| Nahlásit

Co se dělo ve Francii 1848-1851 při únorové revoluci a červnovém povstání?

Témata: Nezařazené
Diskuze
| Nahlásit
V lednu 1948 začala celoevropskou revoluci tálie, ale teprve únorová revoluce ve Francii ji rozšířila po celé Evropě. Francie byla již od roku 1830 konstituční monarchií, ale na politické moci se podílela jen malá část obyvatelstva. Ze 30 milionů Francouzů mělo volební právojen necelých 300 tisíc občanů. Francie nastoupila cestu k průmyslové revoluci úspěšně, tovární průmysl vzrůstal, technické vynálezy se uplatňovaly, rozvíjela se síť železničních tratí a osvědčovala se paroplavba. Národ byl bohatší než kdykoli před tím, životní úroveň stoupala, státní rozpočet byl kladný. Došlo k reformám trestního zákona směrem k větší lidskosti, školské zákony rozšiřovaly školní docházku, i když všeobecná školní docházka zavedena ještě nebyla. Náboženská svoboda byla zajištěna. V roce 1830 získaný Alžír se úspěšně kolonizoval.

Přesto byla proti vládě silná opozice zejména z republikánské strany, vzpomínka na republiku z doby Velké revoluce byla stále živá. V. Hugo, A. Lamartine, G. Sandová, J. Michelet, známé a uznávané špičky francouzských vzdělanců, viděli vzor společenského uspořádání v USA, kritizovali ve své zemi nedostatek podílu veřejnosti na politice, bylo jim proti mysli šosáctví krále Ludvíka Filipa, které oddělovalo vládu od zájmů národa. Postrádali vznešené všelidské koncepce dříve povznášející a ovlivňující kulturu celé Evropy. Bylo jim proti mysli odcizování francouzské plutokracie od demokracie, revolučních tradic, na které byla Francie tak bohatá. Místo tradičního francouzského podněcování evropského pokroku zavládla obecně nálada nudy. Objevovaly se dokonce i korupční a další skandály zasahující i do ministerských řad. Francois Guisot, hlavní ministr, původem profesor na Sorboně a známý historik moderní doby, byl nejnenáviděnějším mužem vlády, jakoby zosobněním všech nedostatků červencové monarchie.Situace se stala tím vážnější, že se stále silněji ozývaly hlasy socialistické, a to nejen již v teoretických koncepcích, ale prakticky se projevily v povstání lyonském či v nebezpečném pokusu o dělnické vzbouření A. Blanquiho v Paříži (1839). Pod dojmem síly socialistického společenského tlaku napsal tehdy Heinrich Heine, německý básník usazený v Paříži, že příští revoluce nebude jen politická, ale sociální.

Nespokojenci se scházeli na okázalých shromážděních občanů, tzv. reformních banketech, na nichž kritizovali vládu, volali po pádu Guisota, požadovali volební reformu, mluvili o podnětech vycházejících zejména z italských příkladů, připomínaly se revoluční francouzské tradice. Velká banket byl svolán na 22. února 1848 do Paříže, kterého se mělo účastnit také kolem šedesáti poslanců. Vláda shromáždění nepovolila. Většina lidí se proto rozešla, dělníci a studenti však vyvolali na protest proti zásahu pouliční bouře, začali stavět v lidové čtvrti Paříže několik barikád.Vláda sice povolala hned druhý den proti rebelantům vojsko, ale to vlastně nezasáhlo, postavilo se za reformy. Král v revoluční situaci propustil Guisota a slíbil přijmout reformy. Za jásotu občanů, v noci z 23. na 24. února náhodný střet povstalců s vojskem vyvolal boj, jehož výsledkem bylo několik mrtvých. Za volání hesel „vraždí“ a „ ať žije republika“ se stavěly nové barikády, nastalo všeobecné povstání. Král nato abdikoval, uprchl do Anglie, kde brzy na to (1850) zemřel. Byla postavena Prozatímní vláda v čele s Alphonsem Lamartinem, francouzským básníkem, diplomatem, historikem a opozičním poslancem, o němž bylo známo, že má demokratické a republikánské názory, že se staví za všeobecné volební právo.Na lidovém shromáždění 25. února byla vyhlášena druhá republika. Při vládě byla ustavena komise pro sociální otázky, kterou vedl známý socialista Louis Blanc, který měl řešit především otázku nezaměstnanosti. Založil proto tzv. národní dílny zabývající se veřejně prospěšnými pracemi.

