Romeo a Julie

Matteo03.05.2020 19:07 Nahlásit
Ahoj, neví někdo, jak moc se liší film (1968) od knihy?

Odpovědi

Přidat odpověď ▾

Diskuze

Anonym Tuxynyx03.05.2020 20:27 Nahlásit
Neexistuje "kniha", existuje divadelní hra. Byl natočen jediný film, v němž je herci Romea 17 let a herečce Julie 13 let, jak to stojí v Shakespearovi. V jiných filmech je hrají mnohem starší herci a nepůsobí to dobře. Tenhle film byl natečen někdy kolem r. 1968, možná je to ten, na nějž se ptáš.
Matteo03.05.2020 20:39 Nahlásit
No dobře, tak liší se ten film, o kterém mluvíš, od divadelní hry?
Anonym Memaxiv03.05.2020 22:18 Nahlásit
Pokud to někdo neví, příběh si nevymyslel Shakespeare (snad o trochu modifikoval) a ani neexistuje něco jako rukopis, nebo oficiální vydání. Existují dva záznamy představení od dvou autorů, obvykle značené Q1 a Q2, které se od sebe dost liší. Jinou otázkou je, kdo by se mohl skrývat za jménem nebo pseudonymem Shakespeare. A poslední věcí je, že máme v češtině víc překladů a tak trochu se ještě liší. Liší se hlavně tím, že všechny "vylepšují" originál, vynechávají různé vulgarismy, pubertální dvojsmysly a narážky, a dílo přetváří ze šťavnaté pouliční zábavy do jakéhosi akademického idealismu.
Nechci se plést, a nechce se mi to teď hledat, ale mám pocit, že v R&J není uveden věk mladého Monteka. Naopak, jsou tam jemné narážky, že by třeba Romeo mohl být i nevědomky bratrem Julie, když se před lety Kapulet na oslavě v maskách zapomene. Mimochodem, taková interpretace by dílu dodala docela zajímavou šťávu, ledaco by vysvětlila (třeba "nepřátelství" rodů, kde přitom starý Kapulet mluví o Romeovi jen v dobrém, zatímco jeho choť se vzteky dusí, epizody s chůvou atd.) a nebyla by to jen další ohřátá varianta tehdejšího evergreenu.

