České knížectví se stalo součástí Svaté říše římské začátkem 11. století. Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdila Přemyslovci Přemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech. Karel IV. byl první český král, který se stal římským císařem (1355), poté i vládcem všech království Svaté říše římské. Také je autorem Zlaté buly, která potvrzovala výjimečné a nezávislé postavení České koruny v rámci říše.
Obvykle se za počátek "členství" Moravy i Čech považuje doba Břetislava I, zpravidla rok 1041. K říšským panovníkům patřili i mnozí další (Václav II, Jošt, Zikmund) a samozřejmě Habsburkové. Formálně zanikla říše po porážce u Slavkova, kdy se František I/II musel vzdát císařského titulu.