Jak mluvit s rodiči?
Ahoj, je mi 15 let a chtěla bych chodit k psychologovi. Neřežu si sice ruce, ani nepřemýšlím o sebevraždě, ale myslím, že občas trpím depresemi. Mívám pocit, že je všechno špatně, že nic nezvládám apod. Problémů, které mě trápí, je spousta... Nemám žádnou radost ze života, můj život nemá žádný směr ani cíl, vlastně jen přežívám ze dne na den, a už nechci jen přežívat – chci umět žít. Ráda bych si promluvila s odborníkem, který by mi řekl kde je problém a co dělám špatně. S rodiči moc nemluvím, a bohužel jim ani nedůvěřuji. Kamarádům, byť dobrým, také nedokážu věřit. Chtěla bych si občas promluvit s někým, kdo by mi dokázal poradil a zároveň měl na to všechno nestranný názor. Už dlouho se to rodičům snažím říct, ale nedokáži to, nedokáži s nimi mluvit. Vlastně už jsem jim jednou řekla, že bych chtěla chodit k psychologovi- řekli na to, že to je ale moc dobrý nápad (mysleli, že nemluvím vážně a dělám si srandu). Jak jim mám říct, že bych vážně k psychologovi zajít chtěla, když s nimi prostě mluvit nedokážu? A neexistuje náhodou něco jako bezplatná online poradna, abych o tom rodičům říkat nemusela?
Odpovědi
Diskuze
Pak ale mě kamarád přivedl do jednoho shromáždění mladých křesťanů. Hned po prvním dni jsem si řekla, že tam nemám co dělat, ale něco mě tam pořád jakoby táhlo. Dnes už jsem tam stálou členkou, jsem věřící. Život mě těší, protože vím, že je někdo, kdo mě má moc rád a záleží mu na mě. Moje víra mě naplňuje a dává mi smysl života, radost ze života, snažím se učit, jak mít rád lidi kolem sebe (nejen ty, kteří mají rádi mě, ale i ty, se kterými jsme se zrovna do oka nepadli).
Online poradny možná existují, ale řekl bych, že i psycholog raději uvítá osobní kontakt.
Osobně bych to zkusila. Spřátelený psycholog by se mi taky léta často hodil, ono moci si popovídat o lecčems s někým, kdo má nadhled a nějakou spižírnu vědomostí, nápadů či možných řešení z různých úhlů pohledu není nikdy k zahození.
Radost ze života má svá období růstu a pádu, a pak je to na tobě.
Malé děti jsou přirozeně radostné, veselé, skotačivé, dovádivé a rozpustilé (i když mají také svá trápení a bolístky), jsou v celé životní energii dost jiní, než dospělí, že? Taková přirozená radostnost, radost ze života (i když děti to tak neberou, nedokáží to takhle vnímat, ale prostě to žijí) vydrží přes vstup do školy do takové 3.-5. třídy, jak komu. Pak trochu zvážní a začnou se prožívat víc odděleně od toho "světa", od okolí. Důležitější až jedině důležité jsou vztahy mezi nimi a ostatních k nim, tělo i život těžkne, všechno je velmi těžké a bude ještě těžší... :-)
No, nebude, ale když je nám 14-16, nebo i míň i víc, tak to tak máme, cítíme to, prožíváme a prostě to tak (v tu chvíli pro nás) je. Takže to není nic nenormálního, jen míra prožívání je u každého jiná.
Prostě ta první dětská darovaná životní radost bezstarostného spojení se světem se postupně "odžije" a člověk přijde sám k sobě, hodně blízko. A je pak na nás (a platí to už pro celý zbytek dospělého života), zda a jakými způsoby si dokážeme sami tu RADOST v životě nacházet, nebo spíš vytvářet! Ono je to docela fuška...
Zkus se nad tím takhle zamyslet...
ale nejssdriv neake prekvapeni pro rodice.a takhle vam mozna trochu odpusti ne?!