Celé to píšu proto, že mi není jasné, s čím by se měl film vlastně srovnávat.
Matteo04.05.2020 06:31 Nahlásit
Mmmm, dobře, přečtu si to. Díky za tvůj čas.
Anonym Xyqudum08.05.2020 07:07 Nahlásit
V dramatu opravdu přímo neřeší, jak je Romeo stár. Tedy aspoň ne otevřeně.
Pokud chceme srovnávat hru s filmem, měli bychom pochopit hru, je vícevrstvá. Je tam plno reálií, na které tenkrát stačila krátká narážka, a diváci hned zbystřili. Pokud třeba Hamlet s kamarády studoval na universitě ve Wittenbergu, každý si hned uvědomil, co to znamená, ťalo to do živého. Troufnu si říct, že dnes už to bude málokdo, kdo si to dá do souvislostí.
Podobně, každému bylo v té době notoricky známo téma erotického příběhu Romea a Julie od Bandella. A každý si jasně uvědomoval, co tam Shakespeare změnil. Pokud tam třeba na závěr dodá scénu hledání viníků, kde se sejdou všichni, co za to mohou a buď se kníže tváří, že oni jsou svatí, nebo se z toho "vykupují", je to spíš kritika společnosti. Umím si představit, jak publikum tehdy reagovalo na hlášku: "Já postavím pozlacenou sochu Romea". "A já postavím dvě..." Pořád musíme mít na paměti, že se jedná o tragický příběh, ale silně prošpikovaný řadou vtipných až lechtivých narážek. Dokonce i na scéně s mrtvými milenci si nedá autor pokoj (dialog s peněz chtivými hudebníky, kde třeba název noty fa, při použití coby sloveso, nemůže neznít jako fuck atd. atd.).
I hned na začátku nám Shakespeare přidá do příběhu divný dialog. Jak dlouho vlastně už nebyly karnevaly, kdy byl naposled, co se tehdy stalo a jak si to Kapulet moc dobře pamatuje, protože po něm se narodilo dítě, které nedávno dosáhlo plnoletosti. Nikoho tam nejmenuje, tak proč celý ten dialog? Natahování času? To těžko, když příběh posléze oproti originálnímu příběhu drsně zkrátí (u Bandella chodí Romeo pod balkon týdny, než ho Julie "vezme na milost", u Shakespeara hned týž večer už nadrženému Romeovi říká, ano dám ti pro co sis přišel, odložím šat nevinnosti, jestli si mě zítra vezmeš). Pokud bychom jen připustili, že to neznámé, nedávno plnoleté dítě pozorně sledované Kapuletem je Romeo, pak by Romeovi bylo těch 24 a vysvětlovalo by to mnohé nesmyslné konání postav. Na své místo by zapadly i podivné bláboly chůvy, které mohou naznačovat, že to dítě, které zahynulo před léty při zemětřesení, byla ve skutečnosti malá Kapuletová a chůva (ze strachu, z vypočítavosti?) podstrčila do rodiny vlastní dítě (rodiče Julie byli tenkrát ve vyhnanství). Proč je to důležité - protože pak by Romeo a Julie nemohli být sourozenci, i kdyby Romeo byl Kapuletův levoboček. Jsou to přesně ty vsuvky oproti originálnímu příběhu, na který hned tehdejší publikum muselo reagovat a zbystřit a my, neznalí originálu, je bereme jen jako "vatu". Pokud jsme ale tuto "vatu" z filmu odstranili, vracíme se ne k Shakespearovi, ale k Bandellovi.
Cenobita.08.05.2020 07:17 Nahlásit
Anonym Xyqudum: ovšem pokud se dílo překombinuje, stává se nesrozumitelným
Anonym Xyqudum08.05.2020 07:21 Nahlásit
Koukám, že na české Wikipedii přejmenovali Mattea Bandellu na Bondelu a udělali z něj mnicha (ne, že by nikdy nežil v klášteře). Tak jim to tam asi opravím. Mimochodem, jeho příběhy najdeme i v Mnoho povyku pro nic a ve Večeru tříkrálovém.
Anonym Xyqudum08.05.2020 07:32 Nahlásit
Pokud mluvíme o překombinovaném příběhu, pak mě napadne spíš Hamlet. Ale ano, Shakespearestyl vezme jednoduchý příběh, nacpe do něj aktuální reálie, náznaky a pustí na ulici. Pokud máte už na to roky, určitě si vzpomenete na socialismus, kdy lidé nacházeli vtipné "protistátní" narážky skoro všude, i na místech, kde by to autora ani nenapadlo. Stejně tak v době Shakespeara určitě nešlo říct vše "na plnou hubu" a publikum bylo zvyklé v textu hledat vícesmysly. To, že jsme si udělali z Williama modlu, a přitom ve velké většině z jeho díla uctíváme jen první plán (který ještě není jeho), to je spíš paradox.
Anonym Xyqudum08.05.2020 07:45 Nahlásit
Obecně považuji víceplánovitost za prospěšnou, někdo se spokojí s prvním plánem, někdo jde víc do hloubky. Jako malá děcka jsme třeba brali Limonádového Joe jako kovbojku, a ještě dnes se musím usmívat, když si vybavím okamžik poznání, že se jedná "jen" o parodii.

Mě osobně připadne spíš překomplikované, pokud postavy jednají iracionálně. Pokud Kapulet před bálem říká Parisovi, že Julča je ještě mladá, a on ji strašně miluje, a určitě ji nebude nutit do svatby s ním. Jemu by se jako zeť líbil, ať k nim dochází, a jestli v něm dcera najde zalíbení, milerád mu ji dá. Uběhnou dva dny, během nichž se vůbec nic nestane (pokud přijmeme prvoplánový děj, že Kapulet se o tajné svatbě nedověděl). Najednou je z Kapuleta úplně změněný člověk. Nutí dceru do sňatku těmi nejohavnějšími výhrůžkami a nadávkami, tak arogantními, že je akademičtí překladatelé hodně změkčují. Jaký to dává smysl?
Ve svém hysterickém řevu ani nepustí tu svou maličkou, milovanou dceru ke slovu, aby mu mohla říct, že si Parise vzít nemůže, že je vdaná. Ještě před dvěma dny říkal, že se rozhodne podle přání Julie. To mě třeba přijde poněkud "překomplikované".
Anonym Dowuzud08.05.2020 21:15 Nahlásit
To sledování prvoplánové dějové linky zavádí občas docela na scestí. Pro mě je nejtypičtějším příkladem Anna Kareninová, která ve školometském podání podlehne lásce, opustí manžela, společnost ji odvrhne a ona proto skočí pod vlak. Pokud by opravdu byla kniha o tomto, bylo by ztrátou času ji vůbec otevírat. Naštěstí je o něčem docela jiném, mnohem, mnohem zajímavějším.
Přidat komentář do diskuze ▾