Vláda uzákonila všeobecné hlasovací právo, zrušila šlechtické tituly, zavedla svobodu tisku a shromažďování a zřídila lidové milice.

V květnu byly provedeny volby do Národního shromáždění, jejichž výsledky byly pro opozici zklamáním.
Bylo zvoleno z několika set poslanců jen sedm umírněných republikánů a pouze tři socialisté.Vláda si ve volbách upevnila své postavení, mohla si dovolit zrušit národní dílny, nepříjemné sociální výdaje, čímž se ocitlo na sto tisíc lidí najednou bez práce a tedy bez prostředků k životu.

Neklid, který tento neuvážený čin vyvolal, vyústil 23. až 26. června v jediné samostatné dělnické povstání v evropské revoluci. V bojích v ulicích Paříže padlo asi 800 revolucionářů, po boji bylo 11 tisíc povstalců popraveno, 25 tisíc zatčeno a 4 tisíce byly deportovány. Tvrdé tresty proti revolucionářům byly znásobeny i ostrou kritikou povstalců z republikánských, liberálních řad, které revolucionáře obviňovaly, že jejich dosti neuvážené vystoupení postihlo i celou protivládní opozici, a tím, že ohrozilo celé demokratické republikánské i liberální snahy o reformy.

Nová listopadová ústava schválená Národním shromážděním vycházela sice z francouzské tradice, ale uplatnila také ústavu Spojených států jako svůj vzor. Vyšla sice z francouzské myšlenky, že všechna moc vychází z lidu, ale uzákonila silnou moc prezidenta. Uplatnila znovu heslo francouzské revoluce: volnost, rovnost, bratrství, ale také zdůraznila tři hlavní konzervativní pilíře státu: pořádek, rodinu a nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Zajišťovala všeobecné volební právo do jednokomorového shromáždění, avšak nikoli právo na práci.

Ve všeobecných volbách prezidenta vybírali občané ze tří kandidátů, jimiž byl generál L. E. Cavaignac, který krvavě potlačil červnové povstání, byl to tedy kandidát pro protirevoluční síly v zemi; A. Lamartine, duše Prozatímní vlády, jejíž podvojnost v rozhodování mnohé odradila; Ludvík Napoleon, údajný synovec velkého strýce (syn bratra velkého Napoleona Ludvíka, krále nizozemského, a matky Hortensie, dcery Napoleonovy manželky Josefiny z jejího prvního manželství). Ludvík Napoleon měl pověst republikána, dvakrát se totiž neúspěšně pokusil o vzpouru ve Francii, přítele italských revolucionářů. Měl za sebou slavné jméno, čehož při prezidentské kampani bohatě využíval, i když sám neoplýval řečnickým talentem. Na kampaň měl však dosti peněz, které mu ochotně poskytla jeho anglická bohatá milenka paní Howardová. Napoleon byl nakonec v prosinci 1848 velkou většinou hlasů zvolen ve víře, že obnoví nejen pořádek, ale i slávu Francie, její vedoucí postavení v Evropě jako za starých časů. Napoleon brzy po svém zvolení se však postavil proti římské republice Mazziniho a poslal proti ní dokonce vojsko, dva roky nato, v roce 1851, provedl ve Francii převrat, znásobil totiž své pravomoci i prodloužil dobu trvání svého úřadu a teprve po svém činu si ho nechal odsouhlasit občanským referendem, což se mu v této situaci nemohlo nepovést. Rok nato podobným způsobem odstranil republiku a prohlásil se císařem Napoleonem III. Tak neslavně skončila druhá republika, a tím i revoluce ve Francii.
| Nahlásit
Uvedenou stať jsem čerpal z přiložené web-adresy. Doporučuji přečíst celý materiál, protože tato revoluce byla celoevropská a nelze ji vytrhávat z celospolečenského kontextu.

http://www.ksl.wz.cz/evropska_revoluce_1848.htm
| Nahlásit
fggfdgdfgfdgdfg
| Nahlásit
pěkný hovno vo tom víte
 Anonym
Odpovídat lze i bez registrace. Dodržujte pravidla Ontoly
Vložit: Obrázek