Je to fejeton?

Díky kvalitním reproduktorům pociťovaly záchvěvy zdí do rytmu, tančily snad i sklenice v kredenci, hřeben posloužil jako mikrofon... V tomto duchu se neslo jedno horké srpnové odpoledne, vlastně příprava na horké srpnové odpoledne strávené ve společnosti party kluků. Každá holka by se chtěla blýsknout v tom nejlepším světle, takže se právě naším bytem linula svěží vůně deodorantů, štiplavé aroma laku na nehty a na plotně bublal hrnec s natáčkami. Po mnohonásobných promenádách před zrcadlem jsem za sebou konečně zaklapla vchodové dveře. Pro pečlivě vytvořenou vizáž mé motto pro tento den znělo: ‘‘Žádné běhání, pošťuchování, žádný pohyb. ‘‘ Musela jsem mít nad sebou kromě obláčku parfému i nějakého strážného anděla, bez větších potíží s povětrnostními podmínkami ve spojitosti s mým účesem jsem dorazila na smluvené místo. A to nejen k mému podivu včas. Kluci chtěli jít samozřejmě něco podniknout, ale díky mému (domnělému) půvabu bylo po mém a zůstali jsme sedět na lavičce obklopeni příbramskou zelení. Bavili jsme se vesele. ‘‘Už se nemůže nic po- ‘‘, ani jsem nedomyslela a bylo to tam. Ptáte se kde? Na hlavě, mezi loknami. Ptáte se co? Něco shora. Něco teplého, vlhkého a zapáchajícího. Říká se sice, že ono neb ‘‘enóno‘‘ přináší štěstí, ale já se ptám proč? Jinejm přece zpívaj.