochu vzpamatoval, tak jsem odepsal. Každý další den jsem čekal na odpověď. A dočkal jsem se, a tak jsem odepsal, a takhle to ještě chvíli pokračovalo. Pak jsem čekal na další odpověď, ale té už jsem se nedočkal.
Pak přišla ta společenská událosta já byl neskutečně nervózní. Žaludek jsem měl stažený, v ústech vyprahlo a jen zázrakem jsem to dokázal skrývat. Pak jsme se setkali. Všechna nervozita, všechno nepříjemné náhle, jako mávnutím kouzelného proutku, zmizelo. Byl jsem s ní a byl jsem šťastný. Skoro celou dobu jsme si jen povídali a povídali. Úplně jsem zapomněl na cokoliv co jsem jí chtěl předtím říct. V tu chvíly jsem už nechtěl nikdy nic jiného než být s ní.
Bohužel každá pěkná chvíle pomine dříve, nežli si to člověk dovede uvědomit. A přesně to se stalo i mě. Než jsem si stačil uvědomit, že už nemusím mít možnost se s ní vydět, tak už bylo pozdě. Už jsem jí nestihl říct, že bych s ní moc rád zase někam šel. Zkusil jsem jí alespoň napsat, někam ji pozvat, ale bez jakékoliv odezvy. Ani souhlas ani odmítnutí. To mě neskutečně bolelo. Chtěl jsem, aby souhlasila, s tím, že se nekde sejdeme, stejně jako jsem chtěl, aby mě zcela odmítla. Chtěl jsem mít odpověď. Jakoukoliv odpověď, jen abych už nemusel trpět...
Po nějaké době ta vnitřní bolest zničila sama sebe. Byl jsem vnitřne vysílený, unavený z toho všeho a už jsem se s tím začal smiřovat. Nakonec jsem jí ještě napsal poslední psaní. Psal jsem, že jsem moc rád že jsem ji potkal, že je moc milá slečna, a že bych se s ní moc rád scházel. Nic. Žádnou odpověď jsem nedostal. To byl pro mě konec. Už jsem se mířil s tím že se nikdy neuvidíme. Začal jsem pomalu opět získávat životní sílu a zotavovat se ze všech zranení. Ale ani po tom všem jsem ji neobviňoval z toho že by mi to udělala záměrně. Nikdy jsem jí nic nezazléval. Stále jsem si ji pamatoval jako moc milou slečnu. A ta vzpomínka se mi vracela každý den. Stále slábla a slábla, ale nezmizela. Každý den znovu a znovu.
Uběhlo hodně času od té doby a hodně se toho změnilo. Povídal jsem si s jednou kamarádkou. Povídaly jsme si tak porůznu o všem možném. Po nějaké době toho rozhovoru se ve mě opět probudilo to co tak dlouho spalo. Zjistil jsem, že chci být s tou úžasnou slečnou, že bez ní nemůžu být. Nervozita stoupla ze dne na den na nesnesitelnou míru. Pozval jsem jí na schůzku. Nejdříve nechtěla, ale já jsem to opět a opět zkoušel, až přijmula. Poté jsem ji pozval ještě na jednu schůzku a ona opět přijmula. Byl jsem šťastný. Když jsme se setkali, bylo to jakoby jsme se nevyděli jen krátkou dobu. Povídali jsme si a já byl odtržen od pozemského světa a byl jsem šťastný.
Pak opět nastal okamžik kdy jmse se nějakou dobu nevyděli, ale byli jsem dohodnutí, že si zase někam zajdeme. Během čekání jsem napsal, ale odpovědi se mi nedostalo. Pořád jsem jí to nezazlíval. Když jsme se opět sešli, tak to bylo úplně stejné. Tentokráte jsem se však zeptal, proč neodpověděla. Už si nemohu vzpomenout co odpověděla, ale pamatuji si, že jsme hned začali mluvit o něčem jiném. Dále jsem se ji snažil někam pozvat, ale marně. Tentokrát jsem sice už dostával opovědí, ale nesešli jsme se.
Dokonce se mi stalo, že o mně projevila jedna holka zájem. Nechci rozebírat detaily. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem odpovědel té holce. Snad jsem si myslel, že jsem s tou slečnou již zadaný, tak jsem velmi opratrně té holce odpovědel, že by z toho nemohl být vztah, nebo neco více, a že ji nechci zklamat a omluvil jsem se jí. Po této události následovalo něco co vlastně nevím, proč jsem udělal, a čeho snad jako jediného ltuji. Zeptal jsem se své slečny, jestli má opravdu zájem se se mnou scházet, nebo jestli jsem pro ni jen obyčejný kamarád. Řekl jsem jí, že jsem z úplného začátku na to místo, kde jsme se scházeli chodil jen tak, ale potom když jsem ji potkal, tak jsem tam začal chodit rád a kvůli ní. Skončilo to dosti nepříjemně. Pak jsem již neměl odvahu s ní mluvit, tak jsem jen psal. Odpovědí se mi dostávalo, ale v tu chvíly nepomáhalo nic na utišení té bolesti. Sami navzájem jsme se stali kamarády, zaškatulkovali jsme se do šuplíčku stereotipů a předsudků dnešní doby.
Po nějaké době se vše začlo opět opakovat. Opěk jsem slečnu nekam pozval. Domluvili jsme se , že se sejdeme za delší dobu. A taky jsme se sešli. Probíhalo to jako kdykoliv předtím. Mluvili jsme spolu, jako by jsme se nevyděli jen krátký okamžik. A bylo mi dobře. Jen jsem si uvědomoval, že jsme tentokrát nejspíše definitivně jen kamarádi a že ji nemůžu pozvat opět na nějakou schůzku.
Jsem z toho všeho smutný, unavený, vysílený, hlava už me neposlouchá a mám příliš mnoho ran, abych mohl sám pokračovat dále. Ale i přezevšechno to mě ten příjemně, něpříjemný pocit stále neopouští a chci být s tou milou slečnou.
Z tohoto magického, stále se opakujícího koloběhu se sám nedokážu dostat. Tak bych vás chtěl požádat o radu.

(docela jsem se nakonec rozepsal, možná bych z toho mohl udělat i nějakou povídku až to nějak dopadne, jen by stačilo dopsat pár konkrétních údajů)